Č. 6182.

Vojenské věci: K tomu, aby vojenský gážista byl převzat do výslužby pro neschopnost ke službě, je třeba výroku mno; pouhé zahájení superarbitračního řízení ani podání posudku superarbitrační komise nestačí.
(Nález ze dne 22. prosince 1926 č. 26051.)
Věc: Ludvík G. v M. proti ministerstvu národní obrany o výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil v býv. armádě rak.-uh. jako voj. gážista z povolání, posléze jako major, žádal přihláškou z 22. února 1919 — udávaje, že je ke službě neschopný a že po návratu z války žádné služby voj. nekonal — o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě a byl dle osobního věstníku mno z 24. května 1919 převzat ve své hodnosti do výslužby. K žádosti o přiznání zaopatř. požitků ze 6. ledna 1922 přeložilo mno st-le výnosem 11. dubna 1922 dnem 1. června 1919 do výslužby a přiznalo mu týmž dnem zaopatř. požitky, zvýšené od 1. ledna 1920 ve smyslu zák. z 27. ledna 1921 č. 48 Sb.
Nař. rozhodnutím byla zamítnuta st-lova žádost za úpravu zaopatř. požitků podle zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb. z důvodu, že st-l nemá na tuto úpravu nároku, jelikož nevyhovuje podmínkám § 10 téhož zákona.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
Podle §§ 97, 98 a 100 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. mají gážisté z povolání býv. armády rak.-uh., kteří byli do čsl armády převzati jako gážisté ve výslužbě, ale v ní služby v § 100, odst. 1 blíže kvalifikované nekonali, nárok na zaopatř. požitky jen v mezích ustanovení § 2 nebo 5 zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb. Podle § 2 cit. zákona přísluší nárok na zaopatř. požitky řečeným gážistům, jestliže nebyli mno do čsl. činné služby vojenské převzati (a za dalších, tamtéž uvedených podmínek), aniž je třeba, aby prokázali nezpůsobilost k dalšímu vykonávání činné služby. Podle § 5 poskytne čsl. republika zaopatř. požitky osobám, kterým byly požitky ty přiznány již státem bývalým. Mno přiznalo st-li zaopatř. požitky výnosem z 11. dubna 1922, neoznačivši zák. místo, na jehož podkladě se tak stalo. Z toho však, co bylo shora řečeno, se podává, že se tak nemohlo státi podle § 5 zák. č. 194/1920, — neboť st-l konal až do zániku býv. armády službu činnou, aniž byl státem bývalým do výslužby přeložen, — nýbrž jedině podle § 2, poněvadž nebyl převzat do čsl. činné služby vojenské, nýbrž do výslužby.
Nař. rozhodnutím byla st-li, jak řečeno, odepřena úprava zaopatř. požitků dle zák. č. 288/1924 z důvodu, že nevyhovuje podmínkám § 10, aniž bylo blíže uvedeno, kterým z podmínek těch st-l nevyhovuje.
§ 10 cit. zák. stanovil, že na zaopatř. požitky, upravené tímto zákonem, nemají nároku jednak voj. gážisté z povolání býv. rak.-uh. armády, kteří byli převzati podle ustanovení § 2 zák. č. 194/1920 ve své hodnosti do výslužby bez superarbitračního řízení a v den tohoto převzetí se nedožili 60. roku věku, nebo neměli 40 služ. let započítatelných (odst. 1), — jednak býv. vojenští gážisté rak.-uh. armády z povolání, kteří byli dne 28. října 1918 v činné službě nebo ve výslužbě a jimž byly zaopatř. požitky přiznány podle §§ 2 a 5 zák. č. 194/1920, avšak bez ponechání jejich býv. voj. hodnosti, resp. kteří byli po svém převzetí do výslužby této hodnosti dodatečně zbaveni (odst. 2.).
