Čís. 4378.

U cizozemské akciové společnosti lze za »stálé zastupitelstvo pro tuzemsko neb orgán, jemuž jest svěřeno, obstarávati obchody ve smyslu §u 99, odstavec třetí, j. n. uznati jen representaci (zastupitelstvo) odpovídající předpisům čl. 4 nařízení ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák., pokud se týče §§ 210—217 čl. 32 uh. zák. z roku 1875.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1924, R I 891/24).
Žaloba proti budapešťské firmě zadána byla na zemském soudu v Praze, jako soudu příslušném místně dle §u 99, odstavec prvý, j. n. K námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Otázku, zdali rekursní soud, zrušivší usnesení první stolice, je vázán právním názorem, projeveným v zrušovacím usnesení, také při rozhodování o novém, jeho právnímu názoru vyhovujícím usnesení prvé stolice, netřeba tu řešiti, neboť rekursní soud se v napadeném usnesení od právního názoru, projeveného ve zrušovacím usnesení, v pravdě ani neodchýlil. To lze jasně seznati, nepřihlíží-li se jen ku znění tohoto usnesení, nýbrž i k vývoji věci, za kterého k němu došlo. Žaloba se dovolávala sudiště majetku podle §u 99, odstavec prvý, j. n. Žalovaná strana je popírala, poukazujíc k tomu, že má na Slovensku továrny, podniky a sídlo své správy, že tím je pro ní založeno obecné sudiště podle místa správy ve smyslu §u 75 j. n., a že toto její obecné sudiště vylučuje sudiště majetku podle §u 99 j. n. Soud první stolice pokládal námitku nepříslušnosti za bezpodstatnou již podle tvrzení žalované strany, totiž proto, že sídlo správy na Slovensku není v »tuzemsku« ve smyslu jurisdikční normy, a zamítl námitku nepříslušnosti, nezabývaje se dále s otázkami, zdali žalovaná strana skutečně na Slovensku sídlo své správy má, jakého rázu toto její sídlo je a zdali vůbec sudiště, založené sídlem správy, vylučuje sudiště podle majetku. Rekursní soud nesouhlasil s názorem prvé stolice, že Slovensko není tuzemskem, a musil proto přikročiti především k řešení základní právní otázky, zdali sudiště podle sídla správy skutečně vylučuje sudiště podle majetku. Na tuto otázku odpověděl rekursní soud kladně a vyslovil zároveň právní názor, že pro cizozemskou akciovou společnost — jakou žalovaná firma nesporně je — jest založeno obecné sudiště podle sídla správy (§ 75 j. n.), tedy sudiště vylučující sudiště majetku podle §u 99 j. n., jež tehdy, má-li za prvé — což § 99 odstavec třetí j. n. jinak vyžaduje ohledně ostatních tam jmenovaných podmětů pro založení sudiště majetku — v tuzemsku stálé zastupitelství neb orgán, jemuž svěřeno jest obstarávati obchody, a vyhovují-li za druhé tato zařízení předpisu čl. 4 nařízení ze dne 29. listopadu 1865, čís. 127 ř. zák. S tohoto svého právního hlediska musil pak rekursní soud ovšem také naříditi, by bylo zjištěno, zdali žalovaná strana takové sídlo aneb orgány má. S další otázkou, zdali sídlo správy, jež žalovaná v odpovědi na žalobu tvrdila, je sídlem správy ve smyslu §u 99 odstavec třetí, j. n. a čl. 4 citovaného nařízení čís. 127/1865, se rekursní soud nezabýval a ani zabývati nemohl, neboť mu k tomu scházela právě proto teprve nařízená skutková zjištění. Vykládá proto dovolací stížnost ono zrušovací usnesení mylně, míníc, že rozlišuje mezi sídlem správy, pokud se týče trvalé správy, a mezi sídlem representace a že pokládá sídlo správy, jak je žalovaná v žalobní odpovědi tvrdí, za vhodné založiti obecné sudiště, vylučující sudiště majetku. V důsledku toho je také bezdůvodná výtka, že se rekursní soud od tohoto svého právního názoru, hájeného v prvním (zrušovacim) usnesení, odchýlil ve svém druhém (napadeném) usnesení, jež staví pojem trvalého sídla na roveň pojmu representace podle čl. 4. nařízení čís. 127 z roku 1865, neboť rekursní soud v druhém, napadeném, usnesení jen přesněji vyslovuje již původně hájené stanovisko, že zastupitelstva aneb orgány cizozemské akciové společnosti musí vyhovovati předpisu čl. 4. nař. ze dne 29. listopadu 1865, ř. z. č. 127, pokud se týče obdobným předpisům §§ 210—217 zák. čl. XXXII z roku 1875, má-li jimi býti založeno sudiště sídla správy podle §u 99, odstavec třetí, pokud se týče § 75 j. n. Právní názor, rekursním soudem v obou usneseních důsledně hájený, odpovídá plně zákonu. Právě citované předpisy, které v tomto směru pozdějšími předpisy nebyly podstatně změněny, nedovolují pochyby, že u cizozemské akciové společnosti za »stálé zastupitelstvo pro tuzemsko aneb orgán, jemuž svěřeno jest obstarávati obchody« ve smyslu §u 99, odstavec třetí, j. n. lze uznati jen těmto předpisům odpovídající representaci (zastupitelstvo). Jen na jejím místě se vede správa a proto lze jen toto místo podle §u 75 j. n. míti za sídlo společnosti, zakládající pro ni sudiště majetku, vylučující sudiště obecné. Ježto žalovaná ani netvrdí a rekursní soud podle výsledku konaného šetření právem neshledává za dolíčeno, že žalovaná firma má v oblasti čsl. republiky — ať již v zemích historických aneb na Slovensku — representaci (zastupitelstvo) řečeného rázu, není ani třeba řešiti otázku, zda Slovensko je tuzemskem ve smyslu jur. normy, čili nic, nýbrž lze i bez toho seznati, že pro ni obecné sudiště vůbec založeno není, tudíž také není vyloučeno sudiště majetku podle §u 99, odstavce prvý j. n., jehož se žaloba dovolává. Pro své stanovisko nemůže žalovaná strana ani těžiti ze zákona ze dne 11. listopadu 1919, čís. 12 sb. z. a n. z r. 1920. Potvrzením ministerstva obchodu ze dne 18. června 1924 je jen doloženo, že podniky, které mají provozovny na Slovensku, ale sídlo v Maďarsku, jsou zásadně vyzývány podle tohoto zákona, by přenesly svá sídla a hospodářská vedení do tuzemska. Ale neplyne z něho, že i žalovaná firma byla k tomu vyzvána. Sama také ani netvrdí, že do tuzemska přesídlila a své hospodářské vedení — totiž celé, jak onen zákon předpokládá, a nikoli jen ono tuzemských podniků — sem přenesla, naopak uvádí stále, že má své sídlo v Budapešti. Než, i kdyby také byla bývala vyzvána, nemělo by to pro tuto rozepři významu, protože podle poslední věty §u 1 řečeného zákona předpisy o opovědích zůstávají v platnosti, z čeho jde jasně na jevo, že i vyzvané podniky musí zříditi v tuzemsku sídlo správy, které musí k zápisu do obchodního rejstříku opověděti. Pokud se tak nestalo, nemají vyzvané podniky, třebaže je jim dovoleno obchody v tuzemsku provozovati, v tuzemsku sídla správy a jím založeného obecného sudiště. Zůstává proto rekurs i při posudku věci s tohoto hlediska bez úspěchu.

Citace:

č. 9241. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, číslo/sešit 9241, s. 379-383.