Č. 5796.

Církevní věci. — Administrativní řízení:* Proti
exekučnímu vymáhání církevní daně uložené platným usnesením seniorátu evangelické církve a. v. na Slov. nemůže exekut namítati, že u něho není vůbec povinnosti daňové.
(Nález ze dne 18. června 1926 č. 8080.)
Prejudikatura: Srovnej Boh. 1364 a 1637 adm.
Věc: Pavel Š. v Š a spol. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě (za zúčast. evang. církev a. v. ve D. a Štěpána K. v H. adv. Dr. Lud. Medvecký z Bratislavy) stran církevní daně.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Konvent H-ského seniorátu, odbývaný 31. května 1923 v Ip. Šahách, usnesl se, že ve smyslu synodálních zákonů 14 příslušníků
ev. církve a. v., bydlících v obci T., kteří mají v obci D. role a vinice, jsou povinni zaplatiti d-ckému faráři polovici toho, co platí D-čtí mající podobný majetek. Toto usnesení bylo výměrem seniora jmenovaného seniorátu z 12. června 1923 sděleno Martinu K. a spol. s vyzváním, aby nedoplatky do 8 dnů k rukoum faráře D-kého zaplatili --- jinak bude žádáno za exekuci. Dle potvrzení seniorátu z 18. ledna 1924 stalo se toto usnesení pravoplatným, neboť dlužníci, kterým toto usnesení výměrem seniorátu z 12. června 1923 bylo oznámeno, před vyšší forum
církevní vrchnosti neapelovali. Když byli jmenovaní dlužníci ještě upomenuti, aby do 8 dnů povinnosti své zadost učinili a tato lhůta uplynula, žádal seniorát o provedení exekuce a okr. úřad nařídil 17. července 1923 notářskému úřadu v T., aby v seznamu uvedené nedoplatky cestou exekuce vymáhal. Podáním z 5. října 1923 zažádali st-lé u okr. úřadu v K., aby exekuce byla zastavena a aby st-lé byli osobně slyšeni, poněvadž ve věci bylo rozhodnuto v jejich prospěch již roku 1910. Na to rozhodl okr. úřad
v K. dne 24. října 1923, že opožděně uplatněné námitky t-ských obyvatelů povinných církevní daní nemůže považovati za odvolání a zamítá je z toho důvodu, že vymáhání dané bylo nařízeno na základě usnesení
seniorálního konventu evangelické církve a. v., dle něhož t-ští obyvatelé jsou povinni ve prospěch evangelického faráře ve D. ve smyslu synodálních zákonů zaplatiti polovici toho, co faráři platí obyvatelé d-čtí, podobný majetek mající.
Další odvolání, v nichž bylo poukazováno k tomu, že st-lé nejsou k placení daně církevní povinni, poněvadž nebydlí v obvodu církevního sboru, pro který daň jest předepsána, a ke sboru, ke kterému příslušejí, daň platí, byla posléze nař. rozhodnutím zamítnuta, při čemž nař. rozhodnutí se dovolalo § 17 ústavy evang. církve.
V stížnosti se na podkladě ustanovení statutu ev. církve a. v. na Slov. popírá, že st-lé na základě církevní vrchností vyneseného pravoplatného usnesení církevní daní k presbyteriu v D. jsou povinni a tvrdí, že povinnost tu mají jen lidé, kteří stále bydlí v obvodě sboru církevního, nikoliv i ti, kteří nebydlí v obvodu toho kterého církevního sboru a ve svém stálém bydlišti daň církevní řádně platí.
Nss uznal stížnost nepřípustnou na základě následujících úvah:
O skutkovém podkladu shora vylíčeném, zejména o tom, že uvedené usnesení seniorátu bylo proti st-lům vydáno a jim doručeno a že, nejsouc st-li napadeno, nabylo moci práva, není sporu. Spor jde vzhledem k vylíčenému ději jen o to, zdali právem bylo proti st-lům zahájeno a nař. rozhodnutím v platnosti ponecháno vymáhání církevní daně.
Dle ústavy církve ev. a. v. na Slov. vyhlášené vyhláškou min. škol. z 27. prosince 1922 č. 61 Sb./1923, která v době vydání usnesení z 31. května 1923 platila, rozvrhuje círk. daň presbyterium, rozvrh schvaluje sborový konvent. Proti rozvrhu možno se do 15 dnů odvolat na iseniorální presbyterium, které řeší věc pravoplatně. Osoby, které círk. daň nezaplatily, vyzvou se znovu k zaplacení a, když ani do určeného času nezaplatí, požádá předsednictvo sborové o exekuci příslušnou občanskou vrchnost (§§ 262 a 264). Dle § 8 a 17 podrží církev dosavadní, zákony zabezpečené právo na výkonnou moc státu při vybírání řádnou cestou předepsané círk. daně a nemohou státní vrchnosti tuto pomoc
odepřít.
Z ustanovení těchto se podává, že o povinnosti k placení círk. daně rozhodují církevní vrchnosti, že proti dotyčnému výroku presbyteriátu lze se pouze odvolati k vyšší círk. vrchnosti a že platné rozhodnutí círk.
vrchnosti jest exekučním titulem, který úřad státní na žádost musí provésti, aniž jest oprávněn, aby věcně přezkoumal obsah jeho.
Proti exekuci té mohli by se st-lé brániti pouze námitkou, že exekuční titul — totiž rozhodnutí círk. úřadů — nebylo vydáno s právními účinky proti st-ům — po případě, že po vydání exek. titulu závazek rozsudečně uznaný pominul, nebylo však možno v řízení exekučním zabývati se otázkou, zdali povinnost platiti círk. daň byla straně uložena právem či neprávem. Jak uvedeno, obmezuje se stížnost na popření povinnosti st-lů ku placení círk. daně, o kteréž povinnosti nss nemůže rozhodnouti, poněvadž o ní nerozhodly a nebyly příslušny rozhodnouti úřady správní, nečiní však námitek v exekučním řízení jedině přípustných; musela proto jako nepřípustná býti odmítnuta.

Citace:

č. 5796. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 133-135.