NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Č. 9803.

Vojenské věci. — Legionáři: O podmínkách nabytí vlastnosti legionáře.
(Nález ze dne 5. dubna 1932 č. 5218.)
Věc: Stanislav S. v Praze proti ministerstvu národní obrany o přiznání charakteru legionáře.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. — Č. 9803 —
Důvody: Podle kmenového listu byl st-l jako jednoroční dobrovolník domobranec dne 15. ledna 1915 presentován k činné službě u býv. pevnost. dělostřel. pl. č. 3, přemístěn pak k pěšímu pluku č. 40, upadl dne 16. října 1915 do ruského zajetí, z něhož se vrátil v březnu 1918. Dnem 15. listopadu téhož roku presentován znovu jako domobranecký podporučík k činné službě u zem. voj. velitelství v Praze; byv pak k přihlášce své O. V. č. 42/1919 převzat do čsl. armády, byl v r. 1920 jmenován poručíkem a přeložen do kategorie důstojníků ženijního zbrojnictva z povolání. V této kategorii jmenován v r. 1923 nadporučíkem, načež v této hodnosti dne 16. června 1925 (O. V. č. 54/1925) přeložen do výslužby. Podáním z 29. července 1925 žádal st-l o započtení zajateckých let (t. j. od 16. října 1915 do 16. března 1918) pro úpravu výslužného, kteréžto žádosti mno nevyhovělo z důvodu, že neprokázal, že mu nebylo možno vstoupiti do čsl. legií. Rovněž zamítnuta další žádost z 10. února 1926, v níž st-l poukazoval na předčasné své pensionování a marné snahy o jeho zrušení a na účast svou na čsl. akci v ruském zajetí (č. j. 2748/39 odd. ex 1926).
Podáním ze 16. července 1926 žádal st-l o přiznání charakteru legionáře, kteréžto žádosti mno nař. rozhodnutím podle zák. č. 462/19 a vl. nař. č. 151/20 nevyhovělo v podstatě z důvodu, že v archivu ruské legie není o jeho přihlášce do čsl. zahraničního vojska záznamu, ani písemného dokladu a poněvadž zákon připouští svědectví jen výjimečně a potvrzení svědků byla vydána až v r. 1926, že vzniká pochybnost, zda po tak dlouhé době (10 let) nezaměnili přihlášku do zajatecké organisace se skutečnou přihláškou ke službě ve zbrani. Přihláška že ostatně sama o sobě nezakládá nároku, že § 2 cit. zák. požaduje, aby dobrovolně se přihlásivší v den 28. října 1918 v tomto vojsku též skutečně službu konal, nebo podal hodnověrný důkaz, že do zmíněného dne nemohl do něho býti zařaděn z důvodů na jeho vůli a moci nezávislých. St-l že sice v žádosti tvrdil, že koncem roku 1917 odejel z Bohoslovska s úmyslem vstoupiti v Kijevě do čsl. armády, ale že v Tambově od tohoto úmyslu upustil a využiv naskytnuvší se příležitosti, připojil se dobrovolně k transportu invalidů, vracejících se do Rakouska a setrval v něm i po seznání, že vlak směřuje přes Brest-Litovsk do Rakouska, nejsa nikým nucen a proti výslovné výzvě prof. Masaryka, aby se nikdo ze zajatců Čechů před ukončením války do Rakouska nevracel. Jeho dobrovolný návrat že byl rak. voj. správou odměněn jmenováním st-le domobraneckým podporučíkem se zpětnou platností. Také okolnost st-lem tvrzená, že v Tambově uvěřil sdělení jakýchsi ruských Čechů o rozpuštění čsl. zahraničního vojska, že není nepřekonatelnou překážkou vstupu do čsl. zahraničního vojska. St-l že nemohl vlastní vinou v den 28. října 1918 v čsl. zahraničním vojsku službu konati, čehož důkazem, že svědci jím vedení zůstali na místě až do roku 1918, vyčkávajíce příležitosti vstupu do čsl. zahraničního vojska, do něhož pak toho roku vstoupili. St-l že nebral přihlášky vážně ani se nepokládal za účastníka odboje, neboť se vrátil do Rakouska bez obavy pronásledování pro své velezrádné jednání a také pronásledován nebyl, naopak povýšením odměněn. — Č. 9803 —
Po převratu že se dal aktivovati jako býv. rakouský důstojník a o charakter legionáře že se počal ucházeti z hmotných důvodů až po svém pensionování v roce 1926, když mu před tím byla zamítnuta žádost o započtení doby ztrávené v zajetí. Že tedy v čsl. zahraničním vojsku služby vůbec nekonal a neprokázal hodnověrně, že do něho 28. října 1918 nemohl býti zařaděn z důvodů na jeho vůli a moci nezávislých.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí, uplatňující jediné neúplnost a vadnost řízení, uvážil nss toto:
Pro posouzení st-lova nároku jest rozhodným zákon č. 462/19 a prov. nař. vl. č. 151/20. Podle § 1 cit. zák. jsou legionáři čsl. vojíni, kteří vyhovují podmínkám § 2 zák., jehož odst. 1. stanoví, že legionářem jest každý dobrovolník čs. legionářské (revoluční — zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. národní rady v Paříži nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918 a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku nebo nařízení čsl. národní rady neb jiného čsl. revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, t. j. 28. října 1918 skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal, nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů na jeho moci a vlivu nezávislých nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čsl. vojenského orgánu k zařazení býti přítomen, — nebo který z ní byl řádně propuštěn.
