Prof. Dr. Jiří Hoetzel šedesátníkem.

Naše přítomná právní věda má jen nemnoho silných osobností. Prof. Dr. Jiří Hoetzel, který se dne 10. září 1934 dožívá šedesátého roku, je nesporně jednou z nich. Hoetzel je silnou osobností jak svým významem vědeckým, tak svou osobní vahou a vlivem na svoje okolí i dění veřejné, tak konečně svojí povahovou nekompromisností a neústupností, která upomíná na jeho chodský původ.
Hoetzel narodil se ve Staněticích u Domažlic, byl po studiích právnických činný řadu let u zemského výboru českého, habilitoval se v roce 1908 a od roku 1912 působí jako profesor správní vědy a práva správního na právnické fakultě Karlovy university.
Jeho životní dráha vykazuje tři významné složky: působení učitelské, činnost v životě veřejném a státním a činnost vědeckou. Hoetzel vychoval řadu generací našich právníků ve svém fakultním oboru, který je — jak známo — oborem nejrozsáhlejším, nejméně přehledným a nejméně stabilním a proto tak obtížným. Snad většina míst v naší veřejné administrativě je dnes zastávána jeho žáky, kteří vesměs vzpomínají jeho pregnantních výkladů v přednáškách i seminářích. Je také známo, že Hoetzel více než kdokoliv jiný postaral se habilitacemi docentů o vědecký dorost ve svém oboru.
U druhé činnosti Hoetzelovy vzpomeňme především jeho veřejného díla nejvýznamnějšího, jímž se nesmazatelně zapsal do ranných dějin osvobozeného národa: Hoetzel vypracoval vládní návrh ústavy československé a je hlavním tvůrcem naší ústavní listiny a zákonů s ní souvisejících. Uvědomíme-li si, že v dějinách národů nadchází jen zřídka tak slavná doba, jakou prožíval náš národ v době převratu z r. 1918, dovedeme oceniti ono vyznamenání, jehož se dostalo československým právníkům, kteří budovali právní základy nového státu. A Jiří Hoetzel měl z nich úkol nejvýznačnější. Jeho dílo se osvědčilo dobře. To, že politický vývoj našeho státu nešel vždy těmi cestami, které ukazovaly myšlenky vtělené do ústavy, není vinou ústavy ani jejích autorů. Ta okolnost však, že přes všechen ten politický ruch v počátcích obnoveného státu a přes všechny ústavní otřesy v sousedství našeho státu a ideové útoky na státní zřízení, které zavedla ústavní listina, nebylo nutno měniti ani písmene na ní, ukazuje jednak její vhodnou a přizpůsobivou formulaci, jednak však i to, jakou váhu a úctu si naše ústava zjednala.
Hoetzel byl nějakou dobu po převratu přednostou legislativního odboru ministerstva vnitra, ale i později byl směrodatným poradcem tohoto ministerstva, vlády i parlamentu při pracích zákonodárných. Ani dnes není téměř žádné aktuelní otázky veřejného života, do níž by Hoetzel nezasáhl veřejnou diskusí v časopisech odborných nebo v denním tisku, a to se svou známou otevřeností a pádností. Vědecká činnost Hoetzelova je rozsáhlá. V jeho vlastním oboru t. j. v právu správním jest charakterisována sklonem k otázkám procesním. Sem spadají jeho znamenité monografie: Nauka o správních aktech (1907), Obnova správního řízení podle rakouského práva (1909), Strany v rakouském řízení správním (1911) a Záruky a exekuční prostředky v rakouském právu správním (1915). Sem patří i jeho výborná studijní příručka »Soudní kontroly veřejné správy« (I. vyd. 1924, II. vyd. 1926). K otázkám procesními vracel se Hoetzel vždy i později v celé řadě článků v odborných časopisech a encyklopediích, v poslední době zejména ve Slovníku veřejného práva čs., jehož je spoluredaktorem (jsou to zejména hesla »Akt správní«, »Exekuce politická« a posléze obšírné heslo »Řízení správní«). Z hmotně správních jeho prací i práva správního jsou nejznámnější jeho »Wegerecht« v Oesterreichisches Staatswörterbuch a jeho práce z oboru práva honebního (naposledy ve Slovníku veřejného práva čs.).1
Otázkami práva ústavního zabýval se Hoetzel zejména při výkladu ústavní listiny, na jejímž vytvoření měl tak významný podíl. Souhrnný výklad její podal v hesle »Československo« ve Slovníku národohospodářském, sociálním a politickém. Jinak jsou známé jeho příspěvky k výkladu § 55 ústavní listiny, § 105 a zákona č. 217/1925, k výkladu pojmu ústavů rovnosti atd.
Hoetzelovu vědeckou methodu lze charakterisovati jako důsledně posil hrstičkou. V jeho pracích lze pozorovati vliv O. Mayera, ale i francouzských theoretiků veřejného práva a ovšem i jeho učitele Jiřího Pražáka. Jeho vědecký postup spočívá předně ve shledávání co nejčetnějšího materiálu k dané otázce jak co do obecných norem, tak i konkrétních rozhodnutí nejvyšších soudů. Z tohoto materiálu činí Hoetzel úsudky velmi bystré, svědčící o jeho zcela neobyčejném právnickém intelektu, ale současně o tom, co bychom mohli nazvati přímo právnickou intuicí. Hoetzel nevytvořil žádné právnické méthodologie, ba ani se výslovně nepřiklonil k nějakému noetickému směru. Lze říci, že obecná théorie právní a noetika právní vědy neleží ve sféře jeho vědeckého zájmu. Z toho důvodu nemiluje ani abstraktních úsudků, pracujících s pojmy nepositivními, t. j. těmi, s nimiž přistupuje právní věda k jakémukoliv materiálu normovému. Tím je dáno také jeho stanovisko k normativní theorii. Jestliže se dnes všeobecně uznává různost method interpretačních, lze říci bez ohledu na příslušnost k té či oné škole právně vědecké, že Jiří Hoetzel tou vědeckou methodou, kterou si zvolil, dosáhl výsledků úctyhodných a všeobecně uznávaných.
Kdo prof. Hoetzela zná osobně, ví, že se oslavenec těší pevnému zdraví a zdaleka nečiní dojem šedesátníka. Proto není na místě mluviti již dnes o »životním díle« Hoetzelově, neboť toto jistě ještě dlouho není ukončeno. Československá právní věda a celá československá právnická obec právem očekává od něho další vynikající díla, přejíc mu do další práce mnoho zdraví.
Z. Neubauer.

Pozn. red. Právě při uzávěrce tohoto sešitu vyšlo nové dílo: Československé správní právo. Část všeobecná. Referovati o něm budeme později.

Citace:

KOTEK, Josef. Dělnické a sociálně politické zákonodárství v cizině.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1924, svazek/ročník 5, s. 112-116.