Č. 1790.

Policejní právo trestní: I. Podle § 5 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. oznamovati jest každou změnu v užívám místnosti nadbytečné, tedy i když jde o její obsazení podnájemníkem od úřadu schváleným, protože ohlašování podle § 2 a § 5 cit. zák. mají různý obsah a účel. — II. Právní věta jako u č. 1780 (jen error facti může vyloučiti trestnost).
(Nález ze dne 28. prosince 1922 č. 19966.)
Věc: Karolina Š. v Praze proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Bytový úřad pražský učinil dne 11. března 1921 oznámení, že st-lka obývající v domě č. p. — 5ti pokojový byt, neučinila povinného oznámení dle § 5 zák. o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. St-lka doznala tuto okolnost a hájila se tím, že byt má jen 4 pokoje, jež obývají 3 dospělí členové domácnosti a 1 podnájemník, bytovému úřadu oznámený, a že ostatně znal bytový úřad poměry v bytě, poněvadž jej asi před 2 měsíci kontroloval.
Trestním nálezem okresního komisařství v Praze I. z — byla st-lka odsouzena pro přestupek § 5, odst. 3 cit. zák. podle § 29 téhož zákona k peněžité pokutě 300 K. Při tom vzato za prokázáno, že st-lka, majíc byt o 4 pokojích, obývaný 3 členy domácnosti, neučinila povinného oznámení.
Nař. rozhodnutím z — nevyhověla zemská politická správa v Praze odvolání st-lčinu z důvodu, že skutková podstata přestupku jest prokázána.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou nemohl nss uznati důvodnou.
Stížnost namítá v první řadě, že není dána skutková podstata přestupku st-lce za vinu kladeného, neboť účelem opovědí dle § 5 jest jen, aby se úřad dověděl o prázdných nebo uprázdněných přebytečných místnostech. Místnost, o kterou jde, byla se schválením bytového úřadu dána do podnájmu, tím přestala býti přebytečnou a úřad o ní věděl, i pominula povinnost k oznámení dle § 5. Náhled touto námitkou projevený, že oznámení učiněné podle § 2 cit. zák. o podnájemní smlouvě sprošťuje majitele bytu povinnosti k oznámení dle § 5 téhož zákona, není správný.
Podle § 5 jest přednosta domácnosti povinen oznamovati, k čemu se užívá každé jednotlivé místnosti jeho bytu, přesahuje-li rozsah bytu jeho minimum tamtéž stanovené, t. j. v konkrétním případu, má-li domácnost více členů dospělých než dva a byt více obytných místností, než jest dospělých členů domácnosti (č. 3 téhož § 5).
Jest tedy dle § 5 oznamovati způsob skutečného užívání místností, kdežto podle § 2 jest oznamovati zamýšlený pronájem nebo podpronájem bytů nebo jakýchkoli místností. Při tom není podle § 2 třeba oznámiti, zdali místnost do podnájmu daná jest místností nadbytečnou čili nic, ani není třeba oznamovati počet místností nadbytečných nebo místností vůbec.
Z oznámení takového nedozví se také úřad, třeba oznámený pronájem schválil, zdali k realisování nájemní smlouvy té skutečně došlo, čili zda schválený nájemník nebo podnájemník předmětu smlouvy té skutečně užívá.
Těchto dat má se úřad dozvěděti právě jen z opovědí předepsaných v § 5. Z toho, že dle § 5 jest oznamovati i způsob užívání, plyne, že nadbytečnou místnost jest spolu s ostatními místnostmi bytu oznámiti nejen tenkráte, když jest používána nebo když se uprázdní, nýbrž i když se počne užívati způsobem jiným, než jaký byl úřadu dříve oznámen. Jest tedy dle § 5 oznamovati každou změnu v užívání místnosti nadbytečné čili i její obsazení podnájemníkem od úřadu schváleným. Jest tedy obsah obou těchto oznámení různý.
Účelem oznámení dle § 5 jest evidence nadbytečných místností event. i ostatních místností a způsob jejich užívání pro posouzení, lze-li místnost takovou zabrati. Nadbytečnost místností posuzuje se jen podle § 5, totiž se zřetelem na počet obytných místností a na počet členů domácnosti a bez zřetele na eventuelního podnájemníka. Zůstává tudíž místnost nadbytečnou i když je obývána schváleným nájemníkem. Proto ji lze za předpokladu § 8 č. 8 i zabrati. Proti tomu jest účelem oznámení dle § 2 rozhodování úřadů o schválení nebo neschválení nájemní (podnájemní) smlouvy, vzhledem k osobě nájemníka (podnájemníka).
Z toho plyne, že ohlašování dle § 2 a dle § 5 mají různý obsah a různý účel, že jsou to tedy oznamování od sebe zcela odlišná, na sobě nijak nezávislá a že oznámení dle § 2 učiněné, nesprošťuje přednostu domácnosti povinnosti k oznámení dle § 5.
K další námitce, že st-lce nelze vytknouti žádného úmyslu a že se u ní jedná nejvýše o omyl spočívající na neznalosti zákonných předpisů, jest jen podotknouti, že k spáchání přestupku dle § 5 se nevyhledává žádného úimyslu, nýbrž že stačí samo opomenutí předepsaného oznámení a že i pro obor trestního práva policejního může trestnost vyloučiti toliko error facti, nikoliv error juris, jak bylo vysloveno nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 1919 č. 6565 (Boh. č. 265 adm.), na jehož odůvodnění se podle § 44 jedn. ř. poukazuje.
Konečně namítá st-lka, že trest jí vyměřený je nepřiměřeně vysoký a že není v žádném poměru k přestupku jí za vinu kladenému. Nss, jehož věcí je zkoumati toliko, je-li rozhodnutí zákonné, může se výtkami proti výměře zabývati jen potud, pokud se výměra nestala v mezích trestního předpisu. Toho v daném případě není, neboť § 29 cit. zákona stanovil na přestoupení tohoto zákona peněžitou pokutu do 5000 K, st-lce pak vyměřena byla pokuta 300 K.
Jest tedy stížnost neodůvodněná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 1790. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 685-687.