NPD documents search: České právo, 6 (1924)

Čís. 3534.

Úvahy o tom, jaký jest význam prominutí trestu milostí presidenta republiky a osvědčení se odsouzence jednak s hlediska § 46 b) tr. zák., jednak s hlediska § 1 zákona o podmíněném odsouzení, jsou výronem právně posuzující činnosti soudu, k jejímž výsledkům se nevztahuje vůbec zmatek čís. 5 § 281 tr. ř.
Není závady, by si nalézací soud neopatřil spisy o předchozích trestech, které byly amnestií nebo osvědčením odčiněny, a nepřihlížel k nim při výroku o podmíněném odsouzení.
Pro otázku, má-li býti výkon trestu podmíněně odložen, jest rozhodnou jen povaha pachatele a souzeného skutku.
(Rozh. ze dne 21. června 1929, Zm I 108/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 16. ledna 1929, jímž byl uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 a 203 tr. zák. a nevyhověl odvolání obžalovaného do nepodmínečného odsouzení mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatkem § 281 čís. 5 tr. ř. napadá stížnost věty rozsudku, že jest stěžovatele pokládati za zachovalého, protože jeden z obou předchozích trestů podléhá amnestii a ohledně druhého se stěžovatel osvědčil, a že vzhledem na tyto předchozí tresty, třebas prominuté, není podmínek pro podmíněný odklad výkonu trestu. Obě věty jsou výsledkem úvah o tom, jaký jest význam prominutí trestu milostí presidenta republiky a osvědčení se odsouzence jednak s hlediska § 46 b) tr. zák., jednak s hlediska § 1 zákona o podmíněném odsouzení, tudíž výronem právně posuzující činnosti soudu, k jejímž výsledkům se však zmatek čís. 5 vůbec nevztahuje, jednaje jen o výroku o skutečnostech, o výsledcích činnosti skutkově zjišťovací. Netřeba proto vypořádati se s příslušnou částí vývodů stížnosti již při rozhodování o tomto opravném prostředku, to tím méně, ano nejde ani o věcné uplatňování zmatku podle čís. 11 § 281 tr. ř., poněvadž nalézací soud odpírá obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu s poukazem na jeho dřívější život, tudíž z důvodu arbitrérních, z důvodů volné úvahy, takže vývody stížnosti jest považovati za provedení opravného prostředku odvolání, jejž obžalovaný ostatně též podal a o němž bude řeč. Pochybenou jest i výtka stížnosti, že »řízení« jest zmatečným podle § 281 čís. 2, čís. 3, čís. 4 § 281 tr. ř., protože si soud prvé stolice po skončeném »vyšetřování« opatřil spisy o předchozích trestech, které byly amnestií a osvědčením odčiněny, pokud se týče mocí zákonné fikce vůbec již neexistují, a přihlížel k nim ve výroku o podmíněném odsouzení. Nejdeť ve spisech o předchozích trestech o spis, osvědčující neplatný úkon vyhledávací nebo vyšetřovací, jehož čtení při hlavním přelíčení má na zřeteli § 281 čís. 2 tr. ř.; není ani, jakž předpokládá § 281 čís. 3 tr. ř. zákonného předpisu, který by zakazoval čtení spisů o předchozích trestech obžalovaného s výslovnou pohrůžkou zmatečnosti.
Odvolání obžalovaného z výroku o podmíněném odkladu trestu nebylo vyhověti. Odvolatel jest na omylu, maje za to, že amnestií zanikly veškeré následky odsouzení stěžovatele rozsudkem okresního soudu v Boru ze dne 11. dubna 1928. Rozhodnutím presidenta republiky ze dne 19. října 1928 byl, jelikož byl oním rozsudkem uložen trest nepodmíněně, prominut jen trest (čl. II.) a za určitého předpokladu i některé následky odsouzení v čl. V. výčetmo uvedené. Na skutečnosti odsouzení, pokud se týče na další jsoucnosti odsuzujícího rozsudku nebylo amnestií nic změněno. Tím, že se obžalovaný ohledně odsouzení rozsudkem okresního soudu v Boru ze dne 9. února 1927 osvědčil, jak vyslovil tento soud usnesením ze dne 4. června 1928, neuvědomiv si shora uvedeného druhého odsouzení (§ 6 čís. 4 zák. o podm. odsouzení), nastal — nehledíc ani k tomu, že může vzhledem na trestní věc nyní projednanou dojíti k dodatečnému nařízení výkonu trestu podle § 18 odst. 2 zákona o podm. odsouzení — jedině ten účinek, že se pokládá za to, že stěžovatel nebyl odsouzen (§ 1 odst. 2 zákona o podm. odsouzení). Zjištění odsuzujícího rozsudku, že stěžovatel spáchal trestný čin uvedený v rozsudku, ohledně něhož nastalo osvědčení, trvá nerušeně dále a nutno ho dbáti zvláště, dojde-li při novém odsouzení k řešení otázky o podmíněném odkladu trestu, jakž plyne z § 2 odst. 2 cit. zákona. Právem měl proto soud prvé stolice za to, že jest přihlížeti k předchozím trestům odvolatele a právem mu odepřel dobrodiní podmíněného odkladu trestu, ano jde o třetí provinění se proti bezpečnosti cizího majetku a projevenému tak zjevnému sklonu jeho k činům tohoto rázu nelze účinně čeliti pouhou výhrůžkou trestu. K dalším vývodům odvolání se podotýká, že pro otázku, má-li býti výkon trestu podmíněně odložen, jest rozhodnou jen povaha pachatele a souzeného skutku, nikoli i ohled na nevinnou rodinu a následky, jež jí z výkonu trestu nastanou.

Citace:

Čís. 3534.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 397-399.