Příspěvek k otázce právních jednání právnických osob. Vydržení práv jich zřízenci.

Fin. prokuratura podala v zastoupení farního a filiálního kostela v P. proti obci P. žalobu o uznání práva užívacího k pozemkovým částicím, patřícím obci P., jichž po více než 40 let užívali kostelníci a zvoníci, při žalujících kostelech služby kostelní obstarávající, domáhajíc se vydání rozsudku, že právo užívací k příslušným parcelám náleží farnímu a filiálnímu kostelu v P. k užívání kostelníkům, pokud se týče, zvoníkům.
Žalovaná obec P. namítla proti žalobě mezi jiným a) nedostatek aktivní legitimace, poněvadž prý k podání této žaloby není legitimován kostel, nýbrž příslušní zřízenci, po případě náboženská katolická obec, b) užívání netrvalo 40 let, bylo udíleno obcí jen výprosou od případu k případu, neužívali také zřízenci těch pozemků pro kostel.
Okresní soud v P. měl na základě výsledků provedeného průvodního řízení za prokázáno, že užívání obecních pozemků kostelními zřízenci trvá po dobu nejméně 40 let, že se nedělo na základě pouhé výprosy, zamítl však žalobu z těchto
důvodů:
Bezdůvodná jest námitka nedostatku aktivní legitimace vznesená žalovaným, pokud zakládá se na tom, že ne přímo kostel, nýbrž jiná osoba právnická zejména jak žalovaný tvrdí, katolická náboženská obec, byla by v tomto sporu k žalobě legitimována. Jet kostel sám samostatným subjektem práv a právních povinností, za to jest v theorii i praxi všeobecně uznáván, zejména také v knihách pozemkových přímo kostel sám za vlastníka se zapisuje, jak tomu jest i v daném případě.
Zamítnuta byla však celkem žaloba, protože nemohl soud nabýti přesvědčení o tom, že uvedení zřízenci kostelní byli by příslušného užívání nabyli a je vykonávali ne pro sebe, ve vlastním jméně a zájmu, nýbrž jménem kostela, pro kostel a v zájmu jeho. Z pojmu kostela jakožto právnické osoby plyne, že vlastním činem držby nabýti nemůže, že to činiti může svými zástupci, případně svými zřízenci.
K nabytí držby zástupcem třeba je:
1. vůle osoby zastoupené nabýti držby pro sebe,
2. vůle zástupce nabýti držby pro zastoupeného,
3. jistého poměru právního neb hospodářského mezi zástupcem a zastoupeným, na základě jehož činy zástupcovy právně platí za činy zastoupeného, a účinky právní činů zástupce působí přímo v osobě zastoupeného.
Protože kostelníky atd. nelze zajisté považovati za nějaké representanty kostela, kteří by k representaci té povoláni byli právem samým, mohlo by tu důvodem zastoupení býti pouze zmocnění se strany kostela výslovně neb mlčky učiněné, případně jednání nezmocněné příslušných zřízenců a dodatečné schválení jeho se strany kostela. Zmocnění výslovné předchozí nebylo žalobcem ani tvrzeno, tím méně prokázáno.
Ale ani mlčky učiněného zmocnění zde nebylo. Takovým bylo by na př. ustanovení jisté osoby ve službě, jež ssebou přináší sama sebou potřebu, nutnost právně jednati za jiného, jako jest tomu u správce domu, statku a pod. Že takového povolání kostelníci a zvoníci nemají, je patrno.
Zbývá tedy, že jednali jako jednatelé bez příkazu, a jednání jejich dodatečně kostelem bylo schváleno. Tento případ jedině byl by zde možný, kdyby závadou nebyl nedostatek požadavku shora sub 2. uvedený, totiž vůle zástupcovy, činem svým nabývati držby pro zastoupeného. Té vůle, ba ani vědomí, že by jednali jménem kostela, pro kostel, ba i jen s nějakým zřetelem na zájem kostela, uvedení zřízenci neměli, jak soud za dokázáno měl jejich výpovědí v tom směru. Byvše totiž tázáni výslovně po původě a podstatě práva užívacího, nemohli uvésti vysvětlení jiného, než že si mezi sebou vykládali, že to mají jako přilepšení od obce na plat. S kostelem ohledně tohoto užívacího práva neměli nikdy co činiti.
