Čís. 1024.

Úprava pachtovného z polních hospodářství a zemědělských pozemků (opatření Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n.).
Pachtovné bylo po 1. lednu 1918 nově ujednáno, převzal-li pachtýř po tomto dni placení veřejných dávek, které do té doby hradil propachtovatel ze svého.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1921, R II 145/21.)
V roce 1914 uzavřel František J. s propachtovatelem pachtovní smlouvu na 12 let za určité pachtovné; veškeré daně, přirážky a ostatní veřejné dávky měl hraditi propachtovatel ze svého. V únoru 1918 vstoupil místo puvodního pachtýře dosmlouvy Josef P., při čemž na výši pachtovného nebylo ničeho změněno, pachtýř však se zavázal hraditi na příště veškeré daně, přirážky a ostatní veřejné dávky. Žádosti propachtovatele o zvýšení pachtovného soud prvé stolice nevyhověl, jsa toho názoru, že pachtovné bylo nove ujednáno po 1. lednu 1918. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil prvému soudu, by o návrhu dále jednal a rozhodl. Důvody: Zda se Josef P. stal pachtýřem dvoru teprve po 1. lednu 1918, je pro posouzení jeho povinnosti, platiti požadované vyšší pachtovné dle opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n. nerozhodné. Dle skutkových okolností, prvým soudem správně zjištěných a v jeho rozhodnutí uvedených, a dle jasného znění předložených listin z února 1918 neuzavřel Josef P. s navrhovatelem v únoru 1918 nové pachtovní smlouvy, nýbrž vstoupil pouze do smlouvy již 29. března 1914 ohledně dvoru na 12 let s Františkem J-ern uzavřené s výslovnou podmínkou, tuto smlouvu na místě Františka J-a spiniti a dodržeti. Citované opatření Stálého výboru neváže na den 1. ledna 1918
vstoupení do pachtovního poměru neb uzavření pachtovní smlouvy, nýbrž pouze ujednání o obnovu pachtovného, a nemůže býti proto pochybnosti o tom, že, nebyla-li pachtovní smlouva ze dne 29. března 1914, do které Josef P. vstoupil, ohledně pachtovného po 1. lednu 1918 změněna, musí se vztahovati citované opatření Stálého výboru i na pachtovní poměr Josefa P-а. Dle souhlasného přednesu stran nebylo při vstupu Josefa P-a do pachtovní smlouvy vlastní pachtovné nijak změněno, ale zavázal se Josef P. též veškeré daně, přirážky a jiné veřejné dávky, které dříve nesl propachtovatel, nyní sám platiti. Jest otázkou, zdali v této nově převzaté povinnosti lze spatřovati nové ujednání pachtovného pro zbytek pachtovního období. Se zřetelem na předpis § 1990 obč. zák., že pachtovné musí býti pevně stanoveno určitým obnosem, a že se musí rozeznávat od jiných povinností nájemcem prevzatých, a vzhledem k cit. opatřeni Stálého výboru dlužno tuto otázku popříti. Nařízení o zvýšeném pachtovném rozeznává ve druhém paragrafu vlastní pacht, pak daně, přirážky
a jiné veřejné dávky, a konečně vedlejší plnění, a má zvláštní ustanovení o každé z těchto jednotlivých povinností pachtýřových. Z toho jde na jevo, že, mluví-li o pachtu před 1. lednem 1918 ujednaném, míní tím jen čistý pacht bez zřetele na ostatní měnící se vedlejší dávky. Tomu nasvědčuje i výslovný předpis, že do nejvýše přípustného obnosu pachtovného se dané a jiné veřejné dávky, dále hodnota vedlejšího plnění započítati nemají. Také okolnost, že propachtovatel vedle zvýšeného pachtovného může dle 5. odstavce žádati náhradu zvýšení veřejných dávek, svědčí o tom, že záken změnu povinnosti ohledně daní a veřejných dávek
za změnu pachtovného nepovažuje. Nelze tedy v úmluvě z února 1918, že Josef P. bude nyní mimo pachtovné a ostatní vedlejší povinnosti platiti také daně, spatřovati nové ujednání pachtovného, naopak nutno pokládati za to, že placený posud pacht zakládá se na úmluvě z roku 1914, a je návrh na zvýšení tohoto pachtovného dle citovaného opatření Stálého výboru oprávněn.
Důvody:
Zcela správně vytkl rekursní soud, že při řešení otázky, je-li zvýšení pachtovného vu smyslu § 2 Stálého výboru Národního shromáždění ze dne 8. října 1920, čís. 586 sb. z. a n., přípustným čili nic, nesejde na tom, kdy pachtovní smlouva byla uzavřena, nýbrž pouze a jedině na tom, kdy bylo ujednáno pachtovné dosud placené, zdali totiž před 1. lednem 1918 nebo po tomto dni. Nelze však souhlasiti s dalším názorem soudu rekursního, že v tomto případě stalo se ujednání pachtovného před 1. lednem 1918. Dle pachtovní smlouvy ze dne 29. března 1914 bylo sice stanoveno pachtovné 18900 K ale propachtovatelé hradili veškeré daně, přirážky a ostatní veřejné dávky ze svého. V pravdě tedy úplatou za přenechání nemovitostí do pachtovního užívání nebylo 18900 K, nýbrž částka zbývající po odečtení daní, přirážek a ostatních veřejných dávek. Tomu není na závadu předpis § 1090 obč. zák., předpokládající určitou cenu. neboť skutečná úplata za propachtované nemovitosti dala se ciferné vždy
snadno vypočísti. Úmluvou ze dne 20. února 1918 však, kterouž Josef P., byl na místě Františka J-a uznán za pachtýře, bylo stanoveno, že veškerě daně, přirážky a ostatní veřejné dávky bude na příště platiti pachtýř. Třebaže tedy tento od té doby odvádí propachtovatelům hotově týž peníz, jako před tím, totiž 18900 K, bylo přece pachtovné fakticky zvýšeno, neboť užitek propachtovatelů z nemovitostí do pachtu daných činí nyní plných 18900 K, nikoli pouze částku, zbývající z 18900 K po srážce
veřejných dávek, které podle dopisu správy velkostatku ze dne 8. března 1921 k dovolacímu rekursu přiloženého dosahovaly v roce 1920 19382 K 66 h, tedy převyšovaly pachtovné 18900 K. Za těchto okolností dlužno však uznati, že pachtovné bylo po 1. lednu 1918 nově upraveno a značně zvýšeno, nelze tudíž tvrditi, že jde o pachtovné před 1. lednem 1918 ujednané, z čehož plyne, že další zvýšení ve smyslu § 2 shora dotčeného opatření jest vyloučeno. Z ustanoveni poslední věty odstavce 1. a odstavce 5. tohoto § 2, jichž rekursní soud se dovolává, nelze nic odvoditi proti tomuto názoru, neboť tu i tam jde o případy, kde propachtovatel nese daně, přirážky a ostatní veřejné dávky, pachtýř jich teď nepřevzal, kteréhožto předpokladu právě tu není.

Citace:

č. 1024. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 306-308.