Č. 9091.

Policejní právo trestní. — Pojištění sociální. * Ustanovením čl. 11 zák. č. 125/27 o organisaci politické správy, podle něhož tresty na penězích uložené politickými úřady.... v řízení před těmito úřady připadají státu, bylo změněno i ustanovení druhého odstavce § 262 zák. č. 221/24 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, přikazující peněžité pokuty do pokladny příslušné pojišťovny nemocenské.
(Nález ze dne 26. února 1931 č. 1359.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Turčanském Svatém Martině proti zemskému úřadu v Bratislavě o přikázání pokuty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem okr. úřadu v P. z 25. srpna 1928 byl Eduard Cz. z N. odsouzen na základě § 262 zák. č. 221/24 pro přestupek § 260 lit. h) tohoto zák. k pokutě 60 Kč, která byla podle čl. 11 zák. č. 125/27 přikázána státu. Odvolání podanému stěžující si nemocenskou pojišťovnou proti přikázání pokuty státu žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl s odůvodněním, že rozsudek 1. stolice ustanovil správně, že uložená peněžitá pokuta připadá státu podle čl. 11 zák. č. 125/27, neboť tímto ustanovením pozbylo platnosti ustanovení druhého odstavce § 262 zák. č. 221/24.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podle čl. 11 zák. o organisaci politické správy č. 125/27 »tresty na penězích uložené politickými úřady, propadlé jistoty a jiné záruky i výtěžky za věci, prohlášené za propadlé v řízení před těmito úřady, připadají státu.« Na sporu jest otázka, zda uvedeným právě předpisem zák. č. 125/27 byl zrušen druhý odst. § 262 zák. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří č. 221/24, v němž se ustanovuje, že »peněžité pokuty plynou do pokladny příslušné nemocenské pojišťovny, jež jich použije k mimořádným podporám pojištěnců, kteří vyčerpali nárok na pojistné dávky«. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku kladně. Stížnost naproti tomu stojí na stanovisku, že podle zásady »lex posterior generalis non derogat legi priori speciali« ustanovení druhého odst. § 262 zák. č. 221/24 nebylo zrušeno článkem č. 11 zák. č. 125/27, neboť zákon č. 221/24 jest zákonem specielním, upravujícím zvláštní okruh záležitostí veřejných, kdežto zák. č. 125/27 jest zákonem všeobecným, zasahujícím svojí účinností do různých okruhů nejrůznějších veř. záležitostí, a o výslovném zrušení § 262 zák. č. 221/24 není v zákoně zmínky.
Nss neuznal stanovisko stížnosti správným.
Pro zodpovědění otázky, o kterou jde, jest v prvé řadě rozhodným vlastní smysl a význam ustanovení sporného čl. 11 organ. zák. Ustanovuje-li se tu, že »tresty na penězích uložené politickými úřady..... připadají státu«, nelze těmto slovům v jejich spojitosti (§ 6 o. z. o.) přikládati význam jiný, než že ve všech případech, kde politický úřad uloží v trestním řízení trest na penězích, připadá tato pokuta státu. Podle toho od účinnosti organ. zákona (hlava druhá, odst. 1 tohoto zák. a § 1 zák. č. 92/28) připadají pokuty uložené politickými úřady v trestním řízení před nimi provedeném bezvýjimečně do pokladny státní. Poněvadž pak nový zákon zrušuje starý potud, pokud upravuje týž předmět, v témž směru, nemůže býti vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, pochybnosti o tom, že čl. 11 organ. zák. nastoupil na místo všech starších nejrozmanitějších norem o přikazování pokut uložených v trestním řízení správním, tedy i na místo druhého odstavce § 262 zák. č. 221/24.