Uvedení zřízenci kostelní při různých příležitostech přijímají všelijaké dávky od osob třetích mimo kostel stojících, a tu jistě dovedou rozeznávati, které z těch dávek patří jim osobně, a které kostelu, nemají zajisté ani nejmenší pochybnosti o tom, že do jejich vlastní kapsy plyne, co se jim dává různým způsobem, odměny při křtech, svatbách, pohřbech, co vyberou si, chodíce o Vánocích po domech koledou, nebo chodíce s blahopřáním o novém roce, že však výhradně patří kostelu to, co vybírá kostelník v kostele při ofěře nebo mezi službou do pytlíčku, nebo co vybírají zřízenci ti mimořádně po domech na kostel, na znovuzřízení oltáře a pod.
Dostávajíce od obce užívání pozemků, jako přilepšení na plat, věděli zřízenci zcela nepochybně, že to dostávají jedině k svému prospěchu, a jistě jim ani nenapadlo, že by to užívání nabývali a vykonávali pro kostel, ve prospěch kostela a jménem kostela.
Bylo již shora naznačeno, že jisté osoby již následkem svého postavení a poměru k jinému, dle okolností výhradně a nutně nabývají pro onoho jiného. Pravidelně bývají to zástupcové v právnickém smyslu slova. Ale mohou to výminečně býti i osoby, jež zástupci v tomto smyslu nejsou, nýbrž pouhými zřízenci, jaksi nástroj jiné osoby, jež prostřednictvím jich jako pouhých nástrojů nabývati může. Ale tu nutno vycházeti z toho, že takovíto pouzí zřízenci, nástrojové, mohou nabývati pro pána jen v tom nejužším okruhu působnosti, k němuž svou činností povoláni jsou. Tak může svému hospodáři na cizím pozemku vydržet služebnost pastvy pasák, jenž tam honí hospodářovo stádo, neboť tu samo sebou jest zřejmo, a i pasáku samému jasno, že pastvu dobytka vykonává jedině v zájmu pána a pro pána, jemuž patří stádo. Jest však patrno, že by týž pasák nemohl jen tak beze všeho proto pouze, že je pasákem svého hospodáře, nabýti pro něho na př. služebnosti lámání kamene v cizím lomu, služebnosti vyhlídky na cizí pozemek a pod., protože úkony zjednávající držbu takovýchto služebností, s jeho působností jako pasáka obmezeného výhradně na pasení dobytka, nemají co činiti. Mohl by to učiniti jen jako zástupce za splnění všech shora uvedených předpokladů.
Právě tak jest tomu u uvedených zřízenců kostelních. Že by užívání, obdělávání pozemků, sklízení úrody, náleželo v působnost kostelníků, zvoníků, jest zřejmě vyloučeno. A tím i vyloučeno, aby držení a užívání pozemků, jehož zřízenci ti nabývají, nutně nevyhnutelně samo sebou bez ohledu na vůli zřízenců těch, musilo se díti pro kostel, jehož jsou zřízenci.
Na odvolání fin. prokuratury změnil krajský soud v O. rozsudek prvního soudu a žalobě vyhověl z těchto
důvodů:
Prvnímu soudci dlužno přisvědčiti v tom, že nedostatku aktivní legitimace tu není. Neboť není zákona, dle něhož nějaký kostelní majetek, tedy ani držba k vydržení způsobilá, sám sebou by byl přešel na farní obce zákonem sice stanovené, ale dosud ještě nekonstituované. Nějaký jiný důvod, z něhož farní obec by teprve zákonodárstvím z roku 1874 (tedy před časem 40 let nedosahujícím) zřízená, mohla nabýtiv oněch práv oproti obci P., o které se tu jedná, shledati nelze. Že však kostelní zřízenci, jimž užívání pozemků bylo ponecháno jako částečná odměna za služby kostelní, vlastním jménem nevydrželi ani vydržeti nemohli, vychází na jevo ze zásady v § 1462 ob. zák. obč. vyslovené, nehledě ani k tomu, že se u žádného z nynějších uživatelů prokázati nedá, že by byli příslušného pozemku užívali po celý čas, zákonem k vydržení předepsaný.
