NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 12031.

Vodní právo: I. Rozhodnutím nebo opatřením podle § 2 zák. o ss není výrok, kterým vodoprávní úřad vyhrazuje interesentům podle § 89 vod. zák. domáhati se náhrady škody. — II. Vestavení nového parního stroje do konsentovaného díla, spojené se zvětšením výroby, vyžaduje podle § 17 vod. zák. nového vodoprávního povolení. — III. Zákon vodní zachovává v § 102 jako »starý stav« jen vodní práva, jichž bylo podle dřívějších zákonů nabyto. — IV. Bylo-li zjištěno, že stav vodního díla není úplně kryt vodoprávním konsensem, jde o »zavinění« majitele podle § 99 vod. zák. jako podklad pro náhradu útrat řízení.
(Nález ze dne 18. září 1935 č. 17922/35.) Prejudikatura: ad III.: Boh. A 9273/31, 11188/34.
Věc: Akciová společnost spojených továren na papír, celulosu a dřevovinu »Pražský labský mlýn« v Praze (adv. Dr. Felix Kohn z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Poříční svaz rybářských spolků a družstev v H. adv. Dr. Josef Černý z Prahy) o znečišťování Labe odpadními vodami.
Výrok: Stížnost, pokud se týká brusírny dřeva v H., se odmítá pro nepřípustnost, jinak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Vodoprávní úřad I. stolice, vykonávaje dohled na vodní díla, rozhodl z moci úřední na základě výsledků revisí provedených za účelem hájení veřejného zájmu, jakož i o přednesených stížnostech podle §§ 97 a 72 vod. zák. o podnicích st-lčiných v podstatě takto:
I. Brusírna dřeva v H. Podle vodoprávního nál. z 8. července 1887 jest přípustno odváděti z podniku odpadní vody do řeky ve stavu vůbec znečištěném, avšak stěžujícím závodům a korporacím vyhrazuje se žádati náhradu způsobené škody podle § 89, resp. § 22 vod. zák., ježto při udělení řečeného povolení vycházeno bylo ze znaleckého předpokladu, že voda od brusu neponese do veřejné řeky žádných vláken; tento předpoklad však se ukázal mylným.
II. Papírna v H. I kdyby se připustilo, že závod má právo odváděti vodu do Labe stokou, jak uvedeno ve zjišťovacím protokole z r. 1890, překračuje závod míru tehdejší výroby, používá-li parního stroje a nad to energie elektrické. Proto se st-lce ukládá, aby do 2 měsíců byly okr. úřadu předloženy plány nynějšího stavu továrny k vodoprávnímu projednání.
III. Brusírna dřeva v K. Tato nemá vodoprávní oprávnění sváděti nečištěné odpadní vody do řeky podle § 17 vod. zák., a proto se st-lce ukládá, aby bezodkladně zastavila vypouštění takových vod do řeky nebo předložila okr. úřadu k schválení projekt nezávadného svádění odpadních vod do Labe.
IV. Papírna v D. Rovněž tento podnik nemá práva vypouštěti odpadní vody do Labe a proto se st-lce ukládá, aby ihned zastavila další neoprávněné užívání řeky Labe takovým způsobem, jenž odporuje § 17 vod. zák., nebo předložila vodoprávnímu úřadu dodatečně projekt nezávadného svádění odpadních vod k vodoprávnímu projednávání.
Z výloh komisionelních vzniklých řízením ve dnech 14. a 21. srpna a 8. října 1930 úřadu v celkové částce Kč 2268.— uloženo podle § 127 vl. nař. č. 8/1928 Sb. st-lce uhraditi peníz Kč 650.—.
Odvolání z tohoto výměru žal. úřad nevyhověl a potvrdil nař. výměr z důvodů v něm uvedených. K jednotlivým bodům odvolání zaujal ještě zvláště stanovisko, které bude spolu s odůvodněním výměru I. stolice níže uvedeno vzhledem k obsahové souvislosti při jednotlivých projednávaných bodech stížnosti.
