Č. 1065.

Domovské právo: I. Dnem 28. října 1918 vzniklo státní občanství československé pro všecky, kdo v té době byli příslušní do některé obce na československém území státním a stali se tak od té doby cizinci všichni, kdo byli příslušní do obcí mimo státní území československé, třeba na území býv. mocnářství rakousko-uherského. — II. Zemská správa politická mohla, vykonávajíc právo dozorčí, zrušiti dle § 102 ob. zř. a § 101 statutu libereckého rozhodnutí pro Liberec zřízeného vládního komisaře, jímž udělil cizinci domovské právo v Liberci, a to i když rozhodnutí to vešlo již v právní moc. — III. Bylo-li r. 1919 uděleno domovské právo v Liberci cizozemci, zůstane akt ten zmatečným, třebas pozdějším zákonodárstvím bylo cizincům dosažení zdejší příslušnosti za jistých předpokladů umožněno nebo jim i nárok na ně přiznán.
(Nález ze dne 15. prosince 1921 č. 16748.)
Prejudikatura: nál. č. 823 a 1056.
Věc: Dr. Otto H. a Alois N. v L. proti ministerstvu vnitra (zast. min. radou Jos. Houdkem) o právo domovské.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím ministerstva vnitra ze dne — zamítnuta byla odvolání stěžovatelů do rozhodnutí zemské správy politické v Praze ze dne —, kterýmž jako protizákonné zrušeny výměry vládního komisaře z 9. dubna 1919 Hs 280 a 281, udělující stěžovatelům právo domovské v Liberci.
Stěžovatelé namítají: 1. že rozhodnutí jest zmatečné, protože zemská politická správa nebyla příslušnou přezkoumávati výměry vládního komisaře o propůjčení práva domovského, jež vešly v moc práva, 2. že zemská správa politická zrušujíc obě rozhodnutí vládního komisaře v obci Liberci a žalovaný úřad potvrdiv tato zrušení, dopustili se nezákonnosti chybným výkladem mírových smluv i platných zákonů.
Stěžovatel N. vidí dále nezákonitost v tom, že žalovaný úřad nehleděl k tomu, že stěžovatel 10letým pobytem získal nárok na přiznání práva domovského v Liberci, jakož že úřad nepřihlížel k jeho právu dle smluv mírových a smlouvy Brněnské optovati státní občanství a k tomu, že 21. dubna 1921 opci tu u československého vyslanectví ve Vídni vykonal.
ad 1. Jest nesporno, že oba stěžovatelé jsou rozeni ve Vídni a že v den žádosti jejich t. j. 8. dubna 1919 právem domovským byli příslušní do Vídně, že jim vládní komisař, tehdy v obci Liberecké ustanovený, výměry ze dne 9. dubna 1919 udělil právo domovské v Liberci a že rozhodnutím zemské správy politické v Praze z — toto udělení práva domovského jako nezákonné bylo zrušeno.
Upírá-li stížnost zemské správě politické právo k takovému rozhodování a k rušení výměrů, jež tím vešly formálně v moc práva, že se žádné strany nebylo podáno odvolání, uvésti jest, že naříkaným rozhodnutím vykonáno bylo jen právo dozorčí, kteréž zemské politické správě přísluší nad obcemi dle § 102 ob. zř. pro Čechy a dle § 101 statutu libereckého.
Těmito předpisy je zemské správě politické dáno právo i povinnost zakázati, by se vykonalo usnesení obce, jež příčí se zákonu.
Třebas oba výměry byly vydány vládním komisařem ustanoveným pro obec Liberec vládou ze stavu úřednictva politického, tož svým obsahem udělujíce právo domovské jeví se jen rozhodnutími, které přísluší obci resp. obecnímu zastupitelstvu (§ 7 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.).
Proto lze i na tato rozhodnutí vládního komisaře, jež jen nahrazují usnesení obecního zastupitelstva, použíti ustanovení § 102 ob. zř. a § 101 statutu stejně, jako by se na nich byla usnesla obec Liberecká, V právu naříditi, by se usnesení nevykonávalo, jest obsaženo i právo úřadů dozorčích zrušiti nezákonný výrok s účinkem zpětným, na den vydání zrušeného výroku se vztahujícím, neboť jde-li vskutku o nezákonný výrok, jde-li o usnesení, které v právním řádu nemá podkladu, nemohlo usnesení obce založiti žádný právní stav neb právo subjektivní.
Tím spor převádí se na otázku další, bylo-li udělení domovského práva stěžovatelům vskutku nezákonným aktem.
Dle ustanovení § 2 zák. o právu domovském z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. mohou jen státní občané nabýti práva domovského v některé obci, každý státní občan má však také býti v některé obci příslušen.
