Č. 3419.

Zemští úředníci: I. Předpis § 3 zák. č. 495/1921 o parifikaci zaměstnanců autonomních se zaměstnanci státními zahrnuje všechny druhy požitků a práv zemských zaměstnanců. — II. §em 10 služ. pragmatiky státních úředníků v souvislosti s §em 3 zák. č. 495/1921 a §em 19 zák. č. 394/1922 není upravena otázka případného nároku zemských zaměstnanců ve Slezsku na odbytné při rozvázání jejich zatímního služebního poměru.
(Nález ze dne 31. března 1924 č. 13 399/23.) Věc: Hedvika T. v Opavě proti zemské správní komisi v Opavě o odbytné.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka byla za války v r. 1918 ustanovena státem jako písařská síla v prosektuře slezské zemské nemocnice. V květnu 1921 byl tento služební poměr vypovězen, avšak správa prosektury zaměstnávala st-lku fakticky dále za remunerace z peněz zemských, až posléze zsk dala jí k 31. prosinci 1921 výpověď. Přes to byla st-lka ponechána ve službě dále, dekretem z 27. března 1922 bylo jí pak sděleno, že zsk se usnesla podržeti ji na dále v zem. službách v dosavadní provisorní vlastnosti a přikázati ji služebně zemské prosektuře v Opavě; zároveň pokázány jí od 1. ledna 1922 služební požitky normované v § 10 pravidel z 11. února 1920 pro čekatelky na místa ženských kancel. úřednic, a to služné roční 2 604 K, s místním přídavkem 300 K a s příslušnými drahotními přídavky.
Když v září 1922 st-lka podala žádost za ustanovení definitivní, zsk se usnesla vzhledem k nadbytku personálu žádosti té nevyhověti a dáti st-lce počínajíc 1. lednem 1923 tříměsíční výpověď (výnos z 28. prosince 1922).
Podáním de pres. 12. března 1923 st-lka žádala, aby podle § 6 pensijních předpisů pro zemské zaměstnance slezské bylo jí dáno jednoroční odbytné. Nař. výnosem byla žádost ta zamítnuta s odůvodněním, že podle § 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. musí býti služební požitky a právní nároky zaměstnanců zemí od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních dle tohoto zák., podle § 10 stát. služ. pragmatiky může však provisorní služební poměr výpovědí na jeden měsíc kdykoli býti zrušen; jestliže zsk dala st-lce výpověď tříměsíční a platila jí požitky až do konce března 1923, učinila více nežli k čemu byla povinna, a dalších závazků nemá.
O stížnosti podané do tohoto výn. nss uvážil: — — —
St-lka brojí proti nař. rozhodnutí především námitkou, že případ její nelze posuzovati dle předpisů služ. pragm. pro zaměstnance státní, nýbrž i na dále jedině podle § 6 pens. předpisů pro zem. zaměstnance slezské, poněvadž zák. č. 394/1922 v § 19 provádí parifikaci autonomních zaměstnanců se státními jenom pokud se týče služebních požitků a právních nároků tímto zákonem dotčených, mezi ty však nárok st-lkou uplatňovaný nenáleží. Tento názor o sobě jest sice správný. Ale st-lka zapomíná, že již zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. v § 3 nařídil docela všeobecně, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců zemí, stanovené služebními řády neb usneseními těchto korporací, pokud přesahují míru jednotlivých druhů požitků, práv a nároků úředníků státních stejné nebo rovnocenné kategorie, musí býti nejdéle do konce r. 1922 uvedeny na míru požitků, práv a nároků zaměstnanců státních. Tento předpis mluví docela všeobecně, zahrnuje všechny druhy požitků a práv autonomních zaměstnanců, a tedy i nárok na odbytné, uplatňovaný st-lkou. I když tedy nař. rozhodnutí nemá dostatečného podkladu v zák. č. 394/21, je s dostatek založeno v předpisu § 3 zák. č. 495/21. I jednalo by se pouze o to, zda ustanovení § 6 pensijních předpisů pro slezské zemské zaměstnance z 11. února 1920 č. j. 4048, na něž se st-lka odvolává a jehož použitelnost na ni žal. úřad nepopírá, je skutečně příznivější nežli obdobné ustanovení platné pro úředníky státní, a zda bylo tedy zákonem č. 495/21 zrušeno.
Žal. úřad se touto otázkou ovšem nezabýval. Opřel se jediné o ustanovení § 10 služ. pragm. státní, které dává služebnímu úřadu právo rozvázati provisorní služební poměr jednoměsíční výpovědí, a dovozuje z něho, že — když st-lce dal výpověď tříměsíční a postupoval proti ní tedy mírněji, nežli připouští předpis právě cit. — není již povinen poskytnouti jí odbytné. Tato konkluse je však chybná. Z § 10 služ. pragm. ve spojení s § 3 zák. 495/21 jde jenom tolik, že st-lka nemohla činiti nárok, aby jí byla dána výpověď delší nežli jednoměsíční, a nebyla by se mohla cítiti zkrácenou, kdyby ji byla zsk vypověděla na jeden měsíc. Ale neplyne z uvedených předpisů naprosto ničeho pro otázku, má-li či nemá-li st-lka nárok na odbytné, poněvadž tato otázka ohledně provisorních státních zaměstnanců v § 10 služ. prag. není upravena. Okolnost, že úřad st-lku ponechal v aktivní službě o dva měsíce déle nežli byl povinen, nemohla ještě zbaviti ji nároku na odbytné, pokud by nárok ten v předpisech podle daného stavu pro st-lku nyní platných byl za-ložen.
Ustanovení § 10 státní služ. pragmatiky nestačí tedy k zamítnutí nároku st-lkou uplatněného, pročež bylo nař. rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 3419. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 910-912.