Č. 3348.

Právo jazykové: I. Jazykové právo, založené v předpisu § 2 zák. č. 122/1920 má příslušník jazyka menšiny také ve sporech, jež náležejí podle zák. č, 4/1918 do kompetence zemského soudu civilního v Praze. — II. Okolnost, že nebylo ještě vydáno prov. nař., nevadí účinnosti jaz. zákona. — III. Který soudní okres rozhoduje co do otázky jazykové ve sporech podle zák. č. 4/1918?
(Nález ze dne 11. března 1924 č. 4150).
Věc: Heřman Sch. v Z. (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Srb) o jazykové právo ve sporu proti státu o náhradu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dr. W., odvokát v Praze, podal v zastoupení firmy H. Sch. v Z. u zem. soudu civ. v Praze žalobu proti čsl. eráru pcto 4362 švýc. franků s přísl. v jazyku německém. Usnesením jmenovaného soudu ze 24. února 1922 byla žaloba vrácena podle § 89 jedn. řádu k sepsání v jazyku státním.
Proti tomuto rozhodnutí podala strana žalující stížnost k předsednictvu vrchního zem. soudu v Praze, jež byla zamítnuta rozhodnutím z 19. března 1922; další stížnost zamítnuta byla nař. rozhodnutím z těchto důvodů:
Podle § 2, odst. 2. jazykového zák. přijímají soudy podání od příslušníků jazyka menšiny sepsané v jazyku této menšiny, jde-li o věci, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jejich se vztahuje na tento okres (t. j. na okres s 20% národnostní menšinou). Sluší tedy při posuzování jazykových práv vždy zkoumati důvod příslušnosti dovolaného soudu v konkrétním případě a jazykové poměry v obvodu okresního soudu, jehož se tento důvod příslušnosti týká. Opačné vývody stížnosti nejsou v souhlasu s jazykovým zák.
Ve věci samé odvolal se žal. úřad na odůvodnění svého rozhodnutí z 25. ledna 1922 č. 1505/22, v němž se praví:
Nechť přihlíží se pouze k § 74 jur. n. nebo k zák. č. 4 z r. 1918, dlužno vždy dojíti k závěru, že v případě st-lově nejsou splněny podmínky § 2 jazyk. zák. Podle § 74 jur. normy rozhoduje sídlo orgánu, který stát zastupuje (v případě st-lově finanční prokuratury v Praze). Je zřejmo, že hledí-li se na věc s tohoto stanoviska, je použití jiného jazyka než státního vyloučeno, a ani st-l sám nepokusil se tvrditi opak. Naproti tomu poukazuje k cit. zák. č. 4 z r. 1918 a zdůrazňuje, že na celém státním území nesporně je více než 20% státních občanů německého jazyka, a žalobce sám že bydlí v obvodu okr. soudu s kvalifikovanou národnostní menšinou. Avšak jazykové poměry celého území státního nepřicházejí podle jazykového zák. nikdy v úvahu, a okolnost, v kterém soudním okrese bydlí žalobce, není pro rozhodnutí otázky příslušnosti podle cit. zák. č. 4 z r. 1918 naprosto směrodatná. Uvedený zák. stanoví pro jistý druh žalob individuelní příslušnost zem. soudu civ. v Praze. Bydliště žalující strany není podle uvedeného zák. důvodem příslušnosti; vyřízení věci nenáleží — podle doslovu § 2 jazyk. zák. — zem. soudu civ. v Praze na základě toho, že působnost jeho vztahuje se na obvod okr. soudu, v němž strana žalující bydlí, nebo jiného okr. soudu s kvalifikovanou národnostní menšinou.
Podmínky § 2, odst. 2 jaz. zák. nejsou tedy splněny a sluší proto podle základní zásady § 1 cit. zák. rozhodnouti, že v případě st-lově bylo německé podání podle zák. nepřípustno.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost podaná k nss pro nezákonnost.
Rozhoduje o ní vycházel nss z těchto úvah:
Zásadní námitku st-lovu, že se příčí zákonu a ústavě použití jaz. zák. vůbec před tím, než bude vydáno prov. nař., nutno odkázati na předpis § 9 jaz. zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb., podle něhož nabývá zák. ten účinnosti dnem vyhlášení bez jakékoliv výhrady. Účinnost jeho nastala tedy dnem 6. března 1920 bez ohledu na to, zda bylo již vydáno prov. nař., kterému jest zůstaveno upraviti zevrubněji některé otázky jazykového práva.