Správnost tohoto výkladu čl. 11 organ. zák. potvrzuje i odůvodnění vlád. návrhu tohoto zák. (tisk poslan. sněm. Nár. Shrom. 1927 č. 831), v němž se uvádí, že zásada vyslovená v čl. 12, který v průběhu jednání parlamentárního byl označen jako čl. 11, se kryje s tendencí, kterou sleduje velká část novějších zákonů a nařízení, a že hlavním účelem jest sjednotiti v tom směru dosavadní rozmanitost fondů, v jichž prospěch pokuty za správní přestupky se ukládají, a upraviti poměry podobně, jak učinil zák. čl. XX:1901 v obsahu býv. uher. práva správního; navrhovaná úprava poskytuje podle vládní předlohy také záruku, že účelu trestního řízení bude dosaženo a příslušných majetkových hodnot řádně a účelně použito. Pokud jde o použití částek takto odvedených do státní pokladny, bude přihlíženo — jak se v důvodové zprávě uvádí — k účelům, jimž dosud peněžité tresty uložené v řízení správním byly věnovány. Podle zprávy ústavně-právního výboru poslan. sněm. o tomto vládním návrhu (Tisk č. 1101) má čl. 11 (dříve 12) za účel sjednotiti dosavadní velmi rozmanité předpisy o určení pokut a zjednodušiti úřední manipulaci s penězi na pokutách vybranými. I ve zprávě ústavně-právního výboru senátu Nár. Shrom. o zmíněné vládní předloze (Tisk. č. 490) se uvádí, že čl. 11 sjednocuje a zjednodušuje předpisy týkající se trestú a propadlých jistot tak, že připadají všechny státu.
Z těchto motivů k zákonu o organisaci politické správy jde jasně na jevo vůle zákonodárných činitelů, aby na místě dosavadních rozmanitých předpisů o určení pokut v trestním řízení správním nastoupilo jednotné ustanovení, přikazující všechny tyto pokuty bezvýjimečně do pokladny státní. Podle toho bylo úmyslem zákonodárce (§ 6 o. z. o.) zrušiti dosavadní rozmanité předpisy o přikazování pokud v trestním řízení správním a nahraditi je ustanovením jednotným. Úmysl ten došel — jak bylo shora uvedeno — jasného výrazu ve znění zákona.
Za tohoto stavu věci nelze se důvodně dovolávati pravidla »lex generalis non derogat speciali«, neboť v první řadě jest rozhodným obsah a význam normy, o kterou jde. Ostatně tohoto pravidla nelze použiti v konkrétním případě ani proto, že čl. 11 organ. zák. jest normou kodifikační, takže — kdyby tu byla nějaká pochybnost — platila by domněnka opačná (t. zv. princip kodifikační), totiž že veškera starší pravidla, jež upravovala dosud právní materii nyní nově kodifikovanou, jsou zrušena (srov. též odstavec 4. vyhlazovacího patentu z 1. června 1811 sb. just. zák. č. 946 k obecnému zákonníku občanskému).
Konečně sluší se vypořádati s námitkou, že zák. č. 184/28, kterým se mění a doplňuje zák. č. 221/24 ve značném rozsahu, vůbec se sporné otázky nedotýká, pokládaje ji za jasnou, a že znění zákona vyplývající ze změn provedených zákonem č. 184/28, jež bylo vyhlášeno ve Sbírce zák. a nař. pod č. 185 z r. 1928, ponechává druhý odstavec § 262 zák. č. 221/24 beze změny, čímž jest prý jasně manifestován úmysl zákonodárce nedotknouti se platnosti § 262 článkem 11 zák. č. 125/27.
Ani tato námitka nemůže otřásti správností výkladu podaného shora. Z toho, že zákon z 8. listopadu 1928 č. 184 Sb. se otázky určení pokut uložených za přestupky zákona č. 221/24 nedotýká, nelze dovozovati pro spornou otázku vůbec nic; zákon ten měl by pro otázku tu význam jen tehdy, kdyby v něm bylo ustanovení, jehož by bylo lze použiti k výkladu obsahu čl. 11 organ. zák. Tomu tak však není, jak stížnost sama uvádí. Bezdůvodně se dovolává stížnost i vyhlášky min. soc. péče ze 17. listopadu 1928 č. 185 Sb., neboť touto vyhláškou min. soc. péče vyhověl toliko zmocnění udělenému druhým odst. § 138 zák. č. 184/28, aby sestavil znění zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., jaké vyplývá ze změn předsevzatých tímto zákonem, a znění to pak vyhlásil ve Sbírce zák. a nař.; mohl tedy min. soc. péče přihlížeti jen ke změnám, jež na zákonu č. 221/24 Sb. byly provedeny zákonem č. 184/28 a mohl ponechati zcela stranou ustanovení zák. č. 125/27, tedy i jeho čl. 11.

Citace:

č. 9091. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 483-485.