NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 11348.

Lékárny (Slovensko): Za schválení správce resp. pachtýře lékárny může u úřadu žádati toliko majitel lékárny, nikoliv správce resp. pachtýř.
(Nález ze dne 12. června 1934 č. 8010.)
Věc: Ph. Mg. Desider F. v P. (adv. Dr. Jindřich Fleischmann z Prahy) proti zemskému úřadu v Bratislavě o provozování lékárny jako správce, resp. pachtýř.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání, jež st-l podal z výměru okr. úřadu v Bratislavě a) ze 6. října 1931, jímž vzal okr. úřad na vědomí oznámení Ph Mr. H., že st-l přestane dnem 15. října 1931 spravovati lékárnu jeho v P.; b) ze 7. října 1931, jímž žádosti st-lově za schválení pachtýřem oné lékárny nebylo vyhověno z důvodu, že žádati za schválení pachtýře lékárny je oprávněn jedině koncesionář sám.
Obě výměry žal. úřad potvrdil s odůvodněním, že ve smyslu platných předpisů (§ 131 zák. čl. XIV:1876 a normat. oběžníku min. zdrav. z 19. května 1925) provozování lékárny je spjato s osobou, které byla koncese udělena. Ohledně soukromoprávních nároků byl st-l odkázán na pořad práva civilního.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná k nss-u námitkou, že není ve shodě se zákonem.
Pokud jde o prvý výrok okr. úřadu, potvrzený nař. rozhodnutím, dovolává se st-l toho, že okr. úřad povolil svého času majiteli lékárny Mr. Ph. H. zaměstnávati správce v jeho osobě, a to na základě nájemní smlouvy z 10. listopadu 1930, uzavřené na 5 let, a dovozuje, že dozor státní nesahá proti zodpovědnému správci lékárny dále nežli proti majiteli lékárny samému, a mohl by tedy úřad podle názoru stížnosti na místo st-le ustanoviti jiného správce podle § 125 zák. o veř. zdravotnictví jen v případě nepravidelného, nesprávného spravování lékárny. Tyto podmínky že však splněny nejsou a proto je prý nař. rozhodnutí v této části nezákonné. Námitkou touto však stížnost nepostihuje obsahu nař. rozhodnutí. Podle znění jeho, které jest ve shodě s potvrzeným výměrem úřadu I. stolice, nešlo tu o výkon dozoru státního, o nějaké opatření z moci úřední ve smyslu § 125 odst. 5 zák. čl. XIV:1876 o úpravě zdravotnictví, podle něhož je-li manipulace v lékárně nesprávná anebo proti předpisům, municipium má ustanoviti pro lékárnu správce, pokud se týče správce jiného. Byl to naopak majitel lékárenské koncese, Mr. Ph. H., který úřadu učinil oznámení, že st-l přestane dnem 15. října 1931 spravovati lékárnu jeho, a úřad I. stolice oznámení toto výměrem ze 6. října 1931 vzal na vědomí. Jestliže žal. úřad zamítl odvolání, jež proti tomuto výměru podal st-l, z toho důvodu, že podle platných předpisů provozování lékárny je spjato s osobou, které byla koncese udělena, dal tím zřetelně najevo právní názor, že úřad nemá právní možnosti, oznámení Mr. Ph. H. nevzíti na vědomí, poněvadž je na vůli majitele lékárenské koncese v P., chce-li lékárnu svoji od určitého dne místo schváleným správcem provozovati sám, osobně. Odkázal-li pak st-le ohledně soukromoprávních nároků na pořad práva civilního, reagoval tím na námitku, obsaženou v odvolání, že Ph. Mr. H. nebyl podle smlouvy uzavřené se st-lem oprávněn, odhlásiti jej jako správce lékárny.
Námitka nezákonnosti jsouc založena na jiném skutkovém předpokladu, než z něhož vycházel žal. úřad, míjí se proto cíle.
Výrok na druhém místě uvedený, jímž st-lově žádosti za schválení pachtýřem lékárny Mr. Ph. H. nebylo vyhověno, odůvodnil úřad I. stolice tím, že k žádosti takové je oprávněn jedině koncesionář sám; žal. úřad pak výrok ten potvrdil z řečeného již důvodu, že podle platných předpisů provozování lékárny je spjato s osobou, které byla koncese udělena. V právním nazírání na otázku legitimace st-le, žádati o schválení pachtýřem lékárny, obě stolice tedy jsou za jedno, vyjadřujíce právní názor, že st-l jako správce lékárny není legitimován žádati za schválení pachtýřem, poněvadž toto právo přísluší jedině majiteli koncese.
Proti tomu namítá stížnost, že ani zák. čl. XIV:1876, ani na jeho základě vydané prov. nař. min. vnitra č. 22370 z r. 1876 nestanoví, kdo má žádati o schválení pronájmu lékárny. Dlužno tedy po názoru stížnosti užíti analogických předpisů zákona, resp. cit. nařízení o převodu lékárny, a to § 12 tohoto nař., podle něhož za převod žádati mají převádějící a přejímatel společně. Z toho vyvozuje pak stížnost, že též st-l má právo, ba i povinnost žádati o schválení nájemní smlouvy.
