Sekční chef dr. TŮMA:

K otázce Kompetence ministerstva sociální péče v oboru péče o mládež.

I.
Jednou z hlavních podmínek spořádanosti každého státu jest řádně upravená administrativa. Úspěšné její obstarávání žádá mimo jiné, aby úkoly, jež má plniti, přesně byly rozvrženy na různé, k tomu způsobilé orgány, podle zásady účelné dělby práce. Obor působnosti orgánů těch musí býti vymezen tak, aby si ve své činnosti nebyly na překážku, nýbrž naopak, aby se ve sledování přikázaných jim úkolů vespolek doplňovaly a podporovaly a aby bylo mezi nimi co nejméně sporů kompetenčních, jež by přirozeně působení jejich jen ztěžovaly a ochromovaly.
Těmto požadavkům musí hověti také administrativa republiky naší, chceme-li dokázati, že se opravdu dovedeme spravovati sami. Pevné a spolehlivé základy k ní položeny jsou souborem ústavních zákonů, jež schváleny byly revolučním „Národním shromážděním“.
Potřeba účelného a jasného vymezení kompetence jednotlivých orgánů správních týká se přirozeně nejen úřadů nižších, ale také úřadů vyšších, zejména ministerstev, jež mají býti samozřejmě v ohledu tom vzorem všem úřadům ostatním. Nutno však doznati, že tomuto požadavku u nás všeobecně dosud vyhověno není a že pociťujeme po této stránce v některých směrech různé nedostatky. Odstraniti je musí býti cílem snah, jež usilují o řádné vybudování a zdokonalení naší administrativy.
Úkolem tohoto pojednání je poukázati stručně jen na nedostatky, které se jeví při úpravě a provádění kompetence ministerstva sociální péče, pokud jde o přikázaný mu obor péče o mládež, a naznačiti cesty, jak by se tyto nedostatky daly odstraniti.
Zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11. sb. z. a n. o zřízení samostatného státu československého bylo nařízeno, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony zůstávají v platnosti. Zákon pak ze dne 2. listopadu 1918 č. 2., kterým zřizují se nejvyšší správní úřady ve státě československém, stanoví v § 2., že působnost všech zákonem tím zřízených nejvyšších správních úřadů, mezi nimiž uveden jest také úřad pro správu sociální péče, vztahuje se na veškeré záležitosti, které dnem 28. října 1918 u dosavadních ústředních úřadů pro tyto záležitosti příslušných vyřízeny nebyly. Z toho důsledně plyne, že platí pro vymezení působnosti ministerstva sociální péče i ostatních ministerstev zákony a nařízení, jež platily o působnosti těchto resortů v bývalém Rakousku, dokud nebude cestou ustavní stanoveno jinak.
Ježto se pak dle ústavní listiny republiky Československé ze dne 29. února 1920 č. 121 působnost ministerstev upravuje zákonem (§ 85), může nastati změna v této kompetenci jedině cestou zákonodárnou, nehledí-li se k výminečnému ustanovení § 1. zákona z roku 1920 č. 269 sb. z. a n., podle kterého příslušnost a služební podřízenost státních úřadů bývalého státu uherského na Slovensku a v Podkarpatské Rusi muže býti po dobu pěti let upravena za účelem sjednocení a zjednodušení správy, nařízením vlády.
De lege lata může tedy býti předmětem jednáni o úpravě zmíněné kompetence ministerstva sociální péče jenom stanovení přesnějšího výkladu příslušných zákonných ustanovení za tím účelem, aby se umožnilo takové jejich praktické provádění, jež by bylo v zájmu účelné správy sociální péče o mládež. De lege ferenda mohlo by se jednati o tom, jak by se otázka ta měla upraviti cestou zákonodárnou v budoucnosti.
K řešení této otázky je především třeba uvědomiti si dosavadní zákonné předpisy o kompetenci ministerstva sociální péče v oboru péče o mládež. Ministerstvo to zřízeno bylo nejvyšším rozhodnutím ze dne 7. října 1917, publikovaným vyhláškou veškerého ministerstva ze dne 27. prosince 1917 č. 504. Zákonem ze dne 22. prosince 1917 č. 499 ř. z. bylo vyhlášeno, že pokud některé agendy, jež uvedenou právě vyhláškou ministerskou byly přikázány do působnosti nově zřízeného ministerstva sociální péče, obstarávány byly až dosud jinými ministerstvy, spadají nyní výhradně do působnosti1 ministerstva sociální péče.
Pokud jde o obor péče o mládež, který se přikazuje do působnosti tohoto ministerstva, není ve zmíněné vyhlášce přesně vymezen pojem této péče. Z demonstrativního výpočtu jednotlivých odvětví péče o mládež, které se do kompetence tohoto ministerstva přikazují, je však patrno, že jedná se tu o takové případy veřejné ochrany a pomoci, kde nedostává se mládeži z jakýchkoliv důvodů potřebné péče vlastní rodiny, tak že je tu třeba, aby byl tento nedostatek nahrazen nebo doplněn vhodným opatřením správy veřejné, nemá-li dítě býti ohroženo nebo poškozeno ve svém vývoji tělesném, rozumovém, nebo mravním.
Všeobecně přikazují se ministerstvu sociální péče záležitosti ochrany dětí a péče o mládež, vyjmouc do oboru soudu náležející, záležitosti práva poručenského a trestního, jakož i záležitosti, vyhrazené ministerstvu zdravotnictví. V následujících odstavcích vyhlášky jsou pak demonstrativně uvedeny jednotlivé druhy péče té, a to buď všeobecně nebo s jistým obmezením, jako ku př. péče o matky a kojence, jen ve smyslu sociálním a mravním. Bez jakéhokoliv obmezení přikazují se mu záležitosti svěřenců a chovanců, péče sirotčí, zařízení péče o mládež (mateřské školky, zahrádky, denní útulky, útulny a pod.), dále poradny o volbě povolání mládeže ze školy propuštěné (vyjmouc odborná zařízení a opatření ke školení mládeže atd.). Dále přísluší ministerstvu tomu provádéti ochrannou výchovu, t. j. péči o mládež zpustlou a zpustnutím ohroženou (vyjmouc státní výchovny, jež byly zřízeny ku provedení péče o výchovu, nařízené trestním soudem a jež jsou podřízeny ministerstvu spravedlnosti, dokud nebude stanoveno jinak); dále náleží mu konati státní dozor na ústavy a zařízení péče o mládež a pečovati o odborné vzděláni personálu pro ochranu mládeže a pro ústavy k účelu tomu určené; vše to bez újmy oboru působnosti příslušejícího ministerstva školství v otázkách výchovy a vyučováni, jakož i s výhradou součinnosti tohoto ministerstva v záležitostech zásadních a organizátorských.
