Glosy a aktuality.

Opční smlouva s Německem.

V minulém čísle Právní prakse podali jsme podstatný obsah smlouvy o státním občanství a opci, podepsané v Berlíně dne 20. listopadu 1938 (č. 300/1938 Sb. z. a n.). Dnes k tomu několik poznámek.
Ustanovení smlouvy jsou značně komplikovaná, takže mnohá její ustanovení zadávají podnět k pochybnostem nejen u laiků, nýbrž i u osob práva znalých.
Vytkněme aspoň některé zvláštnosti smlouvy a některé neobvyklé důsledky jejích ustanovení.
První zvláštností smlouvy, kterou odchyluje se od dosavadního našeho právního řádu, je hned ustanovení paragrafu 1. Byli jsme zvyklí spojovati státní občanství s domovskou příslušností, zde však jako základní požadavek pro nabytí německého státního příslušenství ustanovuje se pravidlem bydliště dotčené osoby. Bydliště bez ohledu na domovskou příslušnost. Ale ani tu není tato zásada provedena přímočaře. K podmínce bydliště přistupují další podmínky, které mají za účel z nabytí státní příslušnosti německé vyloučiti všecky osoby, které nelze počítati k domorodému obyvatelstvu sudetského území. Proto se stanoví podmínka k narození dotčené osoby nebo jejích předků na zabraném území do 1. ledna 1910.
Smlouva — vyjma případ opce — nezná odvozeného nabytí státní příslušnosti. Je tedy možno, že otec se stane německým státním příslušníkem, nestane se však jím jeho, třeba nezletilé nebo pod 18 let staré děcko, že manžel se stane německým příslušníkem, nestává se jím jeho manželka (obrácený případ je ovšem vyloučen).
Pokud smlouva přihlíží výjimkou k domovskému právu u osob, které bydlely 10. října 1938 v cizině, je tu zase další podmínka německé národnosti, kterou se přichází k podivným důsledkům. Osoba, narozená na př. ve Znojmě, příslušná do Opavy, bydlící ve Vídni — nemá v žádném ohledu nějakého vztahu k nynější Česko-Slovenské republice, ale zůstane česko-slovenským státním občanem jedině proto, že není německé národnosti.
S pojmem německé a neněmecké národnosti operuje smlouva na několika místech. Při tom třeba si uvědomiti, že právní řád česko-slovenský pod pojmem národnosti rozumí něco docela jiného než právní řád německý pod pojmem »Volkszugehörigkeit«. A bude pak potřeba zajisté tam, kde jde o posouzení otázky národnosti bez ohledu na nutnou vzájemnou úpravu, pojem národnosti vyložiti podle česko-slovenského právního řádu, kdežto tam, kde jde o úpravu vzájemnou, určití pojem národnosti podle německého právního řádu. Tak na příklad při výměně obyvatelstva (§ 2) nebude lze za osobu německé národnosti považovati osobu, která není německé národnosti podle právního řádu německého, ježto nelze očekávati, že by Německo se cítilo zavázaným přijati vykázanou osobu tehdy, když nebude německé národní příslušnosti podle jeho zákonů; při opcích, o jichž oprávněnosti rozhodují česko-slovenské úřady, bude pojem národnosti vykládati podle česko-slovenského právního řádu.
Ve smlouvě upravují se všeobecně podmínky k výměně obyvatelstva. Podle prvního zdání šlo by o to, aby české obyvatelstvo ze zabraného území bylo vyměněno za německé obyvatelstvo z Česko-Slovenska. Ježto však byly zabrány celé velké české kraje, není možno výměnu provésti všeobecně. Proto výměna omezena je na určitý okruh osob — při čemž zajímavé je to, že Německo může odsunouti jen československé státní občany, kdežto Česko-Slovensko také jen česko-slovenské státní občany — není tu tedy reciprocity, která by se tu očekávala. Když už jsme při té reciprocitě, není — jak by se při smlouvě dalo předpokládati — v celku dodržována. Při výměně obyvatelstva — jak shora uvedeno — při určení příslušnosti manželů, při odsunutí optantů, kde jen Česko-Slovensko může optanty pro Německo v rámci výměny obyvatelstva odsunouti, nikoli však Německo optanty pro Česko-Slovensko.
Bývalo při smlouvách, upravujících státní občanství a opci pravidlem, že byla zevrubně stanovena ochrana majetkových práv optantů. Naše smlouva dovoluje přenésti movité věci — a to ještě vyjma peníze, cenné papíry a sbírky, kdežto o nemovitostech nemá ustanovení — ponechávajíc to zvláštní dohodě.
V celku možno říci, že smlouva má tolik ustanovení vzbuzujících pochybností, že smíšený výbor, který k urovnání rozporů a podrobnějšímu výkladu smluvních ustanovení má býti podle § 13 zřízen, bude míti hodně příležitosti, aby stanovil pravidla pro bezvadné provedení smlouvy oběma smluvními stranami.
Vladimír Verner.

Citace:

Časopis pro právní a státní vědu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, s. 625-625.