Že kostelníci a zvoníci kostelní služby konají a ve službách kostela se nacházejí a že oni za to nějaký nárok na služné mají oproti kostelu (není-li nějakého zvláštního závazku jiného), jest zřejmo. Kostel sám má povinnost k odměnění těchto služeb a zájem na tom, aby mu tato povinnost snad úplně nebo částečně odebrána nebo usnadněna byla osobami jinými, které z jakéhokoliv důvodu povinnost tohoto odměnění kostelních služeb výslovně neb konkludentním činěním a chováním na sebe přijímají.
Z celého průvodního řízení vychází na jevo, že kostelníci a zvoníci převzali jeden za druhým užívání příslušných parcel, aniž se ucházeli u obce o toto užívání, a to jedině základem a vzhledem ke skutečnosti, že farář je kostelníky a zvoníky jmenoval. Toto faktum samo o sobě postačilo, aby nově jmenovaný kostelní zřízenec užívání příslušného pozemku po svém předchůdci převzal. Že by se kdy některý z nich výslovně byl o to ucházel u kostela, pokud se týče u faráře, ovšem průvodním řízením prokázáno nebylo, spíše opak toho, že nikdy zřízenci ani u faráře se neucházeli o toto užívání, ale tato okolnost nerozhoduje, uváží-li se, že přechod užívání z jednoho na druhého zřízence, farářem jmenovaného, vždy se stal úplně bez překážky tak, že kostel a farář neměli důvodu, aby v příčině odevzdání pozemků nějak zakročili, až teprve roku 1909 (Obecní výbor v P. usnesl se totiž toho roku ponechati užívání příslušných parcel jen doživotně těm zřízencům, kteří právě byli ve službách kostela a také skutečně po smrti jednoho z nich příslušnou parcelu osobě jiné propachtoval — pozn. za- sílatele.), kdy užívání toto stalo se sporným a farní úřad skutečně pak zájem kostela hájil a nyní žalobou se domáhá uznání práv kostelu z onoho dlouholetého užívání povstalých.
Z uvedeného děje vychází na jevo, že kostelníci a zvoníci nikdy si nebyli vědomi ani toho si vědomi býti nemohli, že užívání jim ponecháno pro jich osobu a bez ohledu na jejich kostelní funkci, nýbrž že toto užívání souvisí s kostelní funkcí, že tvoří její příslušenství a část odměny za tyto kostelní služby. Nesprávně proto první soud měl za to, že tito kostelní zřízenci užívání nabyli a je vykonávali pro sebe a ve vlastním jméně, nikoliv jménem kostela pro kostel, a v zájmu jeho. Kostel vydržel svými zřízenci užívání příslušných pozemků.
Dovolání žalované obce P. c. k. nejvyšší soud nevyhověl z
důvodů
nižších soudů, které případně a v souhlasu s příslušnými zákonnými předpisy doličují, proč v tomto případě přísluší kostelu oprávnění ke sporu a z důvodů rozsudku soudu odvolacího v oněch bodech, kde rozebírá, že kostel svými zřízenci a pro tyto následkem více než čtyřicetileté držby a ježto jsou tu všechny ostatní zákonné podmínky, vydržel řádně užívání více pozemků, žalované vlastnictvím patřících, dodav:
Bylo přece na základě provedených důkazů bezvadně zjištěno, že kostelníkům a zvoníkům stačilo úplně jejich ustanovení farářem, aby se ihned ujali držby užívání pozemků, o něž zde běží, že tato držba jednotlivými zřízenci trvala nepřetržitě 40 let a že obec po celou dobu nebyla v tomto směru ani kdy po svém mínění tázána aniž také kdy vznesla proti tomu jakých námitek aneb se proti tomu nějak zamítavě chovala.
Jasno-li však z toho, že kostelní zřízenci jen v této své vlastnosti a jen za příčinou svého služebního poměru ke kostelu a tudíž jménem tohoto vykonávali užívání, které by jim jinak zajisté nebylo bývalo ponecháno, pak jest také ihned na bíledni, že se žalovaná obec nemůže nyní více proti tomu brániti a že nesmí více kostelu neb správněji řečeno jeho dočasným, shora zmíněným služebníkům bráti užívání, zákonně nabyté.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 1913, č. j. Rv III 93/13/1). Dr. Fišer.

Citace:

Příspěvek k otázce právních jednání právnických osob. Vydržení práv jich zřízenci.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 4, s. 194-198.