Č. 4744.

Školství: O předpokladech zrušení školní expositury.
(Nález ze dne 27. května 1925 č. 10 772.)
Prejudikatura: Boh. 1615 adm. Věc: Místní školní rada v H. (adv. Dr. B. Mauthner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zrušení školní expositury v T.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Na základě nálezu nss-u Boh. 1615 adm. zrušilo žal. min. rozhodnutím z 23. listopadu 1922 vynesení předsedy žšr-y z 10. března 1921 stran zrušení školní expositury v T., načež vydal jmenovaný předseda vynesení z 25. července 1923 v podstatě tohoto znění:
»Na základě výnosu min. škol. z 23. listopadu 1922 zrušuji k odvolání německé mšr-y v H. výměr předsedy německé ošr-y pro Brno - venkov z 3. září 1920 a zrušení školní expositury v T. jako nezákonný, ježto předseda bývalé ošr-y V Brně-venkov nebyl oprávněn ani dle ustanovení § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., ani dle jiných zákonných ustanovení uvedenou školní exposituru zrušiti. Pokud se týče dalšího trvání jmenované expositury, bylo na podkladě právního názoru, ve shora zmíněném nál. nss-u vytknutého, uvážiti toto:
Dle ustanovení § 2 zák. z 24. ledna 1870 č. 15 z. z. o zřizování škol jest podmínkou pro povinné zřízení expositury, resp. pro vyučování vysíláním učitele, aby uvnitř vzdálenosti v § 1 cit. zák. uvedené, aniž by bylo nutno zříditi školu samostatnou, místní poměry čas od času anebo trvale chození do školy patrně činily nesnadným. Jedná se tudíž v daném případě o to, zda místní poměry osady T. vzhledem k obci H. jsou ještě nyní takové, aby odůvodňovaly nutnost dalšího trvání expositury v T. Zevrubným šetřením, provedeným osp-ou ve Vyškově, v dohodě s předsedou ošv-u v Brně-venkov, zejména komisionelním šetřením na místě samém dne 14. dubna 1923, bylo zjištěno toto:
Z T. do H. vedou dvě komunikace. Prvá jest cesta vozová, jež vede od budovy expositury v T. nejprve asi 200 kroků kolem lesa, pak mezi poli a vyúsťuje ve vzdálenosti asi 700 m od osady do silnice zřízené cukrovarem v-ským do H. Vzdálenost po této silnici až ke školní budově obecné německé školy v H. jest cirka 1200 m. Tato vozová cesta jest pro školní děti z T. do H. docházející a zvyklé terénu venkovských cest po celý rok, vyjímaje případy obzvláště deštivého počasí, úplně schůdnou.
Druhou komunikaci z T. do H. tvoří chodník, vedoucí krajem luk souběžně s komunikací prve uvedenou. Také tento chodník jest schůdným. Obě uvedené komunikace nemají stoupání, leží v otevřené krajině často větry navštěvované, které namoklé cesty v písečné půdě rychle vysušují a činí je tak v krátkém čase schůdnými. Rovněž se stanoviska zdravotního nelze v docházení školních dětí vozovou cestou z T. do H. spatřovati nijaké ohrožování zdraví. Schůdnost zmíněné vozové cesty po celý rok potvrzují dále svými výpověďmi osoby místních poměrů znalé, a to obvodní lékař Dr. S. z V., cestář Tomáš Ř. z T. a vrchní cestmistr ve V. Jan Ž. Totéž potvrzuje konečně též relace četnické stanice v H. z 18. července 1923. O schůdnosti vozové cesty z T. do H. svědčí dále prohlášení zástupce mšr-y v H. Jana L., že do německé mateřské školy z T. do H. chodí 3—5 dětí ve stáří pod 6 roků.
Z uvedeného jest patrno, že místní poměry nejsou nyní takové, aby čas od času nebo trvale chození dětí z osady T. do H. značně činily nesnadným, a nařizuji tudíž znovu na základě ustanovení § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., pozměněného a doplněného zákonem z 9. dubna 1920 č. 295 Sb., zrušení expositury německé obecné školy h-ské v T. koncem měsíce července 1923.
