Čís. 16555.

Zákon o dělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti č. 68/1908 čes. z. z.
I když jsou tu co do výměry usedlosti a výše jejího čistého katastrálního výnosu předpoklady § 1 uved. zák., je pro posouzení, zda jest pozůstalost projednati podle řečeného zákona důležitá i skutečnost, že by přejímatel po případě neobstál pro stav usedlosti vyžadující nákladných investic.
Vůdčí zásadou pro určení hodnoty statku je přiměřený ohled na přejímatelovy zájmy tak, aby mohl dobře obstáti, aniž je při tom soud vázán odhadem znalců a vyjádřením obce nebo jiných účastníků.
Ustanovení, že přejímací cena nesmí býti menší než 70násobek dané pozemkové a 60násobek daně činžovní (§§ 12, odst. 2, 17 zák. č. 52/1889, čl. III zák. č. 49/1881, min. sprav. č. 18/1884 a § 13 č. 17/1882 ř. z.) neplatí, určil-li soud přejímací cenu po vykonaném odhadu.
Ustanovení § 13, odst. 2, zák. č. 68/1908 čes. z. z. se týká jen výpočtu povinného dílu a neomezuje soud při určení přejímací ceny usedlosti.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1937, R I 373/37.)
Srov. rozh. č. 2611 Sb. n. s.
Do pozůstalosti zůstavitele Josefa R., zemřelého dne 29. června 1935, patřil obytný dům mlýn č. p. 1 ve V. a obytný dům č. p. 107 s pozemky, zapsanými ve vložce č. 1 poz. knihy pro kat. území V., dále pozemky zapsané ve vl. č. 292 téhož kat. území, a konečně obytný dům č. p. 32 s hospodářskými budovami a pozemky, zapsané ve vložce č. 32 poz. knihy pro kat. území O. Pozůstalostní soud prohlásil knihovní těleso zapsané ve vložce č. 1 kat. území V., pozemky zapsané ve vložce č. 32 kat. území O., vyjímaje obytný dům č. p. 32 se stav. parcelou č. 13 za statek střední velikosti ve smyslu zákona ze dne 7. srpna 1908, č. 68 čes. z. z. a ustanovil jeho přejímací cenu částkou 60 000 Kč. Důvody: Z uvedeného pozůstalostního jmění se předem vylučuje obytný dům č. p. 32 v O., poněvadž byl v době zůstavitelova úmrtí zcela pronajat a neslouží ani v normálních letech zemědělským účelům. Ostatní, do pozůstalosti patřící nemovitosti, obsahují podle posudku soudního znalce z oboru zemědělství 61 000 m2 orné půdy, 70 000 m2 pro píci a 21 707 m2 neplodné půdy, celkem tedy 15 hektarů, 27 arů a 7 m2. V den zůstavitelova úmrtí bylo na statku vedle nutného hospodářského zařízení 5 krav a jedno tele. Koně pří soupisu jmění na statku zjištění nebyli majetkem zůstavitele, nýbrž patří zůstavitelovu synu AdoIfu R., bylo jich však zároveň v zůstavitelově hospodářství užíváno. Tvrdí-li dědičky Emma T. a Arnoštka H., že uvedený stav dobytka, totiž 5 krav a jedno tele nestačí k hospodaření na statku, stačí ukázati na posudek soudního znalce, že k řádnému hospodaření na statku patří ještě jeden pár koní nebo volů, kteří fakticky na statku byli. Nízký stav dobytka v době zůstavitelova úmrtí jest dostatečně vysvětlen všeobecnou, tedy i soudu známou skutečností, že léta 1934 a 1935 byla pro zemědělství neúrodná a že všeobecně rolníka pro nedostatek píce nutila k snížení stavu dobytka. Také další námitka uvedených dědiček týkající se toho, že statek pro zemědělství nic nevynáší, jest vyvrácena výsledky konaného šetření, zejména posudkem soudního znalce, neboť prodejem mléka a másla bylo v posledním roce dosaženo 6000 Kč. Obilí bylo prodáno 17 q. Tento výnos je sice poměrně nepatrný, nutno však uvážiti jednak neúrodu, jednak to, že z výnosu statku byli živeni též dva koně, kteří zůstaviteli a jeho rodinným příslušníkům umožňovali vedlejší příjem provozováním povoznictví. Povoznictví vynášelo zůstaviteli po případě jeho synovi Adolfu R. podle udání předzvědné osoby Anny R. roku 1904 4800 Kč, roku 1935 4560 Kč. Že rolník z hospodářských důvodů provozuje jako vedlejší povolání povoznictví, není nic zvláštního v zemědělství, zejména ne ve zdejší uhelné pánvi, naopak jest to samozřejmé. Také tato všeobecně a tedy také soudu známá skutečnost byla potvrzena soudním znalcem. Obytný dům č. p. 107 ve V., patřící ke knihovnímu tělesu zapsanému ve vložce č. 1 poz. knihy pro kat. území V., byl v době zůstavitelova úmrtí pronajat. Nutno však se přizpůsobiti názoru Adolfa R., že onen dům jest určen jako byt pro výměnkáře a že bude-li potřebí, budě nutno nájemní smlouvy zrušiti. Z toho, že zůstavitel před svým úmrtím neměl pro