Stížnosti nelze přisvědčiti. Předpisu dovolaného § 12 nelze se v konkrétním případě dovolávati a analogického použití jeho se dožadovati již z té příčiny, že tu jde o právní instituce povahy docela různé, takže analogické použití jedné právní normy na podstatu případu druhého již pojmově je vyloučeno. Cit. § 12 pojednává o převodu oprávnění k provozování lékárny s osoby jedné, oprávněného majitele koncese, na osobu jinou s tím účinkem, že dosavadní majitel koncese vůbec oprávnění svého pozbývá. Z této příčiny předpisuje cit. § 12, že žádost o převod má podati jak ten, kdo oprávnění chce nabýti, přejímatel, tak i ten, kdo jest doposud majitelem koncese, tento na důkaz toho, že se koncese své ve prospěch přejímatele vzdává. Naprosto jiné povahy je pronájem lé- kárny jako pouhá forma provozu, jejíž volba je v podstatě dána do vůle majitele koncese, na subjektivním veřejném právu jeho k lékárně však nic nemění, jelikož majitel koncese i pro případ schválení pronájmu majitelem koncese zůstává. Námitka stížnosti, že by st-l byl při analogickém použití cit. § 12 oprávněn též sám žádati za schválení pronájmu lékárny nemohla by obstáti již proto, že dovolaný předpis stanoví výslovně, že za převod žádati mají převádějící a přejímatel společně. Z povahy pronájmu lékárny pak se logicky naprosto nepodává, že by ten, kdo chce nějakou lékárnu najmouti, byl oprávněn domáhati se schválení pronájmu i proti vůli majitele koncese.
Proti důvodu nař. rozhodnutí, že podle platných předpisů provozování lékárny je spjato s osobou, které byla koncese udělena, namítá stížnost dále, že názor tento není odůvodněn § 131 odst. 1 zák. čl. XIV:1876, jehož se žal. úřad dovolal. Podle předpisu tohoto — míní stížnost — je k osobě, lékárnickou koncesí opatřené, vázáno osobní obchodní právo lékárny, avšak ne provozování lékárny. Zákon prý tu staví proti reálným lékárnám, o nichž pojednává v předcházejícím § 130, právo lékárny osobní a stanoví právní subjekt osobního, obchodního práva k lékárně naproti právnímu subjektu lékárny reální, nepředpisuje však vůbec, jak má subjekt tohoto obchodního, osobního práva lékárnu provozovati, zda-li osobně, anebo správcem či pachtýřem. Z tohoto důvodu je prý výklad, jejž dává § 131 odst. 1 výnos min. veř. zdrav. z 19. května 1925, jehož se dále žal. úřad dovolává a jejž nelze označiti za platnou právní normu, nesprávný, neboť vkládá do něho obsah, jehož nemá. Zákon stanoví podle stížnosti, že obchodní, osobní právo lékárny je vázáno — na rozdíl od reality — s osobou, koncesionářem; to co nesmí koncesionář s koncesí dělati, je ve větě 2. odst. 1 § 131 uvedeno (nesmí ji prodat, ani učiniti předmětem dědictví), co tam není zakázáno, toho předmětem může se státi, tedy může býti provozována správcem anebo pachtýřem, neboť toho zákon nezakazuje.
Nss nemá příčiny zabývati se meritem nadhozené otázky výkladu cit. § 131 odst. 1 zák. čl. XIV:1876, jenž je obsažen v dovolaném výnosu min. zdrav., jejž ovšem za všeobecně závaznou právní normu uznati nelze. Neboť i kdyby bylo uznáno správným stanovisko stížnosti, nemělo by to pro daný spor vůbec významu. Stížnost patrně vykládá si odůvodnění nař. rozhodnutí, jež souhlasí s obsahem cit. výnosu min. zdrav., v ten smysl, že podle názoru min. a tudíž i žal. úřadu majitel lékárny smí ji provozovati jen osobně a nikoliv též pachtýřem a že žal. úřad z tohoto — podle názoru stížnosti nesprávného — důvodu st-lovo odvolání zamítl.
Nař. rozhodnutí však takto rozuměti nelze. Dovolal-li se žal. úřad řečeného obsahu § 131 odst. 1 cit. zák. a cit. výnosu min. zdrav., nemohl míti na mysli to, co mu stížnost podkládá, a to proto, že cit. výnos v dalším svém obsahu konstatuje, že lékárna ve smyslu § 131 pravidelně má býti spravována lékárníkem osobně, že však výjimkou mohou býti za provisora nebo nájemce ustanoveny i osoby třetí. Z toho se podává, že žal. úřad chtěl v onom odůvodnění jinými slovy říci jen to, co řekl již úřad I. stolice, t. j., že disposice osobním, obchodním právem lékárny přísluší toliko majiteli lékárny a nikoli osobám jiným, že majitel koncese jediný je oprávněn o schválení pronájmu lékárny žádati a že k žádosti jiných osob bez jeho vůle přihlížeti nelze.
