Všehrd. List československých právníků, 15 (1934). Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 400 s.
Authors:
= Právník, 66 (1927)
PDF
ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927.
SEŠIT X.

Stálý mezinárodnÍ soudní dvůr, jeho funkce a význam 1


Dr. Bohumil Kučera.
Když v červenci r. 1914 zmařilo Rakousko a Německo pokus britského ministra zahraničních věcí Greye o smírné vyřešení konfliktu se Srbskem, bylo i širší veřejnosti jasným, že právo mezinárodní je po stránce formální velmi nedostatečně vybudováno. Bezohledné pak vedení války se strany centrálních mocností, které se řídily zásadou: Not kennt kein Gebot, přesvědčilo i ty nejmírnější pacifisty o nezbytnosti účinných záruk proti novým válkám, jež ohrožují civilisaci, a proti bezohlednému porušování práva mezinárodního. Z tohoto přesvědčení vytryskly positivní snahy o novou organisaci mezinárodního společenství a o zdokonalení mezinárodní justice. Vítězství demokratického pacifismu bylo k tomu vhodnou příležitostí, aby právo mezinárodní bylo ve směru formálním zlepšeno a připravena půda pro kodifikaci materielního práva.
Sledujeme-li historii, vidíme, že ze všech velkých válek, jež světem otřásaly, zrodil se nějaký nový princip práva mezinárodního. V tom nezůstala světová válka nijak pozadu, protože dala podnět k novým organisačním principům, k zdůraznění rovnoprávnosti а k omezení svépomoci v mezinárodním životě. Cesta od svépomoci značí v životě politicky organisovaného národa i v životě mezistátním postup od kultury nižší ke kultuře vyšší. Organisované soudnictví a jen toto znamená zabezpečení práva a sociálního míru. Nemůže proto překvapovati, že se v mezinárodním životě dostáváme při pokusech o snížení zbrojení jednotlivých států po každé k problému mezinárodní justice. Nebyl to nikdo menší než president Spojených států severoamerických Wilson, který jako přední body mírového programu stavěl novou organisaci světa a potřebu záruk politické neodvislosti a územní nedotknutelnosti států. Ve svém poselství ze dne 8. ledna 1918, adresovaném kongresu, uvádí v bodu 14. toto: »Je třeba založiti všeobecné sdružení národů s určitými smluvními podmínkami za účelem vzájemného zabezpečení politické neodvislosti a nedotknutelnosti jak velkých, tak malých národů«. V řeči pak pronesené 4. července 1918 v Mount Vernon žádal Wilson zřízení politické organisace, aby spojená moc svobodných národů zabránila jakémukoli útoku na právo a sloužila k zajištění míru a spravedlnosti konstituováním definitivního tribunálu, jemuž by se všichni národové podrobili a který by zabezpečil splnění mezinárodních úmluv pro případ, že ho nemohou docíliti po dobrém státy přímo zúčastněné. 2
Po příměří, k jehož podepsání došlo 11. listopadu 1918 v poměru k Německu, byly konány v dohodových státech přípravy k mírovým jednáním, a tu byla věnována péče i otázce mezinárodní justice. Když pak mírová konference v plenární schůzi, konané dne 25. ledna 1919, se usnesla na tom, aby mocnosti spojené a sdružené rozhodly o zřízení Společnosti národů za účelem utužení mezinárodní spolupráce, zajištění plnění mezinárodních závazků а k zavedení preventivních opatření proti válce, tu přišla otázka mezinárodní justice na denní pořádek. Pro legislativní řešení těchto otázek byla ustavena zvláštní komise, v níž za náš stát zasedal Dr. Kramář. Před první schůzí této komise vypracovali technický delegát severoamerický Miller a britský Hurst kompromisní návrh o Společnosti národů, do něhož byla pojata ustanovení o zřízení Stálého mezinárodního soudního dvora. Tato ustanovení byla podstatně přejata do definitivního Paktu o Společnosti národů, a to do jeho čl. 14., jenž zní takto: »Rada se pověřuje úkolem, aby připravila návrh Stálého mezinárodního soudního dvora a aby jej předložila členům Společnosti. Tento soudní dvůr bude nalézati o všech sporech rázu mezinárodního, jež strany naň vzne- sou. Bude též podávati dobrá zdání o sporech neb otázkách, jež naň vznese Rada nebo Shromáždění.«
Původní znění ve smyslu své předlohy mluvilo o tom, ze soud bude příslušným k rozhodování těch otázek, o nichž se stranv dohodnou ohledně jejich projednávání soudem v arbitrážním řízení. Ve znění definitivním, jak bylo uvedeno, byla zmínka o arbitráži vypuštěna, aby se vyjádřilo, že má býti zřízen skutečný soud. Článek 14. je jediným článkem, jenž jedná o mezinárodním soudu. V článcích jiných, jež mají ustanovení o právním vyřizování mezinárodních sporů, mluví se o arbitráži (srv. čl. 12, 13 a 15).