Konečně náleží ministerstvu sociální péče organisace podpory volné samočinnosti v oboru ochrany dítek a péče o mládež, zejména spolků, ústavů, fondů a nadací v tomto« směru působících a také součinnost v záležitostech poručenství z povolání nebo poručenských rad, jakož i ochrany dětí nemanželských.
Z tohoto demonstrativního výpočtu patrno, že péče o mládež, přikázaná takto ministerstvu sociální péče, dotýká se v různých směrech působnosti některých jiných ministerstev, zejména ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, ministerstva školství a národní osvěty a ministerstva spravedlnosti. Ve zmíněné přihlášce jeví se také snaha vymeziti působnost ministerstva sociální péče v oboru tom oproti ministerstvům právě uvedeným a stanovití, pokud a v jakém směru je při plnění jednotlivých odvětví péče o mládež zapotřebí součinnosti ministerstev ostatních. Vymezení to není však takové, aby mohlo odstraniti jakékoliv kompetenční spory mezi ministerstvy právě uvedenými. Je proto třeba poukázati především, v čem spory ty mají svou příčinu a jak by se jim asi mohlo předejíti.
II.
Nejčastější a nejobtížnější jsou spory s ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy, jež bylo zřízeno v býv. Rakousku nejvyš. rozhodnutím ze dne 24./XI. 1917, publikovaným vyhláškou veškerého ministerstva z 8. srpna 1918 č. 297 ř. z. Pokud jde o péči o mládež, přikazuje se touto vyhláškou ministerstvu zdravotnictví všeobecně „zdravotní péče o mládež“. Demonstrativně přikazuje se pak tomuto ministerstvu „součinnost po stránce zdravotní“ nebo „záležitosti zdravotní“; výčet jednotlivých druhů péče té se pak téměř úplně shoduje s výpočtem, uvedeným u ministerstva sociální péče.
Příčina sporů kompetenčních spočívá v tom, že není přesného ustanovení, jak třeba vykládati a rozuměti slovům „součinnost po stránce zdravotní“ nebo „záležitosti zdravotní“. Důsledkem toho je, že se pojmy ty vykládají příliš všeobecně a že se pak činnost pod tímto označením míněná rozšiřuje na péči sociální vůbec. Tím pak nastává v některých odvětvích této péče škodlivá roztříštěnost a dvojakost, která jest jen na závadu jejich soustavnému, programovému organisování, budování a výkonu, kterémužto požadavku mělo se právě vyhověti soustředěním veškeré ochranné péče o mládež, odkázanou na pomoc a ochranu veřejnou, v ministerstvu jediném. K odvětvím péče o mládež, kde se tyto rozpory nejvíce jeví, náleží především ochrana matek a kojenců. Ta přikazuje se ministerstvu sociální péče „ve směru sociálním i právním“, kdežto ministerstvu zdravotnictví přikazují se jen „zdravotní záležitosti“ této péče.
Není jistě pochybnosti o tom, že důvodem pro zavedení a obstarávání této péče není ani tak nedostatek zdraví — churavost, nemoc, choroba — dotyčných jedinců, jako spíše nedostatky hospodářské a sociální, které jsou na závadu jejich zdárnému vývoji a vyžadují, aby byly odstraněny pomocí péče sociální.
Bývá to zejména nedostatek potřebných prostředků existenčních, který znemožňuje matkám nebo rodině, aby věnovaly svým dětem-kojencům tu péči, které ku svému zdárnému vývoji nezbytně potřebují, jakož i jiné nedostatky hmotné, bytové a podobné, jež znesnadňují ženám jejich úkol mateřství a činí jim nemožným, aby pečovaly řádně o své děti v prvních dobách jejich života.
V péči té můžeme rozeznávati z praktického hlediska jejího provádění různé složky, a to především pomoc hospodářskou a sociální, právní, zdravotní, výchovnou a podobně. Složky ty jeví se obdobně i při jiných odvětvích sociálně ochranné péče o mládež. Jde o to, která stránka má převahu a je důležitější u porovnání s ostatními. V tom ohledu nelze popříti, že pomoc po stránce sociálně-hospodářské a právní mívá zpravidla převahu i když součinnost orgánů péče zdravotní jest tu nezbytnou a velmi významnou. Proto všechna zařízení, do tohoto oboru spadající, mají více ráz opatření sociálních než zdravotních, ať jsou to již útulky pro rodičky a kojence, jesle, poradny a podobné.
Obsah péče té záleží tu ve snaze, aby nemajetným matkám usnadňoval se úkol mateřství, aby dostalo se jim potřebného ošetření, výživy i jiných potřeb životních v kritické době těhotenství, při porodu i po něm a aby postaráno bylo také o řádnou výživu a výchovu jejich dětí, odkázaných na ochranu a pomoc veřejnou.
Převaha sociální povahy různých těchto zařízení patrna jest zejména také i při poradnách pro matky a kojence, které se často nyní nesprávně nazývají poradnami lékařskými. Poradny ty mají za úkol, aby udělovaly potřebné rady nejen po stránce lékařské, ale také po stránce hospodářské, sociální a právní. Ženám—matkám má se v nich dostati vhodného poučení o různých zařízeních, jež určeny jsou k tomu, aby jim usnadňovaly úkol mateřský, o právech a nárocích jejich očekávaných nebo narozených děti, o tom, jak možno dosíci účelné péče a zaopatření dítěte a pod. U matek svobodných mají poradny dbáti toho, aby nastalé mateřství nemělo pro ně snad za následek ztrátu cti a aby po případě uplatněny byly alimentační nároky dítěte proti nemanželskému otci a pod. Lékařským vyšetřením a poradou zjistí se stav, jenž jest důležitý pro další vývoj započatého nebo již vykonaného mateřství a pro zdraví a život dítěte. Mají také pečovati, aby děti byly kojeny, pokud možno, vlastními matkami a kde by to nebylo možno, starati se o jinou vhodnou výživu přiměřenou organismu dítěte a p. Vedoucími činiteli poradny mají býti osoby k úkolu tomu způsobilé, nemusí to však býti lékaři, Sociální ráz ochrany matek a kojenců patrný jest zejména také z pomoci v rodině, kterou v době porodu, nějakou dobu před ním i po něm, poskytovati třeba k usnadnění mateřství chudým ženám vdaným i svobodným. Ta záleží v tom, že musí se státi opatření, aby v době té obstarával někdo za ženy takové potřebné práce domácí i jiné potřeby a pečoval po případě též o jejich vlastní výživu, která má býti po tu dobu poměrně zlepšena.
