NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 441.

Lékárny: * Všeobecné pokladny nemocenské, mají-li vlastní lékárny ve smyslu § 35 zák. ze dne 16. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, nejsou oprávněny vydávati členům svým léčebné prostředky, jichž vydání je vázáno lékařskými předpisy.
(Nález ze dne 10. června 1920 č. 5191.)
Věc: Všeobecná dělnická nemocenská a podporovací pokladna v Brně proti bývalému c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni (zast. min. místotajemníkem v ministerstvu zdravotnictví v Praze Boh. Žídkem) o přípustnost vydávání vyhrazených léků členům pokladny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byl v platnosti ponechán zákaz, jímž se zabraňuje všeobecné dělnické nemocenské a podporovací pokladně v Brně, aby vydávala členům svým farmaceutický preparát »Tabulettae acidi acetylosalicylici cum codeino« s ochrannou značkou »Codacetyl«, ohlášený lékárníkem Jindřichem Sternbugem ve Vídni a výnosem bývalého c. k. ministerstva vnitra ze dne 19. dubna 1913 č. 16788 k prodeji připuštěný, ježto lék ten dle stávajících předpisů pro obsažený v něm codein odbírán býti smí toliko na lékařský předpis v případě okamžité potřeby z lékáren, nesmí však býti odbírán lékaři jmenované nemocenské pokladny z lékárny na pokus a pak dále dodáván nemocným k upotřebení.
Proti naříkanému rozhodnutí namítá stížnost po stránce věcné, že účelu předpisu, aby určité léčivé prostředky byly vydávány pouze na předpis lékaře, jest vyhověno i tehdy, když lékaři stěžující si pokladny jej vydávají členům pouze na vlastní předpis a že tudíž není zákaz odůvodněn, když řečeného účelu takto jest dosaženo.
Vývody tyto míjejí se s obsahem naříkaného rozhodnutí a spočívají na mylném pojetí jeho.
Podle znění naříkaného rozhodnutí, pokud se týče potvrzeného jím rozhodnutí bývalého místodržitelství v Brně odepřel žalovaný úřad stěžující si pokladně stejně jako jejím lékařům vůbec právo, přímo vydávati řečený léčebný prostředek členům pokladny, opíraje se o právní názor, že preparát ten dle platných předpisů smí býti odebírán v případě potřeby pouze z lékáren na předpis lékařský.
Nejvyšší správní soud nemohl správným uznati právní názor, jejž stížnost hájí.
Spornou otázku posuzovati jest podle ustanovení zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 o úpravě lékárnictví. Zákon ten spočívá po stránce dispensace léčebných prostředků na zásadní myšlence, že vydávati léčebné prostředky jest vyhrazeno veřejným lékárnám, a výjimky z tohoto pravidla připouští jen v případech v zákoně zvláště vyznačených. Výjimky tyto týkají se jednak ordinujících lékařů, jednak veřejných ústavu léčebných a humanitních, nemocenských pokladen podle zákona o nemocenském pojištění dělníků zřízených a jejich svazů.
Dle § 29 zákona toho smějí lékaři si držeti vlastní lékárnu domácí jen se zvláštním povolením státní správy, která je však uděluje pouze, není-li v osadě, ve které lékař bydlí, veřejné lékárny a je-li se zřetelem k vzdálenosti lékárny takové, bydlišti jeho nejbližší, potřeba, aby se tam zřídilo místo pro vydávání léčiv. Avšak i když povolení takové uděleno bylo, zanikne dle § 30 cit. zák. oprávnění lékařovo, vydávati pacientům svým léky z vlastní lékárny, pokud děje se léčení v místě, ve kterém jest veřejná lékárna.
Stejným způsobem i veřejné ústavy shora jmenované, tedy i nemocenské pokladny, chtějí-li vydávati ošetřovancům svým, pokud se týče členům léky, mají zapotřebí zvláštního povolení ke zřízení vlastní lékárny a i pak smějí cizím osobám vydávati léky jen výjimečně, je-li opatření léku nutně zapotřebí a nelze-li jej zavčas zaopatřiti z lékárny veřejné (§§ 35 a 36 zmíněného zákona).
Z ustanovení těchto jde zřetelně na jevo, že vydávání léčebných prostředků lékaři neb ústavy, jimž se zmíněného povolení na lékárnu domácí neb ústavní nedostalo, není dle zákona přípustno, nýbrž jest vyhrazeno veřejným lékárnám.
Že by však stěžující si pokladna povolení ono měla, stížnost sama ani netvrdí. Vzhledem k tomu jest pro spornou otázku bez významu, tvrdí-li stížnost, že brněnští lékárníci se zdráhají chovati léčebný prostředek codacetyl na skladě a vydávati jej členům nemocenské pokladny, jednak že by náhrada prostředku toho zaopatřena býti mohla toliko s nepoměrně vysokými útratami.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 1602. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 325-327.