Č. 3029.

Domovské právo (Slovensko): * Domovské příslušnosti v obci na Slovensku nenabývá se pouhým splněním náležitostí, v § 10 zák. čl. XXII: 1886 vytčených, nýbrž teprve konstitutivním aktem výslovného přijetí dotčené osoby do domovského svazku obce.
Obecní samospráva (Slovensko): Ministru s plnou mocí pro správu Slovenska přísluší dozorčí právo nad městem s regulovaným magistrátem ve věcech, o nichž města taková rozhodují samostatně.
(Nález ze dne 28. prosince 1923 č. 16455).
Prejudikatura: Boh. 823 adm. a jiné.
Věc: Josef A. v Báňské Bystřici (adv. Dr. Emil Beneš z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. pro Slov. nař. rozhodnutím nevyhověl žádosti st-lově o přiznání státního občanství čsl. ve smyslu § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., zrušil současně z moci úřední jako protizákonné usnesení městské rady báňskobystřické z 13. července 1921, jímž bylo uznáno, že st-l nabyl ve smyslu § 10 zák. čl. XXII z r. 1886 v Báňské Bystřici počínajíc 1. lednem 1915 domovského práva, a nařídil, aby byl st-l vymazán ze seznamu příslušníků jmenované obce.
Stížnost do rozhodnutí toho podanou neshledal nss důvodnou.
Žal. úřad, zrušiv shora uvedené usnesení městské rady a vysloviv, že st-li se nedostává podmínek k žádosti ve smyslu § 9 cit. úst. zák., odepřel st-li legitimaci k této žádosti. Dlužno se tedy především zabývati otázkou, je-li toto zrušení usnesení městské rady žal. úřadem po právu.
V tomto směru dlužno uvésti:
Nss vyslovil již v nál. Boh. 823 adm. právní názor, že opatření, jímž obec přijme bezpodmínečně do svého svazku osobu nemající státního občanství čsl., jest nejen nezákonné, nýbrž absolutně zmatečné a že má tato absolutní zmatečnost v zápětí, že opatření to, nemohouc nabýti vůbec právní moci, nemůže také založiti pro dotyčnou osobu nižádných účinků a že může býti výrokem nadřízeného úřadu, vyzbrojeného právem dozorčím, kdykoliv zrušeno. Na tomto právním názoru trvá soud i nyní.....
Z obsahu stížnosti dá se ovšem souditi, že st-l se snaží min. pro Slovensko upříti i právo dozorčí nad městskou radou báňskobystřickou. Po této stránce mu však nelze dáti za pravdu, neboť podle §§ 31 a 89 zák. čl. XXII z r. 1886 stojí města s regulovaným magistrátem bezprostředně pod dozorem a kontrolou podžupana (župana), jenž tu vykovává nad jejich představenstvem dozorčí právo v oněch vnitřních záležitostech, o nichž obce v mezích zákona samostatně rozhodují, a k nimž zřejmě náleží také propůjčování práva domovského v obci. V důsledku všeobecné organisace župních úřadů, jež podle zák. z 22. března 1920 č. 210 Sb. platila na Slovensku v době vydání nař. rozhodnutí, přísluší ministru pro Slov., který jako zmocněný zástupce vlády je nejvyšším orgánem v hierarchii státních úřadů správních na Slovensku, právo dozoru nad každým státním úřadem správním jemu instančně podřízeným a tedy také nad županem. V důsledku tohoto svého práva byl zajisté také oprávněn provésti sám ony úkony vyplývající z práva dozorčího, jež v prvé stolici byl nejen oprávněn, ale i povinen provésti podřízený mu župan, jež však z jakéhokoliv důvodu neprovedl.
Stížnost ovšem popírá, že by v daném případě šlo o takový absolutně zmatečný akt obce, a tvrdí, že v době usnesení městské rady báňskobystřické byl st-l již příslušníkem této obce, poněvadž již před 1. lednem 1915 po 4 léta v obci té nepřetržitě bydlil, a tam k jejím obecním nákladům přispíval, takže již tímto dnem nabyl dle § 10 zák. čl. XXII z r. 1886 automaticky domovské příslušnosti v této obci.