Ze všeho tedy patrno, že v oboru péče o matky a kojence péče lékařská nemá převahy, ba naopak, že nad ní vynikají ostatní složky, které péče ta v sobě zahrnuje, totiž sociální, právní, hospodářská a výchovná. Součinnost péče zdravotní v péči o kojence jest sice poměrně mnohem větší než u dětí dospělejších, a činnost lékařská je tu momentem velice závažným, ale ne podstatným a rozhodujícím.
Ochrana matek a kojenců jest dosud, až na skrovné výjimky (zemské porodnice a nalezince, porodnická oddělení při veřejných nemocnicích a pod.) obstarávána skoro výhradně jen organisacemi péče dobrovolné za přiměřené pomoci správy státní. Toto organizování péče dobrovolné je representováno především ve spolku Československá ochrana matek a kojenců, ve které mají obě ministerstva své zástupce. Organisace ta má své místní odbory v jednotlivých okresech a městech. Tyto místní odbory jsou pravidelně součástí okresních organisací pro péči o mládež a jen výjimečně jsou institucemi samostatnými. Jeví se tedy i po této zevní stránce úzká organická spojitost tohoto oboru s ostatní péčí o mládež, odkázanou na pomoc a ochranu veřejnou. To platí zejména o sociálním pojištění mateřství, jež náleží nesporně do kompetence ministerstva sociální péče.
Všechny organisace a zařízení, určené k ochraně matek a kojenců, byly dosud subvencovány oběma ministerstvy: ministerstvem sociální péče s ohledem na jejich činnost sociální, ministerstvem zdravotnictví se zřetelem na jejich působení po stránce lékařsko-zdravotní. Míra a způsob subvencování řídil se — nehledě k důležitosti a rozsahu činnosti a výši finančních nákladů toho kterého zařízení — hlavně jen dle prostředků toho kterého ministerstva. Tato dvojakost subvencování znesnadňovala žádoucí úspěchy v programovém a soustavném organisování a budování této péče. Je také na závadu její řádné administrativě a může vésti snadno i k jejímu zneužívání, zejména když by tu nebylo potřebného přehledu a dohody mezi oběma ministerstvy o tom, komu se státní subvence poskytuje, v jaké výši a pro jaké účely. Potřeba účelné hospodárnosti s penězi i pracovníky žádá nezbytně jednotného praktického provádění této péče a jejího soustředění v ministerstvu jednom. Provedení tohoto požadavku nejsou nijak na závadu svrchu zmíněné předpisy o kompetenci obou ministerstev, jež jen v tomto smyslu třeba vykládati. Zařízení k ochraně matek a kojenců měla by tudíž — vzhledem ku své povaze převážně sociální — přikázána býti, pokud jde o jejich financování, organisování a administrativu, do kompetence ministerstva jednoho a sice ministerstva sociální péče, a součinnost ministerstva zdravotnictví resp. jeho orgánů měla by se jeviti v tom, že by jim v plné míře umožněno bylo působiti k tomu, aby zdravotním požadavkům těchto zařízení v každém směru náležitě bylo vyhověno.
Kdyby však z jakýchkoli příčin nebylo snad možno dosíci nyní této úpravy, je nutno postarati se zatím aspoň o to, aby obě ministerstva v plnění tohoto úkolu postupovala v naprosté a včasné dohodě; za tím účelem je třeba zejména, aby byl vypracován společný pracovní plán pro nejbližší dobu, při čemž by orgánové péče zdravotní měli možnost působiti, aby zdravotní stránka toho kterého zařízení náležitou měrou se uplatnila; dále, aby byly stanoveny jednotné zásady pro podávání žádostí o státní subvenci ą jejich udílení, aby byly konány společné porady o sestavování příslušných rozpočtů i rozdílení jednotlivých položek rozpočtových a aby byl také ujednán účelný jednotný způsob dozoru na zařízení péče o matky a kojence.
Dalším závažným předmětem sporu mezi ministerstvem sociální péče a ministerstvem zdravotnictví jest agenda péče o mládež tělesně neb duševně úchylnou, t. j. péče o děti slabomyslné, epileptické, slepé, hluchoněmé a zmrzačelé.
Ve zmíněné vyhlášce, upravující obor působnosti ministerstva veřejného zdravotnictví, přikazuje se tomuto ministerstvu „péče o tělesně nebo duševně zaostalou (zakrnělou) mládež, zejména ústavy pro slabomyslné, duševně abnormní, slepé, hluchoněmé a zmrzačelé děti s výhradou oboru působnosti, náležejícího ministerstvu školství v otázkách výchovy a vyučování.“ Ve vyhlášce o působnosti min. soc. péče není zvláštního ustanovení o tom přes to, že převážná část péče o tuto mládež spadá také do jeho kompetence. Neboť je-li sociálně ochranné péče zapotřebí v četných případech dětem tělesně a duševně normálním, potřebují péče té tím spíše děti tělesně neb duševně vadné.
Péče o tyto jedince zahrnuje v sobě přirozeně péči lékařsko-zdravotní, dále péči výchovně-školskou a sociálně-ochrannou.
Slepectví, hluchoněmost, slabomyslnost a zmrzačelost jsou tu již hotovým, trvalým stavem, na kterém se léčbou nedá již ničeho nebo aspoň ne mnoho změniti nebo zlepšiti. Důsledek toho jest, že péče lékařsko-zdravotní omezuje se tu téměř úplně na tytéž úkoly, které jí příslušejí při zařízeních péče o mládež tělesně i duševně normální, odkázanou na pomoc a ochranu veřejnou. Správnost názoru toho uznává se všeobecně i odborníky z kruhu lékařských.
Mnohem více než pomoci lékařsko-zdravotní jest ku zlepšení poměrů těchto jedinců zapotřebí péče výchovné a sociální. Péče výchovně školská, náležející do oboru působnosti ministerstva školství, směřuje k tomu, aby dětem těm dostalo se jejich schopnostem přiměřeného vzdělání školního a praktického, jež by je učinilo způsobilými k nějakému zaměstnání výdělečnému a zpříjemnilo jim zároveň jejich neblahý osud.
Péče sociálně ochranná, které mají zapotřebí především již ve věku předškolním, sloužiti má hlavně k tomu, aby jim umožnila návštěvu škol a zařízení výchovných a usnadnila jim jejich existenci ve věku. kdy z těchto ústavů výchovných již vystoupily. Neboť individuum trvale abnormní nelze ani výchovou postaviti úplně na roveň bytosti normální. Potřebuje vždy sociální pomoci a ochrany, která by zmírňovala a nahrazovala negativní účinky jeho nedostatků tělesných nebo duševních. Do oboru péče sociální náleželo by proto zejména starati se, aby zakládána a vydržována byla zařízení, jež by umožňovala těmto jedincům návštěvu škol pro ně zřízených, jako jsou internáty nebo umísťování dětí v rodinách, bydlících v místech, kde školy takovéto jsou zřízeny a pod. Dále bylo by jeho úkolem vydržovati pro ně poradny, míti osoby takové v evidenci, starati se o jich výdělečnou práci a zřizovati za tím účelem pracovní kolonie, pečovati o nákup surovin, odprodej a zpeněžení výrobku a pod.
