— 317
Není nedovoleným vy užit kováním tísně klientovy, dá-li si advokát před trestním přelíčením podepsati informaci s uznáním dluhu na honoráři za hájení. Námitka § 934. ob. z. obč. oproti advokátu neplatí.
Řezník A. odsouzen byl pro přestupek §. 14. zák. o falšování potravin do vězení na 48 hodin a k pokutě 50 K. —
Ohlásil si sám odvolání, kteréž jemu advokát B. provedl. Bylo zamítnuto, načež A. sám si podal žádost za odložení trestu, kteréž mu bylo povoleno.
Na to podal řečeným advokátem žádost za obnovu řízení, kteréž bylo vyhověno.
Při novém přelíčení obdržel pokutu 200 K, kterouž zaplatil.
Den před tímto novým přelíčením podepsal obhájci, jemuž byl dříve již zaplatil zálohu 100 K, informaci, ve které uznal, že jemu na honoráři v této záležitosti dluží dalších 1700 K, a zavázal se obnos tento zaplatili jemu ve lhůtách přesně označených.
Obhájce zažaloval první lhůtu 700 K, kterouž A. smírem ve dvou lhůtách zaplatiti se zavázal.
Oproti žalobě na zbytek 1000 K však namítal, že žalobce jednak zneužil jeho tísnivé situace, poněvadž v posledním okamžiku nemohl se již na druhého zástupce obrátiti, jednak že sám byl strachem před trestem mu hrozícím zbaven svých smyslů a konečně, že práce obhájcem konané mají nanejvýše cenu 300—400 K, a že tudíž žádaným honorářem byl zkrácen přes polovici.
Jako strana slyšen udal, že žalobce B. žádal po něm původně honorář 2000 K a slevil na 1800 K.
První soudce žalobě vyhověl a stolice II. (Brno) odvolání žalovaného zamítla.
Důvody:
1. Nesprávné posouzení důkazů shledává odvolatel v tom, že první soudce neuznal důvodnou námitku násilí a strachu.
Žalobce prý zneužil tísnivé situace žalovaného, touto podepsání informace s uznáním zbývajícího honoráře 1700 K vynutiv.
Leč první soudce vším právem, logicky přesvědčivě námitku onu vyvrátil.
Jest ovšem pochopitelno a psychologicky přirazeno, že měl žalovaný den před trestním přelíčením pro delikt též živnostensky choulostivý opravdový strach. Avšak ten způsobil si jen svou vlastní vinou a nikoliv žalobce, jenž naopak, jak zcela věrohodně tvrdí, jej ještě před podepsáním oné informace ohledně výsledku trestního přelíčení uspokojil.
Nikoliv jakýkoliv a kýmkoliv, nýbrž jen spolukontrahentem vyvolaný strach činí dle §§. 870., 874. a 875. obecného zákonníka občanského smlouvu neplatnou, i tu ještě předpokládaje na straně tohoto jednání dolosní. Strach o sobě však smlouvu ještě neplatnou nečiní. Vždyť ku příkladu smlouvy pojišťovací uzavírají se namnoze jen ze strachu: před smrtí, úrazem, požárem, zlodějem a pod. a přece nikomu ani nenapadne, smlouvy ty pouze z té příčiny prohlašovali neplatnými. — 319 —
U žalovaného z příčin ze spisů plynoucích vyvážil strach před trestem na svobodě oběť žádaného po něm honoráře, on proto byl z vypočítavé rozvahy k oběti té ochoten. Že pak nebyl žalobcem požadavkem honoráře v slabé chvíli překvapen, první soudce náležité objasnil. K momentům uvedeným lze ještě připojiti, že si žalovaný dokonce sám určil platební lhůty, že žalobce vyzval, aby se u něho pro první lhůtu zastavil, tudíž zcela rozmyslně si počínal.
Pozoruhodnou v tom Ohledu jest též okolnost, že žalovaný v dřívějším sporu stran první splátky 700 korun strachu vůbec nenamítal, ač přece předvídati musel, že nezaplatí-li včas i další zbytek 1000 K, žaloba jej očekává.
Jest z toho patrno, že na výmluvu strachem připadl až průběhem tohoto sporu.
Z úvah těchto nepřipustil soud odvolací ani důkazu opětným slyšením stran o tomto udánlivém strachu, jenž by byl ostatně problematickým, jelikož o duševním stavu na venek neprojeveném nelze vůbec prováděti důkazů slyšením stran (§§ 266.—270., 371. civilního řádu soudního, kteréž vesměs mluví jen o skutečnostech). Tomuto prvnímu odvolacímu důvodu nelze tudíž oprávněnosti přiznati.
2. Nesprávné právní posouzení věci spočívá po názoru odvolatele v tom, že první stolice vyřkla, že osobní námaha advokáta, hlavně pak advokáta hbitého, nemá žádné ceny obecné a že tím, an žalovaný volil si advbkáta věhlasného, dal na jevo, že hodlá zapraviti honorář průměr převyšující.
Soud odvolací sdílí však úplně tento názor prvního soudce. Duševní práce, zejména pak práce advokáta, má hodnotu individuelní dle schopnosti, svědomitosti, přičinlivosti, věhlasu a ještě i jiných osobních vlastností advokátových.
To uznává i sám advokátní tarif jednak tím, že v §u 1. obmězuje se jen na věci jednoduché, s které jsou s to tudíž i advokáti méně schopní a věhlasní, jednak tím, že v §u 2. právo volné úmluvy výslovně vyhražuje, ano i bez této úmluvy nárok odměny tarif převyšující připouští.
Poněvadž však § 934. ob. zák. obč., i když se platnost jeho připouští též na smlouvu námezdní, předpokládá hodnotu obecnou, nelze ho oproti advokátu vůbec použiti, nejde-li o věc přesně tarifální, aneb schází-li výslovná dohoda na odměnu dle běžné taxy obvyklé.
Nepřísluší proto v tomto konkrétním případě vůbec soudu zkoumati, zda ujednaný mezi oběma stranami honorář byl přiměřený či přemrštěný.
Ani druhého odvolacího důvodu zde tudíž není.
Kusost řízení má dle odvolání spočívati v nepřipuštění důkazu — 320 —
znalci z kruhů advokátních. Důkaz ten jeví se však z důvodů u předešlého odvolacího důvodu provedených nepřípustným.
Není proto odvolání ani v tomto bodu důvodným.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného nevyhověl, schváliv důvody rozsudku II. stolice.
(R ozh, z 2./10. 1912, č. j. Rv III 444/12 .) _a.