NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9603.

Vyvlastnění (Slovensko). — Řízení před nss-em: I. Proti výroku, jímž min. vnitra spolu s příslušným ministrem odborným přiznal pro určité podnikání vyvlastňovací právo (§5 zák. čl. XLI: 1881), není přípustná stížnost na nss. — II. Rozhodnutí o vyvlastnění určitého pozemku pro tovární vlečku nelze co do nutnosti vyvlastnění odůvodniti pouhým odkazem na to, že plány vlečky byly schváleny min. železnic. — III. Vyvlastnění jest podle § 11 zák. čl. XLI:1881 omeziti na plochy pro ten který podnik nutné; rozšíření expropriace nad tuto mez je podle § 13 cit. zák. čl. právem expropriáta, které mu nemůže úřad vnucovati. (Nález ze dne 12. ledna 1932 č. 154.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 5025/25.
Věc: Markéta S. a spol. (adv. Dr. Art. Wohryzek z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za zúč. komanditní společnost Julius R. v M. adv. Dr. Otto Stein z Prahy) o vyvlastnění pozemku pro vlečku.
Výrok: Stížnost na rozhodnutí z 25. června 1929 se odmítá pro nepřípustnost. Rozhodnutí z 15. listopadu 1929 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem z 25. června 1929 udělilo min. vnitra v dohodě s min. obch. a min. žel. konmanditní společnosti Julius R. v M. ve smyslu § 5 zák. čl. XLl: 1881 a § 8 zák. čl. 111:1907, jehož platnost byla prodloužena zák. čl. 111:1916, právo vyvlastňovací k vyvlastnění pozemku v kat. obci Ž., potřebného pro rozšíření vlečky k impregnačnímu závodu. Pro případ, že nebude možno docíliti dohody s majiteli pozemků, na které se má vztahovati právo vyvlastňovací, anebo že by obecní rada v Ž. neprojevila souhlasu, nařídilo min. vnitra ve smyslu § 32 zák. čl. XLI: 1881, aby zemský úřad v Bratislavě provedl vyvlastňovací řízení, ke kterémužto cíli vrátilo min. vnitra potřebné pomůcky, totiž plány a soupisy firmou předložené. Zemský úřad stanovil vyhláškou z 20. července 1929 komisionelní jednání na den 19. srpna 1929.
Na základě výsledků tohoto jednání vydala pak vyvlastňovací komise výměr z 19. srpna 1929, kterým vyvlastňovací plán a soupis v celém rozsahu a beze změny se schvaluje a parcela č. .. v rozměru 3229 m2 se vyvlastňuje. Námitky majitelů pozemku byly zamítnuty jako bezdůvodné a to: Námitka, že firma žádající nemá nároku na vyvlastňovací právo, se vyvrací tím, že firma obdržela vyvlastňovací právo na rozšíření vlečky v městě Ž., tedy na území domácím, a nemůže proto býti řeči o podpoře průmyslu cizího. Námitka, že rozšiřování vlečky není nutné, zamítnuta s poukazem na plán, který byl min. žel. schválen a sloužil za základ pro udělení vyvlastňovacího práva min. vnitra. Konečně námitka, že stačí vyvlastnění 120 m dlouhého pruhu pozemku, vyvrácena tím, že by ponechání zbylých částí ve vlastnictví dosavadních majitelů bylo na újmu racionelního provozování podniku firmy a že i st-lům by to nebylo ku prospěchu, neboť tyto části by nebyly způsobilé ani k zastavění ani k obdělávání. Proti tomuto výměru podali st-lé odvolání k min. vnitra a proti výnosu min. vnitra z 25. června 1929 pak stížnost na nss.
