Čís. 15178.
Smluvená ztráta lhůt jako následek prodlení v placení nastává v pochybností jen tehdy, bylo-li prodlení zaviněno dlužníkem.

(Rozh. ze dne 7. května 1936, Rv I 1671/34.)
Žalovaný se zavázal mimosoudním narovnáním zaplatiti žalobkyni na původní její pohledávku menší částku v určitých splátkách pod ztrátou lhůt. První splátka byla splatná dne 31. prosince 1932. Žalovaný dne 30. prosince 1932 přikázal spořitelně své obce, aby žalobkyni tuto splatnou částku poukázala, což mu také bylo připověděno, avšak pro onemocněni spořitelních úředníků a pro přesídlení ústavu do jiných místností byla splátka poukázána teprve dne 4. ledna 1933 a došla dne 7. ledna 1933 žalobkyni. Žalobkyně tvrdíc, že nastala ztráta lhůt, zažalovala celou pohledávku. Prvý soud žalcobu zamítl. Odvolací soud, přikloniv se k právnímu hledisku žalobkyninu, uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalovaný shledává mylnost napadeného rozsudku v názoru, že již objektivní prodlení v placení oprávňovalo žalobkyni uplatniti následky smluvené ztráty lhůt, a poukazuje na to, že prodlení dlužníkovo předpokládá zavinění, čemuž nasvědčuje i zařádění § 1334 obč. zák. pod ustanovení občanského práva o náhradě škody, že však o nějakém zavinění dlužníkově v projednávaném případě nemůže býti řeči. Dovolateli nutno přísvědčiti, třebaže názor jím zastávaný je v nauce sporný. Zákon upravuje sice v § 1333 obč. zák. povinnost dlužníkovu, zaplatiti věřiteli v případě prodlení vymíněného placení dlužné jistiny úroky z prodlení, aniž tu předpokládá i subjektivní zavinění dlužníkovo. Občanský zákon však neupravuje výslovně smluvenou ztrátu lhůt jako následek prodlení dlužníkova a nutno proto z toho, že ustanovení § 1334 obč. zák. je zařaděno mezi předpisy o náhradě škody a výjimku v § 1333 obč. zák. stanovenou nelze rozšířiti, míti za to, že tento smluvní následek prodlení v placení nastane pouze tehdy, bylo-li prodlení dlužníkem podle §§ 1294, 1295 obč. zák. zaviněno. Ježto dovolatele takové zavinění nestíhá, bylo jeho dovolání vyhověno.
Citace:
Čís. 8050. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 746-747.