NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Č. 9885.

Vzorky. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: I. * Proti rozhodnutí II. stolice, kterým bylo podle § 80 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 zrušeno rozhodnutí I. stolice, jímž byla zamítnuta žádost majitele vzorku za zakročení proti osobě třetí pro zásah do vzorkového práva a nařízeno nové projednání věci a vydání nového rozhodnutí, je stížnost této třetí osoby k nss přípustná. — II. * Právo k vzorku podle vzorkového patentu č. 237/1858 ř. z. nezaniká smrtí chranitele. — III. * I uložením výkresu podle § 5 vzorkového patentu č. 237/1858 ř. z. lze získati ochranu vzorkovou. — IV. * Zrušil-li odvolací úřad rozhodnutí I. stolice a vrátil-li věc této stolici podle § 80 odst. 3 vl. nař. č. 8/28, aby ji znovu projednala a vydala nové rozhodnutí, není oprávněn přisouditi útraty dosavadního řízení podle 2. odst. § 128 cit. nař.
(Nález ze dne 10. května 1932 č. 7532.)
Věc: Josef L., Eduard Sch., Antonín T. a Frant. a Arnošt B. ve V. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. Karolinu H. ve V. adv. Dr. Egon Schwelb z Prahy) o ochraně vzorku a útraty řízení.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost co do výroku o útratách řízení; jinak se stížnosti zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Podle osvědčení úřadu pro zápis známek a vzorků u obch. komory v Liberci z 16. prosince 1926 podala firma Jan H. ve V. u tohoto úřadu uvedeného dne o 9. hod. zapečetěnou obálku, obsahující — podle udání — jedno cirkulační topení vzduchem pro automobily se vzduchovým chlazením (vyobrazení) a byl tento deposit zapsán do vzorkového rejstříku, svazek XXII, strana 47 pod č. 44671.
V řízení o návrzích, učiněných Janem H. proti st-lům pro vědomé zásahy do práva získaného shora uvedeným zápisem podle vzorkového patentu z r. 1858 tím, že st-l Josef L. zařídil ve vozech st-lů Antonína T. a Eduarda Sch. topení chráněné pro J. H., resp. že si toto topení dali zaříditi st-lé František a Arnošt B. do vozu firmy E. C. B. Söhne, jejímiž jsou veřejnými společníky, vypověděl znalec pro konstrukci automobilů Stanislav K. před úřadem I. stolice podle protokolu z 4. ledna 1928 toto:
Při prohlédnutí vozu Ant. T. a Eduarda Sch. bylo shledáno, že na vozech schází původní plech továrnou přidělaný na levé straně vozu, jenž slouží k ochraně proti vnikání prachu atd. a že jest nahrazen plechem, který má klapku, již lze podle libosti otevříti nebo zavříti. Jde tudíž o částečné provedení tvaru chráněného vzorkem; k provedení topného zařízení, fungujícího podle vzorku bylo by bývalo nutno přidělati 2 další plechy, které mají jen účel odstraniti zápach oleje z vnitřku vozu. Tyto dva plechy nebyly nalezeny, jsou však snadno odstranitelné. Topného účelu bylo dosaženo odstraněním stupátka, — Č. 9885 —
které bylo jen volně přiděláno a nikoliv přišroubováno. Způsob provedení kryje se v podstatě se systémem chráněného topného zařízení. Stran vozu E. C. B. Söhne vypověděl znalec, že topné zařízení jest úplně napodobeno chráněnému vzorku. Změna tohoto zařízení byla pouze provedena potud, že teplo jest odváděno i k oběma zadním sedadlům.
