Čís. 9079.

Československý soud nemůže povoliti rozluku rakouským státním občanům, jsou-li římsko-katolického náboženství.
Pokud tomu nebrání mezinárodní smlouvy, mohou i cizinci, bydlící na území československé republiky, domáhati se u československých soudů, příslušných podle obecných pravidel, rozvodu nebo rozluky manželství.
Rozvod neb rozluka manželství nemohou býti československými soudy cizincům povoleny, nejsou-li přípustný podle domovského právního řádu cizinců.
(Rozh. ze dne 3. července 1929, R II 98/29.)
Soud prvé stolice zamítl pro nepříslušnost soudu návrh manžela proti manželce o rozluku manželství. Důvody: Podle mezinárodního práva platí zásada, že ve statusových věcech, jimiž jsou zejména rozhodnutí o platnosti manželství, o rozluce neb o rozvodu od stolu a lože, příslušnými jsou rozhodovati jen soudy státu, jehož příslušníky jsou manželé v čase rozhodnutí. Ježto oba manželé jsou příslušníci Rakouské republiky, nelze žádosti o rozluku manželství pro nepříslušnost soudu vyhověti. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Navrhovatel i jeho manželka jsou příslušníky republiky Rakouské, náboženství římsko-katolického, měli až do rozvodu manželství od stolu a lože, vysloveného rozsudkem zemského civilního soudu v Brně ze dne 28. dubna 1928, společné řádné bydliště v Brně a oba bydlí dosud na území republiky Československé. Návrh, by manželství bylo rozloučeno )podle § 17 rozlukového zákona čís. 320/1919, byl nižšími soudy zamítnut s odůvodněním, že podle mezinárodního práva soukromého jsou jen soudy domovského státu příslušný rozhodovati o platnosti manželství, o rozluce neb rozvodu. S tímto odůvodněním nelze souhlasiti. Zásady soukromého práva mezinárodního jsou podle ústavy republiky Československé jen potud závaznými právními pravidly na jejím území, pokud byly usneseny oprávněnými zákonodárnými činiteli a řádně vyhlášeny. Bylo sice mezinárodními smlouvami s Polskem čís. 5/1926, Rumunskem čís. 171/1916 a Jugoslávií čís. 146/1924 stanoveno, že rozhodovati o platnosti rozluky neb o rozvodu manželství jsou výlučně příslušnými úřady státu, jehož příslušníky jsou manželé při podání žaloby nebo žádosti, ale není takové zvláštní smlouvy s republikou Rakouskou, a není ani jiné mezinárodní smlouvy ani zákona, které by bránily československým soudům rozhodovati v manželských sporech příslušníků republiky Rakouské, bydlí-li na zdejším území. Dvorským dekretem ze dne 23. října 1801, čís. 542 sb. z. s. bylo vysloveno, že žaloby v manželských sporech cizozemců mají býti zdejšími soudy přijímány, když se aspoň jeden z manželů usadil v tuzemsku nebo má tu stálé bydliště, a že má o takových žalobách býti rozhodnuto podle zákonů země, v níž bylo manželství uzavřeno. V takto výslovně uznané příslušnosti zdejších soudů k rozhodování o manželských sporech cizozemců nenastala změna ani vydáním všeobecného občanského zákoníka ani zákony o příslušnosti soudů. Ustanovení §§ 33—37 obč. zák. o právech cizinců předpokládají příslušnost zdejších soudů rozhodovati také v právních věcech cizinců bez jakéhokoliv omezení ve věcech manželských. § 76 nyní platné jurisdikční normy ze dne 1. srpna 1895, čís. 111 ř. zák. ustanovuje za soud výlučně příslušný pro manželské spory soud posledního společného bydliště manželů, nerozeznávaje, zda manželé jsou zdejšími státními občany, či cizozemci. Že i cizozemci mohou se dovolávati tohoto sudiště, plyne také z § 57 c. ř. s., jenž je v manželských sporech sprošťuje povinnosti složití jistotu za útraty sporu. Tento právní stav souhlasí se zásadami mezinárodního práva ve věcech manželských, smluvenými na druhé a třetí konferenci v Haagu. Jak podle návrhu vypracovaného na druhé konferenci (otištěn ve Stubenrauchově komentáři 1902 str. 32), tak podle dohody ze dne 12. června 1902, k níž došlo při třetí konferenci, jsou k rozhodování ve věcech manželských povolány buď soudy příslušné podle domovského právního řádu manželů, nebo soudy příslušné podle bydliště žalovaného, po případě podle posledního společného bydliště obou manželů. Také § (32) návrhu nového občanského zákoníka pro Československou republiku, jenž byl převzat z osnovy zákona o mezinárodním právu soukromém, vypracované v letech 1912/1913 zvláštní za tím účelem odborně sestavenou