Když mírová smlouva Versailleská nabyla sepsáním prvního protokolu o uložení ratifikačních listin v Paříži dne 10. ledna 1920 mezinárodní platnosti, nemeškala Rada Společnosti národů s provedením toho, čím byla ustanovením čl. 14. Paktu pověřena. Za svého druhého zasedání v Londýně v únoru 1920 usnesla se Rada po zprávě, kterou podal francouzský delegát Bourgeois, zříditi výbor, který by vypracoval návrh na konstituování Stálého mezinárodního soudního dvora (Cour Permanente de Justice Internationale) a podal o něm Radě zprávu. Výbor byl složen takto: Mineichiro Adatсi, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr japonský v Bruselu; Rafael Altamira, senátor, profesor na právnické fakultě v Madridu; Clovis Bevilaquа, právní poradce v brasilském ministerstvu zahraničních věcí; baron Descamps, senátor, belgický ministr; Francis Hagerup, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr norvéžský ve Stockholmu ; Albert de Lapradelle, profesor na právnické fakultě v Paříži; Loder, člen kasačního soudu v Holandsku; lord Phillimore, člen státní rady v Anglii; Arturo Ricci-Busatti, zplnomocněný ministr italský, právní poradce v ministerstvu zahraničních věcí; Elihu Root, bývalý státní tajemník Spojených států severoamerických. Roota provázel jako jeho právní poradce James Brown Scott, známý to americký internacionalista.3
Členové výboru pracovali na návrhu stanov Stálého mezinárodního soudního dvora v mírovém paláci v Haagu, a to ve schůzích konaných od 16. června až do 24, července 1920. Předsedou byl baron Descamps a místopředsedou Loder. Práce byly zahájeny delegátem Rady Společnosti národů, jímž byl Bourgeois. Tento ve své pozoruhodné řeči nasanil vývoj i osudy mezinárodní justice od haagských konferencí, při čemž se zmínil i o starších pokusech o organisaci mezinárodního soudnictví. Jako hlavní otázky, jež je výboru řešiti, označil tyto: Jak má býti Stálý mezinárodní soudní dvůr organisován? Jak mají býti jeho členové jmenováni? Kde má býti sídlo soudu? Jaká budou procesní pravidla, pokud jde o přípravné řízení a rozhodování sporů? Jak bude vymezena kompetence? Poukázav k tomu, že ve příčině kompetence soudu může výbor čerpati poučení ze samého Paktu a z mírových smluv, vytkl, že Stálý mezinárodní soudní dvůr má býti skutečným stálým soudem se stálými soudci, jimž připadne rozhodovati podle práva (dire de droit). Také se dotkl problému sankcí, zapezpečení vykonatelnosti soudních rozhodnutí. V tomto směru poukázal k sankcím, jež obsahuje Pakt: jsou to sankce právní, diplomatické, hospodářské a ve výjimečných případech i sankce vojenské.4
První povinností výboru právníků bylo, jak to správně poznamenal v první schůzi předseda baron Descamps, uvědomiti si dosavadní stav mezinárodní justice, vytvořený dvěma haagskými mírovými konferencemi a pařížskou mírovou konferencí.
Třebaže mírové konference haagské byly ironií osudu věnovány z větší části kodifikaci práva válečného, přece ukázaly dobrou snahu, vyhověti jak praktickým potřebám světového hospodářství, tak i požadavkům pacifismu, jež kladly velkou váhu na mezinárodní solidaritu a na mezinárodní organisaci států. Kdežto snahy zmíněných konferencí úplně ztroskotaly, pokud šlo o omezení zbrojení, došla fakultativní arbitráž dosti uspokojivé úpravy.