Tato souvislost mezi právem domovským a občanstvím státním v § 2 domovského zákona stanovená vedla již před převratem k právnímu názoru, že v případě odstoupení některého dílu rakouského území státního ztrácejí všichni občané, kteří mají domovskou příslušnost v území odstoupeném státní občanství rakouské a naopak, když toto území se zvětšilo, že ti, kdož v přírůstku území měli právo domovské, nabyli státní občanství rakouské.
Zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. bylo nynější území republiky československé (až na malé pro tuto věc bezvýznamné výjimky) odloučeno od území monarchie rakousko-uherské.
Tím okamžikem přestaly platiti pro území této republiky veškeré zákony dřívějšího mocnářství, starý právní řád skončil.
Aby však nenastala povážlivá mezera v životě veřejném i soukromém, bylo třeba zvláštního ústavodárného aktu k zavedení nového právního řádu, což stalo se zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. Zákonem tímto zavedl nový stát svůj vlastní nový právní řád a to prozatím recepcí do té doby plativšího právního řádu rakouského (čl. II. zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n.).
Tato recepce má za následek, že všechna ustanovení dřívějších zákonů, pokud mluví o rakouských občanech státních a tuzemských, byla změněna tímto ustanovením cit. zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. v ten smysl, že ustanovení ta platí jen o občanech státu československého čili — vzhledem na onu souvislost § 2 domovského zákona mezi státním občanstvím a právem domovským — jen o těch občanech, kteří v době té právem měli právo domovské v některé obci náležející k území státu československého.
Zákon z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. měl však i ten další korelátní účinek, že ti, kdož do té doby neměli práva domovského v některé obci na území státu československého, dnem vyhlášení tohoto zákona stali se zde cizinci, pro něž platí jen ona ustanovení zákona domovského, která jsou dána pro cizince.
Žalovaný úřad tudíž právem vyšel ze zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n., jímž položen byl základ nového právního řádu na území státu československého, a nutno uznati, že žalovaný úřad používaje tohoto zákona na zákon o právu domovském a na předpisy o státním občanství, z nesporné okolnosti, že oba stěžovatelé v dubnu 1919 udali, že jsou příslušní právem domovským do Vídně, správně vyvodil závěr, že stěžovatelé v den, kdy zástupce obce právo domovské stěžovatelům udělil, t. j. 9. dubna 1919 nebyli státními občany republiky československé.
Pro posouzení, nepříčí-li se rozhodnutí obce z 9. dubna 1919 zákonu, rozhodným jest jen stav dne 9. dubna 1919, a jest proto bezvýznamné vše, co stěžovatel vyvozuje z mírové smlouvy Sv. Germainské z 10. září 1919, ze zákona z 9. dubna 1920 č. 276 sb. z. a n., ze smlouvy Brněnské ze 7. června 1920 vyhlášené 26. března 1921 pod č. 107 sb. z. a n. a co N. uvádí o zamýšlené a provedené opci státního občanství československého.
Když však se usnesení obce příčí zákonu, pak byly dozorčí úřady oprávněny u výkonu moci dozorčí zrušiti nezákonné usnesení a jeví se tudíž námitka, že úřad nepříslušně rozhodl, nedůvodnou.
ad 2. Již shora bylo nutno povšechně zabývati se nezákonitostí výměrů obecních, jimiž stěžovatelům bylo uděleno právo domovské a zbývá ještě podrobně uvážiti jednotlivé námitky, jimiž stížnost dovoditi chce nezákonnost naříkaného rozhodnutí.
a) Dle stížnosti Dr. H. státy na půdě staré monarchie Rakouské vzniklé nabyly území se státními občany teprve odstupem území státního se strany Rakouska, takže do ratifikace mírové smlouvy trvalo všeobecné občanství rakouské, stěžovatel tudíž nebyl cizozemcem, mohl mu proto komisař právo domovské platně propůjčiti.
Stěžovatel vychází tu z fikce, že Rakousko (království a země na říšské radě zastoupené) ve svých původních hranicích trvalo až do ratifikace smlouvy mírové Sv. Germainské z 10. září 1919, jež v platnost vstoupila 16. září 1920.
Státotvorným aktem jest však již revoluční zákon z 28. října 1918, kdy Národní výbor uchopil se fakticky státní moci, sloučiv ve svých rukou všechnu nejvyšší státní moc ve všech jejích funkcích na celém území československého státu a zákonem citovaným vyjádřiv vůli československého národa jako nositele státní svrchovanosti.
Zákonem tím ze svrchované vůle národa přetrženy byly svazky s ostatním územím rakouským a uherským, zničen pro území nového státu dosavadní právní řád rakouský a uherský a zaveden nový právní řád československého státu prozatím recepcí práva rakouského a uherského, pokud novému stavu neodporovalo.