Případné stížnosti proti tomuto rozhodnutí nepřiznává se odkladný účinek.«
Odvolání, podané do posléz řečeného výroku mšr-ou v H., zamítlo žal. min. nař. rozhodnutím jako neodůvodněné, poněvadž z výsledku šetření ve věci té nově provedeného nabylo přesvědčení, že se komunikační poměry proti stavu vyšetřovanému dne 8. března 1911 tou měrou zlepšily, že dnešního dne nejsou již takové, aby čas od času nebo trvalé chození dětí z osady T. do H. značně činily nesnadným a že tedy další trvání expositury t-ské není odůvodněno.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Svrchu citovaným nálezem vyslovil nss právní názor, že důvodem pro zrušení expositury po právu zřízené může býti jenom důvod, ze kterého by mohlo býti odepřeno zřízení expositury té a že proto vzhledem na předpis § 2 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. mor. nelze exposituru německé h-ské školy v T. zrušiti toliko z důvodů zmenšené frekvence, pokud není prokázáno, že přestaly obtíže komunikační, které byly příčinou zřízení expositury té.
Tímto výrokem byla školská správa vzhledem na kogentní normu § 7, odst. 2 zák. o ss omezena co do možnosti disponovati právně a organisačně se zmíněnou expositurou do té míry, že mohla přikročiti k jejímu zrušení jenom tehdy, byl-li procesně bezvadným způsobem podán průkaz o tom, že dopravní obtíže, jež svého času vedly ke zřízení jejímu, přestaly a že tedy odpadl důvod pro její zřízení. A ježto jsou komunikační obtíže podle povahy věci v nemalé míře výslednicí a důsledkem povahy a podstaty komunikačních prostředků, mohl žal. úřad, rozhoduje znova o právním trvání dříve řečené expositury, usouditi na její zrušení jenom tenkráte, měl-li při srovnání komunikačního stavu, jaký tu byl v době zřízení expositury té, se stavem nynějším bezvadně zjištěno, že se komunikační poměry novým zřízením silnic a veřejných cest resp. změnou v úpravě dřívějších komunikací změnily resp. zlepšily. Jenom za tohoto skutkového předpokladu lze uznati, že hodnotný úsudek školského úřadu o odpadnutí komunikačních obtíží, jakožto o otázce skutkové, odpovídá pravidlům logického myšlení a že jest tudíž skutkově dostatečným způsobem podložen. Nestačí proto pro úsudek takový po názoru nss-u pouhá změna názoru školských úřadů o povaze komunikačních prostředků za nezměněného stavu a technického provedení a nelze v takovém případě beze všeho dalšího podkladu usuzovati na změnu komunikačních obtíží, zejména ne v tom směru, že nečiní chození do školy ani čas od času, ani trvale patrně nesnadným (§ 2 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. mor.).
Nss nemůže arciť nahraditi hodnotný úsudek žal. úřadu o otázce komunikační po stránce meritorní svým vlastním úsudkem, nýbrž může toliko úsudek ten jakožto závěr o otázce skutkové přezkoumati v rámci stížnosti podle § 6, odst. 2 svého zák. s hlediska formelní správnosti.