Již na první haagské mírové konferenci, jež se konala r. 1899, došlo k vypracování konvence o smírném vyřizování mezinárodních sporů, kterou se zřizoval současně Stálý roz- hodčí dvůr (Cour permanente d’arbitrage). Byl to arci pouhý náběh k Stálému rozhodčímu dvoru, poněvadž nemel zasedati pravidelně. Státy měly tehdy obavu, že by se jinak ze soudního společenství mohl státi zárodek nějakého nadstátu. Aby byly usnadněny příležitostné roky, byl v Haagu v sídle rozhodčího dvora zřízen pomocný úřad, který byl nazván mezinárodní kanceláří (bureau international). Stálý rozhodčí dvůr neměl stálých soudců; existovala pouze lista rozhodců, jmenovaných smluvními státy v počtu nejvýš čtyř pro dobu šesti let. V případě, že se strany rozhodly jíti se svým sporem k rozhodčímu dvoru, vybraly si rozhodce z listy nebo jiné, kteří se zvoleným surarbitrem tvořili tribunál, senát. Pokud šlo o kompetenci, stanovila úmluva, že mezinárodní arbitráž má za předmět řešení sporů mezi státy soudci, jež si zvolí, a za šetření práva (čl. 15).
Konvence je prvním praktickým pokusem o kodifikaci procesních předpisů rozhodčích, ježto před r. 1899 přicházelo v úvahu pouze právo obyčejové. Před tímto časovým mezníkem došlo jen k jednomu pozoruhodnějšímu pokusu o úpravu arbitrážního řízení, a tím je návrh přijatý dne 28. srpna 1875 Institutem pro právo mezinárodní (Institut de droit international), jehož bylo v praxi zhusta užíváno.
Časem se ukázalo, že úmluva vyžaduje v některých směrech zlepšení, ač se v zásadě osvědčila. Proto došlo k její revisi na druhé haagske mírové konferenci, jež se konala r. 1907. Příčina nedostatků arbitráže byla vším právem spatřována v té okolnosti, že Stálý rozhodčí dvůr nebyl stálým a že nebyl obsazen stálými soudci. Proto byly činěny vážné pokusy o zřízení stálého soudního dvora, jichž výsledkem bylo vypracování návrhu úmluvy o zřízení rozhodčího soudního dvora (Cour de justice arbitrale). Také tento nový institut měl býti fakultativním, avšak nebylo dosaženo dohody o jeho složení, takže soudní dvůr nevstoupil nikdy v život. Se stejným zdarem se setkaly i snahy o zavedení obligatorní arbitráže, jež se projevovaly na obou mírových konferencích. Haagské mírové konference nepřinesly sice světové arbitrážní smlouvy, ale přece nebyly bez významu pro posílení tendence, směřující к zavedení obligatorní arbitraže. Druhá haagská konference shodla se totiž na deklaraci, kterou se uznává princip obligatorní arbitráže, jakož i možnost, podrobiti této arbitráži určité spory, jmenovitě ty, jež se týkají výkladu a použití mezinárodních smluv.
Také mírová konference pařížská nemohla se vyhnouti problému mezinárodní justice, specielně arbitráže, chtěla-li vyhověti světové potřebě zdokonalené mezinárodní justice. A tak, aby vítězné státy zajistily svět před opakováním světové tragedie a upevnily mír, musily položiti náležitý důraz na mezinárodní arbitráž, kterou zavedly v některých případech docela jako obligatorní. Dosah arbitráže byl stanoven takto:
Spory mohou býti předloženy buď rozhodčímu řízení nebo Radě k přezkoumání. Za případy toho druhu, jež se obecně hodí k rozhodování řízením rozhodčím, je pokládati spory o výklad některé smlouvy, o všelikých otázkách práva mezinárodního, o tom, je-li dána skutečnost, která, jsouc prokázána, by zakládala porušení mezinárodního závazku, neb o rozsah a povahu náhrady, již je dáti za takové porušení (srv. čl. 12 a 13 Paktu).
K otázce obligatorní arbitráže staví se Pakt o Společnosti národů odmítavě, ale přes to došla obligatorní arbitráž uplatnění již v samých mírových smlouvách a v některých smlouvách specielních, na př. v čl. 37 úmluvy o úpravě letectví, sjednané dne 23. října 1919, v čl. 13 úmluvy o svobodě transitu, jež byla uzavřena v Barceloně dne 20. dubna 1921, a v jiných dalších.5
Směrnicí pro vypracování návrhu Stálého mezinárodního soudního dvora byly výboru hlavně předpisy Paktu, jež
jednají o arbitráži, a v jejich duchu musil také postupovat.
Tento návrh, jenž byl vlastně předběžným návrhem, opatřil
důvodovou zprávou de Lapradelle.