O stížnosti uvážil nss toto:
Výměrem okr. úřadu, který byl nař. rozhodnutím v plném obsahu potvrzen, vydáno bylo pro st-lku (proti ní) několik výroků různého právního obsahu. Ad I. V prvém z nich se toliko konstatuje, že st-lčina brusírna dřeva v H. jest sice provozována podle konsensu, zejména že odvádění odpadních vod do řeky Labe konsensu vodoprávnímu se ne příčí, že však konsens tento byl udělen za nesprávného předpokladu, že odpadní vody nebudou obsahovati skoro žádných dřevních vláken, takže po stránce zdravotní bude odvádění odpadních vod nezávadné. Vzhledem k tomuto zjištění vyhrazuje úřad zájemníkům právo na zjištění existence a výše škody podle §§ 89, resp. 22 zák. vod. Jiného výroku, jenž by se mohl právní situace st-lčiny dotknouti, neobsahuje.
Proti tomuto výroku vznáší st-lka námitku vadnosti řízení a nezákonnosti.
Dříve než se mohl nss námitkami těmi zabývati, musil zkoumati, zda výrok tento obsahuje rozhodnutí nebo opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, tedy správní akt, jimiž se právní situace st-lčina nějak upravuje.
Je zřejmo, že výrok, jímž se interesentům vyhrazuje právo domáhati se podle § 89 zák. vod. náhrady škody, nemá povahy rozhodnutí nebo opatření, poněvadž tímto výrokem úřad ani v zásadě o náhradní povinnosti st-lčině nerozhodl. Dále obsahuje výrok tento jen konstatování, že vodní dílo, o něž jde, je vodoprávně konsentováno a že provoz st-lčin konsensu se nepříčí. Mimo to úřad jen ještě vyslovil, že konsens byl udělen za nesprávných předpokladů. Ani tomuto poslednímu výroku nelze však přikládati význam výroku judikátního, třeba že výměr první stolice i nař. rozhodnutí bylo interesentům imtimováno, neboť i kdyby textování prvé stolice zavdávalo příčinu k pochybnostem, zda snad prvá stolice nechtěla judikátně vysloviti, že je dána základní podmínka nároku podle § 89 (t. j. konsentování vodního díla za nesprávných předpokladů), vylučuje rozhodnutí druhé stolice tento výklad, když výslovně vymezuje smysl a dosah rozhodnutí v ten způsob, že se jím zjišťuje, která díla se provozují na základě vodoprávního oprávnění, a kterým a pokud se oprávnění toho nedostává. V příčině brusírny v H. bylo pak vysloveno, že toto vodní dílo existuje po právu. Výrok tento nejen není způsobilý, aby st-lku zkrátil nějak v jejích právech, nýbrž nemá ani povahy rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss.
Stížnost v tomto bodě je proto nepřípustná.
Poněvadž pak je nepochybno, že vady řízení mohou míti význam jen potud, pokud na řízení zakládá se naříkatelný judikátní výrok, takovýto výrok však, jak právě bylo zjištěno, rozhodnutí zem. úřadu, pokud jde o brusírnu v H., neobsahuje, jsou bezpředmětný všecky výtky vadnosti řízení, jež stížnost proti výroku o této brusírně uplatňuje.
Ad II. Druhý žal. úřadem potvrzený výrok okr. úřadu týká se st-lčiny papírny v H. Výrok tento neobsahuje žádného opatření v příčině vod odpadních, neboť komisionelním šetřením bylo zjištěno, že zřízené lapače vláken vyhovují svému účelu. Ježto však bylo shledáno, že strojní zařízení je proti konsentovanému stavu změněno postavením parního stroje o 250 HP a zavedením reservní elektrické energie a že výroba papírny se tím proti konsentovanému stavu zvětšila, bylo st-lce uloženo, aby do 2 měsíců předložila plány nynějšího stavu, by o novotách mohlo býti provedeno vodoprávní řízení. St-lka nepopírá, že do papírny byl vestaven nový parní stroj a že výroba byla rozšířena. Domnívá se jen, dovolávajíc se některých judikátů nss-u, že tato okolnost neodůvodňuje potřeby dodatečného konsensu.