Min. vnitra zamítlo odvolání výnosem z 15. listopadu 1929 z důvodů uvedených ve výměru vyvlastňovací komise a podotklo k jednotlivým bodům odvolání toto: Námitka, že vyvlastňovací právo nebylo firmě uděleno v dohodě se zúčastněnými odbornými ministry, jest bezdůvodná, neboť vyvlastoňovací právo bylo firmě uděleno v souhlase s min. obch. a min. žel. Námitka, že rozhodnutí min. vnitra nebylo st-lům doručeno, jest nepřípustná, neboť doručení nebylo třeba, poněvadž tímto rozhodnutím nebylo ještě zasaženo do subj. práv st-lů, ježto tímto rozhodnutím nebylo ještě nic vyvlastněno, nýbrž pouze uznáno, že jsou tu zákonité podmínky pro zahájení vyvlastňovacího řízení. Námitka, že žádající firma nemá nároku na vyvlastňovací právo, poněvadž její členové jsou cizozemci, jest bezdůvodná, poněvadž zákonnou podmínkou vyvlastnění jest okolnost, aby podnik byl provozován na domácím území a tomu tak v daném případě jest. Námitka, že vyvlastnění pro stavbu vlečky lze povoliti jen za účelem zřízení vlečky jako spojky podniku se železniční stanicí, jest rovněž bezdůvodná, poněvadž zákon takového omezení neobsahuje. Námitka, že rozšíření vlečky není třeba, poněvadž dosavadní vlečka stačí, zamítnuta s odůvodněním, že rozšíření vlečky bylo v zájmu zvýšení výrobní a odbytové kapacity závodů uznáno min. žel. a vyvlastňovací komisí, konečně námitka, že by stačilo vyvlastnění pozemku v délce 120 m, zamítnuta s tím odůvodněním, že podle § 11 zák. čl. XLI: 1881 vztahuje se vyvlastňovací právo i na pozemky, sloužící k účelnějšímu zařízení a udržování podniku a podle šetření komise bylo shledáno nutným vyvlastniti k tomu účelu celou parcelu.
Proti tomuto rozhodnutí čelí druhá stížnost týchž st-lů. Má tedy nss rozhodnouti o dvou stížnostech.
I. O stížnosti podané proti rozhodnutí min. vnitra z 25. června 1929 uvážil nss toto: Již v nál. Boh. A 5025/25 vyslovil nss, že stížnost proti rozhodnutí, jímž min. vnitra spolu s příslušným odborným ministrem přizná pro určité podnikání vyvlastňovací právo, není přípustná proto, že se přiznáním tohoto vyvlastňovacího práva ještě nezasahuje do práv osob třetích. Neboť rozhodnutí vydané ve smyslu § 5 zák. čl. XLI: 1881 ještě nic nevyvlastňuje, nýbrž uznává a vyslovuje pouze, že pro to které podnikání, ježto se děje v zájmu veřejném a vyhovuje podmínkám v cit. zák. článku uvedeným, může vyvlastňovací řízení býti zavedeno. Přiznání vyvlastňovacího práva je nutným předpokladem, aby vyvlastňovací řízení ve smyslu §§31 a násl. bylo zahájeno, ale vyvlastnění samo ještě nevyslovuje. O tom, která nemovitost má a může býti vyvlastněna — jestliže se strany nedohodnou — rozhoduje se teprve po provedeném řízení, upraveném v oddíle 3. cit. zák. článku usnesením ve smyslu § 39. Teprve tímto usnesením, pokud schvaluje expropriantem předložený plán vyvlastňovací, může expropriát býti ve svých právech dotčen, a jen v řízení, které po rozhodnutí o přiznání vyvlastňovacího práva následuje a usnesení podle § 39 bezprostředně předchází, může se expropriát brániti, a to i námitkami čerpanými z 1. hlavy cit. zák. článku (§ 33 in fine), usnesení tomu odporovati a proti konečnému rozhodnutí stížností u nss brojiti. Nemůže však tak učiniti již proti rozhodnutí, přiznávajícímu vyvlastňovací právo podle § 5 cit. zák. čl., ježto tím se jen podnikání určitému přiznává právo, aby se vyvlastnění nemovitosti, které je podnikání zapotřebí, domáhalo. Bylo tedy tuto stížnost z důvodů právě uvedených odmítnouti jako nepřípustnou.
II. O stížnosti podané proti rozhodnutí min. vnitra z 15. listopadu 1929 uvážil nss takto:
Stížnost má tyto námitky:
1. Rozhodnutí min. vnitra z 25. června 1929 bylo vydáno bez účasti st-lů a nebylo jim doručeno; vyvlastňovací komise přijala toto rozhodnutí za podklad svého vyvlastňovacího nálezu, majíc za to, že jest nezměnitelné, kdežto po právu má vyvlastňovací komise posuzovati přípustnost a rozsah vyvlastnění samostatně. Bezdůvodnost této námitky v prvém směru se podává z důvodů uvedených pro nepřípustnost stížnosti proti rozhodnutí min. vnitra z 25. června 1929. V druhém směru má stížnost pravdu, namítá-li, že úřad vyvlastňovací má předpoklady a rozsah vyvlastnění požadovaného subjektem, jemuž podle § 5 zák. čl. XLI: 1881 bylo vyvlastňovací právo uděleno, zkoumati samostatně. Byla-li tato zásada zachována, zkoumá nss ovšem jen ohledně rozhodnutí min., neboť jen rozhodnutí poslední stolice správní jest předmětem jeho kognice. Je-li námitka stížnosti důvodná, bude zkoumáno níže.