komisí, a ustanovuje, že se rozluka a rozvod od stolu a lože upravují právním řádem státu, jehož příslušníky jsou manželé v čase žaloby nebo žádosti, předpokládá, že i cizí státní občané mohou u zdejších soudů žalovati o rozluku neb o rozvod manželství. Mimo příslušníky států, se kterými byla učiněna jiná dohoda, mohou podle československého právního řádu i cizí státní občané, u nichž dopadá sudiště § 76 j. n. žalovati nebo žádati u zdejších soudů o rozluku neb o rozvod manželství, odmítání jejich žalob a žádostí jen z toho důvodu, že nejsou státními občany československými, bylo by porušením rovnosti zaručené v § 106 ústavní listiny všem obyvatelům Československé republiky bez rozdílu státního občanství. Přes to byl návrh na rozluku rozvedeného jíž manželství právem zamítnut. Od otázky, zda jsou zdejší soudy oprávněny, o něm jednati a rozhodovati, odlišná jest otázka, podle kterého práva má býti o ní rozhodnuto. To posouditi jest podle § 33—37 obč. zák. Podle § 34 obč. zák. řídí se osobní způsobilost cizozemců k právním jednáním právním řádem jejich domovského státu, takže není rozdílů v této příčině mezi nimi a československými státními občany, o nichž ustanovuje § 4 obč. zák., že jsou vázáni na domácí zákony také při úkonech a jednáních v cizozemsku, pokud jest jimi obmezena jejich osobní způsobilost k nim a pokud ony úkony a jednání mají míti právní účinky v tuzemsku, což ve věcech manželských vždy dopadá. V rozhodnutí čís. 6787 sb. n. s. bylo obšírně odůvodněno, že osobní způsobilostí k úkonům a jednáním jest, aspoň v právu manželském, jež jest zásadně právem velícím, rozuměti způsobilost k jednotlivým právním úkonům, upravujícím manželský svazek, bez rozdílu, zda jsou manželé při něm účastni jako strana aktivní či pasivní a zda se jimi svazek manželský zakládá či zrušuje. Právo navrhovatele žádati o rozluku manželství a přípustnost rozluky jest proto posuzovati podle domovského právního řádu obou manželů, tedy podle zákonů Rakouské republiky. To vyhovuje také obecnému právnímu přesvědčení, jež se utvořilo pod vlivem právních řádů platných v Československu a v jeho kulturní oblasti, a v souhlase s nimi za dnešních sociálních, mravních a hospodářských poměrů a názorů, a podle něhož by bylo po rozumu § 7 obč. zák. rozřešiti spornou právní otázku, kdyby nebylo lze se dobrati řešení výkladem §§ 34 a 4 obč. zák. Objektivní doklady tohoto obecného právního přesvědčení jsou výsledky zmíněných již dvou Haagských konferencí, jež vážou povolení rozluky v cizím státě na podmínku, že i domovský právní řád i právní řád státu, v němž se rozhoduje o rozluce, rozluku připouštějí. Stejně ustanovuje čl. 17 uvozovacího zákona k německému všeobecnému zákoníku, že přípustnost rozluky se posuzuje podle zákonů státu, jehož příslušníkem byl manžel při podání žaloby, že však německým soudem smí býti rozluka vyslovena jen, když jest jak podle domovských zákonů, tak podle zákonů německých přípustná. Ze zmíněné již osnovy rakouského mezinárodního práva soukromého přešel do návrhu nového československého občanského zákoníka § (32), ustanovující, že se rozluka a rozvod od stolu a lože upravují právním řádem státu, jehož příslušníky byli manželé v době žaloby nebo žádosti. Použití domácího práva jest tu obmezeno jen na všeobecnou výhradu § (61), že nesluší se spravovati cizím právním řádem, kdyby se takové počínání příčilo dobrým mravům, nebo tomu, že tuzemské donucovací ustanovení podle svého účelu má platiti také v případě, o nějž jde. Návrhu na rozloučení manželství bylo by lze v souzeném případě vyhověti jenom, kdyby rozluka byla i podle rakouských zákonu přípustná. Oba manželé však jsou a byli již při sňatku římsko-katolického náboženství, a jest známo, jakož i ze všeobecně přístupných pramenů rakouského občanského práva zjistitelno, že v Rakousku dosud platí v tuzemsku zrušený § 111 obč. zák., ustanovující, že manželství katolických manželů může býti rozloučeno jen smrtí jednoho manžela. Ana v Rakousku by navrhovaná rozluka nemohla býti povolena, nemůže jí navrhovatel dosáhnouti ani oklikou u československých soudů. Usnesení, jímž byla jeho žádost zamítnuta, musilo býti, ač z jiných důvodů, potvrzeno.

Citace:

č. 9079. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 56-59.