K všeobecné charakteristice tohoto návrhu bylo by uvésti, že výbor právníků nechtěl zůstati při stavu mezinárodní arbitráže, jaký byl posléze. dán druhou haagskou mírovou konferencí, a proto se postavil na stanovisko, že skutečný stálý soudní dvůr není bez obligatorní arbitráže dobře možný. Své stanovisko formuloval výbor v čl. 34. svého návrhu takto:
»Mezi státy, jež jsou členy Společnosti národů, rozhoduje soudní dvůr bez zvláštní úmluvy o sporech právní povahy, které mají za předmět:
a) výklad mezinárodní smlouvy;
b) jakoukoli otázku práva mezinárodního;
c) existenci jakékoli skutečnosti, která, kdyby byla
prokázána, zakládala by přestoupení některého mezinárodního závazku;
d) povahu nebo rozsah náhrady povinné za porušení
mezinárodního závazku ;
e) výklad výroku učiněného soudním dvorem.
Důvodová zpráva odůvodňuje toto stanovisko takto:
»V době, kdy všechny státy přistupují ke konstituování Stálého mezinárodního soudního dvora, je nutno, aby učinily důležitý krok na cestě tak zřetelně vyznačené konferencí z r. 1907.
Článek 34. v důsledku toho prohlašuje, že mezi státy, členy Společnosti národů, soudní dvůr rozhoduje bez zvláštní úmluvy o sporech právní povahy, které definuje podle čl. 13. Paktu. Nejedná se o to, vázati státy obligatorní arbitráží bez jejich souhlasu. Rozhodčí kompetence nemůže vzniknouti než úmluvou, úmluva, jež zakládá zde obligatorní arbitráž, je statut, který organisuje soudní dvůr..«6
Návrh na zavedení obligatorní arbitráže nebyl však Radou Společnosti národů akceptován, a to z toho důvodu, že článek 34. znamenal modifikaci čl. 12. a 13. Paktu o Společnosti národů a že v době, kdy se mělo po prvé sejíti Shromáždění, nebylo pro Radu oportunním, navrhovati změny Paktu, který měla aplikovali a hájiti.7 Také Shromáždění Společnosti se postavilo proti obligatorní arbitráží.
Po prozkoumání Radou byl návrh výboru s některými změnami předložen Shromáždění Společnosti národů, které, ho přijalo po provedení některých korektur jednomyslně dne 13. prosince 1920. Současně rozhodlo Shromáždění, aby statut byl předložen členům Společnosti k přijetí ve formě protokolu. V platnost vešel protokol, jakmile byl ratifikován většinou členů. To se stalo roku následujícího, takže mohlo býti přikročeno k volbě soudců. K otevření Stálého mezinárodního soudního dvora došlo 15. února 1922, a to v mírovém paláci, vybudovaném zásluhou Carnegiovou. První úlohou nového soudu bylo vypracovati si jednací řád, který byl přijat 24. března 1922.
Pro posouzení významu Stálého mezinárodního soudního dvora je nutno přihlédnouti k jeho organisaci, kompetenci, řízení i funkcím.
Jak ustanovuje čl. 1. statutu, došlo k zřízení Stáleno mezinárodního soudního dvora vedle dosavadního Stálého rozhodčího dvora, vytvořeného Haagskými úmluvami z let 1899 a 1907, jakož i vedle zvláštních rozhodčích soudů, jimž státy mohou nadále svěřovati řešení svých sporů. Při budování projektu Stálého mezinárodního soudního dvora snažil se výbor právníků o to, aby mezinárodní justici v užším slova smyslu ohraničil od arbitráže. Proto vyšel z úvahy, že pří soudním rozhodování lze přihlížeti jen k formulovanému pravidlu, zatím co při arbitráži možno přihlížeti k rozličným skutkovým okolnostem, často docela k určitým nezbytnostem politickým. Jest arci pochybno, zda takto lze vyznačiti nějaký zásadní rozdíl v pojmu mezinárodní justice, která mezi suverénními státy není možná jinak než ve formě arbitráže. Ježto není vyšší moci nad státy, případně poznamenává italský internacionalista Anzilotti, nemohou býti spory mezi státy řešeny jinakým způsobem než vzájemnou úmluvou, která vyjadřuje vůli ukončiti spor buď použitím platného práva (právním jednáním) nebo založením nového práva, t. j. normativní smlouvou.8 Známý mezinárodní procesualista Lammasch je také toho názoru, že