NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 5026.

Církevní věci (Slovensko): O odnětí státních příplatků duchovnímu podle § 9 zák. čl. XIV : 1898.
(Nález ze dne 20. října 1925 č. 19201).
Prejudikatura: Boh. 2034, 2469, 3568, 3700 adm. a j.
Věc: Vincenc B. ve Z. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě stran požitků ze státních prostředků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřadu došlo dne 11. června 1923 společné udání několika osobností ve Z, na nepřístojné chování tamního římsko-katolického kaplana Vincence B. Maje mimo to po ruce číslo týdenníka Národná stráž, obrátil se žal. úřad přípisem z 8. srpna 1923 na biskupský ordinariát v Trnavě, zasílaje výstřižek z onoho týdenníku, vztahující se na počínání Vincence B., a žádal na základě této zprávy, aby bylo proti Vincenci B. po rozumu § 9 zák. čl. XIV : 1898 resp. § 5 zák. čl. XIII : 1909 zavedeno disciplinární vyšetřování, jehož výsledek budiž sdělen ve lhůtě stanovené cit. §em 5.
Apoštolská administratura v Trnavě přípisem z 20. listopadu 1923 uvědomila žal. referát, že po rozumu jeho vyzvání nařídila proti Vincenci B. disc. vyšetřování, které však skončilo tím, že Vincenc B. byl ve příčině veškerých jemu za vinu kladených deliktů osvobozen. Opatřiv si ve příčině chování Vincence B. zprávu župního úřadu v Nitře, prohlásil žal. úřad nař. výnosem, že osvobozující rozsudek biskupského ordinariátu na základě údajů jsoucích mu k disposici nebéře na vědomí a zastavuje Vincenci B. veškerou výplatu požitků ze státních prostředků řádných i mimořádných.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Zákonný podklad pro nař. rozhodnutí sluší spatřovati — a i stížnost sama jej spatřuje —v normě třetího odstavce § 9. uh. čl. zák. XIV : 1898, kterážto norma v podstatě věci tuto na sporu jsoucí nedoznala změny pozdějším změňujícím zák. čl. XIII : 1909 (srovnej jeho § 5.). Podle uvedené normy udílí se ministru kultu a vyuč. pravomoc, osvobodila-li církevní vrchnost příslušného duchovního ve svém disc. nálezu, ač žaloba byla odůvodněnou, aby na základě dat mu po ruce jsoucích státní plat doplňkový duchovnímu odňal, a to řídě se předpisy bodu b) § 7 zák. čl. XIV : 1898. Bod b) § 7., jehož se takto třetí odstavec § 9. dovolává, stanoví, že doplňkového platu nemůže se státi účastným, a byl-li ho účastným, že ho pozbývá onen duchovní, jenž se dopouští těžkého mravního přečinu, jeho postavení znehodnocujícího, anebo dá na jevo chování státu nepřátelské, a jenž proto byl odsouzen rozsudkem trestního soudu anebo cestou řízení disc, a to pokud trestní soud uloží mu trest na svobodě, po dobu trestu a po odbytí trestu, ostatně na dobu tří let, čítajíc ode dne, kterého nastala právní moc trest, rozsudku nebo disc. nálezu, resp. kterého bylo učiněno min. opatření uvedené v § 9. Při opětovaném podob, odsouzení nastane ztráta požitků navždy. Norma prvého odst. § 4. zák. čl. XIII : 1909 modifikovala uvedená ustanovení § 7. zák. čl. XIV : 1898 v ten rozum, že dočasné odnětí kongruy může trvati nejvíce tři roky.
Stížnost nenamítá, že konkrétně neběželo o delikty, vzhledem k nimž jest opatření způsobu nař. opatření přípustno, zejména neuvádí, v kterém směru nemohl žal. úřad shledati žalobu odůvodněnou, resp. že neměl po ruce žádných dat k tomu. Také nenamítá, že by snad nebylo dbáno svrchu uvedených předpisů, pokud determinují dobu, na niž odnímají se doplňkové platy. Namítá jediné, že odnětí to bylo prý proti předpisu bodu b) § 7., dovolaného třetím odstavcem § 9. zák. čl. XIV : 1898, vysloveno přes to, že st-lovo obvinění zákonným způsobem vůbec nebylo prokázáno, ba naopak v disc. řízení stížnosti proti st-li vznesené byly vyvráceny. Vzhledem k tomu, že tu stížnost odkazuje na bod b) cit. § 7., oním zákonným způsobem průkazu obvinění může stížnost míniti jen některý ze způsobu zmíněných v bodu b) § 7. a staví tím za zákonný požadavek odnětí doplňkových platů i podle třetího odstavce § 9., aby delikt, pro který ministerstvo chce odníti uvedené platy, byl prokázán buď rozsudkem trestního soudu anebo rozsudkem disciplinárním. Tu však sluší stížnost označiti za zřejmě bezdůvodnou, neboť — jak vyplývá z toho, co svrchu bylo uvedeno ve příčině stavu zákona — třetí odstavec § 9. má právě na mysli případy, v nichž duchovní byl disc. nálezem žaloby sproštěn, a nepožaduje ani předchozího odsouzení rozsudkem trestního soudu, třebas se v určitém směru odvolával na bod b) § 7. Stanovit tím způsobem toliko, jak z jeho znění na první pohled patrno, že modality odnětí doplňků řídí se podle příslušných předpisů bodu b) § 7., kdežto předpoklady, za kterých může min. vůbec sáhnouti na doplňkové požitky duchovního vzhledem k deliktu jím spáchanému, uvedeny jsou výlučně jen v § 9. Zákon tudíž nepožaduje ani předchozího odsouzení instancí disc. ani trestním soudem.

Citace:

č. 5026. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 339-341.