Oprávnění nelze přiznati také ani další námice st-lově, že zák. č. 4 z r. 1918, o nějž st-l opírá příslušnost zem. soudu v Praze ve sporné věci, zahájené žalobou, která mu byla vrácena, aby byla sepsána jazykem českým, má individuelní kompetenční ustanovení, na které již proto nelze extensivním výkladem použíti všeobecných norem zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. Neboť zák. č. 4 z r. 1918 nemá žádných předpisů o jazykové stránce žalob, podle něho podáváných, kterou upravuje toliko zák. jazykový, takže již z té příčiny nemůže býti řeči o vzájemném poměru obou těchto zákonů jako zák. specielního k všeobecnému. Není tedy závady, aby byl spor tento řešen podle zásad zák. jaz.
Zákon ten pak vyslovil v § 1 mimo jiné zásadu, že jazyk čsl. jest jazykem, v němž se s výhradou toho, co se ustanovuje v § 2, děje úřadováni všech úřadů v republice. Již z tohoto ustanovení, zejména pak z ustanovení § 2, který stanoví, za kterých předpokladů jsou soudy, úřady a orgány republiky povinny přijímati a vyřizovati podání v jazyku menšinovém, vyplývá, že podání řízená na státní úřady díti se mají vždy jazykem státním, nejsou-li dány a prokázány předpoklady stanovené v § 2 zák. pro použití některého jazyka menšinového.
Rozhodno jest tedy, zdali v konkrétním případě, který zavdal příčinu k tomuto sporu, zákonné předpoklady pro použití menšinového jazyka, zde německého, byly splněny.
Žaloba, o kterou v případě tomto šlo, byla u zem. soudu v Praze podána výslovně jako žaloba podle § 1 zák. z 2. listopadu 1918 č. 4 Sb.
Jazykovou stránku žaloby sluší tedy posuzovati s toho hlediska, že jde o žalobu podanou na základě zák. č. 4 z r. 1918, a je lhostejno, zdali právní nárok žalobou uplatňovaný vskutku náleží k oněm nárokům právním, na něž se zákon ten vztahuje, neboť to jest již otázka rozhodnutí o věcné kompetenci soudu žalobou dovolaného, nikoli však otázka pouhého formálního přijetí žaloby k soudu. Záleží tedy na tom, jaká norma právní platí o užívání jazyka menšinového při žalobách k zem. civ. soudu pražskému dle zák. č. 4 z r. 1918 podávaných.
Dle cit. již § 2 jaz. zák. jsou soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost se vztahuje na okres soudní s 20% jazykovou menšinou, povinny přijímati ve všech věcech, jichž vyřízení jim náleží na základě toho, že působnost jejich se vztahuje na tento okres, od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku.
Příslušnost zem. civ. soudu pražského dle zák. č. 4 z r. 1918 vztahuje se na celé území státní, neboť zákonem tímto, jak je patrno již z vnější, zvláště však z vnitřní jeho souvislosti se zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. (zejména s § 2 č. 4—6, pak s § 3 tohoto zák.) byla zem. civ. soudu pražskému přidělena kompetence, která až do té doby byla dle § 3 lit. a) zákl. zák. státního z 21. prosince 1867 č. 143 ř. z. přikázána soudu říšskému, na jehož místo v tomto odvětví jeho kompetence nastoupil zem. civ. soud v Praze.
Působnost civ. soudu pražského založená zák. č. 4 z r. 1918 vztahuje se tedy na všecky soudní okresy, na kteréž území státní jest rozděleno, a vztahuje se tedy i na ony okresy soudní, v nichž »podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než čsl.« (§ 2 jaz. zák.).
Situace pražského civ. soudu zem., pokud vykonává jurisdikci dle zák. č. 4 z r. 1918, jest tedy s hlediska § 2 jaz. zák. úplně stejná, jako situace jiných »soudů, úřadů a orgánů republiky«, jichž působnost se vztahuje na celé území státní, tedy zejména úřadů ústředních jakož i soudů pro celé území republiky zřízených, jako na př. i nss-u.
Právo příslušníků jazyka menšiny užívati v podání jazyka menšinového před zem. civ. soudem pražským v jeho jurisdikci dle zák. č. 4 z r. 1918, jest pak dle § 2 jaz. zák. stejně jako před úřady ústředními a soudy právě zmíněnými dáno v každé věci, jejíž vyřízení tomuto soudu náleží na základě toho, že působnost jeho vztahuje se na soudní okres s 20% jazykovou menšinou (srv. usnesení nss.u z 5. dubna 1922 č. 4574, Boh. C II.).
Jaz. zák. zřejmě tedy pokládá vztah každé »věci« k některému »okresu soudnímu« t. j. k soudnímu okresu v technickém smyslu zák. z 11. června 1868 č. 59 ř. z. vždy za daný, neboť dle uvedeného ustanoveni zákonného jest právě tento místní vztah »věci« k »okresu soudnímu« s jazykovou menšinou aspoň 20%ní jedním z momentů podmiňujících existenci subjektivního (menšinového) práva jazykového.
