NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 14016.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní: I. * Obsazení řádně systemisovaného místa obecního tajemníka může spadati podle okolností případu do věcného rozsahu oprávnění obecního gerenta ve smyslu § 106 čes. obec. zříz. — II. Úlevy poskytnuté legionářům na základě zákona č. 282/1919 Sb. při přijímání do státních úřadů platí i pro přijímání do obecních služeb.
(Nález ze 14. prosince 1937 č. 15495/37.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 1069/21, 1129/22, 9211/31.
Věc: Leopold M. a Alois M. v Prachaticích (adv. Dr. Eduard Westphalen-Fiirsternberg z Prahy) proti rozh. zem. úřadu v Praze z 5. září 1934 o obsazení místa městského tajemníka.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Vládní komisař v Prachaticích vypsal podle vyhlášky ze 14. listopadu 1933 veřejný konkurs na obsazení místa veřejného městského úředníka pro obor služby konceptní (městského tajemníka). V podmínkách uvedeno mimo jiné, že místo je systemisováno v II. služ. třídě, 4. platové stupnici podle zákona č. 103/1926 Sb., že se obsadí v poměru čekatelském a že uchazeč musí prokázati, že absolvoval s prospěchem střední školu a složil zkoušku dospělosti, jakož i že není starší 35 let.
Výměrem vládního komisaře z 23. prosince 1933 propůjčena bylo uvedené místo zúč. straně, která podle seznamu žadatelů je legionářem, vykazovala studium na reálce s maturitou, dále studium na abiturientském kursu obchodní akademie, bankovní praksi a byla 41 rok stará.
Proti tomu podaná odvolání st-lů jako voličů a poplatníků zamítl okr. úřad v Prachaticích výměrem z 8. května 1934 a další odvolání žal. úřad nař. rozhodnutím mimo jiné z těchto důvodů:
Proti obsazení systemisovaného místa městského tajemníka odvolatelé namítají, že vládní komisař jako orgán podle § 106 obec. zříz. čes. pro správu obce ustanovený nebyl k aktu tomu příslušný, poněvadž nejde o běžnou záležitost správy obecní a vzniká tím obci trvalé zatížení. Tato námitka není důvodnou, neboť sluší přiznati takové oprávnění i povinnost vládnímu komisaři, zejména v tomto případě, kdy vzhledem k čl. V. č. 2 prováděcích předpisů č. 54/1920 zem. zák. čes. musil býti do 3 měsíců na místo vypsán veřejný konkurs a kdy šlo o akt naléhavý, jehož odsunutím by vzešla obci podstatná škoda, jak v naříkaném výměru bylo již uvedeno, zvláště, uváží-li se, že již od 1. ledna 1929, jak sami odvolatelé uznávají v původním odvolání, nebylo toto místo vedoucího konceptního úředníka v obci mající přes 4000 obyvatel řádně obsazeno a tím úřadování obecní ocitlo se v povážlivém stavu, který může vyvolati hospodářské a finanční újmy této obce. Námitka, že obsazení místa toho v poměru čekatelském s nárokem na postup do 4. plat. stupnice je pro věc neprospěšné a že postačilo by ustanovení smluvní, je bezdůvodná, neboť v tomto případě, kdy jde o nutné obsazení uprázdněného místa vedoucího konceptního úředníka podle zákona č. 35/1908 z. z. čes. ve znění zákona č. 443/1919 Sb., je pro obec »výhodnější stanoviti služební poměr ve smyslu těchto zákonů, aby výkon úřadování a z něho vyplývající služební povinnost a zodpovědnost náležitě byly zabezpečeny, čehož u poměru smluvního v té míře nelze dosíci.