rozhodčí výrok nahrazuje rozsudek soudu, poněvadž a pokud takový není možný mezi suverénními státy.9 V určité shodě s tímto názorovým směrem uvádí důvodová zpráva toto: »Avšak, jestliže Stálý mezinárodní soudní dvůr není Rozhodčím dvorem, v přísném slova smyslu, zůstává jím, bereme-li slovo arbitráž jako synonym rozsudku mezi suverénními státy; Soudní dvůr mezinárodní je vedle ostatních mezinárodních soudů jedním z orgánů, jimiž se vykonává mezinárodní arbitráž. Je nepochybno, že není jediným; jiné rozhodčí soudy mohou vedle něho existovati, a mezi nimi Stálý rozhodčí dvůr haagský, zřízený úmluvou z r. 1899 a zdokonalený úmluvou z r. 1907.«10
Základním organisačním rysem Stálého mezinárodního soudního dvora, který je v českém překladu statutu označen zcela nesprávně, jako Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti (srv. č. 124 Sb. z. a n. z r. 1922), je to, že je přístupným přímo stranám, což u Stálého rozhodčího dvora nebylo, poněvadž byl stálým dvorem jen na papíře. I když strany uznaly kompetenci tohoto rozhodčího dvora, musily zvláštním kompromisem (nevlastním) jmenovati arbitry zapsané v listě rozhodčího dvora. Toho u nového dvora není zapotřebí. Skládá se totiž ze sboru neodvislých soudců, zvolených bez ohledu na jejich státní příslušnost z osob požívajících nejvyšší vážnosti mravní, které vyhovují podmínkám požadovaným k zastávání nejvyšších úřadů soudcovských v jejich příslušných státech nebo které jsou obecně uznávanými znalci práva mezinárodního (čl. 2. statutu).
Aby byl usnadněn úkol Stálého mezinárodního soudního dvora v rámci mezinárodního společenství, byl stanoven dosti malý počet soudců. Soudní dvůr se skládá z 15 členů ,a to 11 soudců řádných a 4 soudců náhradních. Počet řádných soudců a soudců náhradních může býti případně rozmnožen Shromážděním podle návrhu Rady Společnosti národů, a to až na 15 soudců řádných a 6 soudců náhradních (čl. 3 statutu). Tímto ustanovením má býti umožněno roz- šířiti přiměřeně počet členů soudního sboru, jakmile vstoupí do Společnosti národů státy, které v ní nebyly.
Jedním z nejobtížnějších problémů, jež měl výbor právníků řešiti, byl způsob obsazování soudního dvora. Když se na druhé haagské mírové konferenci jednalo o obsazování rozhodčího soudního dvora, doporučovaly Spojené státy severoamerické, aby byl přijat systém, zvolený pro soudní dvůr kořistní (Cour internationale des prises), totiž aby ze 17 členů bylo 8 stálých, jmenovaných velmocemij ostatní pak aby byli jmenováni ostatními státy střídavě podle seznamu. Proti tomu povstaly jihoamerické státy, zvláště Brasilie, která požadovala šetření absolutní rovnosti všech států. K nějaké dohodě tehdy nedošlo.
Zásada rovnosti, vlastně rovnoprávnosti států hraje v mezinárodním životě význačnou úlohu; proto také výbor právníků nemohl jí ignorovati, a rozhodl se pro takové řešení, které by neporušovalo právní princip rovnoprávnosti států. Byla to právě existence Společnosti národů s jejím rozčleněním na Shromáždění a Radu, která usnadnila řešení problému cestou volbу soudců. Jak známo, je čl. 4. Paktu zajištěno trvalé zastoupení čelných mocností v Radě, a tu požadavek těchto na trvalé zastoupení v novém soudním dvoru mohl býti snadno uspokojen tím, že i Rada i Shromáždění byly povolány k volbě; touto kombinací předešel výbor právníků jinak možnému porušení principu rovnoprávnosti států.
Členy soudního dvora volí Shromáždění a Rada ze seznamu osob navržených národními skupinami rozhodčího dvora. Pokud jde o členy Společnosti, kteří nejsou zastoupeni ve Stálém rozhodčím dvoru, je seznamy kandidátů navrhnouti národními skupinami, jež jejich vlády k tomuto účelu budou jmenovati za týchž podmínek, jaké byly stanoveny pro členy rozhodčího dvora čl. 44 Haagské úmluvy z r. 1907 o smírném řešení mezinárodních sporů (čl. 4. statutu).