Pokud jde o skutečný stav v provádění této péče, panuje v ohledu tom v naší republice veliká rozmanitost. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku náleží povinnost zřizovati a vydržovati ústavy pro tyto jedince podle dosud platných zákonů (zákon domovský, chudinský a zákony školské) jednotlivým zemím (zemským výborům). Ve skutečnosti vyvinula se však věc tak, že zemské ústavy pro slabomyslné a epileptické, pro slepé a hluchoněmé máme vedle ústavů soukromých jen na Moravě a ve Slezsku, kdežto v Čechách ponechána byla péče ta úplně organisované dobročinnosti soukromé, kterou země jen podporovala v plnění těchto úkolů poskytováním přiměřených subvencí na zřizování a vydržování příslušných ústavů. Toliko na Slovensku a v Podkarpatské Rusi máme čtyry ústavy pro hluchoněmé a jeden soukromý výchovně-zaopatřovací ústav pro slepé a jeden pro slabomyslné. Oba jsou státem podporovány.
Totéž platí stran péče o zmrzačelé, která je v celé republice ponechána organisované péči dobrovolné, státem i zemí subvencované. V Čechách ujal se jí Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků, jenž vydržuje Jedličkův ústav pro zmrzačelé a snaží se rozšířiti nyní svou působnost i na ostatní území republiky. Na Moravě plní úkol ten podobný Zemský spolek, který má svůj ústav v Brně.
Přílišná rozmanitost a roztříštěnost a z ní plynoucí nemožnost souladné, vzájemně se podporující a doplňující činnosti různých zařízení péče o slepé, hluchoněmé a slabomyslné vedla ministerstvo sociální péče ke snaze, vytvořiti ústředí pro tato jednotlivá odvětví pro celou republiku. Tak založeno bylo ústředí péče o slepé i o hluchoněmé a nyní jedná se ještě o zřízení podobného ústředí pro péči o slabomyslné. Tato ústředí, v nichž mají zastoupení všechna zúčastněná ministerstva, zvláště ministerstvo sociální péče, školství a zdravotnictví i všechny instituce a zemské úřady autonomní, těmito úkoly péče o osoby abnormní se zabývající, mají míti hlavně účel, umožniti vhodnou dělbu práce a tím také schopnost vzájemného se podporování a doplňování; dále mají býti zároveň také ústředním orgánem, který by se radil a jednal o důležitých otázkách toho kterého oboru a připravoval tak jeho budoucí účelnou, jednotnou organisaci a úpravu.
Dlužno ovšem doznati, že pro odpor ministerstva veřejného zdravotnictví, které vyhražovalo si všechny tyto obory výhradně pre sebe, nemohly instituce ony vyvinouti takovou činnost, jaké by vyžadoval zájem a prospěch věci.
Vedle této činnosti organisační, která směřovala k tomu, aby péče o mládež abnormní upravena byla tak, aby mohla dostáti svým úkolům, pokud to za daných poměrů vůbec možno, snažilo se ministerstvo sociální péče přispěti k účelu tomu také tím, že poskytovalo ústavům a zařízením, úkoly tyto sledujícím — zejména soukromým a dobročinným — přiměřené podpory finanční.
Z ústavů těch odkázán byl na pomoc státní nejvíce Klárův ústav pro slepce v Praze, určený výchově slepců škole odrostlých v různých pracech řemeslných. Ústav ten, v jehož ředitelství zasedají nyní přičiněním ministerstva sociální péče členové národnosti české i německé v poměru 2:1, trpí v poslední době ve značné míře nedostatkem prostředku peněžních a vyžaduje proto značnější podpory státu, má-li se mu umožniti plnění jeho úkolu.
Totéž platí stejnou měrou ohledně péče o slepé osoby dospělé, které z výchovných ústavů již vystoupily. Sociální péče, jež by usnadňovala osobám těm jejich osamostatnění, byla u nás dosud velice nedostatečná, jsouc obstarávána skoro výhradně jen „Spolkem samostatných slepců“ v Praze. Bude proto nutno věnovati jí daleko větší pozornost, než tomu bylo dosud. K tomu zapotřebí bude vedle různých opatření organisačních a administrativních také potřebných prostředků finančních, jež bude třeba zabezpečiti k účelu tomu ve státním rozpočtu.
Ústavy zemské pro slepé a hluchoněmé na Moravě a ve Slezsku podpory státní nepožívaly a také o ni ani nežádaly.
Pokud se týče státních ústavů pro hluchoněmé na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, byla tu součinnost ministerstva sociální péče a ministerstva školství upravena vzájemnou dohodou tak, že ministerstvu školství vyhraženy byly záležitosti, týkající se výchovy školní, tedy správa a vydržování těchto odborných škol, kdežto ministerstvu sociální péče náleží starati se o zařízení, která by dětem hluchoněmým návštěvu jejich umožňovala (vydržování internátů, placení ošetřovacích tax za děti, umístěné v rodinách). Vedle toho náleží tomuto ministerstvu také péče o zařízení sociální, potřebná pro ně v době předškolní a mimoškolní a zejména v době, kdy ze školy již vystoupily. Provádění této dohody se prakticky osvědčilo a mohlo by býti vodítkem pro úpravu podobných poměru i jinde.
Z uvedeného vysvítá správnost tvrzení, že v péči o osoby tělesně a duševně abnormní má péče výchovná a sociální převahu nad péčí zdravotní, která tu nepřesahuje valně meze, jaké jsou jí vytčeny při ústavech a zařízeních, určených k péči o děti tělesně i duševně normální vůbec. Mohlo by se proto ministerstvo zdravotnictví domáhati i zde jen toho, aby orgánům jeho zabezpečena byla možnost přihlížeti k tomu, aby při organisaci a správě těchto zařízení dbáno bylo všemožně všech opatření zdravotních.
Dalším důležitým předmětem sporu kompetenčního jsou t. zv. státní dětské domovy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Jsou to ústavy (asyly), jichž péči svěřují se děti nalezené a děti za opuštěné prohlášené a to do věku 7 let na účet státu a ve věku od 7—15 let na účet příslušných obcí domovských, pokud ovšem nejsou tyto v jednotlivých případech povinnosti té zbaveny vzhledem ke svým nedostatečným prostředkům finančním.
