České právo. Časopis Spolku notářů československých, 9 (1927). Praha: Spolek notářů československých, 90 s.
Authors: Kovář, František
ČESKÉ PRÁVO
ČASOPIS SPOLKU NOTÁŘŮ ČESKOSLOVENSKÝCH.
ŘÍDÍ PROF. Dr. EM. SVOBODA S KRUHEM REDAKČNÍM.
VYCHÁZÍ KAŽDÝ MĚSÍC MIMO ČERVENEC A SRPEN. — REDAKCE A ADMINISTRACE V PRAZE-II,
VÁCL. NÁM. 28. — PŘEDPLATNÉ ROČNĚ 40 K I S POŠTOVNÍ ZÁSILKOU — JEDNOTLIVÉ ČÍSLO 4 Kč.
ROČNÍK IX.
V PRAZE, V BŘEZNU 1927.
ČÍSLO 3.
F. Kovář:

Žádoucí výluky a doplňky vládním návrhu min. spravedlnosti v novém notářském řádu.1


Začátkem roku 1927 vyskytla se v denních listech zpráva, že mezi osnovami zákonů připravovanými u ministerstva spravedlnosti je také návrh jednotného notářského řádu a že v anketě v roce 1926 byl účastníky přijat. Bylo docíleno in formali, aby byl notář ustanoven vládou a aby byl uzákoněn požadavek právnického doktorátu pro jmenování notářem.
Přítomné pojednání jako další příspěvek in merito také k cíli zdokonalení a zlepšení stavu notářů a zvláště jejich služeb vůči široké veřejnosti buď přijato shovívavě a pro případ nesouhlasu s tou neb onou částí buďtež zavedeny protidůvody.
Ku porovnání bylo nutno někde doslovně uvésti jednotlivá místa vládního návrhu a pak žádoucí výluky a doplňky s odůvodněním a to třeba na úkor stručnosti přednášky neb odborného článku.
Nuže s odvahou k naléhavým a ještě snad uskutečnitelným doplňkům a výlukám.
Především buďte všechna slova »osvědčení«, »osvědčování«, »vysvědčení« uvedená v návrhu zákona zaměněna ve slovo »ověření«.
Důvod: Veřejný notář podle § 1 jako orgán státní správy nadaný veřejnou věrou je při svých úkonech autorisovaným ověřovatelem a nikoli svědkem a proto je nutno, aby jeho výkon byl též slovně správně vyjádřen.
Ve vládním § 4, odstavci 1., na místě slova soukromé buď dáno slovo jakékoli (rovněž tak v § 5, odstavci 2.) a buď vyloučena věta »Pokud mohou býti činní jako obhájci v trestních věcech, ustanovuje trestní řád« — Pak v odstavci 2. vylučte se slova »nemůže-li nebo nechce-li žádný z advokátů stranu zastupovati« a v odstavci 3. v první větě vynechte slova »stejně jako jiní zmocněnci vzatí po přísahy« a přidejte se slova» a při sepisování jakýchkoliv právních listin obdobně postupovati jako při listinách veřejných co do jejich věcného obsahu«.
Důvody změn: Slovem »soukromé« naznačen úzký pojem, něco pro sebe omezeného, uzavřeného a nevystihuje, co by tím bylo míněno, neboť listiny, které se pod pojmem »soukromé« předpokládají, jsou v praxi velmi rozšířeny, je jich ve mnohem větší míře používáno než listin veřejných a jsou přerůzných druhů; pročež je správněji říci jakékoli listiny.
Obhajování trestní nepřiléhá notářskému povolání a zmínka o tom v notářském řádě je zbytečné superfluum.
Něco jiného je se zastupovacím právem notáře ve věcech sporných a tu má-li notář zastupovati strany ve sporech, kde není nutnost advokátského zastoupení a nemá-li to býti na újmu jeho notářské činnosti, je tím více než dost omezen a proto slova »nemůže-li nebo nechce-li žádný z advokátů stranu zastupovati« jsou nejen zbytečná a vyzývavá, nýbrž i sváděla by k snižování, pohoršení a bezcharakternosti.
Nebylo by horších nad ona zlá slova, když podle daného stavu je povolán advokát k zastupování strany a radění straně a sepisování jakýchkoli podání jakýmkoli úřadům za stranu a pro stranu, naproti tomu když je notář povolán k vedení řízení, poučování, vysvětlování, autorisování a ověřování mezi stranami k agendě listinářské, kdyby se řeklo, že může advokát, není-li to na újmu jeho činnosti advokátské a kde není nutnost spisu notářského, sepisovati právní listiny i s více stranami kolisních zájmů a to jen výjimečně, nemůže-li nebo nechce-li místní notář nebo je-li v místě více notářů žádný z nich listinu sepsati, ač i to by bylo proti povolání advokátově podle druhé části první věty § 10 adv. ř.
Slova »stejně jako jiní zmocněnci vzatí do přísahy« jsou zbytečná, neboť notář je řádem dost upoután a není třeba jej ještě poukazovati na jiná povolání též přísežná.
Povinnost notáře postupovati též u jakýchkoliv jiných listin jako při sepisování listin veřejných co do věcného obsahu obdobně je nadmíru žádoucna právě z příčiny, že oněch se v právní praxi mnohem více používá než těchto a proto vyžadují podobných opatrností a přesností všeho druhu.
Vládní § 5 zní:
1. notáři není dovoleno zastupovati strany ve sporných občanských věcech, jde-li o právní jednání, o němž sám sepsal veřejnou listinu.
2. jednaje jako soudní komisař může zároveň účastníkům sepisovati veřejné i soukromé listiny, nesměřují-li proti jeho úkonům jako soudního komisaře. V tomto řízení nesmí však ani sám ani žádný jeho zaměstnanec vystupovati jako zmocněnec účastníků.
