Č. 3145.

Jazykové právo: * Není nezákonné, jestliže úřad v případě, kde nemá místa výjimka stanovená v § 2 zák. jazyk., vyzve stranu, aby předložila písemnosti úřadu podané v ověřeném překladu do jazyka státního.
(Nález ze dne 21. ledna 1924 č. 875.)
Prejudikatura: Boh. 3144 adm.
Věc: Dr. Kr. E. v Praze (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Jan Srb) stran jazyka přílohy knihovní žádosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 podal dne 17. října 1922 u zem. soudu civil, v Praze jako knihovního česky sepsanou žádost za vklad zástavního práva na dům č. p. — v Praze a za poznámku podle § 34 cís. nař. z 19. března 1916 č. 69 ř. z.; dlužní úpis byl sepsán v českém jazyku, kdežto prohlášení, podle něhož bylo žádáno za tuto poznámku, bylo v německém jazyku. Zemský civilní soud povoliv vklad zástavního práva, dal chlší žádost za poznámku poznamenati až do předložení ověřeného překladu a povolil žadateli 14denní lhůtu pod následky druhého odstavce § 89 knih. zák.
Stížnosti do usnesení, pokud obsahuje toto vyzvání, po jazykové stránce podané, nevyhovělo předsednictvo vrch. zem. soudu v Praze rozhodnutím z 29. prosince 1922, jelikož bylo v tomto případě přípustno podání jen v jazyku státním, když tu nejsou předpoklady § 2/2 jazyk, zák., a listina, tvořící podklad zápisu sdílí dle § 89 knih. zák. co do jazykové úpravy osud podání jako jeho integrující část. Předpis § 89 knih. zák., odst. 1. lze vykládati pouze ve spojení s ústavním zákonem jazykovým a nelze tudíž, pokud jde o užívání jazyka menšinového, přiznati mu výklad, který by překročoval meze § 2/2 jaz. zák.
Stížnosti do tohoto rozhodnutí podané žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl, poněvadž zem. soud civ. v Praze nebyl v tomto konkrétním případě povinen ani oprávněn, aby přijímal německá podání a proto jest nerozhodno, zda se mohou vyskytnouti případy, kdy by byl povinen přijati německá podání, ač jeho obvod nemá jediného soudního okresu menšinového. Poněvadž šlo o knihovní žádost, odvolal se soud správně na ustanovení § 89 knih. zák., jehož předpis lze s jazykovým zákonem uvésti v soulad, takže není třeba pokládati jej za zrušený všeobecným zněním § 9 jaz. zák. Soud jednal tudíž správně, žádal-li od strany, aby ve lhůtě předložila ověřený překlad listiny, které se dovolávala, do státního jazyka.
Stížnost k nss potírá tento náhled dovozujíc, že podle doslovu § 89 knih. zák. jde jediné o to, zda listina jest sepsána v jazyce, v němž možno u toho kterého soudu podati žádosti vůbec, nikoliv v konkrétním případě, a že podle četných zákonů musí i zem. soud v Praze přijímati německé žádosti.
Svůj nález o této stížnosti opřel nss o tyto úvahy:
Není sporu o tom, že v daném případě nejsou dány předpoklady § 2, odst. 2 jaz. zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb., za kterých jest příslušníkům jazyka národní menšiny přiznán nárok na to, aby vznášeli na soud podání v jazyce menšiny a aby se jim dostalo vyřízení jeho nejen v jazyce čsl., nýbrž i v jazyce podání samého.
Uznalť i st-1 v řízení správním a nepopírá ani ve stížnosti na nss, že v konkrétním případě, o nějž jde, musilo býti jeho knihovní podání týkající se domu zapsaného v poz. knize obce Praha-Holešovice-Bubny podle jazykového zák. sepsáno v jazyce českém — hájí toliko stanovisko, že není povinen předložiti český překlad německé listiny připojené k podání tomu jako příloha, a to hledíc k ustano- vení § 89, odst. 1 zák. knih. a k tomu, že zem. soud civ. v Praze jest skutečně povinen v některých jiných zvláštních případech přijímati také žádosti sepsané v jazyce německém.
Ale stanovisku tomu nelze přiznati oprávněnost. Podle § 9 jaz. zák. byly zrušeny všecky předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918 a nutno tedy také otázku jazykového vypravení příloh podání posuzovati výlučně podle zásad zák. jazykového.
Tento zákon vytýčil ve svém § 1 zásadu, že jazyk čsl. jest státním, oficielním jazykem republiky, že tedy zejména jest jazykem, v němž s výhradou toho, co ustanovuje § 2 (ostatní výhrady tam zmíněné nemají zde vůbec významu) děje se úřadování všech soudů .... republiky, konají se jejich vyhlášky a zevní označení.
V dovolaném § 2 stanoveny jsou z této zásady určité výjimky na prospěch národních a jazykových menšin, zejména v tom směru, že jsou soudy .... povinny přijímati od příslušníků jejich podání v jazyce oné menšiny a vydati jim vyřízení těchto podání nejen v jazyce čsl., nýbrž i v jazyce podání, ovšem jen ve věcech, jichž vyřízení náleží soudům .... na základě toho, že se jejich působnost vztahuje na okres, v němž taková v zákoně blíž kvalififkovaná národní menšina obývá.
Když tedy možnost činiti u soudů .... podání v jiném jazyce než čsl. a dostávati vyřízení také v jazyce podání, jest výjimkou ze zásady vyslovené v § 1, plyne z toho jasně, že ve všech jiných případech, kde nejde o výjimku podle § 2, nejsou soudy .... povinny přijímati a vyřizovati nejen podání v kterémkoli jiném jazyce než státním — čsl. — nýbrž že tu nastupuje pro strany bezpodmínečně povinnost dle § 1 jaz. zák., aby ve všelikém styku svém se soudy .... používaly vůbec jazyka státního, čsl.
Povinnost ta je tedy dána vždy, kdykoli jde o věc, která nevzešla v soudním okrese menšinovém, nýbrž v okrese, kde nebydlí 20% národní menšina.
O takový případ jde také zde, neboť mezi stranami není sporu o tom, že příslušnost zemského soudu v Praze jako soudu knihovního v této věci je dle § 118 jur. normy dána tím, že jde o dům v pražském městském okrese Holešovicích-Bubnech. V tomto okrese však nebydlí 20% státních občanů jazyka německého, takže tu není podmínek pro použití výjimečného předpisu § 2, odst. 2 jaz. zák. na prospěch jazyka německého a jsou proto strany dle toho, co uvedeno výše, nuceny při svých knihovních podáních, majících za předmět nemovitost ve zmíněném okrese, užívati u zemského soudu v Praze výlučně jazyka státního — čsl.
Činiti rozdíl mezi podáním samým a jeho přílohami, je dle § 1 zák. jaz. nepřípustno, protože tento § je normou všeobecnou na styk stran se soudy atd. vůbec se vztahující a nejedná toliko o podáních, jak to činí § 2.
Když tomu tak, pak arciť nelze vytýkati nezákonnost rozhodnutí žal. úřadu, kterým bylo vysloveno, že zem. soud civ. v Praze právem uložil st-li, aby do stanovené lhůty předložil ověřený předklad listiny, které se v podání dovolával, do jazyka státního a bylo stížnost brojící proti nař. rozhodnutí jen s tohoto hlediska zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3145. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 369-371.