NPD documents search: Všehrd, 16 (1935) - Kolik se vydává a kolik stojí posluchač práv?

Čís. 564.

Ustanovením § 7 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. není vyloučen dovolací rekurs proti usnesení druhé stolice, jímž určení náhrady bylo vůbec odepřeno.
Určiti výši náhrady dle § 7 v řízení mimosporném jest soud i tehda povinen, je-li sporno, komu náhrada přísluší (Rozh. ze dne 23. června 1920, R II 131/20.)
Pražská firma koupila od ostravského tčžířstva vagon uhlí, jenž byl při dopravě severní dráhou zabaven na základě požadovacího práva dle § 6 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. Těžířstvo dohodlo se s dráhou o náhradě. Žádost pražské firmy, by stanovena byla náhrada za zabavené zboží dle § 7 a 57 cís. nař. soud prvé stolice pro tentokráte zamítl. Důvody: Jest sporným, kdo jest vlastně držitelem uhlí ve smyslu § 7 cit. nař., zda pražská firma či ostravské těžířstvo. Jde tu o řešení sporné otázky, jež třeba provésti cestou spornou (§ 2 čís. 7 nesp. pat.). Nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. zák. ustanovuje v § 7, že náhradu za zboží podle § 6 požadovanou ustanovuje soud v cestě nesporné, nebylo-li docíleno dohody mezi vlastníkem (držitelem) zabaveného zboží a osobou, v jejíž prospěch bylo zboží požádáno. V případě, o nějž jde, je spor o to, zda docíleno bylo dohody, to jest o to, zda těžířstvo, jež se s dráhou ohledně ceny zabaveného zboží dohodlo, bylo, oprávněno se vyrovnati. Okolnost tu třeba vyřešiti cestou spornou, pročež bylo žádost pro tentokráte zamítnouti. Rekursní soud usnesení potvrdil v podstatě z týchž důvodů. Dovolací stížnost proti usnesení soudu rekursního byla soudem prvé stolice odmítnuta dle § 528 c. ř. s. s poukazem k § 7 odstavec třetí cís. nař. ze dne 23. března 1917 č. 131 ř. zák. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Rekurentka stěžuje si do naříkaného usnesení proto, že jí byl její rekurs do usnesení krajského, soudu jako rekursního soudu podaný jako nepřípustný zamítnut a dovozuje, že první soud k odůvodnění svého zamítavého usnesení neprávem se odvolává na ustanovení § 528 c. ř. s., poněvadž se v daném případě jedná o záležitost nesporného řízení a že dle ustanovení § 7 cís. nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. z. jest revisní rekurs jenom tehdy vyloučen, když bylo rozhodnuto o výši náhrady, nikoliv ale v tom případě, když k určení výše náhrady nedošlo, jak tomu jest v tomto případě. I když rekursní soud nemůže vývodům rekurentky pokud se týká té otázky, že jde o rozhodnutí záležitosti řízení nesporného, na které ustanovení § 528 c. ř. s. použiti nelze, upříti odůvodněnosti, nemohl přes to rekursu vyhověti, poněvadž ustanovení § 7 cit. nař. všeobecně stanoví, že do rozhodnutí druhé instance další opravný prostředek je vyloučen a nepřipouští ho v tom případě, když o výši náhrady rozhodnuto nebylo. Kdyby zákonodárce byl zamýšlel revisní rekurs vyloučiti jen v tom případě, když o výši náhrady v první a druhé stolici bylo rozhodnuto, připustiti ho ale v tom případě, když nárok přiznán nebyl, byl by to jistě výslovně ustanovil. Poněvadž ale se tak nestalo, musí se ustanovení § 7 cit. cís. nař., že výše požadované náhrady má se vyšetřiti v cestě nesporného řízení, vykládati tak, že soud při vyšetření má postupovati dle zásad řízení nesporného, pokud se však ustanovení lhůty rekursní a vyloučení revisního rekursu dotýče, že platí zvláštní předpis v § 7 cit. nař. obsažený. Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, zrušil posléz uvedená usnesení obou nižších stolic, jakož i usnesení ve věci samé a uložil soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a znovu rozhodl. Důvody:
Poněvadž dle čl. X. nov. o úl. soud. (§ 14 odstavec druhý nesp. pat.) nepřípustné rekursy již prvou stolicí mají býti odmítnuty, dlužno nejprv řešiti otázku, zdali dovolací rekurs do usnesení druhé stolice je přípustný. K otázce té dlužno přisvědčiti. Sice § 7 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z. a § 24 min. nař. ze dne 1. září 1917 čís. 369 ř. z. rekurs proti rozhodnutí druhé stolice vylučují, avšak předpokládají patrně rozhodnutí, kterým náhrada určena byla a jedná se pouze o její výši. Ustanovení to nevztahuje se tedy na případ, kdy určení náhrady vůbec bylo odepřeno, takže žadateli hrozí ztráta nároku, poněvadž, když určení náhrady odkázáno jest na pořad řízení nesporného, nelze se ho pak domáhati pořadem práva (§ 477 c. ř. s. čís. 6). Poněvadž v tomto případě jde o takové odepření, je rekurs dovolací přípustný, a bylo proto pro patrnou protizákonnost (§ 16 nesp. pat.) tak rozhodnouti, jak se stalo. Okolnost, že držení, pokud se týče vlastnictví vypožadovaného uhlí jest mezi dvěma pretendenty, žadatelem a těžířstvem sporno, nemůže býti překážkou, aby obnos náhrady na návrh kteréhokoli z nich určen nebyl. Neboť dokud určen není, nelze na zaplacení žalovati, protože jak již výše řečeno, určení odkázáno na pořad řízeni nesporného. Pochod musí tedy býti zcela opačný, než jak si ho nižší stolice představují; neslušiť napřed vyžadovali rozřešení sporné otázky, komu z obou pretendentů nárok náleží a pak teprve chtíti náhradu určovati, nýbrž napřed musí tato býti určena a žadateli ponecháno na vůli, by se svého nároku na zaplacení domáhal. Rozhodnutí sporu o nárok mezi oběma pretendenty nevázalo by třetího účastníka, jenž k placení povinen jest, a spor byl by tedy zbytečný. K placení povinná třetí strana mohla se zachovati dle § 1425 obč. zák., načež pak byl by soud na žalobu jednoho neb druhého pretendenta rozhodl o tom, komu z nich složený peníz náleží, dle poslední věty § 348 obč. zák. Když však dlužník peníz k soudu nesložil, nýbrž, jak ze spisů zřejmo, vyrovnal se s druhým pretendentem, nemůže prvému býti bráněno, aby svá práva neuplatňoval žalobou, která ale předpokládá, že výše nároku byla v nesporné cestě už určena.

Citace:

č. 564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 394-396.