Ve smyslu tohoto ustanovení nemůže se státi členem Stálého mezinárodního soudního dvora ten, kdo byl zvolen pouze Radou nebo Shromážděním. Je třeba, aby příslušná osoba těšila se důvěře obou jmenovaných orgánů Společnosti národů. Soudcové jsou tedy ustanoveni Společností národů. Kdežto však bylo ve výboru právníků zastáváno mínění, aby volba soudců nebyla prostě přenechána volnému uvážení vlád a aby ustanovení soudců bylo přenecháno Stálému rozhodčímu dvoru v Haagu, rozhodl se konečně výbor pro to, aby pořízení listy osob, mezi nimiž Shromáždění a Rada měly voliti, bylo přenecháno rozhodčímu dvoru. Arbitři, kteří byli státem jmenováni do Stálého rozhodčího dvora, zůstávají doma, t. j. nejdou do Haagu k výkonu svého presentačního práva. Stát je svolá a toto zvláštní kolegium neboli národní skupina označí osoby, jež mají přijití v úvahu při volbě Společností národů.11 Ohledně pak států, které, jako na př. Československo, nebyly ještě zastoupeny v Stálém rozhodčím dvoru, jest uvésti, že tyto mohly za účelem presentace kandidátů jmenovati národní skupiny ve smyslu čl. 44. Haagské úmluvy z r. 1907 o smírném řešení mezinárodních sporů. Tento článek umožňuje smluvním stranám jmenovati na dobu 6 let nanejvýše 4 osoby do uvedeného rozhodčího dvora, a to takové, které jsou uznanými znalci v otázkách práva mezinárodního a které požívajíce nejvyšší mravní vážnosti jsou ochotny přijmouti funkce arbitra. A tyto osoby mají uplatniti presentační právo, o něž tu jde.
K výkonu presentačního práva dochází tehdy, když generální sekretář Společnosti národů vyzve písemně členy rozhodčího dvora nebo členy národních skupin, aby ve stanovené lhůtě přistoupili po národních skupinách к navržení osob způsobilých zastávati úřad člena Soudního dvora. Výzva tato má se státi nejméně 3 měsíce před volbou. Jedna skupina nemůže navrhnouti více než 4 osoby a z nich nejvýše 2 své národnosti, státní příslušnosti. Kandidátů nesmí býti navrženo více než dvakrát tolik, kolik je míst, která mají býti obsazena (čl. 5. statutu). Dříve než se přistoupí k tomuto určování kandidátů, doporučuje statut, aby se každá národní skupina poradila s nejvyšším soudem, právnickými fakultami, národními akademiemi a národními odbočkami mezinárodních akademií, které se zabývají studiem práva (čl. 6.). Není pochybností ,že nejvyšší soudní tribunály dovedou upozorniti na osoby, které budou schopny k řešení meziná-
2* rodně-právních poměrů, ježto i vnitrostátní soudy jsou často povolány ke kognicím, v nichž nutno zaujímati určité stanovisko k právním otázkám s elementy mezinárodními. Také university nepochybně přispějí k označení osob, jež jsou specialisty v jednotlivých právních oborech, a totéž lze říci i o akademiích národních a mezinárodních, jež se obírají pěstěním práva. Sluší však poznamenati, že konsultace těchto různých institucí není obligatorní a že nemá její opomenutí v zápětí nulitu presentace.
Není nijak předepsáno, že by musily býti presentovány pouze osoby tuzemské státní příslušnosti, nýbrž naopak je možno presentovati jen cizí státní příslušníky, nemůže-li býti doporučena osoba domácí, jež by vyhovovala předepsaným podmínkám nebo mluví-li jinaké důvody pro presentování cizinců. Ustanovení, že každá národní skupina může presentovati jen 2 osoby tuzemské státní příslušnosti, bylo vyvoláno též snahou, přiměti státy k pečlivému výběru kandidátů, neboť státy, i když presentace přísluší národním skupinám, nejsou bez vlivu na výsledek presentace.
(Pokračování.) ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927.
SEŠIT X.

Stálý mezinárodní soudní dvůr, jeho funkce a význam.


Dr. Bohumil Kučera.
(Pokračování.)
Ježto Československo nepřistoupilo tehdy ještě k Haagské úmluvě o smírném řešení mezinárodních sporů, muselo přikročiti k utvoření národní skupiny za účelem presentace svých kandidátů do Stálého mezinárodního soudního dvora. Členy národní skupiny byli r. 1921 jmenováni: Dr. Antonín Hobza, profesor na universitě v Praze; Dr. Emil Hácha, nyní první president nejvyššího správního soudu; Dr. Jaroslav Kallab, profesor na universitě v Brně, a Dr. František Vážný, nyní druhý president nejvyššího soudu v Brně. Tato národní skupina československá navrhla za kandidáty : Dr. Karla Hermanna-Otavského, profesora na universitě v Praze; Dr. Michajla Jovanoviče, býv. presidenta nejvyššího soudu v Bělehradě; Mikuláše Politise, býv. ministra zahraničních věcí v království Řeckém a profesora práva mezinárodního na právnické fakultě v Paříži; Dr. Vojtěcha Mastného, mimořádného vyslance a splnomocněného ministra Československé republiky.