Podle toho, co bylo shora řečeno, vztahuje se na st-le ustanovení § 10 odst. 1, neboť byl do čsl. armády převzat ve své voj. hodnosti a nebyl hodnosti té dodatečně zbaven. To vystihl také st-l, jenž připouští, že není 60 roků stár a že nemá 40 započítatelných služ. roků, ale popírá, že byl převzat do výslužby bez superarbitrace, uváděje, že byl v r. 1919 při svém převzetí a přidělení k pluku v Praze prohlédnut voj. lékařem a uznán ke službě nezpůsobilým, že jeho převzetí ve výslužbě bylo pak na to osobním věstníkem mno z 24 května 1919 uveřejněno, že v květnu 1920 obdržel od velitelství pluku rozkaz dostaviti se za účelem superarbitrace do posádk. nemocnice v Praze k lék. prohlídce, při čemž voj. lékař mu opět sdělil, že není způsobilým ke službě válečné a že dobrozdání bude sděleno velitelství pluku, později pak že zem. voj. velitelství telefonicky sdělilo, že superarbitrační žádosti jeho není potřebí, poněvadž superarbitrační řízení bylo se st-lem zahájeno již k návrhu velitelství pluku. Z toho dovozuie st-l, že byl skutečně superarbitraci podroben a v jejím průběhu uznán ke službě trvale neschopným a že na základě tohoto posudku byl převzat do výslužby resp. že superarbitrační řízení bylo aspoň zahájeno, a nebylo-li skončeno, že se tak nestalo vinou st-le, nýbrž vinou voj. úřadu, což nemůže býti st-li na újmu, ostatně že základem superarbitračního řízení jest lék. posudek, kdežto výrok zem voj. velitelství že má význam pouze deklaratorní, takže superarbitrační řízení jest vlastně skončeno podáním lék. posudku.
Ve spisech správních není o superarbitr. řízení st-lově jiných dokladů, než záznam, že st-l superarbitrován nebyl a žádost st-lova ze 3. září 1925, aby bylo pokračováno v jeho superarbitr. řízení zahájeném v r. 1919. Ale i kdyby veškeré st-lem uvedené skutkové okolnosti byly správné, nebylo by možno uznati stížnost důvodnou.
§ 10 zák. č. 288/1924 nepřiznává nárok na úpravu zaopatř. požitků těm, kteří byli dle § 2 zák. č. 194/1920 převzati do výslužby ve své hodnosti bez superarbitr. řízení. O superarb. řízení pro voj. gážisty platí předpis rak. služ. knihy A-42, jelikož předpis nový, o němž mluví § 5 vl. nař. ze 6. října 1923 č. 186 Sb., dosud vydán nebyl. Dle §§ 1, 27 odst. 2, 34—36 služ. předpisu A-42 lze na základě superarbr. řízení přeložiti voj. gážistů do výslužby jedině rozhodnutím, jež vydá ministerstvo po přezkoumání superarbitr. nálezu a návrhu.
Těchto předpisů, týkajících se přeložení do výslužby, bylo by obdobně použíti i pro převzetí býv. voj. gážisty do výslužby, kdyby úřad přes znění § 2 zák. č. 194/1920 uznal za účelné zjistiti jeho způsobilost k činné službě. Z toho jde, že k převzetí do výslužby na základě neschopnosti ke službě nestačí, jak míní stížnost, zahájení superarb. řízení, ani podání posudku superarb. komisí, nýbrž že podkladem pro převzetí do výslužby na základě superarbitrace mohl by býti pouze výrok mno o stupni způsobilosti ke službě, učiněný na základě posudku a návrhu superarbitrační komise.
Že v daném případu k tomuto výroku mno nedošlo, stížnost přiznává. Proč superarb. řízení nebylo takto dokončeno a čí vinou se tak stalo, jest v daném případě již proto nerozhodno, poněvadž § 2 zák. č. 194/1920 právě připouští převzetí do výslužby a přiznání zaopatř. požitků i bez průkazu o nezpůsobnosti k další činné službě vojenské, tedy bez superarb. řízení.
Z těchto důvodů bylo stížnost, která jiných námitek neuplatňuje, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6182. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 840-842.