V odstavci 1. buďte za slovem »verejnou« přidána slova »a jakoukoliv jinou listinu«, v odstavci 2. přidej se tato věta: »Rovněž nemá notář ani jeho zaměstnanec účastníky zastupovati při výkonech notáři přikázaných od úřadů jiných než od soudů a pak ani při sepisování veřejných a jakýchkoli jiných listin, ale má také v těchto záležitostech notář mezi účastníky i kolisních zájmů vždy jen vésti nestranné řízení bez zastupování jich.«
Důvody změn: Z téhož důvodu je vylučitelnost notáře ze zastupování ve věci sporné, ve které se vede za důkaz jakákoli jiná jím sepsaná listina, než jenom veřejná. Je také stejná zodpovědnost důchodková.
Při příkazech od soudu neb od jiného, úřadu a při sepisování listin vůbec notář účastníky nezastupuje, nýbrž vede mezi nimi řízení, jak ukazují §§ 1, 127 d., 145 atd.
Písemná podání podle § 4 činí notář též důsledkem mezi stranami vedeného řízení a jenom výminečně na základě zvláštního zmocnění na způsob advokáta.
Tento rozdíl se nejen nechápe, nýbrž ani nezná a někteří soudcové přesně nerozeznávajíce různě unifikují notáře s advokáty a naopak.
Sepisuje-li advokát listinu s účastníky kolisních zájmů čili kontrakty, jedná proti předpisu druhé části prvé věty §u 10 adv. ř., neboť nemůže a nemá v těchto třeba dosud mimosporných záležitostech raditi všem a zastupovati všechny a tím více pak je vyloučen, když z toho vzejde spor, jak ukazuje druhá věta §u 10 adv. ř.
Než tyto předpisy se ani neznají nebo znáti nechtějí, neboť jinak by proti nim advokáti tak mnoho nehřešili, jak činí a soudcové předpisů těch ani si nevšímají nebo je přezírají nebo jsou předpisy ty se svou důsledností jako neznámé mimo dosah působnosti a jejich zájmu.
Ve vládním návrhu v odst. 1. §u 6, v odst. 1. první větě § 7, v odstavci f. § 8 škrněte se slova: »sborového soudu první stolice« a nahražte se slovy »notářské komory«.
Odůvodnění: Vládní motivy uznávají, že §§ 6 a 7 byly převzaty v podstatě ze starších ustanovení: Ohraničovati notáře jenom na obvod sborového soudu první stolice neodpovídá rozšířené činnosti podle §§ 1 a 4 a pak je to nepraktické, neboť velmi mnoho soudních okresů sousedí v nepatrné vzdálenosti s jiným krajem a tu často, když účastníci z tohoto blízkého kraje z jakékoli příčiny a potřeby nemohou nebo také někdy nechtějí být obslouženi notářem svého okresu, mají míti možnost požádat o komisionelní řízení u nich v jejich bydlišti nejbližšího, ale již v jiném kraji bydlícího notáře.
Dále z příčiny, že podle § 35 má být ustanoven substitutem notář z obvodu téže komory a podle § 7 mohl by vlastně působiti jen v obvodu svého sborového soudu první stolice.
K odstranění těchto různých překážek nejlépe se hodí pro působnost notáře obvod jeho notářské komory.
Mimo to podle vládního návrhu samého dozor presidenta a dobrozdání sborového soudu první stolice při obsazování notářských míst přestávají a na místo nich nastupuje president a sborový soud druhé stolice, jehož obvod podle nového řádu se shoduje s obvodem notářské komory.
V § 11, v odst. 1. odpadněte slova »a to alespoň tři roky« a »jakož i ostatní čas bud u soudu, u státního zastupitelství
neb u advokáta, státního úřadu správního nebo finančního neb i samosprávného. Praxe u finanční prokuratury rovná se praxi u advokáta« a v odstavci 2. při slovech »po pět roků« buďte připojena slova »a praktickou zkoušku předepsanou pro soudce neb advokáty«.
Důvody změn: Když se v odstavci druhém § 11 uzákoňuje právo ministra spravedlnosti nebo vlády jmenovati notářem — při nedostatku způsobilých kandidátů notářství — uchazeče z jiné pětileté právně praktické služby — k čemuž buď připojeno, že tento uchazeč má také vykázati praktickou zkoušku předepsanou pro soudce neb advokáty, neboť v zájmu správné služby notářské mohlo by býti s úspěchem reflektováno jen na ty neb ony z jejich odbornou kvalifikací, zvlášť až bude konečně jednou rozpoznáno, že k zastání veškeré agendy právně listinářské náležitě jen stavu notářskému bude nutno rozmnožiti počet míst notářských a nabude dost dorostu, — pak je také zbytečno připouštěti pro čekatele notářství praxi u soudu, státního návladnictví, finanční prokuratury neb advokáta ba dokonce je nemístno u úřadů pro notářství neodborných jako jest agenda politická, finanční nebo samosprávná. Na jedné straně vládní návrh ukázňuje notáře skorem andělskými pokyny se zlomky vševidoucnosti a vševědoucnosti, kdežto na druhé straně zase připouští k notářství z různých jiných právnických povolání příslušníky, kteří se tam buď neuplatnili nebo z jiných příčin jsou nespokojeni a jimž nemůže a nemá býti notářství poslední útočištěm.
Přestupování z jedné právní praxe do druhé je přípustno při vzájemné reciprocitě všech oborů právnických u mladých začátečníků tak, aby na příklad jen dvouletá praxe u toho neb onoho právního úřadu neb u notáře neb advokáta navzájem platila mezi všemi uvedenými obory. Jinak zůstane-li při vládním návrhu, bude to jen úhonou vlepenou stavu notářskému.
Žádoucí připojení slov o praktické zkoušce ve druhém odstavci téhož §u 11 bylo vládním návrhem opomenuto, neboť není myslitelno jmenování bez odborné zkoušky.
V § 15, odst. 3. vynechte se slova »sborového soudu první stolice« a nahražte se slovy »notářské komory«. Je to důsledek úvahy projevené při zastaralých §§ 6 a 7.
