Čís. 1012.

I papírové peníze mohou býti předmětem směny. Výměna peněz jest právním jednáním úplatným. Poskytnuta-li jednou stranou bankovka padělaná, přísluší druhé straně nárok ze směnné smlouvy, podpůrně též nárok z bezdůvodného obohacení.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1921, Rv I 103/21.)
Žalobce proměnil počátkem listopadu 1919 žalovanému tisícikorunovou bankovku za drobné. Třetí osobě, jíž bankovkou tou žalobce dále platil, byla tato zabavena, ježto byla opatřena nepravým kolkem. Žalobce nahradil třetímu škodu, zabavením mu vzešlou, a domáhal se žalobou, podanou dne 2. června 1920 náhrady na žalovaném. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Důvody: První soudce má za prokázáno, že bankovka, o niž tu jde, byla žalobci odevzdána a to počátkem listopadu 1919 Emilem P-em, v zastoupení žalovaného jako jejího vlastníka ku výměně za drobné. Šlo tu tedy o přenechání věci za věci jiné čili o smlouvu směnnou ve smyslu § 1045 obč. zák., jejíž účinky stihají podle § 1017 obč. zák. nikoli Emila P-а, jenž nejednal při tom vlastním jménem, nýbrž žalovaného jako osobu jím zastoupenou. Smlouva směnná jest zajisté právním jednáním úplatným, vždyť
dává se při ní věc za věc, tedy majetková hodnota za jinou protihodnotu. Bezdůvodně tvrdí proto odpůrce odvolatelův, že výměna peněz není aktem úplatným. Tanulo mu tu patrně na mysli, že jí žádná strana ničeho hmotně nezískává, pokud jde jen o výměnu peněz téže valuty. Leč pojem uplatnosti nekryje se s pojmem zisku a právní jednání nepřestává býti úplatným proto, že při něm žádná ze stran hmotně ničeho nezíská. Z řečeného plyne, že zabavená 1000 K bankovka byla žalobci přenechána způsobem úplatným. Podle § 922 obč. zák. ručil žalovaný, že má vlastnosti, u ní obyčejně předpokládané, tedy zejména, že jest opatřena pravým kolkem. Je-li nesporno, že kolek na bankovce té jest padělán a domáhá-li se žalobce pro tuto její vadu na žalovaném zaplacení 1000 K v kteréžto hodnotě ji od něho přijal, plyne z toho, že uplatňuje proti němu nárok ze správy podle § 932 obč. zák. Takovýto nárok, týká-li se věci movité, a o takovou tu jde, — musí však býti podle § 933 obč. zák. soudně uplatňován v šesti měsících, jinak právo žalobní uhasíná. Tato preklusivní lhůta počíná se podle jasného znění téhož § zásadně ode dne odevzdání věci. Sporná bankovka odevzdána byla žalobci podle zjištění prvého soudu počátkem listopadu 1919, kdežto žaloba byla podána teprve dne 2. června 1920 tedy již po uplynutí řečené šestiměsíční lhůty preklusivní, tudíž opožděně v době, když žalobní právo bylo již zaniklo. Pokud žalobce za řízení prohlásil, že jest jeho nárok odůvodněn také pro nespravedlivé obohacení, jímž z opatrnosti také žalobu podporoval, přiznal vlastně sám, že opírá jej o správu, v jejímž pojmu v podstatě tkví právě moment nespravedlivého obohacení, spočívajícího v tom, že někdo na
úkor odpůrcův přijal úplatu za věc, nemající výslovně ujednaných neb obyčejně předpokládaných vlastností a že jí podle povahy jednání nebo smluveného ujednáni použiti nelze (§ 922 obč. zák.), takže úplata není úměrná těmto předpokladům a její přijetí proto nespravedlivo a příjemce následkem toho nespravedlivě obohacen. Mylně domnívá se první soud, že v tomto případě nemůže jiti o nárok ze správy, ježto prý bankovka nebyla a nemohla býti předmětem nějakého obchodu, neboť o obchod
t. j. o spekulativní jednání zde nešlo, nýbrž o výměnu její za drobné tedy, jak řečeno, o smlouvu směnnou, jejímž předmětem zajisté beze vší pochyby býti mohla. Názor opačný vedl by k absurdnímu důsledku, že by veškeré výměny vyšších jednotek peněz za nižší (drobné), v životě napořáde denně se opakující, byly neplatný. Zákaz týká se pouze ažiotáže mincí stříbrných a měděných (min. nař. ze dne 28. listopadu 1850, čís. 451 ř. zák.), nikoli však ptouhé výměny jich.
Nejvýšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Dle čísla uplatňuje žalobce důvod čís. 3, věcně provádí však důvod cís. 4 § 503 c. ř. s. Výtce, že odvolací soud, změniv rozsudek prvé stolice a zamítnuv žalobu, použil zákona mylně, nelze upříti oprávněnosti, třebaže vývody dovolacího spisu valnou měrou neobstojí před zákonem. Není v právu žalobce, pokoušeje se dolíčiti, že právní jednání, z něhož vzešel tento spor, není jednak smlouvou směnnou, jednak právním jednáním úplatným. V onom směru utkvěl dovolatel na úvodním výroku § 1046 obč. zák., ponechav veskrze mimo úvahu druhou část téhož zákonného ustanovení a neuvědomiv si dvojí hospodářský úkol, jemuž peníze
slouží а k němuž v § 1046 obč. zák. jasně jest poukázáno. Sloužit ovšem peníze v prvé řadě a po výtce svému vlastnímu úkonu, býti zákonným platidlem a zákonnou mírou hodnot, mohou však i bez ohledu k tomuto svému ruěení býti předmětem právních jednání. Potskytují-li se na př. peníze za věc nebo se závazkem, by vrácena byla kdysi táž suma peněz, plní peníze svůj vlastní úkol, právní jednání jest v onom případě smlouvou trhovou, v tomto zápůjčkou a nelze ovšem v těchto případech mluviti o smlouvě směnné. To jsou případy, na něž pamatováno počátečními slovy § 1046 obč. zák. Dávají-li se však peníze za peníze, zejména za peníze vyšší hodnoty v téže hodnotě peníze nižší hodnoty, ustupuje vlastní úkol
peněz do pozadí a není zde rozdílu mezi penězi a jinými věcmi. To jsou případy, jež míněny jsou v dalším obsahu § 1046 obč. zák. Právem proto odvolací soud přiznal právnímu jednání, z něhož jest žalováno, povahu smlouvy směnné, poněvadž pro totožnost poměrů jest i ta okolnost lhostejnou, že zákon mluví jen o penězích kovových, kdežto zde jednalo se o peníze papírové. Tomu-li tak, nemůže býti pochybnosti o tom, že právní jednání bylo právním jednáním úplatným. Po této stránce stačí poukázati
ku správným důvodům odvolacího soudu а k ustanovení § 917 obč. zák. v doslovu § 109 3. dílčí novely, dle něhož úplatným jest právní jednání, při němž věci splácejí se věcmi. Za tohoto stavu věci nebylo by námitek proti správnosti rozsudku druhé stolice, předpokládajíc, že žaloba opírala by se pouze o právní důvod ručení ze správy. Tomu však není tak. Žaloba vybudována jest na tom, že žalovaný nesplnil to, со na vzájem plniti mu náleželo. Na tom ničeho není s to změniti okolnost, že žalobce z opatrnosti dovolával se též právního důvodu nespravedlivého obohacení,
poněvadž nesplní-li jeden ze smluvníků ze své strany oboustrannou smlouvu, přijav vzájemné plnění, jest zde zajisté na jeho straně povždy též bezdůvodné obohacení, čímž však není řečeno, že by druhá strana mohla nebo dokonce musela žalovati z tohoto podružného právního důvodu, majíc po ruce žalobu o splnění smlouvy, tudíž žalobu ze základního právního poměru. Tak jest tomu i v tomto případě. Žalobce poskytl žalovanému výměnou za 1000 K bankovku týž peníz v drobných. Není o tom
pochybnosti, že na vzájem měly vyměněny býti peníze měny tuzemské, že tedy žalobci, jenž, jak nesporno, vyplatil ze své strany peníze v této měně, vzešel proti žalovanému smluvní nárok, by odevzdal mu 1000 korunovou bankovku měny tuzemské. Takovouto bankovkou byla tehda pouze řádně okolkovaná bankovka. Odevzdal-li, jak zjištěno, žalovaný žalobci 1000 korunovou bankovku, opatřenou kolkem padělaným, odevzdal mu něco jiného, než co plniti byl zavázán, nesplnil tím svého smluvního závazku a jest povinen, by dle § 1047 obč. zák. učinil tak nyní. O pominutí tohoto závazku projitím času nemůže ovšem býti řeči.

Citace:

č. 1007. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 274-277.