Tento názor st-lův nss nemohl uznati správným, naopak dospěl k názoru, že splněním podmínek vytčených v cit. § 10 nenabývá ještě osoba přesídlivší do jiné obce domovského práva v obci té ipso jure, nýbrž že i v tomto případě musí přistoupiti ještě výslovný projev vůle nové obce, že osobu tu do domovského svazku svých občanů přijímá. K názoru tomu dospěl nss z těchto úvah:
Cit. § 10 uh. obec. zřízení, čte-li se sám o sobě, dopouštěl by ovšem výklad, že slovy »považuje se za příslušníka svazku této obce« rozuměti jest totéž, jako »stává se příslušníkem svazku této obce«. Leč tento výklad byl by v rozporu s jinými ustanoveními téhož zák. Dle § 12, odst. 2 dlužno o přijetí do svazku obecního zároveň s přijetím vyrozuměti představenstvo oné obce, ze které přijatý vystoupil. Toto evidenční ustanovení vztahuje se zřejmě na všechny případy nabytí nové domovské příslušnosti a tedy zajisté i na případ § 10. Dle § 13 stává se řádným členem obce ten, kdo do svazku obecního byl přijat, čemuž dle celého znění tohoto zákonného ustanovení lze rozuměti jen tak, že řádným členem obce stává se — nehledě ovšem k derivativnímu nabytí domovského práva ve smyslu § 6 cit. zák. — jen ten, kdo byl do svazku obecního přijat. Dle § 14 cit. zák. mohou obce za přijetí do svazku obecního požadovati zaplacení mírné taxy také v tom případě, stalo-li se přijetí do svazku obecního způsobem v § 10 zmíněným. Ze všech těchto ustanovení jest patrno, že zák. i v případě § 10 vyžaduje pro nabytí domovského práva výslovného prohlášení obce, že osobu, u níž se splnily podmínky citovaného § 10, do svazku svých příslušníků přijímá. Tomu ovšem nestojí nijak v cestě ustanovení § 8 cit. zák., kteréž praví, že domovského práva se nabývá usídlením nebo bez toho — výslovným přijetím ve svazek obecní. Zákon zde zřejmě postavil vedle sebe dva způsoby nabývání domovského práva, totiž onen, o němž jest řeč v § 12 cit. zák., kde strana nemá vůbec nároku na přijetí do domovského svazku, a kde tedy toto přijetí závisí čistě na libovůli obce, chce-li či nechce-li osobě té domovskou příslušnost propůjčiti, a dále ony případy, jichž vzpomenuto v §§ 10 a 11 cit. zák., kde totiž následkem usídlení nějaké osoby v obci, ať ohlášeného ve smyslu § 9, či neohlášeného, vzniká pro osobu tu právní nárok na to, aby ji obec do svazku svých příslušníků přijala. Jen v tomto smyslu lze rozuměti ustanovení § 8 cit. zák., a nelze uznati, že by podle tohoto zák. bylo vůbec možno nabýti domovského práva v nějaké obci pouhým, třebas kvalifikovaným usídlením, naopak ke skutečnému založení domovské příslušnosti k nové obci jest vždy zapotřebí výslovného prohlášení obce, že nového přistěhovalce do svazku svých příslušníků přijímá.