dotčenou budovu z rodinných důvodů potřebu, nelze souditi, že není určena k zemědělským účelům. Bylo by nehospodárné nechati jej neobydlený pouze proto, že ho toho času neměl potřebí jako bytu pro výměnkáře. Konečně jest poukázati na nepříjemnou situaci rolníků v posledních letech, která rolníka přímo nutí využíti každé možnosti k dosažení dalšího příjmu. Zůstavitelův příjem se podle konaného šetření skládá: z rolnictví vynášejícího ročně 10 220 Kč 50 h, z povoznictví, jehož výnos činí 4570 Kč a z nájemného za obytné místnosti 5310 Kč. Z toho plyne, že zemědělství bylo hlavním zdrojem zůstavitelova výdělku, neboť jest uvážiti, že potřeby zůstavitelovy domácnosti (mléko, máslo, mouka, brambory, maso atd.) byly hrazeny z hospodářství, takže příjem z hospodářství jest ještě větší, kdežto uvedené částky z povoznictví a z pronajímání místností jsou příjmy hrubé, takže čistý zisk z nich jest ve skutečnosti mnohem nižší. Z toho a z posudku starosty obce J. a slyšení důvěrníků vychází najevo, že zůstavitele a jeho rodinu nutno počítati k rolnickému stavu a že hospodářství bylo hlavním zdrojem zůstavitelova příjmu. Poněvadž obytný dům č. p. 32 v O. se stav. parc. v době zůstavitelova úmrtí byl zcela pronajat a dle posudku soudního znalce ani v normálních letech není onoho domu potřebí k provozováni hospodářství, byla budova ze statku vyloučena. Všechny ostatní nemovitosti, patřící do pozůstalosti, tvoří však statek střední velikosti. Co se týká přejímací ceny statku, udali důvěrníci a starosta politické obce J. původně částku 105 600 Kč. Když pak byl ze statku vyloučen obytný dům č. p. 32 v O., který dle posudku soudních znalců v oboru stavebnictví má cenu asi 85 000 Kč, stanovil soud přejímací cenu částkou 60 000 Kč a zakládá svoje rozhodnutí na posudku rolnické komory v B., starosty obce J. a slyšení důvěrníků. Zejména z posudku rolnické komory v B. vychází najevo, že větší přejímací cenu nelze stanoviti bez ohrožení hospodářské existence přejímatele pozůstalosti, který má vyplatiti sourozencům a matce dědické podíly. Že z posudku soudních znalců oboru stavebnictví a zemědělství vyplývá mnohem větší hodnota statku, jest samozřejmé. Zrovna to však jest účelem zákona, aby se zabránilo rozdělení statku, což by musilo bezpodmínečně nastati, kdyby byl přejímatel pozůstalosti povinen vyplatiti spoludědicům dědické podíly podle faktické hodnoty statku. Naopak zákon nařizuje, že zjistil-li soud, že nemovitost jest pokládati jako statek střední velikosti, má stanovití takovou přejímací cenu, aby přejímatel mohl obstáti. Se zřetelem na to a v dalším uvážení, že na statku váznou ještě dluhy asi 13 000 Kč a že přejímatel pozůstalosti má platiti i značný převodní poplatek a vysoké útraty pro jednání pozůstalosti, stanovil soud přejímací cenu částkou 60 000 Kč. Rekursní soud na rekurs dědiček Emmy T. a Arnoštky H. potvrdil napadené usnesení. Důvody: V rekursu zastávají stěžovatelky jednak stanovisko, že hospodářství jest v tak bídném stavu, že jeho výnos nepostačuje k zúročení a umoření nákladu asi kolem 27 000 Kč a k vyplacení dědických podílů, jednak chtějí míti zjištěnu přejímací cenu hospodářství, která přesahuje daleko možnost toho, co dědic jako přejímatel dvora jest sto plniti. Že jde o dědičný statek (Erbhof) ve smyslu § 1 zákona ze dne 7. srpna 1908, č. 68 čes. z. z. co do jeho velikosti a existenční způsobilosti, o tom nemůže býti podle zjištění znalců vůbec pochybnosti. Že dědičný statek jest s pozemky zapsanými ve vložkách 292 pro V. a č. 32 pro O. a s hospodářstvím č. p. 1 ve V. hospodářskou jednotkou a že zejména i obytný dům č. p. 107 ve V. jest součástí této hospodářské jednotky, to prvý soud podle názoru rekursního soudu správně a dostatečně odůvodnil. Dále jest číselně bezpečně zjištěno, že hospodářství bylo hlavním zdrojem zůstavitelových příjmů. Také přejímací cena byla podle názoru rekursního soudu prvým soudem zcela přiměřeně a správně určena. Ocenění se stalo po odhadu podle § 7 řeč. zák. a připojil-li se při tom prvý soud k úvahám obsaženým v posudku, lze to jen schvalovati, ježto tyto úvahy jsou ve zjištěných skutečných poměrech odůvodněny a oprávněny. Tvrzení v rekursu, že prý dědic sám uznal přejímací cenu částkou 74 741 Kč, není v této formě správné. Neboť v podání ze dne 17. září 1936 oceňuje sice dědic odděleně výnos domu č. p. 107 ve V. 14 700 Kč, jeho prohlášení však vyvrcholují v onom podání tak, že se uznává přejímací cena celého dědičného statku (Erbhof) toliko částkou 60 000 Kč. Rekursní soud neměl podle toho, co shora řečeno, podnětu naříditi opětné vyšetření okolností uplatňovaných v rekursu podle § 40 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n., a bylo proto usnesení prvého soudu potvrzeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací stěžovatelky napadají souhlasná usnesení nižších soudů podle § 46, odst. 2, zák. ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n. pro nezákonnost a pro zřejmý rozpor se spisy jednak v otázce, zdali v souzeném případě jde vůbec o rolnickou usedlost střední velikosti ve smyslu § 1 zákona ze dne 7. srpna 1908, č. 68 čes. z. z., jednak v otázce určení přejímací ceny podle § 8 uvedeného zákona, leč neprávem.
Ačkoliv dovolací stěžovatelky nepopírají výměru usedlosti a výši čistého katastrálního výnosu, převyšujícího hranice v § 1 uved. zák. stanovené, pokládají přece v případě, o nějž jde, užití zákona o posloupnosti do rolnických statků střední velikostí za nepřípustné, poněvadž prý nelze dosáhnouti účelu zákona, ježto řádné hospodaření na usedlosti vyžaduje takových investic, že by k jejich zúrokování a umoření její výnos nestačil, a vytýkají zejména, že nižší soudy nepřihlédly k posudku znalcovu, že náklady na potřebné opravy domu č. p. 1 ve V. ve výši 26 998 Kč nelze z výnosu hospodářství ani zúrokovati ani umořiti. Třebaže tato otázka je skutečně důležitá pro posouzení věci, jak uznáno též v rozhodnutí č. 2611 Sb. n. s., nepochybily nižší soudy, pominuvše v té příčině znalecký posudek, ježto znalcův názor o této otázce byl zřejmě mylný, uváží-li se, že na přiklad 6% úrok z částky 26 998 Kč činí jen 1619 Kč 88 h, normální hodnota sklizně však byla udána částkou 22 000 Kč a hrubý výnos z mléka částkou 8500—9000 Kč a že nižší soudy bez odporu dovolacích stěžovatelek zjistily, že příjem zůstavitelův ze zemědělství po krytí potřeb jeho domácnosti činil ještě 10 220 Kč 50 h, k nimž přistoupil též příjmy z povoznictví a z pronájmu obytných místnosti. Předpis § 23 nesp. říz. nebyl porušen ani tím, že nebyl připuštěn důkaz dotazem u berní správy v D. o vyměřovacích základnách jednotlivých daňových předpisů, byla-li skutečná výše příjmů zůstavitelových z různých oborů jeho zaměstnání (zemědělství, povoznictví a pronájem místností) zjištěna, čistý katastrální výnos usedlosti však je patrný ze zprávy berního úřadu v D. ze dne 22. října 1935. Tvrzení dovolacích stěžovatelek, že pozemky zapsané ve vložce č. 32 pozemkové knihy pro O. netvoří hospodářskou jednotku s pozemky zapsanými ve vložce č. 1 pozemkové knihy V., odporuje znaleckému posudku a nezáleží na tom, že na prvním místě uvedené pozemky jsou vzdáleny asi 15 minut od dvora ve V., poněvadž tak nepatrná vzdálenost hospodářskou jednotku neruší. Že také domu č. p. 107 ve V., jenž jest určen jako byt pro výměnkáře a byl pronajat pouze proto, že toho času nebylo ho potřebí pro účely mu vyhrazené, je třeba k normálnímu hospodaření na statku, vyplývá z posudku znalcova. Neprávem poukazují tu dovolací stěžovatelky na ustanovení §§ 5 a 14 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 28. února 1909, č. 3 věstn., neboť se zřením k tomu, že kromě statku mohou býti v pozůstalosti ještě pozemky, o jejichž dědění platí zásady obecného práva, je radno, aby takové pozemky byly odděleny od knihovního tělesa rolnického statku, stejně jak se doporučuje, aby pozemky zapsané v různých vložkách byly sloučeny v jedno knihovní těleso, náležejí-li k témuž statku, což ovšem předpokládá, že tu není překážky podle knihovního práva. Použití těchto ustanovení však má za předpoklad, že již bylo rozhodnuto o tom, které pozemky nutno pokládati za rolnický statek střední velikosti a které k němu nenáležejí. Dospěly-li nižší soudy za tohoto stavu věci k úsudku, že v souzeném případě — vyjmouc obytný dům č. p. 32 a stavební parcelu č. kat. 13, zapsanou ve vložce č. 32 pro O., což není udáno, jde o takový statek, nelze tvrditi, že se jejich rozhodnutí příčí jasnému a nepochybnému znění zákona, jehož tu bylo použito.
