České právo
Časopis spolku notářů československých.
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. Redakce a administrace v Praze - II, Václ. nám. 28. - Předplatné ročně 20 K i s poštovní zásilkou. - Jednotlivé číslo 2 K.
Ročník 1. V Praze, v červnu 1919. Číslo 3.
Prof. Dr. Václav Hora:

Poznámky k zákonu o zabrání velkých statků.

1
V životě skutečném i v terminologii právní bylo lze dosud mluviti o »zabrání« jenom tam, kde se skutečně něco »bralo«, tedy. kde i fysická moc přecházela na subjekt jiný. Zákon však mluví o »zabrání«, ačkoli se zatím pozemkový majetek dosavadnímu majiteli neodebírá, jak jde zcela jasně na jevo z §u 5. i §u 9 II. (arg. »dosavadnímu vlastníku«), nýbrž vlastník se obmezuje toliko v právu disposičním.
Je tedy »zabrání«, o němž mluví zákon, jenom obrazné, nikoli skutečné. Tím se vnáší však do života právního neurčitost a nepřesnost, když jeden a týž výraz má slouží ti pojmům zcela rázného obsahu. Účelu, jejž zákon sleduje, vyhovělo by zcela, kdyby v § 1. na místo slov »zabírá se«, bylo řečeno »má právo zabrati« — anebo, chtělo-li by se zůstat i při rčení obrazném — mohlo se užíti obratu »vkládá stát svou ruku na velký pozemek majetkový«; tím by se vyhnul zákon námitkám shora uvedeným.
Z §§ 1 a 2. jde na jevo, že zákon chce »zabrati« všechen majetek pozemkový v §u 2. vyznačený. Avšak z §u 11. vyplývá, že dosavadní majitelé mají právo na příděl 150—200 ha, po případě i více (až do 500 ha). Zdá se býti tedy nepřesnou konstrukce, jako by stát zabíral vše tam, kde dosavadní majitel má zákonem samým zaručené právo žádati, aby mu byla ponechána jistá část. Pochybnosti vznikají v otázce, jaké povahy je toto právo dosavadního majitele (zajisté nelze je ztotožňovali s nároky osob v §u 10. jmenovaných), jak mu bude lze zjednati platnosti a kdy vzniká; zejm. vzniká-li již nyní či až po skutečném převzetí (— tedy vzniká-li již nyní po »zabrání« ve smyslu §u 1., t. j. již po zabrání obrazném, či až po převzetí pozemku státem ve smyslu §u 5., tedy po »zabrání« skutečném). Zde se dostavují obtíže z neurčitého a víceznačného slova »zabrání«. Vzhledem k tomu, že se v §u 11. mluví o »přidělení« a že tento § 11. je citován v §u 5., je patrně v §u 11. míněno až zabrání skutečné, ve smyslu §u 5. Pak by bylo ovšem lépe, kdyby se bylo v §u 11. místo slov »z majetku jim zabraného« řeklo »z majetku státem převzatého«, při čemž by se bylo odkázalo na § 5.
Takto tedy zákon sám užívá téhož slova »zabírá« a »zabraný« ve zcela různém smyslu, což mu není nijak na prospěch. Ustanovení §u 11. bude vyžadovati zajisté také ještě zvláštní úpravy zákonné; měl ji tedy zákon náš vyhradili, jako činí na jiných místech.
Velmi vážnou vadou zákona je, že se vůbec nezmiňuje a nijak se nevypořádal se zákonem z 9. listopadu 1918 č. 32 sb. z. Mezi tímto zákonem a novým zákonem je několik rozdílu, ačkoli chtějí oba sloužiti témuž účelu.
a) Zákon dubnový je širší, vztahuje se na statky deskové i nedeskové, pokud mají výměru v § 2. uvedenou; naproti tomu se vztahuje zákon listopadový jen na statky deskové.
b) Podle zákona listopadového je zcizení, zastaveni a reální zatížení, smluvní i exekuční, neplatné tedy absolutně — bez souhlasu úřadu pro správu, zemědělskou; naproti tomu § 7. zákona dubnového mluví ještě nadto i o pronájmu a dělení, ale neprohlašuje je za neplatné, nýbrž jen za bezúčinné proti státu.
c) Nový zákon prohlašuje v §u 18. smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení zabraného majetku uzavřené po 28. říjnu 1918 za bezů činné proti státu, ale ještě s dalším obmezením, »nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření«.
Nový zákon neodpovídá nijak na otázku, platí-li či bude-li i na dále platit zákon z 9./11. 1918, či má-li být považován za zrušený zákonem novým. A i když by se měl považovali za zrušený, vznikají pochybnosti o dosahu §u 18. nového zákona vzhledem ku statkům deskovým. Působí § 18. nového zákona zpět i na statky deskové — což by bylo proti všeobecné zásadě §u 5. obč. zák. — či na ně tento § 18. nepůsobí?
Chceme-li si představili, kam toto nemístné mlčení nového zákona v životě povede, dlužno si uvědomili, že zákon z 9./II. 1918 byl vyhlášen dne 13. listopadu 1918 a počal působili tímto dnem, a že zákon z 16./4. 1919 býti prohlášen 24./4. 1919 a počal rovněž působili tímto dnem. A tak máme co činiti s tímto pestrým obrazem:
a) zcizení, zavazení, ale i pronájem statků deskových i nedeskových v době od 28./19. 1918 do 13./11. 1918 je platné, ale muže býti bezúčinným proti státu, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření (arg. § 18. z. z 16./4. 1919);
b) zcizení, zastavení a reální zatížení, smluvní i exekuční statku deskových po 13. listopadu 1918 do 24. dubna 1919 je absolutně neplatné podle § 1. zák. z 9./11. 1918;