Na podkladě této výpovědi zamítl pak úřad I. stolice úvodem zmíněné návrhy Jana H. s tímto odůvodněním: »Zásah do práva vzorkového stal se udánlivě tím, že st-lé zařídili při svých automobilech cirkulační topení vzduchem podle vzorku chráněného pro Jana H. Prve nežli lze vejíti na otázku zásahu do práva vzorkového, musí býti zodpověděna otázka, zda jde vůbec v daném případě o chráněný vzorek. § 5 zák. ze 7. prosince 1858 č. 237 ř. z. předpisuje, že vzorek jest uložiti v kanceláři obch. komory. V daném případě nebyl uložen 16. prosince 1926 pod č. 44671 u obch. komory vzorek, nýbrž jen výkres cirkulačního topení vzduchem. Není tedy splněn první předpoklad pro zákonnou ochranu, totiž uložení vzorku jako takového. Dále jest vzorkovou ochranou chráněn jen zvláštní tvar — nikoliv však idea — vzorku, resp. idea zařízení na rozdíl od práva patentního, což není dostatečně prokázáno uložením pouhé kresby, obsahující pouze průřez zařízení, u vzorkového úřadu v Liberci. Při ohledání provedených topných zařízení zjistil znalec v podstatě jen provedení podle stejného systému (idea, nikoliv tvar zařízení). Není tu tedy právně chráněného vzorku, pročež nelze mluviti o zásahu do vzorkového práva. Návrhu na přisouzení útrat nebylo vyhověno z důvodu, »že v řízení správním není obecně platného předpisu, upravujícího tuto otázku.«
V řízení konaném o odvolání Jana H., podaném 21. září 1928, vyžádal si žal. úřad zjištění, zda Jan H. užil předmětného vzorku v území čsl. státu do roku po jeho uložení u obch. komory (zák. č. 469/19). Četnická stanice ve V., jíž bylo toto šetření okresním úřadem svěřeno, podala 22. prosince 1928 zprávu, ve které uvedla, že Jan H. zemřel 8. března 1928 a že přikázané šetření bylo provedeno s jeho vdovou.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad výměr I. stolice z těchto důvodů:
»Názor okresního úřadu, že v daném případě nejde o zákonem chráněný vzorek, protože proti § 5 zák. ze 7. prosince 1858 č. 237 ř. z. nebyl uložen vzorek, nýbrž jen jeho výkres, nemá opory v zákoně, neboť není třeba, aby uložen byl exemplář vzorku, nýbrž stačí i jeho vhodný nákres, jak patrno z povahy věci i z ustanovení § 6 nař. min. obch. z 21. ledna 1908 č. 17 ř. z. Rovněž názor, že v tomto případě nejde o ochranu formy díla, nýbrž o ochranu myšlenky (idey) díla, jež ovšem spadá pod ochranu zákona patentního, není výsledkem provedeného řízení odůvodněn a jest v rozporu se znaleckým posudkem St. K. Řízení okresního úřadu, jež omezilo se na řešení těchto dvou otázek a neprovádělo důkazů ohledně zásahu do vzorkového práva, jest tudíž neúplné a bylo proto rozhodnuto, jak shora uvedeno. Pokud se týče otázky útrat, přisoudil zemský president podle § 128 odst. 2 vl. nař. č. 8/28 Janu H., jako straně úplně zvítězivší, náhradu nákladů tohoto sporu v řízení odvolacím podle přiloženého seznamu útrat. Z tohoto rozhodnutí — Č. 9885 —
může se strana podlehnuvší odvolati k min. obch. do 15 dnů ode dne doručení jeho počítaje; odvolání bylo by podati u zem. úřadu v Praze. Pokud se týče útrat sporu, vzešlých žalující straně řízením v první instanci, vyhověl zemský president odvolání jejímu a zrušil rozhodnutí okresního úřadu pcto náhrady útrat a přisoudil z téhož důvodu Janu H. náhradu jejich podle přiloženého seznamu. Z posléze uvedeného rozhodnutí není podle čl. 8 zák. č. 125/27 dalšího odvolání.«
Výměrem ze 14. srpna 1929 intimoval okresní úřad ve V. toto rozhodnutí st-lům a dodal, že Janu H. přisouzené útraty řízení před I. stolicí proti st-lům L., T. a Sch. činí 720 Kč, proti Františku a Arnoštu B. 600 Kč. Útraty řízení odvolacího přisouzené Janu H. obnášejí celkem 779.20 Kč, na kteréžto částce participují jednotliví dnešní st-lé obnosem 97 Kč 40 h.