V § 18, v 2. větě odpadněte slova »státnímu zástupci v jejím sídle a státnímu zástupci a všem soudům v obvodu sborového soudu první stolice« a nahražte se slovy »a všem sborovým soudům v obvodu dotyčné notářské komory«.
Důvod: Občasná superlegalisace vyžaduje se jen od sborových soudů první stolice nikoliv od okresních soudů.
Notářská listina koluje též u okresních soudů jiného kraje aniž jim byly nebo budou poslány podpisy a otisky pečetě toho kterého notáře.
Ve případech vadných, pochybných a nebo dokonce trestních dožádá ten, který okresní soud od příslušného sborového soudu zapůjčení podpisu a otisku pečetě toho kterého notáře.
Rovněž tak učiní místní státní návladní v případě potřeby.
V § 25, odstavci 2. škrtněte se slova »alespoň dvě teoretické státní zkoušky a to judicielní« a nahražte se slovy »všecky tři teoretické státní zkoušky«.
Důvod: Jak už uvedeno připouští vládní návrh platnost jakékoli jiné právní praxe pro notářství bez jakékoli reciprocity a pak ulehčuje dorostu vstup do praxe notářské jen se státní zkouškou historickou a judicielní, následkem čeho by byl počet čekatelů notářství v jejich zřejmý neprospěch věnování se takovému stavu stále neurčitý a rozsáhlý, ač jinak jest u notářství numer us clausus a věčné čekání.
Ono zdánlivé ulehčení znamená podceňování praxe notářské a pak onen rozkol ohrožuje dorost nejen v jeho kvalifikaci nýbrž i existenci.
Pročež buď též u vstupu do praxe notářské požadován výkaz všech tří státních zkoušek jako u všech ostatních povolání právnických.
V § 29, odstavci 3. buďte vsunuta mezi slova »notáře — při inventurách« zapomenutá slova »při zápisech úmrtních« a za slovem »dražbách« buďte připojena slova »a když zmocněný kandidát má všecky vlastnosti pro úřad notáře, může býti zmocněn zastupovati notáře i v ověřování podpisů (§ 173 a 174) v ověřování opisů a výpisů (§ 170 a 171) a v protestech (§ 183)« a na místě znění čtvrtého odstavce vládního § 29.
Notář je v těchto případech povinnen zápis sepsaný kandidátem na potvrzení, že jej a vykonaný úkon přezkoumal, podepsati a odpovídá svým jměním za jednání kandidátovo« zněj odstavec 4. § 29.
»Takto zmocněný kandidát podepisuje samostatně výkony podle § 170, 171, 173, 174 a 183 svým jménem a příjmením připojení slov — zástupce veřejného notáře — as přitisknutím pečetě zastoupeného notáře, kdežto ostatní zápisy spolupodepíše zastupovaný notář, jenž odpovídá svou zajištěnou zárukou podle § 44 za úřední jednání kandidátovo«.
Důvody: Při zápisech úmrtních právě mladí kandidáti svými pochůzkami vydatně vypomohou staršímu notáři a jak zkušenost učí, dovedou to lépe než mnozí samosprávní příručí neprávníci.
Přípustnost kandidáta plně kvalifikovaného a komorním výborem zmocněného k legalisacím, vidimacím a protestům v zastoupení a při záruce notářově je nejen k ulehčení a též urychlení služby nýbrž i k sebevědomějšímu osamostatnění kandidátově, jak jest u podobných zástupců ve všech jiných úřadech a povoláních a to tím spíše, když u soudů podle obnoveného jednacího řádu přednostové mohou zmocniti a zmocňují k oněm výkonům úředníky kancelářské neprávníky.
Slova, že notář odpovídá svým jměním za jednání kandidátovo dostala se do odstavce 4. vládního § 29 snad jen nedopatřením na místě žádoucí změny, že ručí zaň svou zajištěnou zárukou (§ 44), neboť bylo to vždy tak a je dostatečnou zárukou, jinak by zmocněná výpomoc kandidátova pro notáře byla nad míru choulostivá.
V § 33 odpadněte v odstavci 1. slova »a z toho alespoň dva roky u notáře« jako důsledek výkladu již učiněného při § 11.
V § 37 v první větě buďte připojena slova »svou zajištěnou zárukou podle § 44«, neboť dosud ručil vždy notář svou kaucí za úřadování svého navrženého náměstka a při tom má zůstati nadále.
První odstavec vládního § 43 zní: »Není-li v místě jiného notáře a nelze-li ustanoviti podle předcházejících ustanovení (§§ 34 až 36) náměstka a po dobu, než náměstek byl ustanoven anebo nastoupí, přísluší přednostovi okresního soudu nebo soudci jím zmocněnému, který vykonal již praktickou zkoušku, aby vykonal šetře předpisů tohoto zákona v naléhavých případech úkony, jež jinak jen notář jest oprávněn vykonati a jež nemohou
býti podle zákonných předpisů vykonány soudem v soudním řízení.
V onom odstavci buď za slovy »praktickou zkoušku« připojena slova » a má aspoň pět roků soudní praxe« a ke konci věty slova »a platí pro tuto přikázanou činnost obdobně předpisy tohoto notářského řádu jakož i státně poplatkových a důchodkových zákonů«.
(Pokrač.) F. Kovář:

Žádoucí výluky a doplňky ve vládním návrhu min. spravedlnosti v novém notářském řádu.


(Pokračování.)
Důvody: Pětiletá soudní praxe je požadavek, jenž při zaváděném notářském komisařství, aby pro soudce při přikázané agendě notářské platily obdobné předpisy jako pro notáře. Přikázaný soudce k agendě notářské, jemuž podle § 243 náleží nárok na zvláštní odměnu z poplatků vybraných podle notářské sazby pro stát, je povinnen z příčiny svých notářských úkonů, pokud nemá zajištěnou kauci služební jako notář, ručiti svým jměním za možné chyby a škody po případě má za něho při nedobytnosti ručiti podpůrně stát.
