Č. 5047.


Legionáři. — Administrativní řízení: 1. * Legionářům přísluší podle § 4 zák. č. 462/1919 50% míst volných, která u toho kterého úřadu nebo podniku na ten čas jsou předmětem obsazování, nikoliv podle počtu všech míst od účinnosti zák. č. 462/1919 obsazovaných. — II. Příslušné ministerstvo může propůjčení vyhrazeného místa nelegioánři podle § 14 zák. č. 462/1919 prohlásiti za neplatné též z moci úřední.
(Nález ze dne 24. října 1925 č. 19614.) Věc: Okresní správní komise v Č. B. proti ministerstvu vnitra (za zúč. legionáře . . . adv. Dr. Frt. Jindra z Prahy) o obsazení míst okresních cestářů legionáři.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonost.
Důvody: Nař. rozhodnutím prohlásilo min. vnitra obsazení sedmi míst okresních cestářů nelegionáři , které se stalo v zasedání osk v Č. B. z 25. července 1923, ve smyslu §u 14 zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. za neplatné a nařídilo, aby cestáři, jimž místa tato byla propůjčena, byli do 4 neděl odi doručení tohoto rozhodnutí propuštěni, poněvadž osk obsazujíc zmíněná místa nedbala předpisů ustanovení §u 9 cit. zák., podle něhož jest obsazení míst veřejně vyhlásiti, zpraviti o něm mno (kancelář čsl. legií) a vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádostí. Povinné hlášení míst mělo se státi v Úředním listě čsl. republiky a lhůta k podání žádostí neměla býti zásadně kratší 4 neděl ode dne vyhlášení (čl. 13 nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb.). K námitce osk, že v zasedání z 25. července 1923 byla polovina míst okresních cestářů propůjčena legionářům, bylo podotčeno, že § 4 cit. zákona vyhrazuje legionářům 50% všech míst, jež byla od účinnosti tohoto zákona obsazována, a nikoliv jen 50% míst, jež se toho času obsazují.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost vytýká především, že žal. úřad nemohl ve věci vůbec rozhodnouti a prohlásiti obsazení míst za neplatné, když rozhodnutí se stalo ke stížnosti osob, které neměly pro zmíněná místa potřebné kvalifikace a proto nebyly oprávněnými žadateli ve smyslu §u 13 zákona.
Tuto námitku nemohl soud shledati důvodnou. Jest sice pravda, že podle §u 13 zák. může si stěžovati jen oprávněný žadatel, bylo-li místo vyhrazené legionáři propůjčeno proti ustanovení tohoto zákona. Avšak nehledě ani k tomu, že podle §u 14 není právo ministerstva, prohlásiti propůjčené místo za neplatné a naříditi propuštění zaměstnance, nijak vázáno na nějakou stížnost, nýbrž má býti ministerstvem vykonáno z úřední moci bez ohledu na to, zdali byla podána stížnost do obsazení místa čili nic, není z ustanovení zákona patrno, že oprávněným žadatelem ve smyslu §u 13 jest osoba, která má kvalifikaci pro dotčené místo požadovanou. Naopak vyplývá z §§ 1 a 7 zákona, že oprávněným žadatelem ve smyslu zákona může býti každý legionář, neboť každý legionář má podle uvedených ustanovení nárok žádati za udělení místa ve službě státní a veřejné. Jest tedy k podání stížnosti ve smyslu § 13 oprávněna každá osoba, která má vlastnosti v §u 2 zákona uvedené a uchází se o dotčené místo. Že osoby podavší uvedenou stížnost těmto podmínkám vyhovovaly, stížnost nepopírá.
St-lka vytýkala již ve správním řízení, že ustanovení §u 4 zák. vyhověla tím, že ze 13 obsazovaných míst propůjčila 6 míst legionářům. Naproti tomu vyslovil žal. úřad, že st-lka nevyhověla předpisu zákona proto, poněvadž podle §u 4 cit. zák. jest legionářům vyhrazeno 50% všech míst, jež byla od účinnosti tohoto zákona obsazena a nikoliv jen 50% míst, jež se toho času ousazují. Stížnost popírá správnost tohoto výkladu a namítá, že nemůže býti vyrovnána při pozdějším jmenování diference nastalá tím, že při druhém obsazování míst nebyli ustanoveni legionáři, když ministerstvo opomenulo při dřívějším obsazování použíti práva podle §u 14 zákona.
Soud neshledal názor vyslovený žal. úřadem správným. Podle §u 4 cit. zák. vyhrazuje se pro legionáře 50% všech tam uvedených míst, ke kterým patří, jak není sporno, i místa, o která v daném případě jde —, do té doby, dokud kancelář čsl. legií při mno neprohlásí, že na určitá místa pro legionáře nereflektuje. Když má býti obsazeno nějaké místo legionářům vyhrazené, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací ve smyslu § 9 zákona, povinen obsazení místa veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti a zpraviti o tom mno. Jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovení tohoto zákona, jest příslušné ministerstvo povinno prohlásiti podle §u 14 zák. toto obsazení za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel. Toto ustanovení neplatí však, když ode dne, kdy místo proti zákonu bylo obsazeno, do dne, kdy ministerstvo o něm zvědělo, uplynul jeden rok.
Z uvedeného ustanovení zákona jde, že mělo legionářům, kteří zamýšlejí vstoupiti do služeb v §u 4 uvedených, býti umožněno ucházeti se o uvedená místa, ve kterémžto případě jirn zákon zaručuje určitou kvótu míst obsazovaných, Nehlásil-li se legionář při určitém obsazování míst o takové místo, může místo to býti propůjčeno nelegionáři a nepodává ustanovení zákona žádného podkladu pro to, a neplyne ani z účelu zákona, že by toto místo mělo býti legionářům zachováno při dalším obsazování míst, takže by při dalším obsazování mělo býti po případě propůjčeno legionářům více než 50% míst obsazovaných.
Totéž platí pro případ, když bylo místo sice zadáno proti ustanovení zákona, když však úřad k tomu povolaný v jednoroční lhůtě proti takovému nezákonnému obsazování nezakročil.
Tvoří tedy základnu pro výpočet 50% kvóty ve smyslu §u 4 zákona jedině počet míst, o jichž obsazení v tom kterém případě jde, a nelze, jak žal, úřad míní, vzíti pro výpočet této kvóty za základ počet všech míst obsazovaných ode dne, kdy zákon vstoupil v platnost.
Tento názor jest také v souhlasu s prov. nař. k uvedenému zákonu ze 4. března 1920 č. 151 Sb. a s vl. nař. z 30. května 1922 č. 202 Sb., které v čl. 7, pokud se týče čl. I uvádějí, že místa v zákoně uvedená jest obsazovati v prvé řadě uchazeči-legionáři, do stanovené výše 50% volných míst.
V daném případě bylo, jak není sporno, osk-í ve schůzi ze dne 25. července 1923 obsazováno 13 míst okresních cestářů a bylo z těchto míst legionářům propůjčeno 6 míst.
Nemá proto nař. rozhodnutí, kterým bylo zrušeno jmenování všech 7 uchazečů — nelegionářů v zákoně žádného podkladu a mohla by nastati jen ohledně jednoho místa pochybnost, zdali snad bylo neprávem legionářům odňato.
Z těchto důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss jako nezákonné, aniž se soud musel zabývati dalšími námitkami stížnosti, že při vypsání míst byly zachovány předpisy zákona.
Citace:
Čís. 15214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 575-575.