Se stanoviska státního útvaru dřívějšího byl sice tento vznik státu československého jako každý státní převrat revolučním, nový státní útvar uznán však v mírové smlouvě jako stav právní. Mírové smlouvy nezaložily teprve existenci států následních, kteréž se přece na uzavření smluv také jako faktický i právní držitel moci státní v určitém území, mezinárodně uznaný, ve vlastnosti smluvních stran zúčastnily.
Nikoliv tedy od ratifikace smluv mírových, nýbrž již od 28. října 1918, kdy proklamována samostatnost státu československého, odtrženo jest území jeho, a to pokud jde o Čechy v historických hranicích, od ostatních zemí rakouských, tím dnem vzniklo státní občanství československé pro ty, kdož příslušní byli v té době do obcí na československém území státním a stali se cd téže doby cizinci, kdož příslušní byli do obcí mimo státní území československé.
b) Poukazují-li stěžovatelé k článku III. smlouvy republiky československé se spojenci, k mírové smlouvě Saint-Germainské z 10. září 1919 a k smlouvě Brněnské ze dne 7. června 1920 a vytýkají-li, že se žalovaný úřad obsahem těchto smluv nezabýval, tož nehledě k tomu, zda ze smluv mezinárodních jednotlivec vůbec může pro sebe nějaký nárok odvozovati, a k tomu, že smlouvy ty publikovány byly až po rozhodnutí zemské správy politické, poukázati jest k tomu, že nebylo příčiny, proč by úřad obsahem těchto smluv se zabýval, poněvadž smlouvy ty jsou pozdějšími akty než výměry dozorčím úřadem zrušené.
Dozorčím úřadům stačilo zkoumati, zda v den 9. dubna 1919, kdy domovské právo stěžovatelům bylo propůjčeno, stěžovatelé byli občany československými, neboť nebyli-li v den ten zdejšími příslušníky, nýbrž cizozemci, pak bylo a zůstalo udělení domovského práva aktem nezákonným, ba zmatečným, třebas pozdějším zákonodárstvím dosažení zdejší příslušnosti bylo cizincům za jistých předpokladů umožněno neb jim i nárok na ně přiznán.
Z téže příčiny i poukaz na zákon z 9./21. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., jakož i na možnost opce, o které se stěžovatel N. již v řízení zmínil, nemohou míti vlivu na rozhodnutí naříkané.
Pokud pak Alois N. ve stížnosti uvádí, že 21. dubna 1921 opci skutečně provedl, oznámiv dne toho svůj nárok československému vyslanectví ve Vídni, jest okolnost tato, kteráž ostatně jen svědčí, že 9. dubna 1919 zdejším státním občanem nebyl, novotou, ku které nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě hleděti nemůže, ježto nebyla přivedena v řízení správním.
c) Stěžovati N. v stížnosti i v řízení zastával názor, že desítiletým nepřetržitým dobrovolným pobytem vydržel nárok na udělení práva domovského v Liberci a tvrdí dokonce, že již před 28. říjnem 1918 nárok ten vydržel.
Nehledě k tomu, že ve své žádosti z 8. dubna 1919 tvrdil, že v Liberci bydlí od února 1909 nepřetržitě a že narodil se 29. srpna 1888 a nehledě k tomu, že tudíž zletilosti dosáhl teprve 29. srpna 1910, od kteréž doby do 28. října 1918, resp. 9. dubna 1919 deset let neuplynulo, ustanovuje § 2 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. ve znění zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. změněném, že výslovné přijetí do svazku domovského nemůže býti odepřeno od obce pobytu tomu československému občanu státnímu, který po dosažené svéprávnosti po deset let, které předcházejí žádost za právo domovské, dobrovolně a nepřetržitě v obci se zdržoval. Kromě toho dle § 1 práva domovského se nabývá výslovným přijetím do svazku domovského.
I kdyby stěžovatel byl před 28. říjnem 1918 vydržel nárok na přijetí do svazku domovského a kdyby i byl před tímto dnem podal on neb dosavadní obec domovská žádost za přijetí, obec pobytu však dle § 1, resp. politická správa dle § 6, odst. 1 domovského zákona do 28. října 1918 nebyly vyřkly výslovné přijetí do svazku domovského, nemohl stěžovatel nabýti domovského práva v Liberci, naopak dnem 28. října 1918, nejsa státním příslušníkem československým, byl by pozbyl i nároku dle § 2 cit. zákona, kdyby i všechny ostatní podmínky ustanovení tohoto v ten čas splněny byly.
Veškeré námitky, jež stížnosti uvedly a jimiž se snaží nezákonnost naříkaného rozhodnutí dovoditi, nelze tudíž uznati za právně závažné, i bylo tudíž stížnosti jako neodůvodněné zamítnouti.

Citace:

č. 1065. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1059-1063.