Pročež buď k vládnímu § 44 připojen odstavec 5. tohoto znění: »5. Za přikázané úřadování přednosty okresního soudu nebo jím zmocněného soudce podle § 43 ručí každý z nich u svých notářských úkonů svým jměním a při nedobytnosti ručí za ně podpůrně stát«.
Bude dobře, když soudcové dostanou příležitost nejen poznati a oceniti též induktivní akautelární práci při komisích notářských nýbrž i zakusiti, že tak často zbytečně vychvalovaný chléb notářský má také své trpkosti různých náhradových nástrah.
První věta prvního odstavce § 135 »Své úřední pečeti nesmí notář používati pro soukromé, listiny« buď zaměněna za větu »Své úřední pečeti nesmí notář používati pro soukromé listiny, pokud na nich podpisy účastníků nejsou podle § 173 a 174 notářem ověřeny a s vyjmutím § 148 o notářském potvrzování soukromých listin« neboť tento doplněk přivede zákaz na pravou míru a odstraní jakékoli pochybnosti.
V § 209 buď připojen odstavec 3. tohoto znění:
»3. Na směnky, šeky a kupecké papíry svěřené notáři z příčiny protestu se sice tyto předpisy nevztahují, avšak za zodpovědnost za ně stejně náleží notáři sazební poplatek úschovný«.
Tento dodatek jest odůvodněn tím, že se uvedené hodnoty do seznamu podle § 229 nezapisují. Jsou krátce přechodné, než ale přece se svěřují aspoň v prozatímní úschovu i přes noc u notáře, jenž za ně ručí, jako za jakékoli jiné effekty, musí je přenášeti, může je ztratiti nebo s nimi k nějaké jiné nehodě přijíti, platí pojistné proti škodě z ohně a proti vloupání; pročež mu náleží úschovné.
Požadované úschovné není proti tendencím ulacinění směnečného úvěru, neboť nejedná se o zřízení směnky se směnečným kolkem, ale jde již o vymáhání směnky proti liknavým dlužníkům, jakých je daleko menší počet než dlužníků dochvilných a sazby protestní samy jsou velice nízké.
Co se týče úkonů ze soudního příkazu (soudní komisařství), staňte se tyto žádoucí doplňky a výluky:
v § 210 buď připojen odstavec
»10 prohlásiti poslední pořízení«;
v § 211. buďte vynechány odstavce
»a) prohlásiti poslední pořízení,
g) projednávati pozůstalosti, v nichž jsou střední statky«;
v § 212 v odstavci 1. v druhé větě zaměňte se slova »do 24 hodin« ve slova »bez prodlení« a v témže odstavci 1. buď poslední věta zaměněna ve větu »Za prozatímní jich uschování mohou účtovati sazební poplatky«,
v § 213 odpadniž odstavec 2. znějící:
»2. Přikáží-li se některé věci notáři, buď k tomu hleděno, aby byly jednak urychleny v zájmu stran, jednak slušně přidělovány tak, aby nebyly notáři přikazovány jen bezplatné úkony, nýbrž i takové placené, které mu poskytnou přiměřenou odměnu za všechny tyto úkony; kromě toho buď hleděno k majetkovým poměrům a k osobním účastníkům« — má snad zníti »účastníků«.
Důvody: Při prohlášení posledního pořízení nejedná se o žádné rozhodnutí soudu, nýbrž je to jen přečtení spisu buď u notáře již jsoucího nebo jemu předloženého jako každého jiného spisu notářského a pak sepsání a podepsání zápisu o prohlášení tom. Řízení se zrychluje a vypomáhá se soudu i s dodáním ověřených opisů. Zákaz těchto výkonů notářskému povolání přiléhavých a náležitých je, nejmírněji řečeno, ve vládním návrhu nepochopitelný.
Vládní zápověď projednávání selských pozůstalostí notářem má spíše pozadí komisní a politické než příčinu věcnou nebo praktickou.
Je-li třeba při nebo po projednání soudního rozhodnutí, předpokládá se jako v záležitostech opatrovnických, poručenských a podobných a nebo se vyžádá buď krátkým ústním ujednáním u věcí jednoduchých anebo písemně ve věcech spletitých a rozsáhlých.
Ostatně zákon o selských seniorátech jako instituce spíše zpátečnická nežli pokroková bude v dohledné
době as odstraněn aneb aspoň pozměněn v možné dohodnutí se účastníků.
Lhůta předati cennosti do 24 hodin byla by často nesplnitelnou pro přílišnou krátkost a z různých příčin nenadálých a nepředvídaných a je proti nadání notáře veřejnou věrou, proti jeho zajištěné záruce a zajisté stačí pouze slova »bez prodlení«.
Úschovné od cennosti podle § 212 náleží notáři za jeho zodpovědnost a pojistné proti škodě z ohně a proti vloupání tak, jako státní úřady depositní správně též účtují depositné nejen za delší dobu nýbrž i za prozatímní, přechodní a krátké uložení.
Druhý odstavec § 213 vládního návrhu — je převzat z počátku druhé polovice minulého století z projednacího řádu roku 1855, je samozřejmý, jeho tenor je vyjádřen již také na jiných místech vládního návrhu, je zbytečný a buď vypuštěn.
Vládní paragrafy zní a to odstavec 1. § 214.
1. V místech, kde jsou sborové soudy první stolice, buďtež zpravidla věci uvedené v § 210 z tohoto místa přikazovány notářům. Ve venkovských okresech však mohou býti podle uvážení soudu podle § 213 přikazovány.
§ 215 »Jeli některá věc přikázána notáři, mají přece strany na vůli buď samy nebo jimi ustanoveným zmocněncem podle zákona k tomu oprávněným sepsati podání a výkazy a předložiti je soudu. Jen jsou-li taková podání a výkazy vadné, takže nemohou býti řádně vyřízeny, buď jejich sepsání přikázáno notáři.«
§ 216 »Notáři jsou povinni obstarati bezplatně kromě hotových výloh přikázané jim úkony, nečiní-li jejich hodnota 200 Kč. V ostatních případech mají nárok na odměnu podle sazby.