2. St-lé namítali a namítají dále v podstatě, že vyvlastnění pro vlečku není vůbec potřebno, poněvadž firma žádající vyvlastnění, vlečku již má a nyní se jedná jen o spojení skladiště s pozemky, které nejsou ještě součástí závodu a — kdyby se i přípustnost vyvlastnění uznala — že se neomezilo na plochy pro vlečku nezbytně nutné.
Na první část námitky této odpověděl žal. úřad, že nutnost rozšíření vlečky v zájmu výrobní a odbytové kapacity závodu uznána byla min. žel. a vyvlastňovací komisí. Poukaz na stanovisko min. žel. však nepostačuje. Výrok min. žel. o tom, že se schvalují plány vlečky, má jen význam policejně právní, pro vyvlastnění pak přichází v úvahu jen potud, že — uzná-li vyvlastňovací úřad přípustnost vyvlastnění — jest podle § 11 zák. čl. XLI:1881 schválenými plány určena pozemková plocha, na kterou se vyvlastňovací právo principielně vztahuje. O tom však, jsou-li tu podmínky a důvody pro vyvlastnění, přísluší rozhodnouti samostatně úřadu vyvlastňovacímu, aniž jest schválení plánů podniku příslušným úřadem odborným co do této zásadní otázky pro něj prejudicielním. Žal. úřad poukazuje ovšem také na to, že nutnost vyvlastnění uznala vyvlastňovací komise, a poukazuje tím tedy na důvody vyvlastňovacího nálezu. Ale vyvlastňovací nález omezil se také jen na to, že poukázal na plány zásadně schválené min. žel. a opírá se tedy o týž důvod, který byl právě uznán nedostatečným.
I druhou část této námitky uznal nss důvodnou.
Na námitku, že není třeba vyvlastniti celou parcelu č.. ..., odpověděl žal. úřad, že vyvlastňovací právo vztahuje se podle § 11 zák. čl. XLI: 1881 i na pozemky, sloužící k účelnějšímu zařízení a udržování podniku a podle šetření vyvlastňovací komise shledáno nutným vyvlastniti ke zmíněnému účelu celou parcelu č ... Vyvlastňovací komise prohlásila pak, že ponechání části parcely expropriátům by byla na úkor racionelnímu provádění provozu podniku žádající firmy, ale i na úkor expropriátů, kteří by nemohli zbytků účelně používati. Proti tomu namítá stížnost, že se jedná jen o vyvlastnění pro vlečku a že tedy plochami sloužícími k účelnějšímu zařízení a udržování podniku ve smyslu § 11 cit. zák. čl. se rozumí pouze plochy, sloužící k účelnějšímu zařízení a udržování vlečky, nikoliv také ostatního podniku vyvlastňující firmy.
Jak nař. rozhodnutí, tak i vyvlastňovací nález mluví všeobecně o zařízení a udržování, resp. o racionelním provádění provozu podniku firmy. Ve správních spisech není však nikde zmínky o tom, že a z jakých důvodů by pro stavbu a provoz projektované vlečky nepostačoval pruh pozemku vlečkou zaujatý, a že by právě k účelnějšímu zařízení a udržování této vlečky bylo zapotřebí pozemku celého. Zejména neposkytují pro zodpovědění této otázky podkladu ani výsledky komisionelního řízení vyvlastňovacího. Tato okolnost, jakož i všeobecná dikce nař. rozhodnutí i vyvlastňovacího nálezu svědčí tomu, že žal. úřad slovem »podnik« nerozuměl pouze vlečku, nýbrž celý závod vyvlastňující firmy. Poněvadž však slovem »podnik« ve shora cit. ustanovení § 11 zák. čl. XLI:1881 rozumí se docela nepochybně pouze podnik, pro který přiznáno však toto právo pouze pro stavbu vlečky, dlužno otázku spornou, jak právem stížnost vytýká, posuzovati jenom se zřetelem na podnik vlečky. Posuzoval tedy jak žal. úřad, tak vyvlastňovací nález 1. stolice, na nějž žal. úřad odkazuje, přípustný teritoriální rozsah vyvlastnění s nesprávného hlediska.
Pokud posléze žal. úřad recipuje i další důvod vyvlastňovacího nálezu, že ponechání částí parcely expropriátům bylo by i na úkor samých expropriátů, je i toto stanovisko v odporu se zákonem. Paragraf 11 cit. zák. čl. omezuje přípustnost vyvlastnění na plochy pro ten který podnik nutné. Rozšíření exporpriace nad tyto meze je podle § 13 cit. zák. čl. právem expropriáta, úřad není pak oprávněn mu toto jeho právo proti jeho vůli vnucovati.
Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9603. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 230-234.