K § 13, zák. čl. XIX/1907.

Stížnost uplatňuje, že žalovaný úřad si nesprávně vykládá předpis § 13 zák. čl. XIX/1907, podle něhož mzdový výkaz jest podati u okresní pokladny do třetího dne následujícího týdne, v ten smysl, že lhůtu je počítati od pondělí, t. j. 22. prosince 1924, kdežto ve skutečnosti týden skončil 19. prosince 1924, takže prvý den třídenní lhůty byl správně 20. prosince a nikoli 22. prosince 1924, ježto cit. § 13 nikde nestanoví, že mzdové výkazy musí zníti na kalendářní týden, takže by počítání lhůty mělo začíti pondělím. V praxi se to nikdy neprovádělo a ponechávalo se libovůli zaměstnavatele, aby si začátek týdne sám stanovil podle toho, jak vyplácí požitky svým zaměstnancům. Navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost. Stížnosti nelze dáti za pravdu. Citovaný § 13, zák. článku XIX z r. 1907, jenž připouští hromadné přihlášky pojištěnců týdenními nebo měsíčními výplatními listinami, stanoví v posledním odstavci, že výplatní listiny musí nejdéle do třetího dne následujícího týdne a, pokud se týče, měsíční výplatní listiny do třetího dne následujícího měsíce okresní dělníky pojišťující pokladně býti zaslány. O tento předpis se opírá jak žalovaný úřad, tak i stěžovatelka. Jde o výklad slov zákona: »do třetího dne následujícího týdne«. Slovům a větám, jimiž zákon mluví, jest rozuměti tak, jak se jim obyčejně a obecně rozumí, leda by zákon sám dal zřejmě najevo úmysl, že se jim má rozuměti ve smyslu odchylném a zvláštním. »Týdnem« rozumí se obyčejně a obecně časový úsek sedmi dnů, a to, není-li jinak určeno nebo nepodává-li se z povahy věci, úsek od pondělí do neděle včetně (kalendářní týden). Zákon nestanoví, že výrazu »týden« v § 13 použitému jest rozuměti ve smyslu odchylném, zejména, že by měl býti pojímán tak, jak stížnost míní, že třetí den následujícího týdne se má počítati ode dne výplaty mezd, jak si jej stanovil zaměstnavatel. Kdyby byl zákon takové počítání lhůty zamýšlel, byl by to jistě vyjádřil výslovně na př. slovy: »do tří dnů ode dne výplaty« nebo »do třetího dne následujícího pracovního týdne« a pod. Kdyby byl chtěl ponechati zaměstnavateli, aby si libovolně stanovil, jak týden bude počítati, byl by i to vyslovil. Obratem »do třetího dne následujícího týdne«, jímž se v obyčejné mluvě vyjadřuje asi tolik, jako »do příští středy«, dal zákon podle náhledu Nejvyššího správního soudu nepochybně najevo, že má na mysli kalendářní týden. I z povahy věci podává se čítání týdne od pondělí do neděle, ježto neděle jest všeobecně normována za den odpočinku, tedy za přirozený mezník, oddělující jednotlivé týdny práce. Neudržitelnost stanoviska stížnosti vynikne obzvláště, přihlédne-li se k dalšímu ustanovení, podle něhož výplatní listiny měsíční jest zaslati do třetího dne následujícího měsíce, kteréžto ustanovení jest zcela obdobné onomu, upravujícímu přihlašování týdenními výplatními listinami. Kdyby byl výklad stížnosti správný, musil by přiléhati i na počítání lhůty pro předkládání měsíčních výplatních listin. Nelze domysliti, jak by v tomto případě stěžující si strana pojem měsíce vykládala, aby nepřišla v rozpor se svým názorem, že pro počítání lhůty § 13 jest rozhodným den výplaty mezd, kdyžte konec měsíce s obvyklými týdenními dny výplaty nemá nic společného. Bylo by protimyslným chtíti dovozovati, že zákon, používaje výrazů »měsíční« a »měsíc«, mínil jiný úsek časový než právě měsíc (kalendářní měsíc), na př. poslední
529 výplatu v měsíci. Označuje-li však zákon výrazem »měsíc« kalendářní měsíc, nemohl ani výrazem »týden« ve spojitosti použitým míniti než kalendářní týden.
(Nález Nejv. správ. soudu ze dne 24. května 1930, č. 8541/30.)
530

Citace:

K § 13, zák. čl. XIX/1907.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1930, svazek/ročník 11, s. 541-542.