§ 217 Jakmile notář ukončí věc mu svěřenou, buď předložena zpráva se spisy bez prodlení úřadu, který mu dal příkaz. Není-li třeba obšírněji vylíčiti věc, stačí stručná zpráva na spisu.
2. Soud anebo poručenský úřad může určiti pro provedení úkonu lhůtu; shledá-li soud, že při projednání pozůstalosti jsou průtahy nebo dojdou-li na to stížnosti, může v přiměřených obdobích vyžádati si od notáře zprávu, co ve věci zařídil a jaké překážky vadí ukončení pozůstalosti.
3. Prodlévá-li notář s úkony mu přikázanými nebo jedná-li proti zákonu, náleží soudu buď odvolati příkaz mu daný neb uložiti mu přiměřené výstrahy nebo peněžité pořádkové tresty až do 1 000 Kč — a v důležitějších případech učiniti oznámení kárné radě, která zahájí proti notáři kárné řízení, a je-li třeba, ho potrestá i dočasným zbavením úřadu vůbec.
4. Kromě toho odpovídá notář stranám za každou škodu jim jeho zaviněním způsobenou.«
Slova odstavce 1. § 214 buďte zaměněna ve slova:
»V soudních okresích majících přes třicet tisíc obyvatel buďte výkony dle § 210 přikazovány notářům a v ostatních okresích pod uvedeným počtem obyvatel mají se přikazovati, pokud soudy výpomoci notářů potřebují.«
§ 215 na místě navrženého obsahu zněj takto:
»Dokud projednání pozůstalosti není přikázáno notáři, mají svéprávní účastníci na vůli buď sami nebo svými zaměstnanci zastupujícími nekolisní zájmy těch kterých účastníků sepsati písemná podání s návrhy a s výkazy a předložiti je soudu ku přijetí a schválení. Jen jsou-li podání s návrhy a výkazy vadné a nemohou být řádně vyřízeny nebo zastupuje-li tentýž zmocněnec účastníky zájmů kolisních a nebo se projednání příliš vleče, buď projednání přikázáno notáři.«
V § 216 buď připojena třetí věta: »Budou-li paušální poplatky za projednání pozůstalosti v části B. dílu III. (nesporné řízení) sazby soudních poplatků ze dne 22. března 1922 č. 213 sb. z. a nař. stanoveny jen pro případy, ve kterých projednávají soudy samy, bude zvýšení jich provedeno v poměru ku sazbě notářské nařízením ministerstva spravedlnosti v dohodě s ministerstvem financí.«
V § 217 v odstavci 3. odpadněte slova »uložiti mu přiměřené výstrahy nebo peněžité pořádkové tresty až do 1 000 Kč«
a slova » a je-li třeba, ho potrestá, třeba i dočasným zbavením úřadu vůbec«
a v odstavci 4. buďtež připojena slova »svým kaučním zajištěním a jměním a při nedobytnosti ručí za škodu podpůrně stát.«
Důvody: Jako zastaralá z ministerského nařízení ze dne 7. května 1860 je převzata pozměněná první věta do prvního odstavce § 214 jak uvedeno.
Druhá věta prvního odstavce § 214 je nová, ve které jsou vytknuty venkovské okresy.
Do § 215 jsou nešťastně sestručněna slova z jinak poměrně již ohlednějšího a nyní platného článku XII. zákona ze dne 8. června 1923 č. 123 sb. z. a nař. — jenom předhozená slova »Je-li některá věc přikázána notáři, mají přece strany na vůli« atd. — jsou nová i s jejich otevřenou nedůslednosti odpovídající nelogickému a zrušenému článku IX. bývalého zákona ze dne 1. dubna 1921 č. 161 sb. z. a nař.
Slovům »sind zu bestellen« z nařízení z roku 1860 jsou obdobná slova »buďtež zpravidla přikazována« v první větě § 214.
Slovo »können« z císařského patentu z roku 1854 a z § 183 notářského řádu z roku 1855 jsou doplněna slovy: »podle uvážení soudu«.
Po přečtení a porovnání oněch starých a jen poněkud pozměněných ustanovení s těmito novými předpisy je zjevno, že stylisace poslednějších není nikterak šťastna.
V důvodové zprávě vládního návrhu ke konci jest o soudním komisařství uvedena jediná věta se zněním »Ustanovení o úkonech z příkazu (soudní komisařství) jsou upraveny podle §§ 183, a násl. not. řádu a z r. 1855 a zákona z 8. června 1923 č. 123 sb. z. a nař. — a ničeho více.
A právě nevhodná začáteční slova v § 215 »Je-li některá věc přikázána notáři« naprosto nejsou v § 183 a násl. not. ř. z r. 1855 a také nejsou v článku XII. zák. z 8. června 1923, ani v § 29 nespor. říz. — nýbrž dala by se slova ta obráceně vyvozovati z převrácené logiky bohudíky zrušeného článku IX. zákona ze dne 1. dubna 1921, kde se též v prvém odstavci notářům dávala jakás autorita a přidělovalo projednání pozůstalosti všech, ale dle odstavce druhého mohli účastníci ve lhůtě 14 dní notáři oznámiti, že si pozůstalost projednají sami nebo dle třetího odstavce mohl soud notáři projednání odebrati.
Ve vládních slovech »Je-li některá věc přikázána notáři atd.« není již ani žádné lhůty stanoveno, takže by byl notář trapně vysazen jakékoli libovůli a neměl by v zákoně žádné opory ku jistotě a bezpečnosti jemu přiděleného a náležitého výkonu.
Zrušený článek IX. bývalého zákona ze dne 1. dubna 1921 byl svého času dítětem z nouze, poněvadž tehdy soudy byly přetíženy pracemi a byl politicky kompromisně přiosekán k vůli advokátům, třeba že se jim projednání pozůstalosti vůči předpisu druhé části první věty § 10. adv. ř. při nejčetnějších případech kolisních z povolání naprosto nehodí.