V tom směru vychází ze spisů správních na jevo, že se zřízení expositury německé školy v T. opíralo ve příčině otázky místní komunikace o místní šetření, provedené býv. okr. hejtmanstvím v Brně dne 8. března 1921, jehož výsledek byl, pokud jde o zmíněnou otázku, v podstatě tento:
Vzdálenost mezi obcí H., jež leží v terrainu jílovitém, silně prosáklém a místy močálovitém, a T. činí při použití cesty vozové 2,7 km, při použití kratších polních cest 2,5 km. Vozová cesta odbočuje as v polovině obce H. od okresní silnice. V H. a poblíže jich jest vozová cesta důsledkem nízké polohy podél potoka a útvaru půdy (jíl) v takovém stavu, že se loukotě vozu zařezávají asi 30 cm do půdy a že se stává pochůzka po ní i dospělým nejvýše obtížnou. V pokračování jest sice cesta až ke dvoru »Dvorek« zvanému následkem stoupajícího terainu sjízdnou, ale daleko více vydána povětrnostním poměrům (sněhu a větru). Závěje bývají na metr vysoké. Mezi »Dvorkem« a T. vedou jenom dvě polní cesty se 40 cm hlubokými kolejemi, které nejsou udržovány a pro chodce těžce schůdné. Podle výsledku šetření jest cesta pro děti nepochybně spojena se značnými obtížemi a ne bez nebezpečí, zejména v zimě, při čemž se poznamenává, že jsou polní cesty daleko horší a jenom v létě schůdné.
Naproti tomu podává šetření, jež tvořilo skutkový základ nař. rozhodnutí, v podstatě tento obraz:
Zástupcové obce a mšr-y prohlásili při komisionelním jednání dne 14. dubna 1923, že jest T. spojen s H. toliko jednou komunikací, již tvoří vozová cesta vedoucí z osady od školní budovy kolem lesa a dále mezi polemi a vyúsťující ve vzdálenosti as 700 m od osady do silnice, zřízené cukrovarem v-ským od panského dvoru zvaného »Dvorek«, jež vede až do obce H. Vozová cesta nebyla od roku 1912, kdy zřízena v T. školní expositura, opravována a uznává se za schůdnou pro děti toliko za suchého počasí. Za deštivého počasí v zimě i v létě jest tato cesta pro školní dítky velmi těžce schůdnou, pro dítky slabší konstrukce tělesné vůbec nechůdnou. Pokud se týče chodníku po lukách, vedoucích z T. jižně od vozovky, prohlašuje zmíněný zástupce obce, že jde o cestu soukromou, jejíž používání může býti majiteli zakázáno. Oba dříve řečení zástupcové prohlašují, že se komunikační spojení od roku 1911 vůbec nezměnilo. Co se týče stavu dříve vzpomenuté vozové cesty, shledal ji státní inženýr při řízení intervenující za suchého počasí zcela bezvadnou, schůdnou a povozy tak ujezděnou, že nevykazuje takových nerovností, jež by komunikaci po ní stěžovaly nebo dokonce znemožňovaly. Jelikož nemá tvrdého podkladu, jest možno, že v době trvalých dešťů a při současném používání vozy rozbředne tak, že jest místy (asi ve dvou místech o celkové délce as 150 kroků) pro bláto těžce schůdnou, ježto v těchto místech scházejí travnaté chodníčky. V ostatních místech této cesty jsou chodníky výše položené, jež při deštivém počasí nerozmoknou tak, že by tudy školní děti nemohly choditi. Vzhledem k výše konstatovanému nutno říci, že tato vozová cesta jest pro školní děti z T. do H. docházející a zvyklé terénu venkovských cest po celý rok, vyjímaje případy obzvláště deštivého počasí, úplně schůdnou, a to tím více, že se jedná pouze o částečnou neschůdnost v trati nejvýše 200 až 300 m, což by se dalo lehce odstraniti zřízením banketu z drnů po jedné straně cesty. Pokud jde o další část uvedené komunikace, již tvoří silnice od »Dvorku« do H. vedoucí, možno říci, že tato i vzhledem k tomu, že má místy vyjezděný štěrkový povrch, jest po celý rok pro školní dítky úplně schůdnou, neboť má dobře zachovalý průřez segmentový, tak že voda může lehce odtékati do pobočních příkopů.