Pokud pak se vytýká, že ustanovený úředník je starší 35 let a nemá samosprávné předchozí prakse, sluší vzhledem k tomu, že úředník ten je čsl. legionářem, podle zák. č. 462/1919 Sb., pro něhož platí podle § 1 vlád. nař. č. 12/1921 Sb. věková hranice 45 roků pro přijetí do státní služby, uznati, že úředník ten, narozený 16. února 1892 v Praze, této podmínce vyhovuje; pokud se týče prakse samosprávné, nebyla prakse ta konkursní podmínkou a není ani účelným ustanovení úředníka, který absolvoval s vyznamenáním abiturientský kurs Čsl. obchodní akademie v Praze a vykazuje víceletou úspěšnou bankovní praksi.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Na sporu před žal. úřadem byly dvě otázky: Především otázka, zda vládní komisař jako obecní gerent nepřekročil věcný rozsah svého oprávnění tím, že obsadil na základě jím vypsaného konkursu uprázdněné místo vedoucího konceptního úředníka městské obce Prachatic, a za druhé otázka, zda obsazovací akt sám odpovídá platnému právu. Obě otázky zodpověděl žal. úřad ve prospěch opatření vládního komisaře, a to pokud jde o otázku prvou, v podstatě v úvaze, že na obsazení uvedeného místa sluší pohlížeti jako na opatření naléhavé, jehož odsunutím by vzešla obci podstatná škoda. Má-li za tohoto stavu věci stížnost v prvé řadě zato, že obsazení místo vedoucího konceptního úředníka odporuje ustanovení § 106 čes. obec. zř. proto, že nešlo ,o běžnou záležitost obecní, nepostihuje námitkou tou obsah a celý smysl nař. rozhodnutí a nemohl proto soud přezkoumati zákonitost nař. výroku s hlediska námitkou tou uvedeného na přetřes. Než stížnost obrací se dalšími svými vývody i proti pravému obsahu nař. rozhodnutí v otázce věcného rozsahu oprávnění obecního gerenta a dovozuje, že nešlo o věc naléhavou již proto, že uvedené místo městského tajemníka bylo neobsazeno v důsledku špatných finančních poměrů obce 5 roků a nedostatku tomu mohlo býti odpomoženo ustanovením výpomocné síly. Stížnost v tom směru zdůrazňuje, že i kdyby bylo bývalo obsazení uvedeného místa nutným, bylo by zmocnění vládního komisaře lépe vyhovovalo, kdyby byl k obstarání agendy ustanovil výpomocnou sílu na přechodnou dobu. Námitka ta není důvodná.
Podle ustálené judikatury tohoto soudu (srov. na př. Boh. A 9211/31, 1129/22, 1069/21) jest obecní gerent ve smyslu obec. zř. oprávněn prováděti jen akty běžné správy a akty do té míry neodkladné, že by jejich odsunutím vzešla obci podstatná škoda. Leží tedy opatření, jež se vymykají pojmu běžné správy obecní zásadně mimo okruh působnosti gerentovy a mohou spadati do sféry jeho oprávnění jen v tom případě, kde jde podle okolností toho kterého případu o akt neodkladný, aby odvrácena byla podstatná škoda obce. Podstatnou škodou sluší zajisté rozuměti škodu hospodářskou, tudíž škodu, jež je v zevnějším světě dobře zjistitelná jako újma na hmotných statcích. Zda in concreto tyto pojmové předpoklady pro opatření obecního gerenta jsou dány, jest ovšem otázkou skutkovou, kterou může nss přezkoumávati jen s hlediska § 6 zákona o nss č. 164/1937 Sb., t. j., zda žal. úřad zjednal si pro její zodpovědění v řízení správním bezvadně skutkový podklad, a činí-li skutkové okolnosti logicky možným závěr, k němuž úřad dospěl. Zkoumaje v tomto rámci odpověď, kterou dal žal. úřad na výtky, týkající se neodkladnosti obsazení místa obecního tajemníka, nemohl nss shledati, že by odpověď ta byla stižena některou z vad právě uvedených.