Než i notáři byli tenkráte přepracování a bylo a jest vůči nim velmi nešetrné, když vnitřní ministerská nařízení k odstranění projednacích vad u těch kterých notářů a ku dosazení a praktikování lepších method a kautel u projednání nejen pro notáře nýbrž i pro soudce se post festum opětně a to jen na vrub notářů zveřejnila v nejnovější knize o řízení nesporném upravené z kruhů ministerstvu blízkých a že se to jaksi sevšeobecnělo na veškeré notářstvo. Podobné výtky daly by se každého času a z jakýchkoliv prací vyhledati též u těch kterých soudců a advokátů i zveřejniti, avšak nikdy sevšeobecniti čili na celý stav vztahovati.
Velice nesprávné jest vládní rozeznávání mezi notáři v místech sborových soudů a mezi notáři tak zvanými venkovskými s úmyslem ony zpravidla zaměstnati a těchto dle elastických slov volného uvážení jen občas upotřebiti. Základní podmínky kvalifikační mají všichni notáři stejné, jen začátečníci bývají ustanoveni na místa a okresy menší, kdežto starším a zkušenějším se přidělují místa a okresy větší.
Je samozřejmo, že soudy v místech a okresích větších potřebují výpomoci notářů více než v menších a venkoncem že vždy zůstane rozhodným stanovisko potřeby včasných a vhodných služeb pro veřejnost na jakýchkoli místech.
(Dokončení.) F. Kovář:

Žádoucí výluky a doplňky ve vládním návrhu min. spravedlnosti o novém notářském řádu.


(Dokončení.)
Z vylíčených příčin je velmi žádoucna změna prvního odstavce § 214, jak uvedeno s hranicí počtu obyvatel nynějším poměrům as odpovídající.
Stylisace žádoucí změny obsahu § 215 odstraňuje nevhodná vládní slova a blíž určuje pravý stav věci.
Stává se, že právní přítel dá si podepsati plnou moc účastníky zájmů kolisních od otců, mateřských poručnic ve jménu jich a též od opatrovníků kolisních pro nezletilce nebo opatrovance, pak od dědiců z dědických smluv anebo testamentů, potom od odkazníků, ba zároveň od vyděděnců poukázaných zákonem na vyměření povinných dílů a že za ty všecky účastníky různé s kolisními zájmy sepíše a podepíše písemní podání s návrhy a výkazy na soud, ač dle druhé části první věty § 10 adv. ř. jest i v těchto dosud mimosporných záležitostech z radění všem a ze zastupování všech vyloučen.
Jelikož to někteří soudcové se svou mentalitou bližší advokátům než notářům přehlížejí a tím anomalii podporují, nezbývá jiného než v samém zákoně to určitě a zjevně vytknouti a to s takovou přesností a přísností, jaká se na mnohých místech nového řádu projevuje vůči notářům.
Z těchto rozvedených příčin je důtklivě žádoucna změna obsahu § 215 jak byla stylisována.
Nejsprávnější by bylo celý ten nešťastný § 215 z vládního návrhu škrtnout jako pravé zákonní existence neschopný přežitek pověstného článku IX. býv. zák. z 1. dubna 1921, dle kterého se přidělovala manudukční působnost kruhům k ní nepovolaným a to nikoli v zájmu všestranné služby veřejné, nýbrž jen v ohledu materielním určitého stavu. Liberální a spíše liberalistické ponechávání libovůle stran, jak a kterak ony samy nebo svými právními přáteli pozůstalost projednají, je do žádoucího jednotného řízení trhlina a překážka, přes kterou vyřizovatelé přečasto klopýtají a se zdržují a jelikož se také zhusta děje proti fisku, má s tím potíž i finanční správa.
Vláda nechť učiní dotazy u všech soudů, je-li ku prospěchu služby, projednávají-li pozůstalosti strany samy nebo svými právními přáteli a pak u všech finančních řiditelství, zachovávají-li se fiskální předpisy a vyhovují-li poplatkové výkazy v takových případech — a pak ať po obdržených odpovědích o bytí nebo nebytí nebo změně nebo slušnějším upravení § 215 vláda rozhodne.
Navržená třetí věta do vládního § 216 o soudních poplatcích projednacích je v zájmu státu nutná k odstranění laciné soutěže soudů s notáři ve službách soukromoprávních.
Krutý odstavec třetí vládního § 217, je převzat se zhoršením z § 188 starého řádu z r. 1855, co bylo změněno článkem II. uvozovacího zákona k notářskému řádu z roku 1871 a přenecháno kárnému řízení. Jest jen jedno známé opačné rozhodnutí ze dne 19. listopadu 1875 č. 12503 Gesselbauer.
Stačí zúplna, když bude znít odstavec třetí § 217 jen takto:
»Prodlévá-li notář s úkony mu přikázanými, nebo jedná-li proti zákonu, náleží soudu buď odvolati příkaz mu daný nebo v důležitějších případech učiniti oznámení kárné radě, která zahájí proti němu své řízení.«
Nač a proč opakovati těžké následky kárného řízení zase zde, když už jsou tam uvedeny? Zač exponovati notáře dvojímu trestu předně možnému pokutování od často mladšího soudce, s nímž se má stýkati pak i nadále a mimo to za druhé kárnému řízení? Z jakých ohledů se také tak nehrozí právnímu příteli výstrahami a pokutami, když se dopouští bezdůvodných průtahů a jedná protizákonně?
Dodatek v odstavci 4. § 217 o ručení za notáře jako soudního komisaře jeho kaučním zajištěním a jměním a při nedobytnosti státem — je žádoucí z příčiny parity se soudcem jednajícím ve věcech notářských z příkazu.
