NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 20 (1911)

K výkladu loupeže dle § 190. tr. z. oproti zločinu vydírání dle § 98. tr. z. a omezení osobní svobody dle § 93 tr. z.

Nalézací soud zjistil, že k domu chalupnice A. H., když tato se svou, starší dcerou B. H. odešla, zanechavši doma pouze 11letou dceru E. H., přišel muž, E. H-ové neznámý, a klepal na dvéře, že E. H. mu však otevříti nechtěla a učinila tak teprve, až říkal, že jest H. z R.. t. j. osobou rodině H. známou, a nese psaní od narukovaného tatínka. Sotva vstoupil do síně, řekl E. H., aby se nebála, vzal ji však za ruku se slovy »teď tě nepustím« a chtěl, aby mu dala máslo; když E. El. odvětila, že žádného nemají (ač měly), začal křičet »dej mi máslo«, a na její odpověď, »kde ho vezmu«, počal jí cloumati a znovu výhružně žádat máslo, hroze, že ji zabije. Po opětovném zdráhání se E. H. strčil ji do komory, dvéře za ní uzamkl, a když ho prosila, áby ji pustil, položil ruku na kliku u světnice, by tam vstoupil. Tu E. H. vyrazila okénko z komory do domovní síně, vylezla, leč onen muž nešel teď do světnice, nýbrž podepřel se o dvéře ze síně ven vedoucí, aby E. H. nemohla utéci. Chytil ji pak za obě ramena, začal jí cloumat a výhrůžně křičel, »kde máte jaké peníze«. Když E. H. řekla, že žádných nemají (ač věděla, kde peníze jsou), křičel znovu, aby dala peníze, že ji. uškrtí, cloumal jí a teprve po nějaké chvíli ji pustil, načež se jí podařilo utéci pro pomoc. Mezi tím onen muž zmizel. Byla to obžalovaná A. K-, jež napřed vylákala chalupnici A. H. s dcerou B. H. z domu, přestrojila se a odebrala se do zmíněného domu v úmyslu, že strčí malé, slabé děvče do komory, by jí nepřekáželo, a že si vezme peníze neb máslo. Věděla, že A. H. mívá v mísníiku peníze. Výhrůžkami chtěla děvče zastrašit, cbž se zdařilo. Cloumáním své výhrůžky sesilovala. Odsouzena byla pro zločin loupeže dle !§:§. 190., 191. tr. z., zločin veřejného násilí dle §.93. tr. z., jakož i pro přestupek krádeže, jíž ovšem nespáchala za shora uvedené příležitosti.
Kasační soud zmateční stížnost její zamítl z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, jež se opírá o § 281. č. 10. tr. ř., směřuje toliko proti výroku o vině pro zločin loupeže a s tímto se setkavší zločin veřejného násilí podle § 93. tr. z. Domnívá se, že skutková podstata, jež byla zařaděna pod § 93. tr. z., jest jen částí jednání, jež bylo podkladem výroku o vině dle § 190. tr. z., pročež prý neměl býti vynesen samostatný výrok o vině pro zločin loupeže. Veškero jednání Obžalované zakládá prý však jen zločin vydírání dle §u 98. tr. z. a bylo prý neprávem zařáděno pod hledisko §u 190. tr. z. Zmateční stížnost jest bezdůvodná. Kdežto se při zločinu veřejného násilí vydíráním předpokládá úmysl pachatelův směřující všeobecně k vynucení nějakého konání, trpění aneb opominutí ohroženého, jest zařaditi čin pod § 190. tr. z., jakmile konání, jež má býti vynuceno, záleží v ok a m žitém vydání, pokud se týče trpění, v nezabránění okamžitému odnětí cizí movité věci. Bezprostřednost zla, jímž se vyhrožuje, kterážto umožňuje pachateli, aby se věci ihned zmocnil, obmezení na přivlastnění si cizích věcí movitých, a v případě výhrůžek obmezení na výhrůžky násilím vůči osobě, tedy jejímu tělu a životu, rozlišuje případ loupeže, který se jeví jako loupežné vydírání, od obyčejného vydírání. Existence všech těchto