NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 937.

Prohlásí-li dlužník sám, že bude plniti ihned anebo v určité lhůtě, netřeba, by ho věřitel ještě zvlášť k plnění vyzval. Splništěm závazku z bezdůvodného obohacení jest bydliště dlužníka nebo sídlo jeho závodu, třebas splništěm smlouvy, z níž nárok onen vznikl, jest místo jiné. Liknavého dlužníka postihují následky valutárních změn.
(Rozh. ze dne 22. února 1921, Rv II 298/20.)
Tuzemská firma objednala od vídeňské firmy zboží (lžíce). Fakturou ze dne 8. října 1918 sdělila dodavatelka objednatelce kupní cenu, jakož i že zboží bylo dne 2. října 1918 odesláno. Objednatelka kupní cenu ihned zaplatila. Zboží však ve skutečnosti nebylo odesláno, načež objednatelka dopisem ze dne 25. října 1918 a celou řadou pozdějších dopisu prohlásila, že smlouvu stornuje a žádala vrácení kupní ceny. Žalobou domáhala se však splnění smlouvy, alternativně pak vrácení kupní ceny. Procesní soud prvé stolice v prvém směru žalobu zamítl v podstatě z toho důvodu, že žalobkyně již svými dopisy vykonala volbu ve smyslu čl. 355 obch. zák. v tom směru, že od smlouvy ustoupila; — vyhověl jí však v druhém směru a odsoudil žalovanou ku vrácení kupní ceny a to v Kč. Odvolací soud potvrdil rozsudek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žádné ze sporných stran.
Důvody:
K dovolání žalobkyně: Tu otázka vrcholí v tom, byly-li tu podmínky pro jednostranné odstoupení od smlouvy dodací po rozumu čl. 356 obch. zák., neboť nebylo-li jich, pak prohlašování žalobkyně, že smlouvu stornuje, bylo jen návrhem na storno, jenž měl zapotřebí přijetí (souhlasu) se strany žalované, měl-li smlouvu zpátčit (contrarius consensus), a poněvadž žalovaná návrhu toho ve lhůtě čl. 319 obch. zák. nepřijala, trvala by smlouva dodací a žalobkyně měla by nárok na dodání, jejž v přední řadě uplatňuje a jehož dovoláním se domáhá. Podmínky jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupitele dle čl. 356 obch. zák. jsou: a) že prodatel jest s dodáním zboží v prodlení (čl. 355 obch. zák.), b) že kupitel svůj úmysl, odstoupiti od smlouvy, prodateli oznámí a jemu při tom, pakliže to povaha věci připouští, přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění poskytne. Dlužno zkoumati, zda při daném stavu věci podmínky tyto se splnily, ad a) Od případu, kdy dle smlouvy plněno má býti ihned, rozeznávati dlužno případ, kdy lhůta k plnění ve smlouvě ustanovena nebyla: i tu může plnění žádáno býti v každém čase, tedy ihned (čl. 326 obch. zák. § 904 obč. zák.), ale poněvadž může býti »žádáno« ihned, předpokládá to, aby kupitel prodatele k plnění vyzval neboli upomenul (§ 1417 obč. zák.). Ale jevy právního obchodu jsou tak mnohotvárné, že se případ muže přihoditi i tak, že vyzvání takové bude se jeviti naprosto zbytečným, protože účele jeho bude dosaženo jinak. Tak tomu bude zejména v případě, kdy dlužník sám prohlásí, že bude plniti ihned nebo ve lhůtě určitě poznačené, neboť proč by tu věřitel, jestliže mu to konvenuje, měl dlužníka ještě k tomu vyzývati, když tento již sám předem prohlašuje, že tak učiní? To platí tím spíše když dle čl. 326 obch. zák. nebyla-li žádná lhůta k plnění ustanovena, nejen věřitel jest oprávněn, plnění ihned žádati, ale také dlužník oprávněn, ihned plniti; jestliže tedy dlužník prohlásí, že ihned plní, užívá svého práva a věřitel tomu ani odporovati nemůže, nýbrž musí se s tím spokojiti. V tomto případě nebyla lhůta k dodání zboží ve smlouvě ustanovena a byla by měla tedy, kdyby šlo o pravidelný případ, žalobkyně žalovanou k plnění vyzvati, čehož ovšem neučinila. Ale případ je výjimečný, žalovaná sama prohlásila, že plní ihned. Ve faktuře ze dne 8. října 1918 oznamuje totiž, že zaslala dne 2. října 1918 na ujednanou adresu objednaných 1500 tuctů lžíc. Nebylo to sice pravda, ale mělo to býti pravda: nesprávné oznámení — nesprávné proti opačnému nejlepšímu vědomí — neměla žalovaná činiti, to odporuje základní zásadě všeho obchodního práva, věrnosti a víře, řádnosti obchodnické, reelnosti, a nemůže tedy nesprávnost ta býti nějak na prospěch. Ale prohlášení, že už plnila, (čl. 344 n., 342 odstavec druhý obch. zák.) je ještě silnější, než že plniti chce nebo plní. Žalobkyně neměla pražádné příčiny ku zaslání zboží teprve vyzývati nebo o ně upomínati, mohla se právem na toto oznámení s důvěrou spolehnouti a platí tedy, že žalovaná