Stížnosti nelze v tom přisvědčiti. Podle § 17 vod. zák. je zapotřebí konsensu i k těm změnám vodního díla, jež mohou míti vliv na jakost, tok a výši vody. Vestavení nového parního stroje spolu se zvětšením výroby může však zřejmě míti vliv na vodní tok po stránkách, jež zákon v § 17 má na zřeteli. Uložil-li tedy úřad st-lce, aby vyžádala si dodatečné vodoprávní povolení těchto novot, je tento rozkaz zákonem kryt a stížnost proti tomu vznesená je bezdůvodná.
Ad III. Třetí výrok týká se st-lčiny brusírny v K. St-lce se jím ukládá, aby zastavila vypouštění nečištěných odpadních vod do řeky Labe nebo aby předložila k vodoprávnímu projednání projekt nezávadného svádění těchto vod.
Ad IV. Čtvrtý výrok týká se st-lčiny papírny v D. a obsah jeho kryje se v podstatě s výrokem vydaným stran brusírny v K.
Úřad vycházel v obou případech posléze uvedených (III. a IV.) z právního názoru, že vypouštění odpadních vod do veřejné vody z průmyslových závodů již proto, že vody ty mohou vykonávati vliv na jakost veřejné vody, potřebuje vodoprávního povolení podle § 17 zák. vod. Tento právní názor je v plné shodě s výslovným předpisem cit. § 17.
Podle nesporného výsledku konaného šetření byla v odpadních vodách obou těchto podniků st-lčiných zjištěna dřevní vlákna, jež zřejmě mohou míti vliv na jakost vody. Toto zjištění však úplně postačuje, aby odůvodnilo alternativní výrok žal. úřadem potvrzený, jímž se buď dosavadní užívání vody zakazuje nebo opatření dodatečného vodoprávního konsensu ukládá. Zjištění přesného množství dřevních vláken v odpadní vodě do Labe sváděné, jež st-lka pohřešuje, mohlo by snad býti zapotřebí v dodatečném řízení konsensním, není ho však zapotřebí pro takový výrok, jaký byl proti st-lce vydán.
St-lka brání se ovšem proti výrokům ad III. a IV. též námitkou, že jde o staré stavy, chráněné podle § 102 vod. zák., a dovolává se protokolu z 12. srpna 1890, jímž byl stav vodních děl z r. 1870 zjištěn. St-lka snaží se dovoditi, že, jsou-li konsentována vodní díla, musí býti za povolené uznáno i svádění odpadních vod do řeky. Než z protokolu sepsaného v r. 1890 neplyne nic jiného, než že v době, kdy zákon vodní nabyl účinnosti, byla tu určitá, v řečeném protokolu podrobně popsaná vodní díla hnací. Existence zařízení sloužících k odběru vody k účelům výroby v brusírně dřeva, resp. v papírně, ani existence zařízení ke svádění odpadních vod z těchto závodů do řeky ve zmíněném protokolu však zjištěna nebyla.