Prve nežli přistoupil ke zkoumání tohoto rozhodnutí, musil se nss zabývati výtkou stížnosti vznesenou zástupcem zúčastněné strany při veř. ústním líčení, že stížnosti — pokud nejde o otázku útrat řízení — jsou nepřípustné, ježto nař. rozhodnutím nebylo dotčeno žádné subj. právo st-lů, když byl případ tímto rozhodnutím odkázán stolicí první a když tedy nebylo ve věci samé dosud rozhodnuto.
Výtku tu neuznal soud důvodnou. Nař. rozhodnutím byl odstraněn výrok I. stolice, jímž byl zamítnut návrh zúčastněné strany o zakročení proti stěžovatelům pro zásah do jejího vzorkového práva. Napadajíce toto rozhodnutí před nss-em, domáhají se st-lé restituce právního stavu, vytvořeného výrokem I. stolice, z něhož nabyli práva, aby navržené opatření nebylo proti nim provedeno. Byl-li tento právní stav nař. rozhodnutím změněn, nelze důvodně seznati, že práva st-lů zůstala nedotčena, a jest proto stížnost, podaná k nss-u na jejich obranu, přípustná. Musil proto nss přistoupiti k věcnému zkoumání nař. rozhodnutí.
V té příčině namítají předem František a Arnošt B., že řízení odvolací jest zmatečné. To popírá stížnost tvrzením, že právo k vzorku jest právem ryze osobním. Zemřel-li Jan H. — jak jest ze spisů zřejmo — dne 8. března 1928, nemohl podati odvolání v září téhož roku, a měl úřad k této skutečnosti přihlédnouti z moci úřední. Při veř. ústním líčení namítl zástupce zúčastněné strany, že i tato výtka jest nepřípustná, ježto nebyla v řízení správním uplatňována. Ani tu nemohl nss dáti zúčastněné straně za pravdu, zjistiv z obsahu správních spisů, že st-lé František a Arnošt B. učinili poslední své podání v řízení administrativním 7. ledna 1928, tedy před smrtí Jana H., a že od tohoto dne neměli příležitost vyjádřiti se k průběhu řízení.
Věcně ovšem nemohl nss dáti stížnosti Františka a Arnošta B. v tomto bodu za pravdu.
Řečená její námitka jest vybudována na právním názoru, že právo ke vzorku jest právem ryze osobním, jež zaniká smrtí oprávněného. Pro tento názor neposkytuje však zákon opory. Že právo k vzorku není právem ryze osobním, plyne jasně již z ustanovení § 2 vzorkového patentu z r. 1858, jenž stanoví výslovně, že právo ke vzorku může původce přenésti z části anebo zcela na jiné osoby, a z předpisu § 8 cit. zák., — Č. 9885 —
podle něhož ukladatel vzorku se pokládá tak dlouho za jeho faktického vlastníka, pokud není dokázán opak. V důsledku toho stanoví § 12, že zásah do práva vzorkového zakládá pro poškozeného — nikoliv pro ukladatele — právo stíhati jej způsobem v zákoně uvedeným. Že právo ke vzorku nezaniká smrtí chranitele, plyne z předpisu §§ 10 a 11 cit. zák. V normách těch jsou totiž uvedeny skutečnosti, mající za následek neplatnost zápisu vzorku a ztrátu práva vzorkového. Že by i smrt oprávněného měla tyto následky, zákon nestanoví. V nál. Boh. A 9458/31 vyslovil nss, že podle předpisů vzorkového patentu z r. 1858 záleží ochrana vzorková po stránce positivní ve výhradném právu chranitele — pokud se týče vlastníka — vzorku, zhotovovati průmyslové výrobky ve tvaru odpovídajícím chráněné předloze, po stránce negativní v právu vyloučiti