Žal. úřad, odpovídaje na uvedenou otázku, opřel se nejen o vlastní důvody, ale i o důvody výměru I. stolice (arg. věta: Kdy šlo o akt naléhavý, jehož odsunutím by vzešla obci podstatná škoda »jak v nař. výměru bylo již uvedeno«, ...). Této bylo obsazení místa obecního tajemníka věcí neodkladnou v podstatě proto, že podle zjištění vládního komisaře nebyly v obecní kanceláři vyřízeny spisy dokonce z roku 1925, protokol byl nesprávně a nespolehlivě veden, registratura je vadná a mnohé spisy dokonce z posledního údobí správního městského zastupitelstva nelze nalézti. Dále z mobilárního inventáře a z bibliotéky vyšly kusy z evidence a někteří obecní zaměstnanci neobdrželi dosud ustanovovacích dekretů anebo pouze neúplné. Důvody žal. úřadu pak k tomu ještě dodávají, že obecní úřadování octlo se tím, že již od 1. ledna 1929 nebylo místo vedoucího konceptního úředníka v obci mající přes 4000 obyvatel řádně obsazeno, v .povážlivém stavu, který může vyvolati hospodářské a finanční újmy obce. Ze souvislosti předeslaných důvodů vyplývá, že žal. úřad svůj závěr, že byly dány předpoklady pro obsazení místa vedoucího konceptního úředníka jako opatření neodkladného ve smyslu shora vyloženém, odůvodnil konkrétními skutečnostmi, a mýlí se proto stížnost, vidí-li vadnost řízení v tom, že neodkladnost uvedeného opatření z důvodu odvrácení podstatné škody obce nebyla zdůvodněna, nýbrž bez jakýchkoli bližších důvodů pouze potvrzena.
Jak uvedeno, viděl žal. úřad v makatelných nedostatcích, ba nepořádcích v administraci obecních věcí, které podle obsahu spisů záležely i v tom, že nebyly od poplatnictva vybírány dlužné dávky značných obnosů, ba že obec vykazovala za dlužný elektrický proud pohledávku okolo 80000 Kč, ony skutečnosti, jež ve svých důsledcích znamenaly pro obecní hospodářství podstatné škody a jichž odstranění bylo v zájmu obce tudíž nevyhnutelné. Snaží-li se za tohoto stavu stížnost otřásti správností závěru žal. úřadu co do neodkladnosti zmíněného opatření vládního komisaře výtkou, že místo tajemníka nebylo obsazeno 5 let a že by bylo postačilo ustanoviti k vypracováni nedodělků výpomocnou sílu, přehlíží, že skutečnost neobsazení určitého místa sama o sobě ještě neprokazuje, že by obsazení místa toho nebylo nezbytně nutným, resp. že by obci neobsazením nemohla vzniknouti podstatná škoda, jakož i že podle zjištění žal. úřadu nešlo toliko o zpracování nevyřízených spisů, nýbrž o odstranění nedostatků ve správě a řízení obecních věcí, tedy o nápravu administrace obecních věcí, k níž bylo třeba trvale ustanoveného vedoucího úředníka obecního.
V závěru svých vývodů, jež míří proti přípustnosti obsazení místa vedoucího úředníka obecním gerentem, pokládá stížnost za mylný názor žal. úřadu, že by obec utrpěla škodu prozatímním obsazením místa, a tvrdí, že by provisorní plat za jeden nebo dva roky, i kdyby byl podstatně vyšší než tajemníka trvale ustanoveného, byl obec méně zatížil. Leč výtka ta je proti spisům a tudíž bezdůvodná. Žal. úřad nevychází v nař. rozhodnutí ze zjištění, o němž mluví předeslaná výtka, nýbrž odpovídaje na námitku odvolání, v níž bylo dovozováno, že by postačilo ustanovení smluvní, uvedl, že výtka ta je bezdůvodná, neboť v tomto případě, kdy jde o nutné obsazení uprázdněného místa vedoucího konceptního úředníka podle zákona č. 35/1908 z. z. čes. ve znění zákona č. 443/1919 Sb., je pro obec »výhodnější stanoviti služební poměr ve smyslu těchto zákonů, aby výkon úřadování a z něho vyplývající služební povinnost a zodpovědnost náležitě byly zabezpečeny, čehož u poměru smluvního v té míře nelze dosíci«. O nějaké škodě pro obec z prozatímního obsazení místa není tedy v nař. rozhodnutí řeči a opačný předpoklad stížnosti tedy nedoložený.