Činnost těchto domovů na ochranu mládeže jest dvojího druhu: pečují jednak o zaopatření a výchovu dětí, umístěných ve vlastní budově ústavní (péče ústavní), jednak starají se také o děti, jež jsou za jejich součinnosti a dozoru svěřeny péči pěstounů, rodin na venkově (péče rodinná, pěstounská). Oba tyto způsoby mají nahraditi dětem nedostatek péče vlastní rodiny. Sledují tedy zřejmě úkoly péče sociální. Rozumí se ovšem, že součinnost péče zdravotní jest tu nutná jako při jiných podobných zařízeních. Oba tyto způsoby péče o mládež tvoří nerozlučný celek a navzájem se doplňují a podporují při sledování společného cíle. Základem jest péče rodinná, jež má také početní převahu — jsouc údělem daleko většího počtu dětí — než péče ústavní, jež má povahu jaksi jen subsudiární a zatímní. Jest určena přechodně a dočasně jen pro ty děti, které v rodinách na ten čas opatřiti nelze. Vedle toho svěřují se péči ústavní hlavně jen děti slabé, chorobné a abnormní, pro jejichž opatrování jest těžko nalézti vhodné rodiny.
Mezi oběma způsoby jest tedy stálá fluktuace a vzájemné vyrovnání. Jedno zařízení doplňuje druhé a dohromady tvoří společný celek, jehož obě složky nelze od sebe odděliti, aniž by to poškodilo jednotné a soustavné obstarávání péče o mládež opuštěnou, pro kterou je instituce ta zřízena a určena.
Ministerstvo zdravotnictví domáhá se toho, aby mu přikázána byla péče ústavní, poukazujíc na to, že v ústavě opatřeny jsou děti, které potřebují lékařského ošetření a léčení. Mimo to dovolává se také nesprávně jisté formální spojitosti péče té se správou zdravotní a nemocniční, která zachovala se tu v některém směru jako zbytek a důsledek té okolnosti, že tyto ústavy byly spolu s jinými ústavy a zařízeními humanitními a nemocnicemi podřízeny ministerstvu vnitra, ježto nebylo v uherských zemích ani ministerstva sociální péče ani zdravotnictví. Tyto okolnosti nemohou však býti dostatečným důvodem pro uvedený požadavek. Zařízení ona nejsou žádnými ústavy léčebnými, nýbrž ústavy a zařízeními péče sociální, jichž úkolem jest nahraditi dětem nedostávající se jim péči vlastní rodiny a poskytovati jim vše, čeho potřebují ke svému zdárnému vývoji tělesnému, rozumovému i mravnímu. Tomuto sociálnímu určení nijak není na závadu ta okolnost, že péči ústavu svěřeny bývají vedle dětí zdravých též děti slabé, chorobně nebo i abnormální. Dozoru a péče lékařské je tu potřeba právě jen v té míře jako při jiných podobných zařízeních péče sociální, kde žije větší počet osob pohromadě.
Vedle toho nelze však ani z důvodů již svrchu uvedených připustiti, aby péče ústavní podřízena byla jinému ministerstvu než péče v rodinách, poněvadž tvoří obě nerozlučný celek. Jakákoliv dělba jest tu úplně vyloučena. Které ministerstvo bude míti ve své kompetenci péči ústavní, musí míti také péči rodinnou. Poněvadž pak oba druhy péče té jsou zase v úzké spojitosti s ostatní péčí dobrovolnou i jinou péčí o mládež, musila by tomuto ministerstvu býti přikázána veškerá péče o mládež, odkázanou na pomoc a ochranu veřejnou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vůbec. Potřeba soustavného a účelného obstarávání tohoto úkolu nepřipouští jiného řešení. — Poněvadž pak jest úkol ten podle dosud platných zákonu přikázán v ostatních částech republiky ministerstvu sociální péče, není možno, aby péče o mládež na Slovensku a v Podkarp. Rusi přidělena byla ministerstvu jinému. Opačné rozhodnutí nevedlo by ke sjednocení správy, nýbrž naopak k jejímu většímu ještě roztříštění, než jaké panuje dosud. V tom smyslu třeba bude upraviti kompetenci tu na základě ustanovení §u 1. zák. z r. 1920 č. 269 sb. z. a n., podle kterého příslušnost a služební podřízenost státních úřadu bývalého státu uherského na Slovensku a v Podkarpatské Rusi může býti upravena za účelem sjednocení a zjednodušení správy nařízením vlády. —
V ostatních oborech péče o mládež nebylo dosud žádných vážnějších sporu kompetenčních mezi ministerstvem sociální péče a ministerstvem zdravotnictví a to asi z toho důvodu, že sociální ráz těchto oborů jest ještě patrnější než u těch, o kterých dříve bylo pojednáno. —
Kompetenční spory právě naznačené jsou měrou velmi škodlivou na závadu jakékoli pronikavější práci a snaze o zlepšení dosavadní organisace a provádění tohoto důležitého odvětví správy veřejné. Práce jednoho ministerstva znesnadňuje se často zasahováním druhého. Projednáváním vzájemných sporů vyplýtvá se zbytečně mnoho času a energie a dvojakost správy je v rozporu s požadavkem jednotnosti v organisaci i provádění a není divu, když podlamuje se i chuť k práci, když jest předem jisto, že práce ta nepotká se se žádoucím pochopením a zdarem.
Jak již řečeno, příčinou toho není ani tak nedostatek zákonných ustanovení, upravujících tuto kompetenci, jako spíše neurčitost jejich výkladu a snaha obmeziti příliš extensivním výkladem pojmu péče zdravotní agendu péče sociální, což neodpovídá ani znění, ani duchu zmíněných zákonných ustanovení. Doporučovalo by se proto, aby zatím, než dojde k jiné zákonné úpravě této kompetence, stanoven byl vládním nařízením přesněji výklad těchto dosud platných ustanovení tak, aby provádění jejich odpovídalo potřebám účelné administrativy tohoto oboru péče sociální.
Není pochybnosti, že by se tyto závady a rozpory odstranily nejradikálněji a nejjistěji, kdyby se uskutečnilo zamýšlené spojení ministerstva sociální péče a ministerstva zdravotnictví v ministerstvo jedno, ve kterém by pak péče o mládež, jak po stránce sociální, tak i zdravotní, byla soustředěna a společně obstarávána. Toto soustředění mohlo by se však uskutečniti v zájmu věci, i kdyby ke sloučení obou ministerstev nedošlo, a sice tím způsobem, že by se provedlo spojení sociální a zdravotní péče o mládež v některém z uvedených ministerstev, ať již by to bylo ministerstvo péče sociální nebo péče zdravotní.