c) smlouvy o zcizení, zavazení a pronájem — ne dělení — majetku nedeskového uzavřené po 13./11. 1918 do 24./4. 1919 jsou proti státu bezúčinny za podmínek §u 18. zák. z 16./4. 1919;
d) zcizení, pronájem, zavazení a dělení po 24/4. 1919 je u všech statků proti státu podle § 7. zák. z 16./4. 1919 bezúčinné, i když tu byly jinak podmínky §u 18. téhož zákona. Jednotnost právního stavu nastává tedy až 24./4. 19, máme-li za to, že zákon z 9./11., 1918 pozbyl platnosti.
Pro případ, že by § 18. zák. z 16./4. 1919 měl působit i zpět i na statky deskové, je tu další pochybnost: jak je se zcizením a zavazením, jež stalo se podle §u 1. zákona listopadového se souhlasem min. zemědělství, ale při němž nebylo tu podmínky §u 18. zákona dubnového (že šlo o jednání, jehož si vyžádalo řádné hospodaření)?
Novým zákonem (§ 8.) je dovolena na zabraný majetek exekuce jedině vnucenou správou. Poněvadž mezi exekuční prostředky co do nemovitostí patří i nucené zřízení práva zástavního, je vzhledem ku kategorickému předpisu §u 8. vyloučena na nemovitosti, o něž běží, nejen exekuce nucenou dražbou, nýbrž i nuceným zřízením práva zástavníhо. Tо vede k důsledku zcela nepřiměřenému: věřitel, jenž nemá exek. titulu, ale listinu vkladnou, bude si moci dáti vložiti zástavní právo alespoň se souhlasem úředním (§ 7.), věřitel však, jenž má exek. titul, nemá ani tohoto práva. Vyloučení nucené dražby bylo asi diktováno ohledem na věřitele, poněvadž by se docílilo při dražbě nízkého podání. Ale je velmi pochybno, dojdou-li věřitelé vnucenou správou úhrady větší. Vnucená správa je spojena s velkými výdaji, jež se musí hraditi podle § 120. ex. ř. z docílených výtěžků hospodářských. Udržování vnucené správy bude vyžadovati často zvláštních nákladů, jež musí dáti vym. věřitel ze svého zálohou, a neučiní-li toho, bude vnucená správa soudem zrušena podle § 129. II. ex. ř.
A tak nezbude věřitelům asi nic jiného než čekati trpělivě, až stát statek převezme ve smyslu §u 5. Ale což, bude-li to trvati déle a nebude-li vlastník platit úroku, takže hrozí věřiteli promlčení (§ 1480 obč. z.)? Věřitel bude musit žalovat, dobude si exek. titulu — ale ovšem ten mu nebude nic platen, poněvadž si nebude věřitel moci na základě něho vymoci ani nuceného zřízeni práva zástavního!
Stav tento dolehne na věřitele velmi těžce. U věřitelů hospodářsky mocných (na př. peněžních ústavů) bylo by lze se i s tím smířiti. Ale nebudou mezi nimi sami věřitelé hospodářsky silní. Zejména tam ne, kde dojde k souboru nemovitostí teprve dodatečně ve smyslu §u 4. zák. anebo kde jde o pohledávky, jež nelze shrnout i pod pojem pohledávek z »poměru služebního neb zaopatřovacího« (§ 9. II. zák.), na př. pohledávky za práce řemeslné, za dodané zboží a p. Věřitelům těmto neposkytuje se nejenom možnost exekuce, ale nepamatuje se na ně ani při převzetí pozemkového majetku státem (arg. § 9. II. zák.).
Také nelze zamlčeti nerovnost, jež vzniká mezi věřiteli: ten, kdo poskytl úvěr na pozemky 150 ha, je věřitelem plnoprávnými, kdo však poskytl úvěr na pozemky 151 ha už nikoliv. Bylo by stálo alespoň za úvahu, jestli by nebylo možno připustiti alespoň nucenou dražbu jednotlivých pozemků neb menšího souboru jich. a sice nejvýše do 150 ha resp. 200 ha při čemž mohlo býti stanoveno, že výměra v nucené dražbě prodaná před převzetím majetku pozem. státem zmenšuje výměru, na niž má vlastník právo podle § 11. zák., takže by se předešlo jednání in fraudem legis s jeho strany.
Věc sama by ovšem byla vyžadovala zevrubné úvahy a velmi pečlivé úpravy, aby se předešlo maření účelu zákona, nabytí statku nemov. nucenou dražbou osobami, jež toho nejsou hodny (zbohatlíky), zneužití této formy exekuce i zkrácení práv osob v §u 10. jmenovaných. Snad by se bylo podařilo vhodnou úpravou, zejména zřením na osobnost a poměry vymah. věřitele, spravedlivým vymezením a obmezením práv věřitelů v prvém pořadí zajištěných, zajištěním vlivu úřadu pozemkového, uložením nových práv a povinností exekučnímu komisaři v zájmu snah nového zákona i přihlížením k právům osob v §u 10. jmenovaných přivésti i v tomto řízení exekučním v soulad zájmy státu na zabrání pozemkového majetku i zájmy věřitelů na uspokojení z něho.
Opakuji: věc je velmi obtížná a jsem si vědom obtíží, jež by byly s jejím řešením spojeny. Ale uvažovati o ní, nebylo by na škodu. Ukázalo-li by se, že věc nelze provésti bez ohrožení jiných, stejně mocných nebo mocnějších zájmů, byli bychom alespoň upokojeni, že jinak, než s naprostým vyloučením nucené dražby, se vůbec věc upraviti nedala.

Z debat v konané v Právnické Jednotě dne 15. května 1919.

Citace:

HORA, Václav. Poznámky k zákonu o zabrání velkých statků. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 3, s. 31-32.