každého jiného podnikatele z vyrábění průmyslových výrobků tvaru zápisem (uložením) chráněného a obchodníka, byť i nebyl výrobcem, z uvádění takovýchto výrobků do prodeje. Účelem zákona jest tedy ochrana chranitele proti tomu, aby nebyl poškozován tím, že průmyslové výrobky tvaru zápisem chráněného jsou vyrobeny jiným podnikatelem, neb přiváděny do obchodu i osobou třetí, od výrobce odlišnou. Z této povahy práva vzorkového jest patrno, že ochrana zamýšlená vzorkovým patentem z r. 1858 záleží ve výsadě, propůjčitelné v mezích a za podmínek zákonem normovaných tvůrci určitého tvaru průmyslového výrobku, tento tvar, jeho invencí vytvořený, majetkově exploitovati. Jest tudíž právo získané ke vzorku svojí povahou právem majetkovým a jako takové přechází na pozůstalost chranitele, nestanoví-li zákon opak. Tomu tak však není. Naopak připouští ve svém § 4 ve znění novely č. 35 ř. z. z r. 1865, že vzorková ochrana trvá po dobu chranitelem zvolenou, nejvýše však 3 léta, aniž stanoví, že smrt chranitele v této době nastalá má na ochranu uložením vzorku získanou jakýkoli vliv. Může proto býti za okolností poškozeným ve smyslu § 12 vzor. patentu i pozůstalost chranitele. Názor, že právo vzorkové jest právem ryze osobním, zanikajícím smrtí chranitele, nemá tudíž opory v zákoně a postrádají proto veškeré důsledky stížností z něho čerpané právního podkladu.
Věcně vyslovil žal. úřad, že jest nezákonným názor stolice I., že ochrany vzorkové lze získati jen uložením vzorku samotného a že k tomu nestačí uložení jeho výkresu. Toto stanovisko odůvodnilo nař. rozhodnutí jednak poukazem na povahu věci, jednak na ustanovení § 6 nař. min. obch. č. 17/1908 ř. z. Stížnost se obrací i proti tomuto výroku, dovozujíc jeho nezákonnost.
V té příčině sluší uvésti toto:
Podle § 1 vzorkového patentu z r. 1858 jest vzorkem každá předloha, vztahující se k tvaru průmyslového výrobku a způsobilá k tomu, aby na takový výrobek byla přenesena. Podle § 5 získává se ochrana vzorková uložením takového vzorku u místně příslušné obch. komory.
Mluvě o vzorku jako o předloze, nestanoví zákon jiného omezení nežli právě to, že se musí vztahovati k tvaru průmyslového výrobku a že musí býti způsobilá k přenesení na takový výrobek. Z toho plyne, — Č. 9885 —
že po zákonu jest vzorkem každá předloha, mající tyto vlastnosti, že tudíž stačí, je-li v tom kterém případě patrno, že jde o předlohu, týkající se tvaru průmyslového výrobku vůbec, a že tvar, o který se jedná, jest tak individualisován, že může býti přenesen na průmyslový výrobek. Není pochyby, že cíle toho může býti dosaženo nejen hmotným vytvořením vzorku již v podobě průmyslového výrobku samotného, nýbrž i výkresem. Opačný názor došlý výrazu ve výměru stolice I. příčil se tudíž povaze věci, jak jest ze zákona patrná, a dospěl-li žal. úřad v nař. rozhodnutí k témuž závěru, nelze mu činiti důvodných výtek. Ježto však toto stanovisko žal. úřadu má dostatečnou oporu již v zákoně samém, nebylo nutno zkoumati, zdali bylo v té příčině na místě dovolati se i nařízení č. 17/1908 ř. z. Jsou tudíž stížnosti i v tomto bodě bezdůvodné.