sama určila čas splnění a že to byl den 2. října 1918, odkudž tedy je, když ve skutečnosti neplnila, v prodlení. To se ostatně ještě opakovalo: listem ze dne 28. listopadu oznámila žalovaná opětně, že na účet objednávky, o niž jde, dala zboží odeslati. Nebylo to sice zase pravda, avšak opět tím hůře pro ni: zůstalo to pořád prohlášením, že už plnila a platí za určení doby plnění žalovanou samou, aniž by to ovšem dobu plnění už ve faktuře od ní určenou, alterovalo nebo prodlužovalo. Prodlení tu tedy bylo už od 2. října 1918. ad b) Dopisem ze dne 25. října 1918, tedy po nastalém už prodlení, píše žalobkyně, aby žalovaná, není-li zboží ještě odesláno, dodávku zastavila a objednávku stornovala, ježto ceny jsou prý vzhledem k špatné jakosti příliš vysoké. Oznámení storna tedy se stalo již zde, neboť podmínka storna, není-li zboží ještě odesláno, dopadala, ježto zboží dodnes odesláno nebylo a otázkou jest jen dodatečná lhůta, zda byla poskytnuta. Tu především žádá zákon poskytnutí dodatečné lhůty jen, раk-li povaha případu to připouští, lépe řečeno, раk-li povaha případu to žádá. Tak dle ustálené judikatury není třeba dodatné lhůty jmenovitě tehdy, že prodatel dodati se zdráhá nebo z okolností je vidno, že na plnění v dohledném čase, zvláště tedy ve lhůtě, která by mu jako dodatná přiměřeně udělena býti mohla, vážně nemyslí: vždyť k čemu bylo by udělování lhůty tomu, kdo buď vůbec plniti nechce anebo aspoň ne ve lhůtě, ku které tu zákon kupce jinak ještě nutí? To by bylo skutečně to, čemu se s nádechem výtky říká formalismus a čemu sám zákon právě řečenou výhradou, že to povaha případu žádá, vyhnouti se chce: trvání na požadavku bezpředmětném. Tady však za daných okolností dodatečná lhůta byla skutečně bezpředmětnou. Listem ze dne 30. prosince 1918 oznámila žalobkyně, že zboží posud nedošlo a žádá za vrácení předem složené kupní ceny, listem ze dne 3. ledna 1919 opakuje to a zdůrazňuje, že objednávku stornuje, a listem ze dne 29. ledna 1919 žádá opět vrácení kupní ceny s tím, že na zboží nereflektuje a objednávku za stornovanou pokládá, na to na všecko však žalovaná neodpovídá, až listem ze dne 4. února 1919, v němž praví, že na opětovné dopisy žalobkyně oznamující storno obrátila se na své dodavatele, zda by zase oni stornovali jí, ti však, že jen tak bez všeho k tomu souhlasu svého nedali, že ona tedy věc odevzdala svému právnímu zástupci, aby na jejích dodavatelích vrácení kupní ceny od ní rovněž předem splacené vymohl a že ona potom vhodné návrhy k vyrovnání věci žalobkyni učiní. Z toho je vidno, že žalovaná ani nyní ještě, po více než 3 měsících prodlení, na plnění vůbec nepomýšlela a vůbec uspořádání věci do budoucnosti na neurčito, až totiž jak její neshody s jejími vlastními dodavately vyřízeny budou, tedy do nedohledné doby odložila. Ba dokonce z toho je zcela jasně zřejmo, že ona ani plniti nemohla, protože její dodavatelé zboží, jež žalobkyni zaslati chtěla, nedodali a ona s nimi o storno dodávky vyjednávala. Je to tedy téměř vzorný případ, kdy poskytování dodatečné lhůty je zcela bezpředmětné a bezúčelné. Ostatně — žádá-li zákon poskytnutí dodatečné lhůty, tedy tato byla od prvního prohlášení storna t. j. od dopisu ze dne 25. října 1918 až do posledního t. j. do dopisu ze dne 29. ledna 1919 několikráte zajisté více než dostatečně poskytnuta, a přec i potom ještě žalovaná hořejším svým dopisem ze dne 4. února 1919 prohlásila, že vyrovnání záležitosti odkládá, tedy na plnění žádné naděje nečinila, načež ještě jednou žalobkyně dopisem ze dne 14. února 1919 dodávku jako stornovanou poznačuje a to dopisem ze dne 21. února 1919 opakuje. Po delší době žalovaná dopisem ze dne 16. května 1919 opět odkazuje až na výsledek její záležitosti s jejími vlastními dodavateli. Když už by se tedy poskytnutí dodatečné lhůty žádalo, tedy byla by žalovaná musila plniti nejpozději na dopis žalobkyně ze dne 25. října 1918, v němž táž píše, není-li zboží ještě zasláno, že stornuje, neboť lhůta od 2. října 1918 dne to plnění, jejž si žalovaná sama určila, do tohoto dne 25. října 1918 je zajisté dostatečná; na její nesnáze s vlastními dodavateli nelze bráti zřetele, když to ve smlouvě nebylo vymíněno. Od 25. října 1918 nemá tedy žalobkyně, vykonavši volbu článku 355 obch. zák., nárok na plnění, nýbrž pouze nárok na vrácení kupní ceny. Právem byl tedy nárok na plnění zamítnut.