Podle těchto ustanovení jest k nabytí vlastnosti legionáře zapotřebí splnění dvou podmínek: 1. dobrovolné přihlášky ke službě ve zbrani do československé revoluční armády a 2. skutečného výkonu služby v této armádě v den 28. října 1918, nebo hodnověrného průkazu, že z důvodů na jeho moci a vůli nezávislých nemohl přihlášený dobrovolník v uvedený den býti přítomen k zařazení v místě zařazujícího příslušného čsl. vojenského orgánu.
Nař. rozhodnutí odpírajíc st-li charakter legionáře odůvodnilo to nedostatkem obou zmíněných zákonných podmínek. Úsudek svůj, že st-l nepodal hodnověrného průkazu ve smyslu podmínky uvedené pod č. 2., opřelo o řadu skutkových okolností, které žal. úřad st-li v nař. rozhodnutí sdělil.
St-l spatřuje vadu řízení především v tom, že žal. úřad nepřihlédl k okolnosti, že byl st-li stále zadržován cestovní rozkaz, a že byv v úkrytu invalidního vlaku zavezen na území obsazené Němci a těmito vydán Rakousku, musel znovu nastoupiti vojenskou službu. Tím chce jednak dovoditi, že bez své viny nemohl v čsl. armádě konati v den převratu službu, jednak že jeho návrat do rakouské armády nebyl dobrovolný.
Než tyto okolnosti nejsou rozhodnými, neboť by v žádném případě nemohly přivoditi změnu úsudku žal. úřadu a prokázati jeho nesprávnost. Zadržování cestovního rozkazu vysvětluje pouze důvod st-lova rozhodnutí odcestovati z místa jeho zajetí (Bohoslovska) na vlastní pěsť, ale nemůže býti důkazem nemožnosti volného jeho rozhodnutí, zda chce vyhledati čsl. zahraniční vojsko (na př. v Kijevě), nebo se vrátiti do Rakouska, ani o tom, že by byl proti své vůli a moci nucen použíti invalidního vlaku rakouského a setrvati v něm až do příjezdu jeho na území obsazené vojskem německým. Nucené znovunastoupení vojenské služby v Rakousku jest jen důsledkem st-lova rozhodnutí pro návrat před ukončením války, neboť musel si přec býti vědom, že v Rak. nemůže vstoupiti do čsl. zahraničního vojska. Není proto vadou, že žal. úřad těchto okolností nezjišťoval.
Zůstávají tedy zjištění žal. úřadu o nedostatku podmínky uvedené pod č. 2. neotřesena a ježto nss neshledal, že by byla neúplná, musel je podle § 6 odst. 1 zák. o ss položiti za základ svého rozhodnutí.
Že by byl úsudek žal. úřadu ze zjištění těch odvozený nelogickým, stížnost netvrdí, ale vytýká dále vadnost řízení potud, že okolnosti shora zmíněné byly již předmětem úvahy ospravedlňovací komise legionářské, kterou byl st-l ospravedlněn a že vývodů tam provedených nemohl uplatniti v řízení správním, protože neznal jeho výsledků a provedených důkazů svědeckých a nemohl se o nich vyjádřiti.
Ani tu nelze dáti stížnosti za pravdu. Poukaz na výsledky ospravedlňovací komise legionářské, které v řízení správním nebyly uplatněny, jest podle § 5 zák. o ss nepřípustnou novotou, k níž nss nemůže přihlížeti. Mimo to jest výtka o neúčasti st-lově v řízení správním příliš povšechná, neuvádějíc, jaké návrhy a důkazy byl by st-l uplatňoval a proč má za to, že nedostatek jeho vyjádření o provedených důkazech svědeckých mohl v daném případě tvořiti podstatnou vadu řízení. Jak nss vyslovil již nál. Boh. A. 1598/22, mohla by býti řeč o podstatné vadě řízení jen tehdy, kdyby stížnost uvedla, proč st-lova neúčast v řízení správním přivodila mu újmu na jeho právech. Pouhé všeobecné tvrzení, že rozhodující úřad neměl správného podkladu právního pro své rozhodnutí, k tomu nestačí. Ostatně žal. úřad neprováděl jiných důkazů svědeckých než ty, které st-l ve svůj prospěch sám navrhl a z nichž žádný nebyl st-li nepříznivý. Jest proto bezdůvodnou námitka, že znemožněna mu obrana proti svědectvím nepříznivým.
Z těchto úvah vyplývá, že výrok žal. úřadu, že st-l neprokázal hodnověrně, že v den 28. října 1918 nemohl bez své viny konati v čsl. armádě revoluční službu, nepodařilo se stížnosti vyvrátiti. Schází-li však jedna z obou podmínek požadovaných § 2 zák. č. 462/19 pro nabytí vlastnosti legionáře, není nárok na přiznání charakteru jeho odůvodněn a nss nemusel se proto již ani zabývati námitkami stížnosti, které vytýkají vady řízení, pokud se toto týče výroku žal. úřadu o st-lově přihlášce do legie.

Citace:

č. 9803. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 704-707.