V dalším obsahu nař. rozhodnutí jest vysloveno, že výrok úřadu I. stolice, že v daném případě jde pouze o ochranu myšlenky — idee — díla, není odůvodněn ani provedeným řízením, ani výpovědí znalce Stanislava K. Tuto část nař. rozhodnutí nelze chápati jinak nežli tak, že nemá potřebného podkladu ani v provedeném řízení, ani ve vyjádření znalce Stanislava K. a že jest proto vadným výrok I. stolice, podle něhož zvláštní tvar — jenž může býti jedině předmětem ochrany vzorkové — není prokázán kresbou uloženou u vzorkového úřadu v Liberci, obsahující pouze průřez zařízení, a podle něhož dále znalec zjistil pouze tolik, že zařízení na vozech st-lů — o něž se jedná — jest provedeno jen podle systému (nikoliv tvaru) zařízení naznačeného v založeném výkresu.
Aniž považoval pro tu chvíli potřebným zkoumati, zdali řízení, provedené stolicí I., obzvláště výpověď před ní slyšeného znalce odpovídá předpisu § 22 vzork. patentu, jak byl vyložen v nál. Boh. A 9458/31, neshledal nss, že výrok žal. úřadu tohoto obsahu jest v odporu se spisy. Z protokolu sepsaného 4. ledna 1928 — jehož obsah jest shora podán a jenž tu jedině přichází v úvahu — jest patrno, že se znalec v té příčině o vzorku č. 44671 Liberec výslovně nevyjádřil; uvedl toliko, že topné zařízení u vozu firmy E. C. B. Söhne jest úplně nápodobeno chráněnému vzorku, ohledně pak vozů Sch.-ova a T.-ova jednak, že topné zařízení těchto vozů jest částečné provedení chráněného vzorku, jednak že se kryje v podstatě se systémem topného zařízení, chráněného uvedeným vzorkem. Z toho jest patrno, že zjištění, obsažené ve výroku I. stolice jest ohledně zařízení u vozu firmy E. C. B. Söhne v přímém odporu s obsahem znaleckého vyjádření. Ohledně vozu Sch.-ova a T.-ova není sice vyjádření to tak jednoznačné, když znalec jednak připustil, že tvar uloženého vzorku byl u těchto vozů z části napodoben, jednak vyslovil, že se způsob provedení topného zařízení u těchto vozů kryje se systémem zařízení chráněného. Jisto jest však tolik, že se znalec neomezil jen na zjištění posléze uvedené — o které se I. stolice opřela —, nýbrž že také zjistil, že tvar vzorku byl tu částečně napodoben. Zdali se jeví toto částečné napodobení s hlediska § 12 vzork. patentu z r. 1858 jako zásah do práva vzorkového (srov. Boh. A 9458), zůstalo nevyšetřeno. Jestliže — Č. 9885 —
tedy žal. úřad vyslovil, že v provedeném řízení nemá opory a že je proto vadné zjištění úřadu I. stolice, že nejde o vzorek ve smyslu vzorkového patentu, t. j. o tvar průmyslového výrobku, nýbrž jen o určitou myšlenku — ideu —, nelze ani tomuto jeho výroku činiti důvodných výtek.