Osoby, jež jsou národními skupinami presentovány, zařadí generální sekretář Společnosti národů v abecedním pořádku do seznamu, podle něhož volí Společnost národů členy Stálého mezinárodního soudního dvora. Když v září 1921 přistoupila Společnost národů po prvé k volbě, obsahoval seznam téměř 90 kandidátů, z nichž bylo voliti celkem 15 soudců. Za zvoleného prohlašuje statut (čl. 10) toho, kdo dosáhne absolutní většiny hlasů ve Shromáždění a Radě. V případě, že by po dvojím hlasování Shromáždění a Rady připadla volba na více než jednoho státního příslušníka téhož
1 člena Společnosti národů, zvolen je věkem nejstarší. Zbudou-li po první volbě ještě nějaká místa, jež jest obsaditi, přikročí se k druhé volbě, případně i k třetí. Pakliže ještě zbudou nějaká místa, může býti k žádosti Shromáždění nebo Rady utvořena ze 6 členů, z nichž tři jmenuje Shromáždění a tři Rada, sprostředkující komise, pověřená vybrati pro každé neobsazené místo jedno jméno, které navrhne k oddělenému přijetí ve Shromáždění a Radě. Do zvláštního seznamu kandidátů mohou býti pojaty i osoby, jež nebyly zaneseny do původního seznamu, pokud vyhovují předepsaným podmínkám (čl. 12).
Uprázdněná místa obsazují se stejným způsobem. Člen soudu zvolený na místo člena, jehož mandát dosud nevypršel, pokračuje v období mandátu svého předchůdce. K takovéto volbě již také došlo. Když zemřel brasilský člen Stálého mezinárodního soudního dvora Ruy Barbosa, obrátil se sekretariát Společnosti národů prostřednictvím vlád jednotlivých jejích členů k členům národních skupin s žádostí o presentaci kandidátů. Československá skupina za kandidáty navrhla: Dr. Karla Hermanna-Otavského a Michajla Jovanoviče. K volbě došlo v září 1923 a zvolen byl zase příslušník brasilský.
Stálý mezinárodní soudní dvůr skládá se z těchto řádných soudců: Rafael Altamira (Španělsko), Dionisio Anzilotti (Italie) ; E. Pessoa (Brasilie) ; Antonio S. de Bustamante (Kuba); vicomte R. В. Finlay (Velká Britanie): Max Huber (Švýcarsko); B. C. J. Loder (Holandsko); John Basset Moore (Spojené státy); D. Q. C. Nyholm (Dánsko); Yorozu Oda (Japonsko); André Weiss (Francie).
Náhradními soudci zvoleni: F. V. N. Beichmann (Norsko) ; D. Negulesco (Rumunsko) ; Wang-Chung-Hui (Čína); M. Jovanovič (království S. H. S.).
Z těchto 15 míst připadá 10 Evropě, 3 Americe, 2 Asii. Jak patrno, přihlížela Společnost národů k tomu, aby soudci nejen vyhovovali požadovaným podmínkám, nýbrž i aby zastupovali hlavní formy civilisace a hlavní právní systémy světa (čl. 9. statutu). Kdežto na druhé haagské mírové konferenci v souvislosti s organisací Rozhodčího soudního dvora byl kladen důraz na zastoupení různých systémů materielního a procesního práva,12 pokládal výbor právníků za nutno, vyzvednouti i význam rozličných civilisačních forem. Ježto výbor právníků vycházel z myšlenky jednoty a universality práva mezinárodního, chtěl uvedením různých právních systémů naznačiti, že pro internacionalisaci nového soudu bude prospěšným zastoupení různých právních kultur, jež se projevují v rozmanitých methodách, používaných při hledání piava. Pro zastoupení civilisačních forem se rozhodl výbor právníků proto, že chtěl ze soudu učiniti soud světový (Cour du Monde).13
Členové Stálého mezinárodního soudního dvora jsou voleni na 9 let; mohou býti znovu zvoleni. Ve své funkci setrvají tuk dlouho, dokud nebudou nahrazeni, při čemž však musejí vyříditi otázky, jež byly na ně vzneseny (čl. 13. statutu). Náhradní soudci jsou povoláváni podle pořadí seznamu soudců. Seznam sestavuje soudní dvůr, jenž přihlíží především k přednosti při volbě а pak k výši věkové (čl. 15 statutu a čl. 2 jednacího řádu). Členové soudního dvora nesmějí zastávati žádného úřadu politického nebo správního. Toto ustanovení nevztahuje se na náhradní soudce, pokud nevykonávají svého úřadu u soudního dvora. V případě pochybnosti rozhoduje soudní dvůr. Rovněž nesmějí členové soudního dvora zastávati funkci zástupce,14 poradce nebo právního zástupce v žádné otázce povahy mezinárodní. Také toto ustanovení se nevztahuje na náhradní soudce, leč ohledně těch otázek, v nichž jsou povoláni vykonávati své funkce u soudního dvora. Soudcové nemohou bráti podíl na úpravě žádné otázky, v níž byli dříve činni jako zástupci, poradci nebo právní zástupci jedné ze stran, jako členové některého soudu státního nebo mezinárodního, některé vyšetřovací komise, nebo jakýmkoli jiným způsobem. V pochybnostech rozhoduje soudní dvůr (čl. 16 a 17 statutu).
