Č. 1005.

Pozemková reforma: * Odporuje zákonu, odepřel-li státní pozemkový úřad dle § 7 zák. zábor. uděliti souhlas ke zcizení zabrané nemovitosti proto, že byla ke zcizovací smlouvě připojena podmínka, která nedotýkajíc se cílů pozemkové reformy, může míti nepříznivý vliv na provádění zákona o zabírání bytů obcemi. Totéž platí, odepřel-li úřad ten souhlas proto, že uzavření zcizovací smlouvy je s to, aby poškodilo hospodářské zájmy obce, která má zabraných nemovitostí touto smlouvou nabýti.
(Nález ze dne 8. listopadu 1921 č. 14630.)
Věc: Dr. Max E. L. (adv. Dr. K. Maserek z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. min. koncip. Drem. K. Pradáčem) stran neschválení smlouvy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím odepřel žalovaný úřad dáti sou-
hlas ke smlouvě uzavřené mezi majitelem svěřenského velkostatku B. a obcí městem B., kterou velkostatek ze zabraného svého majetku postupoval obci bezplatně pozemek č. kat. — v B. ve výměře 2 ha 1 a 60 m² s podmínkou, že obec neb obecně prospěšné družstvo postaví na pozemku tom do 3 let rodinné domky a že plocha do té doby nezastavená připadne stěžovateli zpět, bude-li obci dokázáno, že její vinou stavby nebyly provedeny, a v níž obec vzala na sebe ještě různé jiné závazky.
Naříkané rozhodnutí odůvodněno je tím, že závazek obce smlouvou tou převzatý, že totiž ani nyní ani příště nebude požadovati ani v zámku stěžovatelově ani v jiných budovách fideikomissu L. žádných bytů a místností, je podmínkou protizákonnou, odporující zákonu o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. a že cena smlouvy pro obec, jež je ve špatném stavu finančním, je vůbec pochybná, když není jisto, že se stavbami bude moci započíti.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Jak bylo vysloveno již ve zdejším nálezu ze dne 21. října 1920 čís. 8338 (Boh. č. 557), jest udělení souhlasu ke zcizení zabraného majetku ve smyslu § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. výkonem úřední moci, jež pohybovati se může toliko v mezích daných účelem zákona, který, jak v témž nálezu blíže vyloženo, soukromé vlastnictví jen potud obmezuje, pokud toho jest potřebí k provedení zamýšlené reformy pozemkové, určené obsahem svým již v §§ 1 a 10 zábor. zákona.
Právem tvrdí stížnost, že hranic těch v konkrétním případě žalovaným úřadem nebylo dbáno, když žalovaný úřad otázku souhlasu k postoupení části zabraného majetku řešil nikoli s hlediska zákona záborového, nýbrž s hledisek docela jiných, které se zákonem záborovým a pozemkovou reformou nikterak nesouvisejí.
Naříkané rozhodnutí odůvodňuje zamítnutí souhlasu jednak tím, že prohlašuje smlouvu vzhledem k protizákonné podmínce, závazku to obce, nezabírati bytů v budovách stěžovatelových, za neplatnou, jednak tím, že nepovažuje smlouvu tu za prospěšnou pro obec B., jež vzala ve smlouvě té na sebe závazek, který dle názoru žalovaného úřadu pro finanční obtíže nebude moci splniti.
Ze oba tyto důvody nesouvisejí nikterak s účelem, který sleduje záborový zákon, resp. komplex zákonů o zamýšlené reformě pozemkové, netřeba podrobně dovozovati.
Stačí uvésti, že rozhodovati o platnosti neb neplatnosti smlouvy s hlediska občanského práva nepřísluší vůbec zalovenému úřadu a že stejně nepřísluší mu pečovati o zájmy komunálního hospodářství obcí a vykonávati na ně dohled. Dlužno dojista připustiti, že by žalovaný úřad byl oprávněn odepříti souhlas ke zcizení zabrané nemovitosti, kdyby některá podmínka, pod kterou smlouva byla uzavřena, byla s to, aby se dotkla účelu, sledovaného zákony o pozemkové reformě. Leč podmínka, pro kterou žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí souhlas ke zcizení odpírá, s účelem pozemkové reformy nijak nesouvisí. I dle názoru žalovaného úřadu příčí se podmínka tato jedině zákonu o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. Starati se o úspěšnost zabírání bytův obcemi, není však úkolem žalovaného úřadu a již proto nelze tvrditi, že by tato podmínka mohla se dotknouti cílů, sledovaných zákony o pozemkové reformě. Důvody, pro které žalovaný úřad dle naříkaného rozhodnutí svůj souhlas ke zcizení odepřel, nespadají tedy nikterak v okruh úvah, jimiž se žalovaný úřad má a může říditi, rozhoduje o žádosti za souhlas ke zcizení zabraného majetku dle § 7 zábor. zák.
Žalovaný úřad v odvodním spisu uvádí sice jako další důvod, proč souhlas ke zcizení onomu odepřel, i to, že obec ve smlouvě se zavázala působiti na úřady samosprávné a státní, aby upustily od nároků na zabrání bytů a místností v budovách stěžovatelových a že nepřehlížel ani tu okolnost, že zcizuje se značná rozloha zabrané půdy, aniž je zajištěno přidělení její osobám, dle zákona přídělového v první řadě oprávněným.
O tyto dva důvody se však naříkané rozhodnutí vůbec neopíralo, těchto důvodů se nedovolávalo a nemůže se nejvyšší správní soud, jemuž náleží přezkoumávati pouze obsah rozhodnutí vskutku vydaného, obírati něčím, co v rozhodnutí tom obsaženo nebylo.
Rozhodnutí tak jak bylo vydáno a straně doručeno, nedovolávalo se, odpírajíc souhlas ke zcizení části zabraného majetku stěžovatelova, o důvod založený zákonem záborovým a muselo proto jako zákonu odporující dle § 7 zák. o správ. soudě býti zrušeno.

Citace:

č. 1005. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 902-904.