Jako »starý stav« zachovává však platný zákon o právu vodním v § 102 jen vodní práva, jichž bylo podle dřívějších zákonů nabyto. Existence vodního díla neb užívacího zařízení přede dnem 9. listopadu 1870, kdy platný vodní zákon nabyl účinnosti, zakládá právní domněnku, že vodní dílo neb zařízení jest kryto vodoprávním povolením (srov. Boh. A 9273/31, 11188/34), a protidůkaz proti této právní domněnce je věcí toho, kdo právní existenci starého stavu popírá. Ale právní domněnka tato je podmíněna faktickou existencí starého stavu v době, kdy vodní zákon nabyl účinnosti. St-lka mohla by se tedy ustanovení § 102 vod. zák. s úspěchem dovolávati jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že »starý stav« přede dnem 9. listopadu 1870 již existoval, konkrétně řečeno, kdyby bylo zjištěno, že v tuto dobu již existovala zařízení na odběr vody z řeky a na odvádění odpadních vod do řeky a že odpadní vody do řeky odváděné byly stejné jakosti jako vody nyní do řeky Labe vypouštěné. Dokázati faktickou existenci »starého stavu«, je-li pochybná, je ovšem věcí toho, jenž z existence »starého stavu« pro sebe právní domněnku vyvozuje. Zjištěná existence starého stavu vodních děl hnacích zakládá zajisté právní domněnku, že tato hnací vodní díla jsou kryta vodoprávním oprávněním. Faktická existence zařízení na odběr vody a na vypouštění odpadních vod, ani faktické vypouštění odpadních vod takových, jaké nyní jsou do řeky odváděny, nebyly však ani protokolem z r. 1890 ani jiným způsobem zjištěny a st-lka ani nenabídla důkazů o tom, že takovýto »starý stav« v kritické době již existoval.
Za tohoto stavu věcí nemůže se st-lka proti nař. výrokům ad III. a IV. s úspěchem brániti námitkou čerpanou z předpisu § 102 vod. zák.
Bylo již svrchu uvedeno, že pro otázku potřeby doplnění konsensu podle § 17 zák. vod. a tím i pro otázku, zda to které vodní dílo ve svém přítomném rozsahu je kryto určitým jíž uděleným vodoprávním konsensem, rozhoduje pouze okolnost, může-li zjištěná změna proti původnímu stavu míti vliv na jakost vody podle § 17 zák. vod. vymezený, a není třeba, aby bylo dokázáno, že vliv tento vskutku již nastal a v jaké míře nastal. Tím však padají všechny výtky vadnosti řízení namítající, že nebylo přesně zjištěno množství dřevních vláken v odpadních vodách jednotlivých podniků nebo že údaj o celkovém množství zpracované suroviny 20000 pr. m. dřeva nemůže býti správný a že pozorované znečištění v řece Labi je působeno přehradou u D.
Stížnost vytýká vadnost řízení i proto, že st-lka nebyla přibrána k řízení své doby konanému na základě stížností dotčených zájemníků ve D. a v J. a že dále účast stavitele Š., přednosty stav. kanceláře v J., jako odborného znalce při tomto řízení byla nezákonná.
Bezdůvodnost těchto námitek je však patrna již z toho, že otázka, je-li ten který podnik st-lčin kryt vodoprávním konsensem, byla posouzena úřadem na základě výsledků šetření provedených v těchto jejích podnicích a nikoliv na základě šetření své doby konaného ve D. a J. Neboť je jasno, že ve stížnosti je možno vytýkati jen formální vady rozhodnutí nebo opatření v odpor vzatého, tedy jen vady řízení, na jehož podkladě rozhodnutí v odpor vzaté bylo vydáno, a nikoli vady nějakého řízení jiného, o jehož výsledky se nař. rozhodnutí neopírá.
Pokud se konečně týče výroku o povinnosti st-lčině k náhradě útrat, zakládá se výrok ten na ustanovení § 99 vod. zák. a má v tomto ustanovení plnou oporu, neboť bylo zjištěno, že stav st-lčiných vodních děl není úplně kryt vodoprávním konsensem, což sluší posuzovati za »zavinění« ve smyslu cit. ustanovení zákonného. Je tedy stížnost i v tomto bodu bezdůvodná.
Způsob rozvrhu útrat na jednotlivé majitele podniků a přiměřenost podílu uloženého st-lce není stížností vůbec brána v odpor, a neměl proto nss podnětu, aby nař. výrok po této stránce přezkoumával.

Citace:

Nález č. 2296. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1161-1162.