Druhou komunikací z T. do H. zjištěn chodník vedoucí krajem luk souběžně s komunikací již popsanou a zaúsťující v bezprostřední blízkosti H. do silnice »Dvorek-H«. Tento chodník jest v prvých dvou pětinách zcela schůdný, neboť vede po obou stranách potůčku, tekoucího po lukách od T. ku H. a za deštivého počasí stéká voda do potůčku, tak že chodník zůstává celkem schůdný. V další části asi 100 kroků vede chodník luční mokřinou, dnes však již vyschlou, chodník je však tak uchozen v celé délce, že lze míti za to, že je hodně používán. Ostatek chodníku až k jeho vyústění na silnici jest v takovém stavu, jako jeho první dvě pětiny, tedy zcela schůdný. Poněvadž v části chodníku před mokřinou odbočuje suchá trávnitá cesta z luk k silnici, vzdálené asi 150 kroků, jest možno po ní vyhnouti se mokřině, jestliže pro deštivé počasí jevilo by se to nutným. O obou komunikacích nutno poznamenati, že nemají stoupání a leží v otevřené krajině, často větry navštěvované, které brzy namoklé cesty v písečné půdě vysoušejí a činí je tak v krátkém čase opět schůdnými. O cestě vozové výše popsané možno kromě toho ještě poznamenati, že vede na svahu k jihu se sklánějícím, tak že může býti po celý den paprsky slunečními zasahována a tak vysušována.
Zdravotní zualec potvrdil vyjádření státního technika a poznamenal, že se stanoviska zdravotního se nelze dohádnouti, že by chůze po cestě vozové mohla ohroziti nějak zdraví dítek. Dr. J. S., obvodní lékař z V., Tomáš R., cestář, a Jan Ž., vrchní cestmistr, potvrdili, že dříve vzpomenutá cesta jest za každého i nejhoršího počasí pro školní dítky bez větší námahy a ohrožení na zdraví úplně schůdnou. Podobné potvrzení podala konečně i četnická stanice.
Z předeslaného vylíčení skutkového základu nař. rozhodnutí plyne, že se šetření, jež předcházelo výroku tomu, ve své převaze omezilo na zjištění spojovacích cest a na úsudky o nich, že však nepřihlédlo vůbec k tomu, zda a v jakém směru se komunikační prostředky ty změnily ve své podstatě a technické úpravě vůči stavu, jaký tu byl podle protokolárního zjištění z 8. března 1911 a že tedy nepostihlo ony skutkové momenty, jež jsou především a výhradně směrodatný pro konečný skutkový závěr o sporné otázce. Také okolnost, zda snad nebyly zřízeny nové a schůdné spojovací cesty, nedošla výrazu ve spisovém materiálu sebraném během řízení správního a zůstala skutková podstata i v tomto směru neúplnou.
Je-li tomu tak, pak podle toho, co nahoře pověděno, není výrok žal. úřadu o tom, že se komunikační poměry proti stavu vyšetřovanému dne 8. března 1911 tou měrou zlepšily, že nejsou již takové, aby čas od času, nebo trvale chození dětí z T. do H. značně činily nesnadným, dostatečným způsobem skutkově podložen a jsou vývody stížnosti, vytýkající nař. rozhodnutí po této stránce neúplnost a kusost řízení, plně odůvodněny.
K tomu přistupuje ještě skutečnost, že jest technický posudek do jisté míry sám v sobě v rozporu, udává-li, že jest možno, že vozová cesta, nemajíc tvrdého podkladu za deštivého počasí, na dvou místech rozbředne tak, že jest těžce schůdnou, přes to však dospívá k závěru, že komunikační prostředek ten nebrání po celý rok nerušené školní docházce z T. do H. A ježto se dále hodnotný úsudek žal. úřadu o odstranění komunikačních obtíží nemůže opírati již proto o druhou část šetření, vztahující se na polní pěšinu (»chodník«), že nebyla zjištěna veřejná povaha její, nelze po názoru nss-u neuznati, že skutkový závěr žal. úřadu o komunikačních poměrech a z nich vyplývajících obtížích nespočívá na dostatečném řízení a že jest tudíž vadným.
I nezbylo nss-u, než aby zrušil nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss pro vadnost řízení.

Citace:

č. 4744. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1039-1044.