(Pokračování) Sekční chef dr. A. TŮMA:

K otázce Kompetence ministerstva sociální péče v oboru péče o mládež.

III.
Mnohem určitěji než oproti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy upraven jest kompetenční poměr mezi ministerstvem sociální péče a ministerstvem školství a národní osvěty, pokud jde o ochranu mládeže. K tomu napomáhá již sama ta skutečnost, že úkoly obou těchto ministerstev co do obsahu podstatně se různí a mnohem přesněji navzájem od sebe se odlišují.
Zmíněná již vládní vyhláška ze dne 27. XII. 1917, č. 504, kterou upravuje se obor působnosti ministerstva sociální péče, dotýká se poměru toho, když stanoví, že náleží do oboru působnosti tohoto ministerstva mimo jiné také péče o blaho mládeže živnostenské, vyjmouc odborná zařízení a opatření ku vzdělání mládeže — a pak dále, když přikazuje tomuto ministerstvu vedle dozoru na ústavy a zařízení na ochranu osiřelých, opuštěných, týraných, zpustlých nebo zpustlostí ohrožených dětí a osob mladistvých, také odborné vzdělání a další výcvik personálu pro ochranu mládeže a pro ústavy péče o mládež, a to vše bez újmy oboru působnosti příslušejícího ministerstvu školství v otázkách výchovy a vyučování, jakož i s výhradou součinnosti tohoto ministerstva v zásadních a organisátorských záležitostech.
Dík tomuto přesnějšímu vymezení, byly kompetenční spory mezi těmito ministerstvy dosud dosti řídké a byly zpravidla v jednotlivých případech urovnány vzájemnou dohodou. Nejzávažnějším a dosud ještě nevyřízeným předmětem sporu je otázka kompetence (ohledně tak zvaných mateřských škol, jež usiluje ministerstvo školství a národní osvěty dostati do oboru svého působení, k čemuž svádí patrně označení této instituce jako školské a pak také k tomu směřující úsilí osob, působících na těchto ústavech, jež prýští z domnění, že podřízením škol mateřských ministerstvu školství a národní osvěty snáze se jim podaří dosíci toho, aby považovány byly za síly učitelské a dosáhly důsledkem toho také lepší úpravy svých poměrů hmotných.
Snahy ty jsou však v rozporu nejen s platným ustanovením zmíněného již zákona, ve kterém mateřské školy výslovně jsou uvedeny jako zařízení, náležející do kompetence ministerstva sociální péče, ale snahám těm jest na závadu též skutečnost, že zařízení ta mají vyloženě ráz sociální.
Že ústavy ty jsou zařízení ryze sociální, která se od škol obecných ve všech směrech podstatně odlišují, vyplývá především z toho, že nejsou určeny k vyučování školskému, nýbrž jen k tomu, aby nahrazovaly dětem ve věku školou ještě nepovinném péči vlastní rodiny, v níž se jim péče té dostati nemůže pro zaměstnání rodičů nebo z jiných důvodů. Jsou to tedy zařízení, určená zpravidla jen pro děti rodičů hospodářsky hůře postavených, zaměstnaných výdělečnou prací tovární, zemědělskou a pod.
Povinnost užívati zařízení těch není zákonem nikde stanovena a jest ponecháno úplně jen volnému uvážení rodičů, aby se sami rozhodli, považují-li za účelné posílati tam svoje děti, když jim potřebnou péči domácí nemohou poskytnouti sami. Z toho jasně je patrno jejich pomocně sociální určení, o němž svědčí ostatně i okolnost, že nedostává se dětem v těchto ústavech jen potřebného opatrování a výchovy, kterou řádná rodina dává pravidelně svým dětem, ale také různých životních potřeb, jako stravy, šatstva, jichž poskytování jest nesporně úkolem péče sociální.
Nelze proto uznati za správný názor, že zařízení ta mají náležeti do kompetence ministerstva školství a národní osvěty z toho důvodu, že jsou svým úkolem, organisací, jakož i mnohou analogií se zařízeními obecnými a školskými integrující součástkou výchovného systému školského, o jehož účelné vybudování ve všech částech pečovati jest tomuto ministerstvu.
Je sice pravda, že péče, kterou zařízení ta mají poskytovati dětem, zahrnuje v sobě mimo jiné také příslušnou péči výchovnou. Tato výchova není však vyučováním školským, nýbrž má to býti jen ona výchovná péče, kterou poskytuje svým dětem pravidelně řádná rodina. Její nedostatky mají ústavy ty nahražovati, pokud se týče doplňovati. To patrno je také z nařízení bývalého ministerstva věcí duchovních ze dne 22. června 1882, týkajících se škol mateřských, které stanoví (§ 1.), že účel škol těch je podporovati a doplňovati domácí vychování dítek ve věku povinnosti školní ještě nepodléhajícím. Jako prostředky výchovy uvádí se (§ 2.) zaměstnání, kterým se vzdělává napodobivost a tvořivost, hry tělesné se zpěvem i bez něho, nazírání na předměty a obrazy a hovor o nich a konečně lehké práce zahradní. Všeliké vyučování ve způsobě školním se vylučuje.
Je tedy v rozporu s určením těchto ústavů a také nesporně vadou po stránce výchovné, jestliže jsou mateřské školy někdy snad zařízeny a vedeny jako školy. Kdyby svrchu uvedené názory měly býti rozhodujícími, pak by musila přirozeně do kompetence ministerstva školství a národní osvěty náležeti z téhož důvodu i všechna jiná zařízení péče sociální, jakými jsou vedle opatroven a jeslí zejména sirotčince a jim na roveň postavené dětské domovy a ochranovny, jakož i denní útulky pro mládež školou povinnou v době mimoškolní a pod., neboť i v těchto zařízeních dostává se dětem vedle různých potřeb životních vhodná péče výchovná, nahrazující nebo doplňující nedostatky domácí výchovy rodiny vlastní.
Přirozeným důsledkem toho bylo by pak, že by do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty musila náležeti i výchova dětí v rodinách vůbec, ježto by jinak vznikly nespravedlivé nesrovnalosti ve výchově dětí, navštěvujících školy mateřské a mezi výchovou těch dětí, které školy mateřské nenavštěvují a které byly by následkem toho v nevýhodě oproti dětem prvně jmenovaným.