K dovolání žalované. Tu otázka vrcholí zase v tom, je-li žalovaná povinna vrátiti kupní cenu v Kč. Nárok na vrácení je nárokem z bezdůvodného obohacení dle § 1435 obč. zák. (t. zv. condictio causa finita), tedy nikoli nárok ze smlouvy, neboť tato byla zrušena a platí tak, jakoby nikdy uzavřena nebyla (čl. 355 obch. zák.). Pak ovšem odvolací soud omylem místo plnění určuje dle čl. 324 (správně 342 odstavec druhý) obch. zák. t. j. klade je do bydliště pokud se týče místa závodu žalované v čas uzavření smlouvy, ale ve věci vyjde to na jedno. Závazek z bezdůvodného obohacení jest závazek ze zákona (§ 859 obč. zák.) a tu platí předpis § 1426 n. zn. obč. zák., jenž odkazuje k § 905 n. zn. obč. zák., dle něhož jest dlužník povinen platiti ve svém bydlišti neb místě závodu, které měl v době vzniku svého závazku, a to jest ovšem u žalované Vídeň, při čemž však má dlužník povinnost, jde-li o peněžité placení, zaslati na své útraty a nebezpečí peníze věřiteli do jeho bydliště neb závodu. Na tom se nic nezměnilo dopisy žalující firmy ze dne 30. prosince 1918 a ze dne 29. ledna 1919, v nichž žádá, aby žalovaná dlužný obnos složila pro ni u filiálky Živnostenské banky ve Vídni, neboť tím byla určena jen platebna (Zahlstelle) splniště (Erfüllungsort, Zahlungsort) nebylo tím dotčeno; místo aby byla žalovaná zaslala peníze žalobkyni do jejího sídla do Opavy dle § 905, odstavec druhý obč. zák., mohla je složiti u řečené banky ve Vídni. Tak mohla žalovaná platiti ve měně svého bydliště t. j. vídeňské (čl. 336 obch. zák., § 905 n. zn. obč. zák. odstavec prvý, posl. věta), která jakožto stará rakousko-uherská měna byla tenkrát t. j. dle vývodů ad b) dne 25. října 1918 ještě společnou, tedy i Československou. Avšak kdyby byla žalovaná včas splatnosti t. j. 25. října 1918 platila, byla by žalobkyně při okolkovací akci prováděné v čsl. republice od 3. včetně do 9. března 1919, kterou nastala rozluka měny, obnos ten 36 587 K 30 h učinila obnosem 36 587 Kč 30 h, žalovaná však svým prodlením, že v čas nezaplatila, zavinila to, že žalobkyně tak učiniti nemohla a že tedy nyní obnosem tím, kdyby byl splacen v K, byla by zkrácena. Žalovaná však dle všeobecných zásad o náhradě škody (§§ 1295, 1323 obč. zák.) jest povinna zkrácení to vyrovnati a tudíž žalobkyni tolik dáti, co by tato byla měla, kdyby ona byla v čas plnila, čili zažalovaný obnos v Kč zaplatiti. Na § 1333 obč. zák. odvolávati se nemůže, neboť ten má na mysli jen obyčejný případ, kdy věřiteli neplacením vzešla škoda jen tím, že nemohl kapitál na úrok uložiti, škoda to, kterou tedy lze náhradou úroků vyrovnati, nemyslí však na případ, kdy, jako zde, kapitál sám byl prodlením (zaviněním) dlužníka znehodnocen.

Citace:

č. 937. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 158-162.