Čís. 4330.

Vyrovnání podle vyrovnacího řádu uskutečněné a vyrovnacím soudem potvrzené není exekučním titulem pro pohledávky jím dotčené a to ani pro ony pohledávky, jež vyrovnací dlužník v seznamu jmění za své dluhy uznává.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1924, R II 357/24.)
Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Jak ze spisu vychází na jevo, byla napadeným usnesením vymáhající straně povolena exekuce na základě usnesení krajského soudu ve vyrovnacím řízení ze dne 24. listopadu 1922. Toto usnesení, správně vyrozumění, není však exekučním titulem ve smyslu §u 1 zákona ze dne 27. května 1896, čís. 79 ř. zák. (ex. ř.) a byla exekuce, ježto neopírá se o exekuční titul, povolena neprávem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ze správných důvodů napadeného usnesení a
dodal:
Vyrovnání, podle vyrovnacího řádu uskutečněné a vyrovnacím soudem potvrzené, není exekučním titulem pro pohledávky jím dotčené a to ani pro ony pohledávky, které vyrovnací dlužník v seznamu jmění za své dluhy uznává (§ 2 vyr. ř.), důsledkem té právní skutečnosti, jíž se vyrovnací řízení liší od řízení úpadkového, že se v onom nezkoumá a nezjišťuje pravost pohledávek jako v řízení úpadkovém a v případě popření vyrovnací komisař jedině o tom rozhoduje, zda a pokud věřiteli co do jeho pohledávky hlasovací právo přísluší (§ 44 vyr. ř.). Z toho důvodu jest jakákoli obdoba s předpisem §u 1 odstavec sedmý ex. ř. vyloučena. Návrh vyrovnacího dlužníka (§§ 2 a 3 vyr. ř.) na vyrovnání dluhů, hlasováním přijatý a soudem potvrzený, nelze však stavěti na roveň ani soudním smírům, kterým § 1 čís. 5 ex. ř. přiznává jinak účinnost exekučního titulu, neboť, je-li dle zákonné úpravy vyrovnacího řádu zkoumání a zjišťování pravosti pohledávek ze řízení vyloučeno, nelze ani vlastnímu seznamu dlužníkovu o dluzích přiznati ten význam, že jím vůči věřitelům na soudě vyrovnacím pravost a vykonatelnost pohledávek těch uznával, neboť seznam ten jest především jen nezbytnou pomůckou pro poznání a zjištění zákonných předpokladů pro náležitost navrženého vyrovnání a pro řízení vůbec, hlavním předmětem tohoto zákonného ústavu však jest a zůstává návrh na generelní uspokojení věřitelů s určitou, pro všecky věřitele závaznou slevou, při čemž otázka pravosti pohledávek vyhražena zůstává individuelnímu pořadu mezi tím kterým věřitelem a dlužníkem. Nebyla by tedy mohla pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí přivoditi ani okolnost, že její pohledávka v seznamu dlužníkově jako jeho dluh jest uvedena, nemá-li jinak pro ni platného exekučního titulu. (Srovn. ostatně odů- vodnění zdejšího rozhodnutí čís. sb. n. s. 1396 a tam uvedené poukazy na literaturu).

Citace:

č. 4330. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 558-559.