Pokud jde o způsob ustanovení zúč. strany obecním tajemníkem, namítá stížnost především, že postup při obsazování odporuje zákonným předpisům a zvyklostem, neboť obsazení tajemnického místa zúč. stranou bylo prý provedeno bez ohledu na její kvalifikaci, když se hlásili i jiní uchazeči o místo s vyšším předběžným vzděláním a delší praksí. Ani v tom nemohl nss stížnosti přisvědčiti. Podle znění konkursní vyhlášky byl mezi podmínkami pro Obsazení tajemnického místa v Prachaticích s hlediska odborné kvalifikace vysloven jen požadavek, aby uchazeči o toto místo prokázali, že absolvovali s prospěchem střední školu a složili zkoušku dospělosti. Že by uchazečům s vyšším vzděláním měla býti dána přednost v konkursních podmínkách, uvedeno nebylo. Zúč. strana shora uvedené podmínce školského vzdělání plně vyhovovala. Nelze proto mluviti o tom, že by propůjčení tajemnického místa bylo nezákonné, resp. v odporu s vyhlášenými konkursními podmínkami.
Stížnost dále namítá, že vládní komisař jmenoval proti podmínkám konkursu uchazeče staršího 35 roků a že, ospravedlňuje-li tento poklesek nař. rozhodnutí poukazem na zákon č. 462/1919 Sb., resp. § 1 vlád. nař. č. 12/1921 Sb., přehlíží, že § 1 cit. vlád. nař. vztahuje se jen na přijímání do státních služeb a nikoli na jiná místa a tedy také nikoli na místa u autonomních obcí. Ani v tomto směru nemohl nss dáti stížnosti za pravdu. Zákonem o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů č. 282/1919 Sb. byla vláda zmocněna, aby stanovila zásady, dle nichž příslušníkům československých zahraničních vojsk (legionářům) mohou býti dány dispense od všeobecně platných formálních podmínek pro dosažení různých státních úřadů, pokud žadatel skutečně odborně vyhovuje (na př. co do výšky těla, věku, stavu, formálního průkazu o předepsaných studiích). Zákon o propůjčování míst legionářům č. 462/1919 Sb. v § 7 odst. 4 stanovil, že úlevy poskytnuté legionářům na základě zákona č. 282/1919 Sb. při přijímání do státních úřadů platí i pro přijímání do jiných služeb v § 4 zákona uvedených (srov. i čl. III. nař. č. 202/1922 Sb.). V posléz uvedeném předpisu mluví se o místech ve službách zem., okr. a obec. úřadů atd. a sluší proto předpisy o úlevách legionářů při přijímání do služeb státních úřadů vztahovati i na služby u obecních úřadů. Mýlí se proto stížnost, má-li zato, že se předpisy o úlevách co do formálních podmínek pro dosažení státních úřadů vztahují jen výlučně na služby státní a nikoli na služby u obecních úřadů. Předpis § 1 nař. č. 12/1921 Sb. ustanovuje, že pro dosazení legionářů v úřad je potřebí povolení ústředního úřadu, jestliže legionář překročil 45. rok věku a nebyl dosud ve státní službě. Posunul tedy hranici věkovou u legionářů i pro přijímání do služeb u obecních úřadů do 45. roku věku, což znamená,že je uchazeč-legionář co do věku až do 45 let způsobilým uchazečem o místo obecního úředníka, i když by positivní předpis hranici věkovou určoval jinak. Namítá-li za tohoto stavu práva stížnost, že předpisu § 1 nař. č. 12/1921 Sb. nemohl žal. úřad použíti k ospravedlnění obsazení místa zúč. stranou proto, že neodpovídala výslovné podmínce konkursní v příčině věkové hranice, nemohl ji uznati soud důvodnou, neboť podmínku konkursu, že uchazeči o místo městského tajemníka v Prachaticích mají býti ne starší 35 roků, sluší vykládaiti jen v souvislosti s ustanovením § 1 cit. vlád. nař. č. 12/1921 Sb. Lze tedy právem usuzovati, že podmínka konkursu v příčině věkové hranice týkala se jen normálních případů uchazečů-nelegionářů, že však nevylučovala případný vyšší věk uchazeče-legionáře, pokud nepřesahoval hranici normovanou platným speciálním předpisem. Ale pak nelze viděti, překročení této podmínky v tom, že vládní komisař při obsazování místa městského tajemníka přidržel se ustanovení § 1 cit. již vlád. nař., a není tu tedy ani nezákonnosti, pro kterou by mohlo býti toto propůjčení místa žal. úřadem zrušeno.

Citace:

Č. 14016. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1134-1138.