Čís. 5008.


Ručení z poškození zvířetem podle §u 1320 obč. zák. není ručením za výsledek, nýbrž ručením zakládajícím se na zásadě zavinění. Zostření dotyčného ručebního předpisu nastalo jen v tom směru, že chovateli zvířete uložena jest průvodní povinnost, že se postaral o nutné opatření zvířete nebo dohled na ně. Míru péče, kterou v této příčině jest vynaložiti, dlužno posuzovati bez přepínání zásady o ručení z ohrožení s rozumným zřetelem na hledisko obecného právního života.

(Rozh. ze dne 5. května 1925, R I 364/25.)
Nezletilý žalobce dostal se na dvůr usedlosti žalovaného tím způsobem, že si otevřel branku, uzavřenou zevnitř dvora petlicí. Pes žalo vaného, uvázaný na řetěze, byl počínáním si žalobce tak rozezlen, že sebou zmítal, přetrhl řetěz, vrhl se na vstoupivšího žalobce a pokousal ho. Žalobu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, věc znovu projednal a rozhodl. Důvody: Soud odvolací, uvažuje na jedné straně, že dle ustanovení §u 1320 obč. zák. má býti pes opatřen tak, aby nikdo nebyl poškozen, na druhé straně, že pes na řetěze uvázaný ku pilíři tento řetěz přece přetrhl, ať již tím, neb oním způsobem, nabyl přesvědčení, že když žalobce branku otevřel a na dvůr žalovaného vešel, nebyl pes žalovaného tak náležitě opatřen, aby nikomu ublížiti nemohl, poněvadž se přece utrhl, řetěz za sebou táhl a že proto také tehdy nebyl onen řetěz, jímž pes byl uvázán ku pilíři, byť i byl nový a silný a nedávno koupený, v takovém stavu, aby se přetrhnouti nemohl, že tedy řetěz sám nebyl dostatečným. Právě ono utržení se psa dokazuje, že řetěz byl vadným a žalovaný jako vlastník psa byl povinen zkoušeti, zda řetěz dostačuje, aby utržení se psa bylo naprosto vyloučeno, když právě psa na řetěz uvazoval za tím účelem, aby nikdo pokousán nebyl, a také právě na jevo dával, že jest si vědom toho, že pes doráží, a kousavým jest a tedy zejména oproti osobám třetím nebezpečný.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání žalobcově znovu rozhodl.
Důvody:
Ručení z poškození zvířetem podle §u 1320 obč. zák. není, jak v materiáliích k tomuto novému zákonnému předpisu se výslovně uvádí a naukou i praxí ustáleno jest, ručením za výsledek, nýbrž ručením, zakládajícím se na zásadě zavinění, a zostření dotyčného ručebního předpisu nastalo jen v tom směru, že chovateli zvířete uložena jest průvodní povinnost, že se postaral o nutné opatření zvířete neb o dohled na ně, při čemž, jak se v materiáliích dále poznamenává, míru péče, kterou v této příčině jest vynaložiti, dlužno posuzovati bez přepínání zásady o ručení z ohrožení s rozumným zřetelem na hlediska obecného právního života. Žalovaný vytýká napadenému usnesení právem, že odvolací soud v právním posouzení věcí vybočuje z těchto zákonem vytčených mezí ručebního závazku. Byloť v nižších stolicích zjištěno, že pes žalovaného byl uvázán na řetěz, který byl dostatečně silný a nedávno koupen, že chován byl na dvoře, jenž uzavřen byl brankou na petlici uzavřenou na ten způsob, že petlici bylo lze odstrčiti jen zevnitř, zvenčí pak jen na ten způsob, že ten, kdo se snaží vstoupit, vystoupí na příčku na brance, se přes branku přehne a petlici odstrčí, že příhoda udála se na ten způsob, že žalobce, ač byl osobou cizí, vnikl do takto uzavřeného cizího dvora na ten způsob, že si branku popsaným způsobem zvenčí sám otevřel a přes zuřivý štěkot psa do dvora vešel, čímž uvázaný pes byv tím dle své přirozené vlastnosti k bdělosti hlídacího psa vydrážděn, se od řetězu utrhoval a na konec i utrhl. Uváží-li se tyto okolnosti, za nichž ku příhodě došlo, lze souhlasiti plně s názorem soudu první stolice, že žalovaný, pokud se týče jeho lidé, tento způsob opatření psa za daných poměrů s ubezpečením mohl a směl pokládati za takový, že jím ohrožení bezpečnosti třetích osob zamezeno jest. Dovozuje-li přes to odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení nedostatečnost tohoto opatření v podstatě z toho důvodu, že se řetěz přetrhl a uvázání psa nebylo tudíž dosti pevné a bezpečné a že uzavření dvora na petlici nebylo rovněž dostatečným, ježto si ji žalobce mohl zvenčí otevříti, dovozuje ji a posteriori z konečného výsledku samého, totiž z nepředvídatelných a nedomyslitelných náhod, které přece nastaly a takto ukázaly, že zabezpečení nebylo přece zcela úplné. Touto argumentací staví se však odvolací soud již na pudu prostého ručení za výsledek. Schváliti jest tedy názor soudu prvého, že žalovanému vzhledem na zjištěný způsob opatření psa z poškozující příhody viny a zodpovědnosti přičísti nelze a není třeba se obírati otázkou, pokud příhodu naopak přičísti by bylo vlastnímu zavinění poškozeného nebo náhodě.
Citace:
č. 5008. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 872-874.