Č. 1091.

Pozemková reforma: I. * Pozemkový majetek, který v době, kdy nabyl účinnosti zákon záborový, náležel celý do pozůstalosti manžela, nelze sčítati s pozemkovým majetkem, který v téže době byl ve spoluvlastnictví této pozůstalosti a pozůstalé vdovy. — II. Výrok okresní správy politické v řízení dle § 63 zák. přídělového, že určitou půdu nelze dáti do vnuc. pachtu, protože není státem zabrána, nepřekáží stát. pozem. úřadu, aby podle § 7 č. 1 zák. o pozemk. úřadě uznal, že půdu onu dlužno podle §§ 1 a 2 zák. zábor. pokládati za půdu státem zabranou.
(Nález ze dne 31. prosince 1921 č. 17522.)
Věc: Katuše B. a Juliana Sch. v Praze (adv. Dr. A. Hofmeister z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. komisařem Drem B. Didamem) o zabrání statku V. a pozemků rustikálních.
Výrok: Naříkané opatření se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 24. dubna 1919, kdy nabyl účinnosti zákon záborový ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., byli vlastníky 1. velkostatku N., zapsaného ve vložce č. — desk zemských, neodevzdána pozůstalost po Otakaru B., 8. května 1918 zemřelém, 2. statku V., zaps. ve vložce č. — desk zemských, táž pozůstalost polovicí a pozůstalá vdova Otakara B. — Katuše B. — druhou polovicí. Vycházeje z právního názoru, že i po úmrtí jednoho manžela dlužno dle § 2, odst. 2 zák. zábor. — dokud pozůstalost nebyla odevzdána — za to míti, že manželství ještě trvá a pokládati tuto pozůstalost s pozůstalou manželkou za jedinou osobu a proto sčítati veškerý pozemkový majetek, který v době, kdy nabyl účinnosti zákon záborový ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., náležel pozůstalosti a pozůstalé manželce, navrhl státní pozemkový úřad v Praze dne —, aby zemský soud v Praze poznamenal ve vložce č. — desk zemských, že tam zapsané nemovitosti, náležející ku statku V., jsou zabrány státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a aby stejnou poznámku provedl okresní soud v Jílovém u rustikálních nemovitostí patřících k tomuto velkostatku zapsaných ve vložce č. — kat. obce V. P. a ve vložkách č. — — — kat. obce D. L.
Proti těmto opatřením podaly pozůstalá vdova a pozůstalá dcera Otakara B. stížnost, jež vytýká naříkanému rozhodnutí, že jest jednak v rozporu s platnými zákonnými předpisy, jednak že odporuje rozhodnutí správního úřadu právní moci nabyvšímu, kterým bylo vysloveno, že statek V. není zabrán, tvrdíce, že statek V. sám o sobě dle § 2 zábor. zák. nepodléhá záboru, maje výměru zemědělské půdy pouze 1379001 ha a výměru půdy veškeré 1977479 ha.
Nejvyšší správní soud o námitce věci rozhodnuté uvážil:
Dle § 63, odst. 6 přídělového zákona může pozemkový úřad provádění předpisů o vnuceném pachtu přenésti na příslušný politický úřad. Z toho patrno, že působnost politických úřadů jest zákonem omezena na opatření v rámci ustanovení § 63 příděl. zák.; jedině výroky, které politické úřady vydaly v tomto omezeném oboru, mohou nabýti právní moci.
Politický úřad rozhoduje o tom, zda v daném případě lze použíti § 63 příděl. zákona, musí ovšem předem rozřešiti otázku, zda půda, o jejíž příděl do vnuceného pachtu jde, jest dle §§ 1 a 2 zábor. zák. půdou zabranou, to však jen pro účel § 63 příděl. zák., kdežto řešení otázky té, právní moci schopné, náleží dle zákona do působnosti státního pozemkového úřadu, jemuž dle § 7, bodu 1 zákona o pozemkovém úřadě přísluší vyšetřiti veškerou zabranou půdu dle §§ 1 a 2 zábor. zák. a tedy i rozhodovati o tom, kterou půdu jest považovati za zabranou a kterou nikoliv.
Výrok okresní správy politické, že nelze dáti určitou půdu do vnuceného pachtu, ježto půda ta není státem zabrána, nepřekáží proto pozemkovému úřadu, aby podle § 7, č. 1 zák. o pozemkovém úřadu uznal, že půdu onu dlužno podle §§ 1 a 2 zábor. zák. pokládati za půdu státem zabranou. Proto nemohl nejvyšší správní soud uznati důvodnost námitky věci rozsouzené.
Pokud jde o námitku druhou, řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Pro otázku, je-li statek V. s připojenými rustikáliemi dle zákona záborového podroben záboru, jest rozhodným vlastnictví k němu v době, kdy zákon záborový nabyl účinnosti.
Toho dne, jak nesporno, náležel statek ten Otakaru B., správně jeho pozůstalosti a vdově jeho Katuši B. Dle § 2 zábor. zák. považují se manželé nerozvedení za osobu jedinou. Ve všech jiných právních vztazích platí však pravidlo, že dokud manželství trvá, každý manžel jest samostatným subjektem práv a závazků; dlužno proto ustanovení § 2, odst. 2 zák. zábor., vydané toliko za účelem záboru velkého pozemkového majetku, vykládati jen dle tohoto účelu a při tom hleděti k tomu, že ustanovení to, mluvíc o manželích nerozvedených, má na mysli, že při rozvedených manželích manželství ještě právně trvá (§ 103—110 o. z. o.), že proto, obmezujíc se na manželství skutečně trvající, muselo poměr manželů rozvedených zvlášť posuzovati. Vychází tudíž z ustanovení toho, že za osobu jedinou považují se pouze manželé, kteří právně i skutečně žijí v manželství a že ustanovení to neplatí v případech, ve kterých manželství bylo zrušeno rozlukou nebo smrtí (srov. §§ 111 a násl. o. z. o. a zák. z 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n.).
Z ustanovení § 547 o. z. o. nelze dovoditi opak, neboť ustanovení to zřizuje za účelem nutného provedení práv a závazků zemřelé osoby zvláštní právní osobu odchylnou od zůstavitele i dědiců, representují dle § 531 o. z. o. soubor práv a závazků zůstavitelových, pokud nejsou založeny pouze v osobních poměrech. Nelze proto neodevzdanou pozůstalost manžela identifikovati s osobou jeho, jako by ještě žila.
Manželství Otakara a Katuše B. přestalo dnem úmrtí prvého; týmž dnem nastal — pokud jde o statek V. s přísl. nemovitostmi — nový, od dřívějšího odlišný poměr spoluvlastnictví pozůstalosti Ot. B. a Katuše B., o němž dle toho, co bylo shora vyloženo, neplatí ustanovení § 2, odst. 2., nýbrž pravidlo odst. 1 § 2 zábor. zák., dle kterého pro nedostatek totožnosti vlastníků nelze sčítati nemovitosti, které náležejí jedné osobě a nemovitosti, které náležejí téže osobě společně s osobou jinou.
Právní názor, že dle § 2, odst. 2 zábor. zák. nutno považovati také hereditas jacens zemřelého manžela a osobu pozůstalého manžela za osobu jedinou, jest tedy v odporu se zákonem a bylo nutno naříkané opatření zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 1091. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1125-1127.