Stížnost dovozuje dále nezákonnost nař. rozhodnutí tímto myšlenkovým postupem: Poměr majitelů lékárny k správcům určuje podle § 123 odst. 3 cit. zák. soukromá smlouva, zákon se o to nestará, zdali je ta smlouva pachtovní nebo služební, stará se jen o to, aby lékárna nebyla nesprávně nebo protiprávně spravována. Paragraf 131 odst. 2 pak připouští převod osobního práva na dipl. magistra farmacie a v odst. 3 stanoví, že povolení převodu lze odepříti jen pro nedostatek zákonných náležitostí anebo mravní spolehlivosti u přejímatele. Dipl. magister farmacie jako přejímatel osobního, obchodního práva lékárny má subj. právní nárok na povolení převodu, a má tento nárok nejen na vlastnický, nýbrž i na pachtovní převod, pacht. Min. zdrav. v cit. již výnose z 19. května 1925 toto právo samo uznává jako výjimku z pravidla; pokud však k schválení osoby třetí za provisora nebo nájemce vyžaduje prostě závažný důvod, vybočuje z mezí přípustného výkladu. Stížnost tvrdí, že neschválení nájemce lékárny může nastati jen tehdy, jestliže nájemce nemá potřebné kvalifikace aneb mravní spolehlivosti. Pokud však cit. výnos min. zdrav. z 19. května 1925 požaduje ještě závažné důvody ke schválení osoby třetí provisorem anebo nájemcem, upozorňuje na to, že Mr. Ph. H. bylo podle úředního zjištění z osobních, jmenovitě finančních důvodů povoleno, zaměstnávati kvalifikovaného správce v osobě st-lově. Jestliže žal. úřad přes tyto uznané závažné důvody, jež odůvodňují výjimku schválení osoby třetí provisorem a tudíž i nájemcem, odepřel schváliti st-le nájemcem, přestoupil svoji dozorčí pravomoc stanovenou v § 124 cit. zák. a zasáhl tím rušivě do soukromoprávního poměru k majiteli koncese Mr. Ph. H., upraveného nájemní smlouvou z 10. listopadu 1930.
Podle obsahu těchto vývodů stížnost jednak, vcházejíc na obsah nař. rozhodnutí, tvrdí naproti výroku v něm obsaženému, že i st-li přísluší právní nárok na pachtovní převod lékárny, čili na schválení pachtýřem, jednak, že žal. úřad neprávem odepřel ono schválení uděliti, protože i požadované závažné důvody pro schválení osoby třetí provisorem a tudíž i nájemcem byly již úředně uznány.
Tato druhá námitka míjí se cíle již proto, že žal. úřad neodepřel schválení st-le nájemcem lékárny Mr. Ph. H. pro nedostatek zákonných náležitostí, či závažných důvodů, nýbrž odepřel o podané žádosti za schválení vůbec meritorně rozhodnouti pro nedostatek legitimace st-lovy k podání žádosti.
Pokud se však týče otázky, o níž jedná námitka na prvém místě uvedená, směšuje stížnost právní institut převodu lékárny ve smyslu § 131 odst. 2 cit. zák. s institutem pronájmu, jenž jest, jak bylo již shora dovozeno, právní povahy od převodu naprosto odlišné. I když se připouští, že přejímateli osobního, obchodního práva lékárny přísluší za předpokladů zákonem požadovaných právní nárok na povolení, přísluší mu právo to jen za souhlasu majitele lékárny, který se projevuje podle § 12 prov. nař. min. vnitra č. 22370 z r. 1876 právě v tom, že žádost o schválení převodu podávají majitel lékárny a přejímatel společně, a to proto, že majitel lékárny pro případ povolení převodu práva k lékárně vůbec pozbývá. V případě pronájmu však majitel lékárny zůstává nadále subjektem tohoto práva, a může jím v rámci zákona jedině on disponovati, a nikdo jiný. Stanovisko, jež hájí tu stížnost, že st-li přísluší právní nárok na schválení nájemcem lékárny, jest tedy právně mylné.
Poukazuje-li stížnost při této příležitosti k tomu, že na pachtování lékárny Mr. Ph. H. má st-l právní nárok z nájemní smlouvy, kterou s ním učinil dne 10. listopadu 1930, tu stačí k tomu poznamenati, že ze smlouvy té, která jest povahy soukromoprávní, vzešel mu právní nárok obsahu soukromoprávního jen vůči druhému kompaciscentu, Mr. Ph. H., a nikoliv vůči úřadu, jenž právem odkázal jej s nárokem takto odůvodněným na pořad práva civilního. — — — —

Citace:

Č. 11348. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1221-1225.