Č. 1026.

Pozemková reforma: * Státní pozemkový úřad rozhoduje o nároku obce, vzneseném dle posl. odst. § 1 zák. z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n., není oprávněn odepříti uznání nároku toho z důvodu, že nebyl dosud uplatněn nárok pachtýře dle 1. odst. téhož § nebo že pachtýř od uplatnění nároku toho upustil.
(Nález ze dne 21. listopadu 1921 č. 15.081.)
Věc: Městská obec Litoměřice proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran postoupení pozemku do vlastnictví.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 18. září 1919 podal Julius W. u okresního soudu v Litoměřicích přihlášku, kterou co do pozemků č. kat. — — kn. vl. č. — v Litoměřicích, připsaných do vlastnictví S. kanonikátu v L., uplatnil jako pachtýř pozemků těch nárok dle § 1 zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. Na vyzvání okresního soudu, nepožaduje-li obec Litoměřice pozemků těch pro účely veřejné, sdělila tato, že co do pozemku těch uplatňuje přednostní nárok dle posl. odst. cit. §, poněvadž jich potřebuje pro hospodářské účely obecní a pro zřízení vlečky k obecní plynárně.
Městská obec Litoměřice, byvši k tomu okresním soudem vyzvána, oznámila uplatnění tohoto svého nároku co do pozemku č. kat. — i státnímu pozemkovému úřadu v Praze. Tento vyzval okresní politickou správu v Litoměřicích, aby provedla šetření o tom, zda obec onoho pozemku potřebuje. Při komisionelním jednání udal zástupce majitele pozemku toho, že nárok obce není v zákoně odůvodněn, ježto pachtýř Julius W. sám svého nároku, který je předpokladem požadovaného práva obce se vzdal, poněvadž kanonikát nemá celkem ani 8 ha půdy a poněvadž pozemek č. kat. — je pozemkem stavebním. Julius W. prohlásil, že stran pozemku č. kat. — svého nároku neuplatňuje. Zástupce obce poukázal k tomu, že vzdání pachtýřovo nemá pro požadovací právo obce právního významu, že pozemek není pozemkem stavebním a možno jej požadovati, ať je výměra majetku kanonikátu jakákoli. Při šetření tom zjištěna poloha pozemku toho, konstatováno dle protokolu, že obec projektuje vlečku k plynárně a že k provedení projetku pozemku toho nezbytně potřebuje.
Okresní správa politická v Litoměřicích zaslala protokol o komisionelním šetření žalovanému úřadu s tím, že obec pozemek č. kat. — ke stavbě vlečky do městské plynárny nutně potřebuje.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad žádost obce o uznání přednostního nároku s tímto odůvodněním:
Šetřením vyšlo sice na jevo, že obec potřebuje nutně pozemku č kat. — k zajištění svých komunálních podniků a že tedy přednostní nárok její je odůvodněn. Ježto však Julius W., který jako dlouholetý drobný pachtýř vznesl nároky na pozemek, od nároku toho při komisionelním jednání upustil, odpadá pro státní pozemkový úřad rozhodování o přednostním nároku obce.
Žádostí z — obrátil se Julius W. na státní pozemkový úřad v Praze, žádaje, aby bylo rozhodnuto o jeho nároku uplatňovaném na oba pozemky a uvedl, že se vzdal nároku na pozemek č. kat. — v Litoměřicích jen ve prospěch obce Litoměřické. — — —
O stížnosti obce Litoměřic uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 1 zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. může pachtýř (podpachtýř) zemědělského pozemku žádati, aby mu pozemek postoupen byl do vlastnictví za náhradu stanovenou podle tohoto zákona neb aby ponechán mu byl v pachtu, jde-li o pozemek v cit. § uvedený, tedy také o pozemek, který je hospodářskou součástí statku církevního, za podmínek, jež v citovaném § dále jsou naznačeny. Poslední odstavec § toho pak ustanovuje, že nároku toho nelze uplatňovati na pozemky, kterých obec požaduje pro svůj stavební rozvoj a pro zajištění svých komunálních podniků, pak na pozemky, které jsou požadovány pro vydržování nemocnic, léčebných ústavů a jiných humanitních zařízení, bude-li nárok ten uznán pozemkovým úřadem.