Tento místní vztah »včci« k »okresu soudnímu«, jejž dle vůle zák. jaz. sluší vždy hledati, záleží dle náhledu tohoto soudu, již v nál. Boh. 1874 adm. vysloveného, v tom, že v okresu soudním »vzešel důvod příslušnosti«, čili že »věc dle zásad o příslušnosti platných tkví svými kořeny příslušnost určujícími v onom okresu soudním«.
Zásady ty nepodávají se arci z ustanovení jurisdikční normy z 1. srpna 1895 přímo, neboť tento zákon dán jest výslovně toliko o příslušnosti řádných soudů ve věcech občanských (»in bürgerlichen Rechtsachen«), kdežto kompetence zem. civ. soudu pražského, jenž na tento tribunál přešla s býv. soudu říšského, má dle výslovného ustanovení čl. 1 stát. zákl. zák. z 21. prosince 1867 č. 143 ř. z. povahu jurisdikce ve sporných věcech práva veřejného (in streitigen Angelegenheiten öffentlichen Rechts).
Ježto však — jak již bylo řečeno — jaz. zák. velí, aby nalezen byl soudní okres, v němž »věc« jest lokalisována, a ježto není o tomto místním vztahu »věcí« do kompetence pražského zem. soudu civ. dle zák. č. 4 z r. 1918 náležejících žádných předpisů positivních, dlužno směrodatnou »zásadu o příslušnosti« odvoditi z positivních předpisů, daných o příslušnosti ve věcech svou právní povahou příbuzných.
V případě dnešního sporu jde o žalobu na náhradu škody proti čsl. eráru. Žalobce odvozuje svůj nárok na náhradu škody z toho, že mu dala expositura úřadu pro zahraniční obchod v O. nesprávné informace o volnosti dovozu umělého hedvábí pod 5 kg a že vedlejší celní úřad ve V. nesplnil závazek řádného hospodáře, když hedvábí, které si st-l dal podle oné informace v poštovních balíčcích zaslati a jehož udání bylo pak ve V. přece jen odepřeno pro nedostatek dovozního povolení, převzal do úředního uschování a nezamezil jeho částečné odcizení.
Události právě zmíněné byly bezprostředně příčinou toho, že se pak st-l domáhal — jak v žalobě své dále uvádí — náhrady utrpěné škody nejprve u poštovního úřadu ve V. a když tento žádost zamítl s odůvodněním, že zboží bylo jím dne 26. května 1920 správně a v pořádku odevzdáno vedlejšímu celnímu úřadu, žádal o náhradu u tohoto vedlejšího celního úřadu, byl však opět zamítnut a také stížnosti podané instanční cestou k okr. fin. ředitelství v Ch., k zem. fin. ředitelství v Praze a konečně k min. fin. nevedly k cíli, následkem čehož byl nucen domáhati se nápravy pořadem práva.
Jde tedy o žalobu na náhradu škody způsobené žalobci úředními orgány státními v jejich působnosti úřední. Kompetenční předpisy o sporech této žalobě co do právního základu nejblíže příbuzných podává jednak ustanovení § 80 jur. normy o náhradních žalobách pro zkrácení práv způsobených úředníky soudcovskými, jednak ustanovení § 8 zák. z 12. července 1872 č. 112 ř. z.
Dle obou těchto předpisů řídí se místní příslušnost pro žalobu na náhradu škody sídlem onoho soudu, kterýmž nebo jehož orgány tvrzené zkrácení práv žalobcových bylo způsobeno.
Použije-li se léto zásady na případ dnešního sporu, sluší za okres soudní, v němž »důvod příslušnosti vzešel«, čili v němž »věc« jest lokalisována, uznati onen okres soudní, v jehož obvodu je sídlo úřadu státního, od něhož nebo od jehož orgánů tvrzené porušení práva žalobcova vyšlo.
Ježto pak úřad státní, kterýmž nebo jehož orgány dle obsahu žaloby zkrácení práv žalobcových bylo způsobeno, jest celní úřad ve V., sluší za okres soudní, v němž »důvod příslušnosti vzeše«, uznati soudní okres v-ský.
Že však v soudním okresu v-ském obývá podle posledního soupisu lidu aspoň 20% státních občanů jazyka německého, sporno není — jsou tedy dány předpoklady § 2, odst. 2 jaz. zák. pro to, aby st-l jako příslušník jazyka německé menšiny podal i u zem. soudu v Praze žalobu jazykem německým.
Otázkou, zda předpoklady ty dány jsou také při okrese o-ckém, netřeba se pak již zabývati.
Když tedy žal. úřad nevyhověl odvolání st-lovu, domáhajícímu se uznání tohoto nároku jeho, jest výrok jeho v odporu se zák. a bylo jej nutno zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3348. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 782-786.