Č. 485.

Zabírání bytů: * Ustanovení § 6 čís. 5 nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. nemá na mysli případy, kdy byt byl utvořen sloučením dvou nebo více bytů, jež byly dříve samostatně užívány nebo pronajímány.
(Nález ze dne 30. června 1920 č. 6031.)
Věc: Ladislav Bareš v Dol. Bousově proti okresní správě politické v Jičíně stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím obce Dol. Bousova ze dne 1. října 1919 čís. 2456/19 byl stěžovateli dle § 6 čís. 5 nař. ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. zák. a nař. zabrán pokoj.
Odporu nebylo vyhověno rozhodnutím okresní politické správy v Jičíně ze dne 10. října 1919 čís. 46300 z důvodu, že stěžovatel obývá dva byty dříve samostatné a obec že tedy právem dle § 6 čís. 5 nař. ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. zabrala z jednoho bytu pokoj, rozhodnuvši, že se stěžovateli neponechává.
Nejvyšší správní soud, vyřizuje stížnost podanou do rozhodnutí II. stolice, vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Nařízení ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. zák. a nař. předpisuje v § 2, že majitel dvou neb více bytů v obci neb bytovém obvodu musí učiniti obci, resp. společnému bytovému úřadu oznámení o všech svých bytech. Ze znění této normy, jež ohlašovací povinnost ukládá majitelům »dvou nebo více bytů«, jest souditi, že povinnost tato a důsledky, jež s ní jsou dle § 2 leg. cit. spojeny, netýkají se případů, kdy užívá někdo více místností, jež svého času tvořily dva nebo více bytů a odděleně jako dva neb více bytů byly pronajímány, ale později byly sloučeny a jako jeden byt obývány, neboť zřetelem na běžný pojem slova »byt« nebylo by lze v těchto případech mluviti o tom, že osoba obývající místnosti v jeden byt spojené má dva neb více bytů. Nelze pustiti také se zřetele, že v době vydání nařízení ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. zák. a nař. bylo v platnosti nařízení ministerstva sociální péče ze dne 28. března 1918 čís. 114 ř. z., jež za účelem odpomoci bytové nouzi v § 3 zakazuje spojování dvou nebo více bytů dříve odděleně pronajímaných. Kdyby zákonodárce byl měl úmysl zavésti ohlašovací povinnost ohledně bytů, jež sloučeny byly ze dvou neb více bytů, byl by to v nařízení o zabírání bytu výslovně vytknul, tak, jako se to stalo pozdějším zákonem o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 čís. 592 sb. zák. a nař. v § 3 pod čís. 5.
Na ustanovení § 2 navazuje předpis § 6, odst. 5, jenž dovoluje zabrání »bytu« ze dvou neb více bytů, které nejsou označeny v oznámení (§ 2) za potřebné pro bytové účely neb o kterých nebylo rozhodnuto, že se majiteli ponechávají. Tato norma má na mysli jen zabírání bytů, ohledně kterých je §em 2 nařízena ohlašovací povinnost. Poukazuje na to úzká souvislost obou norem projevená výslovnou citací § 2 v § 6 čís. 5, jakož i okolnost, že zabrání dle § 6 čís. 5 je možné u bytů, o kterých strana neprohlásila v oznámení, že je potřebuje pro vlastní bytové účely aneb o kterých nebylo obcí rozhodnuto, že se straně ponechávají — toto rozhodování obce nastává však jen tehdy, když již v oznámení volba strany se nestala aneb strana v oznámení učinila volbu dvou neb více bytů. Nelze tedy slova § 6 čís. 5 »byty ze dvou neb více bytů« vykládati v ten rozum, že jde o byty utvořené ze dvou neb více bytů a jako jeden byt používané, neboť na tyto byty, jak výše dovozeno, povinnost ohlašovací dle § 2 se nevztahuje, není tedy zábor takovýchto bytů dle § 6 čís. 5 přípustným.
Naříkané rozhodnutí zjišťuje, že místnosti, kterých stěžovatel užívá se svojí manželkou a dvěma dětmi v přízemí domu čp. 124 v Dol. Bousově, tvořily dříve dva samostatné byty. Spojení obou bytů v jeden stalo se již, jak ze spisů je patrno, v roce 1915. Jestliže naříkané rozhodnutí zabírá z místností, jež stěžovatelem jako jednotný byt od roku 1915 jsou obývány, část dle § 6 čís. 5 nař. ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. zák. a nař., vycházejíc z toho názoru, že dle této normy je možným zábor bytů, jež v jeden byt byly sloučeny, jest v odporu se zákonem, jak z úvah výše uvedených vysvítá, a slušelo je dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti, aniž bylo nutným obírati se dalšími vývody stěžovatelovými.

Citace:

č. 485. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 474-475.