Žalovaný úřad odmítl žádost stěžovatelky za uznání nároku jejího na pozemek č. kat. — ve smyslu § 1, posl. odst. cit. zák. vzneseného, protože pachtýř pozemku toho upustil prý od nároku na pozemek ten dle § 1, odst. 1 cit. zák. uplatňovaného, čímž dle názoru žalovaného úřadu odpadlo rozhodování o přednostním nároku obce.
Vzhledem k první větě důvodů naříkaného rozhodnutí, v níž se praví, že šetřením bylo zjištěno, že stěžovatelka pozemku onoho nutně potřebuje a že tedy nárok její jest odůvodněn, je zřejmo, že žalovaný úřad vychází ze zjištění, že jde o pozemek, jaký na mysli má § 1 cit. zák. Má však za to, že je oprávněn nárok obcí dle posl. odst. vznesený uznati jen tehdy, vznikl-li a trvá-li mezi -drobným pachtýřem a obcí spor o nárocích, založených v § 1 cit. zákona.
Tento názor však nejvyšší správní soud nesdílí.
Obsahem nároku příslušejícího obci dle § 1 cit. zák. ve znění, které platilo v době vydání naříkaného rozhodnutí, nebylo nic jiného, než vyloučiti uplatňování nároků drobných pachtýřů na ony pozemky, jichž obec sama potřebuje pro svůj stavební rozvoj a pro zajištění svých komunálních podniků. Je ovšem předpokladem pro uplatňování tohoto nároku obcí, aby šlo o pozemek, ohledně něhož může pachtýř dle § 1, odst. 1 cit. zák. žádati, aby mu byl postoupen do vlastnictví, aby tedy veškery podmínky tohoto požadovaného práva pachtýřova objektivně byly dány. Aby však pachtýř skutečně požadovací své právo uplatnil, toho není dle názoru nejvyššího správního soudu k uplatňování práva obci §em 1, posl. odst. daného potřebí a není to proto ani předpokladem pro uznání tohoto nároku obce žalovaným úřadem.
Slovné znění posl. odst. § 1 cit. z. nenasvědčuje nikterak názoru žalovaného úřadu: naopak ze slov »nelze uplatniti« lze dovozovati, že zákonodárce měl na mysli i případy, kde nárok obce byl uznán již dříve, než drobný pachtýř své nároky vznesl, a svědčí pro správnost názoru nejvyššího správního soudu i tato úvaha:
Z důvodů veřejných uznal zákonodárce přednostní právo obcí na pozemky, na něž jinak měl by nárok drobný pachtýř. K uplatnění nároků drobných pachtýřů dána byla §em 12 cit. zákona lhůta a stanovil § 14 cit. zákona, že pachtýř, který se nepřihlásil v této stanovené lhůtě, pozbývá práva požadovacího, jestliže je nepřihlásí dodatečně, nejdéle do dvou let od vyhlášení zákona a při tom neprokáže, že byla zmeškána lhůta pro skutečnosti neodvratné a na jeho vůli nezávislé. Byť i § 14 jednal o případech výjimečných, je přece zřejmo, že dána je možnost, aby pachtýř svůj nárok uplatňoval ve lhůtě poměrně dlouhé, a že by tedy i obec, kdyby správný byl názor žalovaného úřadu, musela tak dlouho čekati s uplatňováním svého nároku. Byť i obsah tohoto nároku v době, kdy naříkané rozhodnutí bylo vydáno, nebyl ničím jiným než vyloučením nároku drobného pachtýře, přece jen nebyl pro obec bez právního významu. Šlo-li o statek zabraný, zachovala si tím obec možnost, nabýti ho se svolením úřadu od majitele smlouvou, event. žádati ho v řízení přídělovém, a šlo-li o statek nezabraný, nabýti ho smlouvou od majitele. Možností těch dosáhla by obec při správnosti názoru žalovaného úřadu teprve event. po uplynutí lhůty 2leté, což dojista nebylo v intencích zákona, který nárok obce uznal za nárok přednostní.
Těmito úvahami veden, shledal nejvyšší správní soud, že je mylný názor žalovaného úřadu, že lze nárok obcí dle § 1, posl. odst. zákona ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. vznesený uznati jen tehdy a teprve tehdy, když byl uplatnil na týž pozemek i pachtýř svůj nárok dle 1. odst. tohoto §u.
Naříkané rozhodnutí, spočívající na tomto mylném právním názoru, muselo proto dle § 7 zák. o správ. soudu býti zrušeno.

Citace:

č. 1026. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 952-954.