NPD documents search: České právo, 2 (1920) - Notářské místo v Uhl. Janovicích.

Čís. 13794.

Zřídil-li vlastník pronajaté věci k ní jinému právo požívání, postoupil mu i nárok proti nájemci na vybírání činže a vedlejších poplatků.
(Rozh. ze dne 22. září 1934, Rv II 683/32.)
Žalobci, kteří měli k domu č. p. 41 požívací právo, domáhali se na žalované firmě zaplacení nájemného z místností, najatých v domě čp. 41. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
S hlediska dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká dovolatelka odvolacímu soudu právní mylnost, pokud uznal oprávněnost žalobců jako poživatelů domu požadovati přímo na žalované zaplacení nájemného, ať již z důvodu § 511 obč. zák. nebo z důvodu § 1042 obč. zák., při čemž vytýká dovolatelka, že odvolací soud uvádí protispisově, že žalobci odůvodněnost svého nároku opřeli i o ustanovení § 1042 obč. zák. Marně se dovolatelka snaží dolíčiti, že žalobci jako poživatelé domu nejsou aktivně oprávněni k žalobě, ježto prý jím vlastníci domu, s nimiž dovolatelka uzavřela smlouvu nájemní, nárok na vybírání činže a vedlejších poplatků nepostoupili. Služebnost požívání znamená podle § 509 obč. zák. právo užívati cizí věci, šetříc podstaty, beze všeho omezení. Poživatel má k věci podobné postavení jako její vlastník s tím rozdílem, že poživatel nesmí nakládali s její podstatou. Podle § 511 obč. zák. má poživatel právo bráti z věci všechny požitky, obyčejné i kromobyčejné, a není pochybnosti, že k těmto požitkům náleží i nájemné z pronajatých budov, jichž se týká služebnost požívání. Nájemní smlouva jest ovšem smlouvou konsensuální (§ 1092 obč. zák.) a práva a závazky z ní vznikají jen pro smluvní strany. Ale, zřídí-li vlastník pronajaté věci k ní jinému právo požívání (§ 509 obč. zák.), postupuje tím poživateli všechny užitky, jež věc poskytuje, a všechna práva k užitkům těm se vztahující. i taková, jež dříve sám měl (§§ 511, 1392 a 1394 obč. zák.). Od doby předání věci do detence poživatelovy není již oprávněn k vybírání užitků vlastník věci, nýbrž jen její poživatel, a jen tento je oprávněn žádati od nájemce smluvené nájemné a jest oprávněn k žalobě o zaplacení dlužného nájemného. Kdyby zažaloval dlužné nájemné vlastník věci, mohl by mu nájemce týmž právem zase namítnouti, že jde o užitky věci, jež patří poživateli, takže s hlediska názoru hájeného dovolatelkou nebylo by tu vlastně nikoho, kdo by byl oprávněn zažalovati dlužný nedoplatek nájemného. Přísluší tudíž žalobcům jako poživatelům domu proti žalované přímo nárok na placení nájemného z titulu jejich věcného práva požívacího a právem neuznaly nižší soudy námitku nedostatku aktivního oprávnění k žalobě za důvodnou.

Citace:

Čís. 13794. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 126-127.