Na místě vládního obsahu zněj § 224 takto:
»Doví-li se notář, že zemřela osoba, pro kterou jest u něho spis notářský o smlouvě dědické neb o jakémkoli jiném posledním pořízení, je povinen bez odkladu smlouvu nebo pořízení prohlásiti u přítomnosti dvou svědků, sepsati o tom prohlašovací zápis, prvopis opatřiti prohlašovací doložkou, notářský spis o smlouvě dědické neb o posledním pořízení ve svých spisech ponechati a z něho jen ověřený opis a prohlašovací zápis písemním podáním odevzdati svému okresnímu soudu, jenž, není-li zároveň soudem pozůstalostním, zašle písemnosti ty pozůstalostnímu soudu, — kdežto jakákoli jiná poslední pořízení u notáře jen uložená předloží tento po provedeném prohlášení prvopis, opatřený prohlašovací doložkou, ověřený opis a prohlašovací zápis písemným podáním témuž soudu. Náklady toho řízení nese dotyčná pozůstalost.«
Zdůvodněný výklad prohlašování posledních pořízení notářem byl u §§ 210 a 211 a je tentýž i pro § 220. Na místě vládního obsahu zněj § 224 takto:
»Rejstřík vyplněný zápisy zašle notář komornímu výboru, jehož předseda, neb od něho zmocněný člen komorního výboru rejstřík prozkoumá, vytkne shledané vady, nařídí jich odstranění neb učiní vhodné návrhy komornímu výboru. Popsaný a stvrzený rejstřík opatří předseda svým podpisem a komorní pečetí a vrátí notáři.«
Důvody: Zasílati dle vládního § 224 v prvních deseti dnech každého kalendářního čtvrtletí z jednacího rejstříku opis komornímu výboru ku prozkoumání předsedou nebo jiným členem je nerozvážně zbytečné zatěžování notáře a jeho personálu i komorního výboru, když se má prvopisný rejstřík popsaný za týmž účelem předložiti a mimo to občas u notáře prováděti revise s podáním zprávy.
Není ani myslitelno ani technicky ani časově možno, aby předseda nebo členové komorní přezkoumali čtvrtletní opisy rejstříkové ode všech notářů z celého obvodu komorního stejného s obvodem vrchního zemského soudu, tedy na příklad v Čechách z celých Čech; to by nesměli ničeho jiného dělat a ani pak by k tomu ještě nestačili. Lehce se to předepíše, ale těžce vykonává.
Tento zastaralý cop byl už dávno odstraněn za velké války a nyní by se měl zase obnoviti mechanickým převzetím ze starého zákona.
V § 225 odpadniž odstavec 3. »seznam o ověření opisů, výpisů a překladů (§§ 170, 171, 172) a pak odpadni celý obsah § 227o tom seznamu a na místě toho zněj § 227 takto:
»V prvních deseti dnech každého nového roku je notář povinen, zaslati komornímu výboru ve dvou stejnopisech statistický výkaz o své činnosti za minulý rok z rejstříků dle § 222, 225 a 230, z rejstříku o protestech, ze seznamů dědických smluv a posledních pořízení, to vše dle formuláře vydaného ministerstvem spravedlnosti, kterému zašle komorní výbor jedny stejnopisy výkazů všech notářů z komorního obvodu vždy do konce února a druhé stejnopisy podrží ve svých spisech.« Důvody: Ani pro strany ani pro soudy při sporech ani pro komorní výbor ani pro ministerstvo nemá významu, kolik notář udělal ověřených opisů nebo výpisů ze svých a nebo cizích listin a kolik překladů, leč by se o to zajímala berní správa a pro tu má notář účetní zápisy a daňová přiznání.
Dosud ničeho podobného se při ověřených opisech a výpisech a při překladech nepožadovalo a nepraktikovalo a když bude nadále bez toho, nestane se nikomu a nikde žádná újma; nikde to není zavedeno ani u soudů.
Zbytečný seznam ověřených opisů a výpisů a překladů by bylo zase jen bezúčelné zatěžování notáře a jeho personálu.
Nahražení vypadlého obsahu o stěžovaném seznamu v § 225 obsahem statistickým, čehož vládní návrh opoměl, má míti ve statistických výkazech všestranný význam pro různé posudky.
V § 226 co se týče rejstříku pro ověřování podpisů v odstavci druhém při slovech: »Zápis do rejstříku nahražuje jednací protokol« buďte připojena slova: »— avšak ověřuje-li se podpis komisionelně mimo notářovu kancelář, sepíše a podepíše se legalisační protokol dle daných zde předpisů, označí se běžným číslem rejstříku a založí se do téhož«.
Předepisovaná rejstříková kniha s číslováním ode dne, kdy notář počal úřadovati až do dne, kdy přestal, je monstrum aplikované velmi nezdařile na notáře ze soudní kanceláře, ve které mají zavedenou podobnou rejstříkovou knihu avšak s čísly vždy jen za jeden kalendářní rok.
Jaká by to musela být legalisační kniha, když na příklad je notář na místě přes deset, dvacet, třicet let atd. Snad bylo při předepsání takové knihy, jako má soudní kancelář, myšleno na to, když se kniha popíše, že se pořídí další jak u knih protestních, ač zmínky toho ve vládním návrhu není.
Zdá se, že se zapomnělo na to, že se také konají legalisační komise v místě nebo mimo místo z příčiny, že účastníci k notáři do jeho kanceláře dostaviti se nemíní nebo nemohou, ve kterých případech se přece nemůže na notáři žádat, aby na komise nosil a tahal objemnou rejstříkovou knihu nebo měl k tomu zvláštního knihonosiče.
Mimo to, má-li notář zmocněného kandidáta, může ve případě komise toho neb onoho, dostaví-li se strany jiné, těmto býti těž poslouženo rejstříkovou knihou ponechanou v kanceláři, ve které se provedené výkony očíslují a po nich očíslují se protokoly z komise a do knihy založí.
Nejlépe by bylo vládní obsah § 226 škrtnout a dáti na místo něho dosavadní praktičtější zákonní předpisy.
Jinak bude v republice notář mnohem víc orejstříkován a sešněrován, než byl v bývalé monarchii.