znaků jest. v daném případě soudním dvorem za pomoci zjištěného skutkového děje prokázána. Zmateční stížnost chce vylučovat! loupež toliko proto, poněvadž peníze, pokud se týče máslo, jichž se chtěla obviněná zmocniti, ohrožená E. H. neměla po ruce, nemohla jimi ihned přímo nakládati. Než tohoto se k pojmu »zmocniti se« také vůbec nevyžaduje. Z rozsudečných zjištění nevychází na jevo, že by byly bývaly předměty, jež si chtěla obžalovaná přivlastniti, podle mínění této do té míry mimo dosah E. H-ové, že by bylo bývalo zapotřebí značnější doby aneb nějaké námahy, aby si je opatřila a mohla vydati obviněné. Jednalo se o předměty, jež byly dle náhledu obviněné uschovány v nevelikých obytných místnostech, v nichž byla právě E. H. Vykládá-li však zmateční stížnost, že obviněná učinila E. H-é násilí jen za tím účelem, aby ji přinutila udati místo, kde její rodiče schovávali peníze, odchyluje se od rozsudkem zjištěného skutkového stavu, kterýž jest výlučně rozhodným pro přezkoumávání, jak bylo použito zákona. Ostatně byla by tu i za tohoto předpokladu skutková podstata loupeže, totiž druhý způsob provedení jejího, při čemž se pachatel, použiv násilí vůči osobě, zmocní sám předmětu, jejž chce uloupiti (s krádeží spřízněný případ loupeže). Podle toho byl soud ovšem oprávněn zařaditi chování obžalované pod § 190. tr. z., a jeví se zmateční stížnost, která usiluje toliko o výrok o vině pro vydírání, neodůvodněnou.
Samo o sobě bylo by ovšem odůvodněným tvrzení zmateční stížnosti, že obmezení svobody, jež bylo spácháno na E. H-ové, jako součástka násilí jí učiněného, nemělo býti vedle zločinu loupeže při- čítáno ještě jako zvláštní zločin veřejného násilí. Neboť rozsudek vytýká sám, že konečným úmyslem obviněné při provedeném obmezení svobody bylo dosáhnouti, aby jí E. H. nepřekážela v tom, aby se mohla zmocniti peněz aneb másla. I když již předchozí vyhrůžka dítěti sama o sobě byla by postačila ke skutkové podstatě dle §u 190. tr. z., bylo přece bezprostředně na to následující cloumání a strčení dítěte do komory i uzamčení jeho jen pokračováním v jednání, jež směřovalo ke stejnému cíli, a nejsou v něm obsaženy znaky zločinu dle § 93. tr. z. vedle znaků loupeže. Obmezení svobody jest právě jen částí násilí, učiněného E. H-ové, aby se obžalovaná zmocnila peněz, pokud se týče másla její matky. Nicméně nemůže se stěžovatelka pokládati za stiženu zvláštním výrokem o vině pro § 93. tr. z. Neboť, kdyby byl soudní dvůr skutkový stav, jejž zařadil pod § 93. tr. z., pojal do skutkové podstaty, zařazené pod § 190. tr. z., pak by byl musil předpokládati loupež, spáchanou netoliko vyhrožováním, nýbrž i násilným ruky vztažením na E. H. Pak by bylo bývalo na počínání stěžovatelčino musilo býti použito netoliko nižší trestní sazby §u 191. tr. z. se zřetelem na §§ 34. a 35. tr. z., nýbrž vyšší trestní sazby §u 193. tr. z. Dělením skutkové podstaty ve skutkové podstaty dle § 190. a dle § 93. tr. z. byla obžalované, ovšem nezákonným způsobem, poskytnuta značná výhoda, a nedostává se oné újmy obviněné na jejích právech, jež by byla podmínkou opravného prostředku.
(Rozhodnutí kasačního soudu ze dne 9. června 1916, č. j. Kr II 92/16 / 3.)
—i—

Citace:

K výkladu loupeže dle § 190. tr. z. oproti zločinu vydírání dle § 98. tr. z. a omezení osobní svobody dle § 93. tr. z.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 301-303.