Bezdůvodné jsou také námitky stěžovatelek proti určení přejímací ceny statku. Ježto se účastníci o ní neshodli, bylo na soudě, aby ji stanovil vykonav odhad znalci, vyslechnuv představenstvo obce a zúčastněné, podle několikanásobného čistého katastrálního výnosu podle svého nejlepšího uvážení tak, aby přejímatel mohl obstáti. Z tohoto předpisu však plyne, že vůdčí zásadou pro určení hodnoty statku jest přiměřený ohled na zájmy přejímatelovy tak, aby mohl dobře obstáti, což soud nejsa vázán odhadem znalců ani vyjádřením představenstva obce a účastníků, posoudí podle svého nejlepšího uvážení. Dovolací stěžovatelky hájí nyní právní názor, že byl v souzeném případě porušen velící předpis § 12, odst, 2, zákona ze dne 1. dubna 1889, č. 52 ř. z., podle něhož cena, za kterou hlavní dědic převezme statek podle ustanovení tohoto zákona, nesmí nijak býti menší, než nejmenší částka určená v článku III zákona ze dne 7. června 1881, č. 49 ř. z. a ve výnosu ministerstva financí ze dne 25. ledna 1884, č. 18 ř. z., pokud se týká v § 13 zákona ze dne 3. února 1882, č. 17 ř. z., totiž než sedmdesátinásobná daň pozemková a šedesátinásobná daň činžovní. Ale i když toto ustanovení podle § 17 zákona č. 52/1889 ř. z. nabylo dnem 7. ledna 1909 účinnosti také v zemi České současně se zákonem č. 68/1908 čes. z. z., nemohou dovolací stěžovatelky z toho nic vytěžiti, neboť přezírají, že tato nejnižší hranice přejímací ceny podle úvodu druhého odstavce § 12 zák. č. 52/1889 ř. z. neplatí tam, kde soud po vykonaném odhadu určil cenu. V souladu s tím, je také ustanovení § 8 zákona č. 68/1908 čes. z. z., neboť pro případ, že soud určí hodnotu statku, neobsahuje žádné omezení způsobu naznačeného v § 12, odst. 2, zák. č. 52/1889 ř. z. Zákon č. 68/1908 čes, z. z. pamatuje toliko v § 13, odst. 2, na nejnižší hranici přejímací ceny, pokud upravuje výpočet povinného dílu. I při tomto výpočtu je totiž hodnotu statku stanovenou podle § 8 vzíti za základ, ale nikoliv nižší hodnotu než částku, podle níž se vyměřuje státní poplatek za převod majetku. Ustanovení § 13, odst. 2, zák. č. 68/1908 čes. z. z. může tak zavdati příčinu k doplnění povinného dílu, neomezuje však soud při určení přejímací ceny podle § 8 uved. zák. Ukládá-li nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 28. února 1909, č. 3 věstn., soudům povinnost, aby nejnižší hranice ceny, stanovená v § 13, odst. 3, zákona pro výpočet povinného dílu, nebyla v žádném případě puštěna ze zřetele, nutno i tento předpis vztahovati pouze na případy, v nichž jde o vyměření povinných dílů, anebo o posuzování jejich zkrácení. Ježto tedy omezení v § 12, odst. 2, zákona č. 52/1889 ř. z., neplatí pro případ soudního určení hodnoty statku podle § 8 zák. č. 68/1908 čes. z. z. a pozůstalostní soud tuto hodnotu stanovil skutečně několikanásobnou částkou čistého katastrálního výnosu, pří čemž má postupovati podle nejlepšího uvážení, nejde ani v tom směru o nezákonnost ve smyslu čl. V č. 1 zákona ze dne 19. června 1931, č. 100 Sb. z. a n., ani o zřejmý rozpor se spisy.

Citace:

č. 16555. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 733-738.