St-lé L., Sch. a T. arciť namítají, že za tohoto stavu věci byl žal. úřad sám povinen zkoumati, zdali výkres, uložený u obch. komory v Liberci pod č. 44671, jest tak uzpůsoben, aby byl z něho jednoznačně patrný tvar průmyslového výrobku, jenž se chrání a je-li proto způsobilý k přenesení na průmyslové výrobky. Jest pravda, že nař. č. 8/28 předpisuje v 1. odst. § 80, že odvolací stolice, není-li odvolání odmítnuto jako opožděné nebo nepřípustné, má zpravidla rozhodnouti ve věci samé, dopouští však z tohoto pravidla v 3. odst. téže normy výjimku, je-li stav věci podle spisů tak nedostatečný, že je nevyhnutelné provésti neb opakovati ústní jednání, že má odvolací úřad zrušiti v odpor vzaté rozhodnutí a vrátiti věc úřadu I. stolice, aby ji znovu projednal a vydal nové rozhodnutí. Nss neshledal, že žal. úřad, přidržev se v daném případě tohoto ustanovení, postupoval nesprávně, když z § 22 vzork. patentu z r. 1858 a z výkladu, který byl k tomuto předpisu dán v cit. nál. Boh. A 9458/31, jest zřejmo, že k zjištění porušení práva vzorkového jest nutné ústní jednání za účasti stran a znalce.
Jsou tudíž stížnosti ve věci samé bezdůvodné ve všech směrech. —
Co do otázky povinnosti k náhradě útrat řízení, stížnostmi rovněž relevované, uvážil nss:
Žal. úřad v této příčině vycházel — jak z nař. rozhodnutí plyne — po skutkové stránce ze zjištění, že Jan H. zvítězil v předmětném sporu úplně, a opřel se proto po právní stránce o ustanovení 2. odst. § 128 nař. č. 8/28 o řízení správním. Podle této normy, rozhodne-li úřad o sporném nároku, náleží straně úplně zvítězivší proti podlehnuvší straně soukromé nárok na náhradu nákladů v míře v tomto předpisu blíže určené.
Zákon tu tudíž váže nárok na přiznání útrat, pokud se týče povinnost k náhradě jich, zásadně na tři předpoklady: jednak aby šlo o spor dvou soukromých stran, dále aby o nároku v takovém sporu uplatňovaném bylo úřadem rozhodnuto a konečně, aby jedna ze stran úplně zvítězila. Po názoru nss-u lze oba posléz zmíněné předpoklady považovati za splněné jen tehdy, jestliže nárok uplatněný před úřadem byl straně řízení zahájivší rozhodnutím úřadu v plném rozsahu přiznán, anebo bylo-li vysloveno, že nárok ten po právu nestává. V daném případě byly výměrem I. stolice v celém rozsahu jako zákonem neodůvodněné zamítnuty nároky Jana H., vybudované na tvrzeném zásahu st-lů do jeho práv získaných uložením vzorku č. 44671 Liberec. K odvolání Jana H. zrušil sice žal. úřad výměr I. stolice tomuto nepříznivý, nerozhodl však o nároku Janem H. uplatňovaném vůbec, nýbrž odkázal spor a to — jak shora dovozeno — právem podle 3. odst. § 80 nař. č. 8/28 k novému meritornímu jednání a k rozhodnutí před stolicí I. Tím ocitl se případ ve stadiu, v němž nebylo o nároku, uplatněném Janem H., vůbec rozhodnuto, tím méně bylo výrokem úřadu najisto postaveno, že Jan H. se svými nároky úplně zvítězil. Za tohoto stavu nebyl však žal. úřad po zákonu oprávněn o útratách dosavadního řízení vůbec rozhodovati z důvodu, že nebyly splněny shora uvedené předpoklady pro tento výrok; není tu totiž rozhodnutí o nároku strany a tím nedostává se ani podkladu pro posouzení, která strana úplně zvítězila, kterýž podklad poskytnouti může právě jen ono rozhodnutí. Rozhodl-li žal. úřad přes to o útratách, příčí se tento jeho výrok zákonu a bylo tudíž nař. rozhodnutí v otázce útrat řízení zrušiti již proto podle § 7 zák. o ss, aniž bylo lze ještě zkoumati, zda výše těchto útrat, jak ji úřad stanovil a jež jest také předmětem útoků stížností, byla určena ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 9885. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 926-932.