Zásadně vzato a pojato nemají být ani soudcové ani jimi zmocnění kancelářští úředníci a zřízenci povoláni k ověřování podpisů, opisů a výpisů a ku protestování směnek a cenných papírů, neboť nejedná se při tom o žádné soudní rozhodování, nýbrž jedná se zde ve všem o listinaření, které dle § 1, 2 atd. nového řádu náleží veřejnému notářství.
Rovněž je to tak s projednáváním pozůstalostním, které zase je jenom právní listinaření, dokud se v něm nejedná o nějaké soudní rozhodnutí, které se od případu ku případu vyžádá.
Až snad někdy příště spadne bělmo s očí, přejde veškeré listinaření i od soudů na veřejné notářstvo, jakož i budou toho zproštěni advokáti, kteří zajisté nelistinaří z ideové lásky ku povolání listinářskému, ale činí tak ponejvíce z příčin hmotných.
Na konec o poplatcích notářů.
Vládní §§ znějí a to:
§ 233.: Obsahuje-li notářská listina dvě nebo více jednání spolu souvislých, smí býti požadována odměna jen za jedno z nich a to podle sazby pro notáře nejpříznivější.
§ 238.: 1. notář jest povinen seznamenati poplatky jím účtované a vybrané jak na prvopisu listiny založené ve spisech tak i na snímku, ověřeném opise, osvědčení nebo vysvědčení vydaných straně a potvrdí jejich příjem.
2. žádá-li to strana, musí jí vydati i zvláštní seznam útrat, na kterém potvrdí, byly-li zaplaceny.
§ 245. Účtování poplatků na listině, snímku, opisu, výpisu, neb osvědčení podle ustanovení tohoto zákona není podrobeno kolkovému poplatku.
§ 246.: Předchozí ustanovení, kromě § 240. platí obdobně o odměně příslušející notáři za sepsání soukromých listin. I tu jest notář povinen vyúčtovati na listině vydané straně požadovanou odměnu a tyto údaje podepsati, nesmí však uvésti při tom svou vlastnost veřejného notáře, ani přitisknouti svou úřední pečeť.
Je žádoucno, aby v § 233 byla připojena druhá věta:
»Je-li při předmětech právních jednání hodnota nebo cena stranami udaná nápadně nízká, lze ji stanoviti dle berní hodnoty bud stranami u poplatkového úřadu doznané nebo tím úřadem vyšetřené z příčiny vyměření státních poplatků.«
Důvody: Když vládní návrh převzal do § 233 znění § 4 vládního nařízení ze dne 11. května 1923 č. 102 sb. z. a n. o sazbách notářských, může do téhož § 233 převzíti z § 3. odstavce druhého tohoto vládního nařízení větu první s uvedeným přídavkem, který je pro strany i pro notáře levným a spolehlivým prostředkem úpravy sazební a bez něho by byl notář ve značné nevýhodě, když by strany a snad i soudy slova »podle berní odhadní hodnoty« bez bližšího určení se snažily vykládati ve smyslu §§ 166 a 222 exekučního řádu a nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 10. července 1897 č. 174 ř. z., jako násobek pozemkové po případě činžovní daně domovní.
Námitka, že takové seznání hodnoty předmětů právních jednání by bylo odkázáno na dlouhou lhůtu až, kdy bude doznána nebo zjištěna, — zmírňuje se tím, že zmíněné nesrovnalosti vyskytují se zřídka a výminečně.
§ 238 na místě navrženého obsahu aby zněl takto: »Notář je povinen vydati straně k její žádosti podrobný seznam sazebních odměn za jednotlivé výkony a výloh, načež po zaplacení potvrdí příjem.«
§ 245 aby zněl takto:
»Seznamy sazebních odměn a výloh s potvrzením příjmu podle tohoto zákona nejsou podrobeny kolkovému poplatku.«
§ 246 aby zněl takto:
»Předchozí ustanovení platí obdobně o sazebních odměnách a výlohách u sepisování jakýchkoliv jiných právních listin než jen veřejných.« Důvody: O poplatcích notářů zmiňuje se vládní důvodová zpráva, že jsou celkem stejné jako ve dřívějších řádech.
Než ale je velmi žádoucno, aby ustanovení zastaralá byla odstraněna a některá novější ustanovení zase zjednodušena.
Tak odpadniž odiósní předpis »aby byl notář povinen v každém případě bezvýminečně seznamenati poplatky jím účtované a vybrané na prvopise, snímku, ověřeném opise a výpise atd. a potvrditi na nich příjem a ku žádosti strany ještě jí vydati zvláštní seznam útrat s potvrzením příjmu."
Žádnému podobnému stavu jako jsou advokáti, lékaři, autorisovaní civilní geometři a technikové, duchovní správcové atd. se neukládá exponovati sazební neb obvyklé odměny na každém kousku papíru o jejich úkonech.
Notář je spoután všemi možnými předpisy, podléhá kárné radě, má zákonní sazbu téměř pro všechny jednoduché výkony, je postaráno o upravení odměn při neshodě a proto stačí, když je povinen vydati straně ku její žádosti podrobný seznam útrat a potvrditi příjem.
Mají snad kontrolovati poznámky odměn na spisech, snímcích, opisech, výpisech atd. úředníci soudní, berní, peněžní, samosprávní a jiní, v jichž rukou písemnosti kolují a kterým úprava nenáleží?
Zajisté stačí předvedené paragrafy sestručniti, jak uvedeno.
Pro pilnost připravené již osnovy vládní nového řádu činí se závěr:
Zmocnění delegáti komorní uplatněte vytčené a zdůvodněné výluky a doplňky v časových anketách ministerských aspoň v uznaných případech stav nejvíce zatěžujících a nejnaléhavějších k uváženému uskutečnění.
  1. Základem této úvahy jest původní vládní osnova not.řádu, která byla již přepracována. Tyto úvahy přesto význampro další práce legislativní a je zajímavo, že některé názorydošly již uplatnění. Proto předkládáme úvahu svému čtenářstvu.
Citace:
MOTLÍK, Karel. Darování mezi manžely.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1927, svazek/ročník 9, číslo/sešit 8, s. 84-86.