K odůvodnění kompetence ministerstva školství a národní osvěty uvádí se též ta okolnost, že ze škol mateřských mají se vytvořiti vhodné přípravy pro školu obecnou. Zda-li a pokud by bylo účelno uskutečniti tuto myšlenku, náleží posouditi pedagogickým odborníkům a provésti ji bylo by možno jen cestou zákonodárnou, To je tedy otázka budoucnosti. Školy mateřské v nynější své úpravě za takové přípravky však považovati nelze. Tomu jest na závadu vedle nepovinné jich návštěvy ta okolnost, že postrádají dosud určitější úpravy zákonné a to nejen pokud se týče jejich určení, ale také otázky jejich právního zřizování a vydržování.
Dosavadní zákonná ustanovení o nich jsou velice skrovná a nedostatečná. Zákon ze dne 14. května 1869, pozměněný novelou školskou ze dne 2. května 1883 stanoví § 10. všeobecně jen, že při jednotlivých školách obecných zříditi se mohou, majíc zření k zvláštním poměrům místním, školy pro vychování a opatrování dítek, které nejsou ještě povinny do školy choditi.
Toto ustanovení zákonné provedeno bylo svrchu již zmíněným nařízením ze dne 22. června 1882 o školách mateřských a ústavech jim příbuzných, jimiž jsou opatrovny a jesle. Dle tohoto nařízení (§ 2.) nedovoluje se přijímati do mateřských škol děti, dokud nevkročily do 4. roku a mohou tam býti ponechány jen do ukončení roku 6tého. Tak zvané opatrovny mají pak za účel (§ 26.) přijímati dítky pracujících tříd pod své dozorství a ku přiměřenému jich zaměstnání, navykati je čistotě, pořádku a dobrému chování a buditi v nich lásku pro pracovitost. Do opatrování jich nemají se přijímati dítky před ukončením 3. roku věku. Ústavy ošetřovací, nebo-li jesličky (§ 21) podléhají jediné policejním pravidlům zdravotním, a mají za účel poskytovati z příčin lidumilných dětem do 3. roku onoho ošetření, kterého se jim od rodičů dostati nemůže.
Poněvadž v menších městech venkovských nelze zřizovati z důvodů hospodářských a vzhledem k menšímu počtu dětí zvláštní ústavy pro děti od 4—6 let (školy mateřské) a do 3 resp. 4 (jesle a opatrovny), nelze přiděliti jednomu ministerstvu školy mateřské a druhému opatrovny a jesle, poněvadž nějaké rozdělení jest tu zpravidla fakticky nemožné a i tam, kde jsou zařízení ta podle tohoto účelu rozdělena, jsou pravidelně ve společné budově a pod jednou správou, tvoříce tak jednotný správní celek.
Mohou tedy všechna tato zařízení náležeti jen do oboru působnosti ministerstva jednoho, kterým může býti toliko ministerstvo sociální péče, což odpovídá jak platnému dosud zákonu, tak i skutečné povaze věci.
Jednotné úpravě otázky kompetenční v tomto směru byla by na ten čas poněkud na závadu jednak ta okolnost, že zákonem o školách menšinových byly již přikázány školy mateřské do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty, jednak též ta skutečnost, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je mnoho státních škol mateřských, zařízených v budovách škol obecných, (národních), které jsou administrativně i jinak tak úzce sloučeny se školami národními, že je od těchto dobře odděliti nelze a bylo by proto na ten čas nesnadno je přidělovati jinému ministerstvu než tomu, do jehož působnosti náleží školy národní.
Řešení otázky, do působnosti kterého ministerstva školy mateřské náležejí, bylo již častěji předmětem porad obou jmenovaných ministerstev. Poněvadž nebylo na nich dosaženo potřebné dohody, usnesla se ministerská rada ve své schůzi dne 12. listopadu 1920 na tom, že školy ty přikazují se do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem sociální péče, pokud jedná se o zájmy sociální a uložila zároveň ministerstvu školství a národní osvěty, aby vypracovalo a urychleně předložilo osnovu zákona, kterým se tato sporná příslušnost upravuje a definitivně stanoví.
Tomuto usnesení ministerské rady vyhověno bylo vypracováním vládní předlohy zákona, která přikazovala do kompetence ministerstva školství a národní osvěty nejen školy mateřské, ale také veškeré jinak zvané a jim na roven postavené ústavy výchovné. Těmi měly se rozuměti podle zprávy důvodové hlavně dětské zahrádky, opatrovny a pod. Přirozené tedy také jesle, které jak už řečeno, tvoří pravidelně s těmito zařízeními nerozlučitelný celek. Tím byla by přikázána do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty i taková zařízení, u kterých jejich sociální ráz ještě je patrnější než u škol mateřských.
Určité a příliš široké ustanovení osnovy vedlo by k novým ještě vážnějším sporům kompetenčním než jaké vznikaly za stavu dnešního; neboť z ustanovení jeho dalo by se vyvozovati, že do kompetence ministerstva školství a národní osvěty náležejí i jiná ještě zařízení péče sociální, která poskytují dětem vedle různých potřeb životních (bytu, stravy, šatstva, prádla a pod.) také potřebnou výchovnou péči domácí, jež má nahraditi nebo doplniti nedostávající se nebo nedostačující péči vlastní rodiny, jak bylo již svrchu podotknuto. To však nelze připustiti, ježto by tím nastala úplná roztříštěnost agendy sociální péče o mládež, přikázané ministerstvu sociální péče z toho důvodu, aby soustředěním péče té v ministerstvu jednom umožnilo se jednotné, soustavné a účelné plnění tohoto úkolu. Tato roztříštěnost zvyšovala by se ještě tím, že dle dosavadního právního stavu náleží po stránce zdravotní zařízení ta též do kompetence ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Účelná úprava kompetence ohledně škol mateřských předpokládá přesné a jasné ustanovení o tom, co rozuměti jest pod názvem školy mateřské a také pod názvem ústavů jim na roveň postavených. Bez takovéhoto vymezení a přesnějšího určení účelu těchto zařízení, byla by úprava ta bezúčelnou a vedla by jen ke vzniku nových sporů. Tomuto požadavku nevyhovuje však z důvodů již naznačených zmíněná osnova, a jejím uzákoněním nebyl by odstraněn nynější nedostatek přesnějších zákonných ustanovení o školách mateřských vůbec.
Právě ta nedostatečnost a neurčitost zaviňuje mnohé rozpory a nesrovnalosti. Ve skutečnosti nečiní se po většině rozdílu mezi školami mateřskými a opatrovnami, jichž zřizování a vydržování ponecháno jest úplně volnému rozhodování příslušných interessentů, jimiž bývají pravidelně obce, tovární podniky a dobročinné korporace. To platí zejména také o platových poměrech osob, zaměstnaných při těchto zařízeních, na jejichž úpravu právě v poslední době velice bylo naléháno.