Že výklad, který dává nss ustanovení §§ 8 a 10 cit. zák. jest správný, o tom svědčí i historický vývoj uherského zákonodárství o domovské příslušnosti. Obecnímu zřízení z r. 1871 zák. čl. XVIII byl znám vedle dobrovolného přijetí do obecního svazku jedině nárok řádně se usídlivšího uchazeče, obdobný nynějšímu § 11, kdežto nárok, jenž by odpovídal ustanovení § 10 nyní platného obecního zřízení, zákonu z r. 1871 byl neznám. Ustanovení stejného znění s probíraným zde § 10 objevuje se ponejprve v obecním zřízení z r. 1876 zák. čl. V. a to v § 6. Přes to však, že zákon ten zavedl tento nový způsob nabytí domovského práva, vyslovil ve svém § 9 zcela pregnantně, že členem obce stává se uchazeč »následkem přijetí«. Jestliže tedy sporné zákonné ustanovení bylo doslovně převzato i do obecního zřízení z r. 1886, nelze mu dávati jiný výklad, než jaký mělo již v onom zákoně, v němž vzniklo.
Názor shora vyslovený dochází konečně svého potvrzení i v zák. o uh. správním soudě (zák. čl. XXVI z r. 1896), jenž v § 23 pod č. 2 stanoví, že stížnost k správnímu soudu má místa proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o přijetí osoby, jež se v obci usadí, do domovského svazku obce, při čemž výslovně citován též § 10 zák. čl. XXII z r. 1886.
Ze všech těchto úvah jde tedy zřejmě na jevo, že v případě § 10 zák. čl. XXII z r. 1886 o nějakém automatickém nabytí mluviti nelze, ba naopak, aby nově se přistěhovavší občan nabyl skutečně domovské příslušnosti v obci nové, jest nezbytně zapotřebí, aby obec tato výslovně projevila vůli osobu, u níž jsou splněny náležitosti v § 10 ob. zák. uvedené, přijati do domovského svazku.
V tomto výslovném přijetí nelze pak ovšem spatřovati pouhý deklaratorní výrok obce toho obsahu, že uchazeč nabyl splněním podmínek § 10 cit. zák. domovské příslušnosti v nové obci, nýbrž nutno je považovati za akt konstitutivní, jímž se právní poměr příslušnosti uchazečovy k obci nově zakládá. Proto také v tomto případě nemůže býti o tom pochybnosti, že st-l nebyl v době usnesení obce báňsko-bystřické ještě příslušníkem obce této, nýbrž že byl stále ještě příslušníkem budapešťským, nebyl tedy státním občanem čsl., nýbrž státním občanem maďarským. Proto neměl k obci báňskobystřické jiného postavení než cizozemec, jemuž k jeho žádosti za přijetí do obecního svazku mohla obec podle § 16 zák. čl. V. z r. 1903 přijetí to jen přislíbiti nebo podmíněně uděliti pro případ, že nabude státního občanství čsl.
Neučinila-li tak, nýbrž přijala-li st-le bezpodmínečně do svazku toho, místo aby mu příslušnost pouze zajistila, nebo poskytla mu ji pouze podmínečně pro případ dosažení zdejšího státního občanství, jest postup její nejen nezákonný, nýbrž, jak svrchu uvedeno, absolutně zmatečný a nemohl tedy výrok její býti účasten právní moci a nezaložil pro st-le nižádných práv.
Jestliže tudíž min. pro Slov. mocí svého dozorčího práva výrok ten zrušil, nelze v tom spatřovati nezákonnost st-lem vytýkanou.
Je-li však tomu tak, pak netřeba se již vůbec zabývati otázkou, zda st-l přispíval k břemenům obce B. B., poněvadž, nesplnil-li jedné z podmínek nabytí práva domovského v B. B., jest nerozhodno, splnil-li podmínky ostatní.
Jestliže však podle toho, co bylo dosud řečeno, jest nepochybno, že st-l nenabyl domovského práva v území někdejšího mocnářství rak.-uh., jež náleží nyní republice čsl., není v rozporu se zák. ani výrok nař. rozhodnutí, jímž byla st-li odepřena legitimace k žádosti za přiznání čsl. státního občanství ve smyslu § 9 uved. úst. zák., neboť podle tohoto ustanovení přísluší právo žádati za přiznání čsl. státního občanství jenom osobám, jež nabyly po 1. lednu 1910 domovského práva na uvedeném území. Jest tedy stížnost neodůvodněná a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 3029. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1290-1293.