Č. 750.

Nemocenské pojišťování dělnictva * Nemocenská pokladna nemůže právem odpírati náhradu léčebného z důvodu porušení svého disposičního práva (§ 8, odst. 1 nem. zák.), byl-li pojištěnec podle zdravotně policejních předpisů ošetřován v nemocnici infekční, nikoli veřejné, byť i pokladna nebyla o tom vyrozuměna.
(Nález ze dne 8. března 1921 č. 2878 1)
Věc: Všeobecná nemocenská pokladna pro hlavní město Prahu a policejní obvod v Praze (adv. Dr. Ot. Hübschmann z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze o náhradu léčebného za Antonína M.
Výrok: Stížnost se zamítá, pokud se týká náhrady léčebného za dobu od 1. do 28. listopadu 1915 jako bezdůvodná; jinak se naříkané rozhodnutí zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Ve sporu o náhradu léčebného za Antonína M., jenž byl léčen v době od 1. listopadu do 23. prosince 1915 v městské infekční nemocnici v Praze VIII., místodržitelství rozhodnutím ze dne 24. září 1918 č. 21 B 2727/1917 podle § 66 nemocenského zákona vyslovilo, že Všeobecná
Podobně nález z téhož dne č. 2877. nemocenská pokladna, u níž jmenovaný dle zákona nemocenského byl pojištěn, jest dle § 8, odst. 3 nemocenského zákona povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním A. M. sumou 159 K městské infekční nemocnici, ježto ošetřovaný léčen byl v nemocnici soukromé, čtyřnedělní lhůtě ošetřovací § 8, odst. 3 nemocenského zákona nepodléhající, a proto celý obnos pokladnou zapraviti jest. Odvolání z tohoto rozhodnutí pokladnou podanému ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím nevyhovělo, jelikož odvolatelka dle vlastního vyjádření byla by souhlasila s léčením ošetřovaného ve jmenované nemocnici, čímž by pokladně vzhledem k tomu, že šlo o nemoc infekční, jejíž dobu ošetřovací pokladna omezovati nemohla, byly vzešly stejné ošetřovací výlohy. Na to, že pokladna vyplácela od 29. listopadu 1915 ošetřovanému nemocenskou podporu, nelze bráti zřetele, jelikož pokladna o pobytu ošetřovaného v nemocnici věděla a musila očekávati, že nemocnice bude požadovati náhradu celého ošetřovacího nákladu.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Pokladna v stížnosti přiznává, že jí oznámeno bylo přijetí A. M. do Všeobecné nemocnice pražské, popírá však, že by městská infekční nemocnice ji o přijetí jeho uvědomila. V tom shledává porušení svého práva disposičního. Dalším vývodům stížnosti lze rozuměti jen tak, že pokladna popírá jednak povinnost hraditi léčebné za ošetřování A. M. v infekční nemocnici městské po dobu 4 neděl této nemocnici, jednak, že pokládá se za sproštěnu povinnosti k jakémukoliv dalšímu plnění za dobu od 29. dne nemoci M-ovy tím, že za tuto dobu jmenovanému platila nemocenské.
Nejvyšší správní soud nemohl dáti za pravdu stížnosti, pokud dovozuje, že k náhradě léčebného požadovaného za ošetřování A. M. v nemocnici infekční vůbec není povinna proto, že jí přijetí jeho do této nemocnice nebylo oznámeno. Zákon nemocenský ukládá nemocenským pokladnám v § 6 pod čís. 1 povinnost poskytnouti pojištěncům od počátku nemoci bezplatnou lékařskou pomoc. Tato povinnost všeobecně stanovená není nijakými předpisy zákona omezena, i sluší za to míti, že zahrnuje vše, čeho dle povahy nemoci, pokud se týče dle zásad vědy lékařské, po případě podle zvláštních předpisů v konkrétním případě k řádnému lékařskému ošetření nemocného jest třeba. Jen v těchto mezích lze pokladnám přiznati právo určovati způsob lékařského ošetřování svých členů. Z této úvahy však plyne, že možno je také pokládati pokladny za sproštěny povinnosti k náhradě nákladů ošetřovacích skutečně vzešlých jen potud, pokud možnost volby způsobu léčení v naznačených mezích byla objektivně dána, faktický výkon této volby však pokladně bez jejího zavinění byl učiněn nemožným, a i v tomto případě jen do té míry, pokud skutečný ošetřovací náklad převyšuje náklad, jaký by byl pokladně vzešel, kdyby jí ono právo, voliti způsob léčení, bylo zachováno. V daném případě šlo o nemoc infekční. O tom, jak mají býti léčeni nemocní tohoto druhu, vydán byl v oboru správy zdravotní zvláštní předpis, dle něhož M. musil býti odevzdán do ošetřování infekční nemocnice městské. Zákonný podklad pro předpisy takové spatřovati jest v ustanoveních zákona z 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. (§ 7). Volba způsobu ošetřování byla tudíž v daném případě vyloučena a pokladna jest proto k náhradě léčebného za ošetřování M. v nemocnici infekční zásadně povinna, aniž po této stránce lze přikládati jakýkoli význam okolnosti, byla-li pokladna o přijetí jeho do této nemocnice uvědomena čili nic. Je tedy stížnost, pokud z tohoto důvodu povinnost pokladny k náhradě léčeného za ošetřování A. M. v infekční nemocnici popírá, neodůvodněna.