Není pochyby, že tento stav je neudržitelný a že vyžaduje vhodné úpravy cestou zákonodárnou. Z té příčiny dlužno považovati za vhodnější postup ten, aby nejen tyto poměry ale i otázka kompetenční řešila se tím způsobem, že by vydán byl zákon, upravující poměry škol mateřských vůbec a že by přímo v tomto zákoně bylo stanoveno, která ministerstva a v jaké míře jsou povolána k jeho provádění.
Správnost tohoto stanoviska uznala také ministerská rada, když ve své schůzi dne 6. V. 1921 upustila od vládní osnovy, upravující příslušnost ministerstva školství a národní osvěty ve věcech škol mateřských a projevila svůj souhlas, aby ministerstvo to vypracovalo v dohodě s ministerstvem sociální péče nový vládní návrh, který by řešil nejen otázku kompetence, nýbrž i věcnou úpravu těchto zařízení.
Důvodem pro toto rozhodnutí byla i ta okolnost, že také kulturní výbor poslanecké sněmovny přijal krátce před tím resoluci, kterou ukládá se vládě, aby vypracovala co nejdříve návrh zákona o úpravě právních i hmotných poměru učitelek na školách mateřských, a rovněž také resoluci, aby školy ty byly zřizovány jako instituce sociální a nikoli jako školy a aby podléhaly ministerstvu sociální péče a nikoli ministerstvu školství.
Podle této resoluce mají býti vydržovateli zařízení těch obce, a poměry hmotné a právní mají se upraviti obdobně jako poměry zaměstnanců obecních.
Tím liší se resoluce ta podstatně od návrhu zákona, který byl v tě věci podán již dříve ve sněmovně poslanecké pod čís. 1109 z r. 1920 a v němž ukládá se povinnost zřizovati a vydržovati školy mateřské za určité, zákonem stanovené podpory státní nejen obcím, jež mají aspoň 800 obyvatel, ale také průmyslovým závodům, jež zaměstnávají — všechny členy rodiny v to počítaje — stejný počet lidí. Platové pak požitky osob, jež zaměstnány jsou jako učitelky na těchto ústavech, upravují se dle skupiny D. státních zaměstnanců.
Ve smyslu svrchu zmíněného usnesení ministerské rady pracuje již ministerstvo školství a národní osvěty v dorozumění s ministerstvem sociální péče na nové vládní osnově zákona, jež říditi se bude směrnicemi právě vytknutými.
Tak očekávati lze, že tato již delší dobu se vlekoucí otázka, dojde konečně takového rozřešení, jež hovělo by účelu a potřebám těchto zařízení na ochranu mládeže a umožňovalo také jejich další rozvoj a účinné působení. —
Vedle škol mateřských byla do jisté míry předmětem sporu kompetenčního též otázka zřízení a vydržování ústavu a zařízení potřebných k sociální a výchovné péči o mládež tělesně neb duševně vadnou, ku které náležejí děti slabé, hluchoněmé, slabomyslné, epileptické a zmrzačelé.
Spornost kompetence byla tu upravena s náležitým zřetelem k úkolům obou ministerstev vzájemnou dohodou způsobem, o němž stala se zmínka již dříve, když jednalo se o to, do jaké míry náleží péče o tuto mládež abnormní do kompetence ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy a není proto třeba o ní se šířiti.
Ostatní odvětví péče o mládež přikázané ministerstvu sociální péče nedávala dosud podnětu ke kompetenčním sporům s ministerstvem školství a národní osvěty vůbec nebo jen v míře tak nepatrné, že daly se spory ty vzájemným dorozuměním snadno odstraniti.
(Pokračování) . září odstoupila dosavadní vláda republiky Československé a panem presidentem republiky byla jmenována vláda nová. V ministerstvu sociální péče rozloučil se 27. září dosavadní pan ministr, univ. prof. dr. Josef Gruber — když mu jménem shromážděného zaměstnanectva poděkoval sekční šéf dr. A. Tůma za úspěšné, pečlivé, blahovolně a nestranné vedení úřadu a jeho pracovníků, — slovy vzácného uznání práci, kterou zaměstnanci ministerstva sociální péče za jeho řízení konali. Pravil: „Odcházeje z úřadu ministra sociální péče, vyslovuji upřímný, vřelý dík všem, kdož mně při plnění mého úkolu byli nápomocni. Mohu snad právem a s uspokojením říci, že naše ministerstvo za mého úřadování svými výkony setrvalo na vysoké úrovni za mého předchůdce dosažené, že s úspěchem rozšířilo svoji působnost i na nové agendy a že stále stoupá jeho význam v sociálním vývoji naší republiky. Zásluha o to přísluší v prvé řadě všem oněm příslušníkům našeho ministerstva, kteří za přetěžkých hospodářských poměrů posledního roku s příkladnou obětavostí a láskou plnili vzorně své nesnadné a druhdy velmi nevděčné poslání. Vždy jsem se snažil nikomu v úřadě nekřivditi a každou poctivě vykonanou práci plně oceniti; ukřivdil-li jsem komu přes to, stalo se to jen bezděky a nebudiž ve zlém vzpomínáno. Nepochybuji, že stejnou píli a horlivost budete osvědčovati i za mého nástupce v zájmu sociálního míru ve státě a pokroku k novým, pokročilejším řádům hospodářsko-sociálním. Mne pak, prosím, abyste laskavě zachovali v přátelské vzpomínce.“ Téhož dne uvítalo úřednictvo nového pana ministra sociální péče Gustava Habrmanna. Přivítal ho sekční šéf Dr. Tůma, poukázav na to, že sama osobnost nastupujícího pana ministra jest zárukou další prospěšné činnosti ministerstva sociální péče, jehož řízení vyžaduje opravdového sociálního cítění, myšlení a smyslu pro sociální spravedlnost, jež jsou v osobnosti nového ministra tak vzácně sloučeny. Nový pan ministr ve své řeči pravil, že jest si vědom neobyčejně důležitého úkolu ministerstva sociální péče právě v pohnuté době dnešní a že chce kráčeti ve šlépějích svých předchůdců. Jest ještě doplniti zákonodárství sociálně politické zvláště všeobecným sociálním pojištěním, tedy doplněním dosavadního pojištění starobním, vdovským, sirotčím a invalidním pojištěním. Přináší do ministerstva vlastní píli a pracovitost a žádá ji též od osvědčivšího se již úřednictva tohoto resortu a bude práci jeho co nejúčinněji podporovati. Na to presidiální šéf Dr. Synáček představil nastupujícímu panu ministru shromážděné úřednictvo jednotlivých oddělení.

Citace:

Dr. Kamil Krofta: Čechové a Slováci před svým státním sjednocením.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 5, s. 203-203.