Pokud se týče doby, za kterou pokladna léčebné nemocnici nahraditi má, vychází stížnost patrně z názoru, že povinnost ta vztahuje se toliko na dobu 4 neděl. Zákon nemocenský z r. 1888 vymezil povinnost pokladen k poskytování bezplatné lékařské pomoci časově na 20 neděl (§ 6, odst. 3); z tohoto zásadního předpisu stanovil výjimku v třetím odstavci § 8 v tom směru, že v případě, byl-li pojištěnec ošetřován v nemocnici veřejné, pokladna povinna jest zpravidla nahraditi nemocnici léčebné za dobu nejdéle 4 neděl. Není třeba zde zabývati se důvody, které způsobily, že toto ustanovení bylo pojato do zákona, nepochybno jest, že jest to ustanovení výjimečné proti všeobecné zásadě vytčené v § 6. Nelze ho proto užíti na jiné nemocnice, než právě veřejné, a nesprošťuje proto ani stěžovatelku povinnosti k náhradě léčebného městské nemocnici infekční (pokud se týče městu Praze) za dobu ošetřování pátým týdnem počínající.
Zbývá tedy jen odpověděti k otázce, zdali a do které míry byla náhradní povinnost pokladny stran této doby modifikována tím, že pokladna počínajíc 29. dnem nemoci M-ovy platila mu podle nevyvráceného tvrzení nemocenské (§ 6, Čís. 2 nemocenského zákona). Podle ustanovení 1. odst. § 8 může ošetření v nemocnici býti poskytnuto na místě lékařské pomoci, léčiv a nemocenského. Předpis 4. odst. § 8 ukládá pak pokladně v případě, že pojištěnec umístěn jest v nemocnici, povinnost platiti alespoň polovici nemocenského jen tehdy, má-li příslušníky, jejichž výživu dotud z výtěžku své práce hradil. Jest tedy patrno, že dle úmyslu zákona pojištěnci na náklad pokladny ošetřovanému v nemocnici, pokud nemá příslušníků jím vyživovaných, nárok na nemocenské nepřísluší, a není tedy zásadně pokladna zavázána poskytovati vedle léčebného také nemocenské. Poskytovala-li v takovém případě přes to nemocenské, není tím ovšem povinnosti zákonem jí uložené, hraditi léčebné, ještě zbavena. S druhé strany nedalo by se srovnati s požadavky spravedlnosti, aby požadována byla na ní vedle vyplaceného nemocenského náhrada celého léčebného i tehdy, mohla-li důvodně za to míti, že její povinnost k náhradě léčebného přestala, ať z důvodu předpisu § 8, odst. 3, ať z důvodu jiného, a nemocenské tudíž na dále vyplácela jsouc v omylu jí nezaviněném. Za tohoto předpokladu bylo by odůvodněno uložiti pokladně náhradu léčebného jen potud, pokud léčebné převyšuje sumu nemocenského skutečně vyplaceného.
V případě, o nějž jde, stěžující si pokladna tvrdí, že bylo jí oznámeno přijetí M-ovo do Všeobecné nemocnice pražské, nikoliv však jeho odevzdání do městské nemocnice infekční. Žalovaný úřad založil své rozhodnutí na předpokladu, že pokladna o pobytu ošetřovaného v nemocnici infekční věděla, nevzal proto zřetele k tomu, že M-ovi od 29. dne nemoci nemocenské vyplácela, a uznal pokladnu povinnou k náhradě celého léčebného za celou dobu ošetřování v nemocnici právě označené.
Nejvyšší správní soud však shledal, že onen předpoklad žalovaného úřadu nemá ve spisech dostatečné opory. Ze spisů vysvítá, že od pokladny bylo zaplacení sporného léčebného žádáno teprve přípisem rady hlavního města Prahy ze dne 1. července 1916, tedy dávno po té, kdy M. byl z nemocnice propuštěn (23. prosince 1915) a také placení nemocenského přestalo (8. ledna 1916). Nějakého podkladu pro domněnku, že pokladna již před 23. prosincem 1915, pokud se týče před 8. lednem 1916 o ošetřování jmenovaného v nemocnici infekční bezpečnou vědomost měla, spisy neposkytují.
Z předcházejících vývodů vyplývá, že stížnost jest neodůvodněna, pokud popírá povinnost stěžující si pokladny nahraditi městské infekční nemocnici požadované léčebné za dobu 4 neděl, t. j. od 1. do 28. listopadu 1915, i bylo ji po této stránce zamítnouti; pokud však směřuje proti tomu, že byla pokladně uložena náhrada celého léčebného také za dalších 25 dnů, musilo v této části naříkané rozhodnutí, jsouc založeno na skutkovém předpokladu spisy nedoloženém, pro vadné řízení býti zrušeno.

Podobně nález z téhož dne č. 2877.

Citace:

č. 750. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 304-307.