Těmito dvěma články snaží se statut zabezpečiti neodvislost soudcovskou a vyslovuje proto neslučitelnost čili inkompatibilitu soudcovské funkce s některými funkcemi veřejnými. Případy inkompatibility nestanovil výbor právníků nikterak striktně, poněvadž nechtěl ztěžovati příliš přístup k soudnímu dvoru osobám, jež by jako uznané autority ve službách veřejných nespokojily se přechodnou funkcí soudcovskou. Jak důvodová zpráva praví, nebude dán případ inkompatibility, když půjde o vysokého soudního úředníka, vysokoškolského profesora, parlamentáře, a p. Půjde-li však o člena vlády, ministra nebo státního podsekretáře, diplomatického zástupce, ředitele ministerstva nebo některého z jeho podřízených, právníka z ministerstva zahraničních věcí, bude inkompatibilita na snadě. Je-li se soudcovskou funkcí neslučitelným výkon jakýchkoli funkcí politických nebo správních, sluší tomu tak rozuměli, že nerozhoduje, zda jde o uplatňování se ve sféře vnitrostátní nebo mezinárodní. Tuzemský soudce by však mohl zastávati funkci soudce mezinárodního.15
K zajištění soudcovské neodvislosti slouží též diplomatické výsady a imunity, jichž požívají soudcové ve výkonu svého úřadu (čl. 19 statutu). V původním návrhu byly tyto výsady přiznávány členům soudního dvora jen mimo území státu, k němuž by patřili, a zásluhou Shromáždění Společnosti se stalo, že toto omezení bylo škrtnuto. Členové soudního dvora nemohou býti sproštěni svého úřadu, leč kdyby podle jednomyslného úsudku ostatních členů přestali vyhovovati předepsaným podmínkám. O tom sluší vyrozuměti generálního sekretáře Společnosti národů. Od tohoto sdělení platí místo za uprázdněné (čl. 18 statutu a čl. 6 jednacího řádu).
Sídlem soudního dvora, jak jsme již poznamenali, je Haag.16 Soudní dvůr volí na 3 roky svého předsedu a svého místopředsedu, kteří jsou znovu volitelní. Soudní dvůr jmenuje zapisovatele. K zasedání schází se soudní dvůr každého roku; řádné zasedání počíná se zpravidla 15. červnem a trvá až do vyřízení případů pojatých zapisovatelem pod vlastní jeho odpovědností do seznamu (čl. 23 statutu a 28 jednacího řádu). Předseda může svolati soudní dvůr k mimořádnému zasedání.
Datum 15. června pro řádné zasedání nebylo zvoleno náhodně, nýbrž na památku zahájení druhé mírové konference v Haagu, jež se konalo dne 15. června 1907, jakož i vzhledem k tomu, že soudní dvůr musí míti čas k vypracování dobrých zdání pro Shromáždění Společnosti národů, jež se scházívá v měsíci září v Ženevě. Výjimku tu tvoří čl. 27 jednacího řádu, který stanoví, že po novém obsazeni soudního dvora začíná pravidelné zasedání 15. lednem následujícího roku. Bustamante je toho názoru, že toto ustanoveni není dosti praktickým.17
Statut nezná důvodů vyloučení nebo odmítnutí soudců. Přenechává pouze svobodnému uvážení jednotlivých soudců, zda některé zvláštní okolnosti nemluví pro to, aby se zdrželi rozhodování v některých právních otázkách. V takovém případě mají to oznámiti předsedovi. Také předseda soudního dvora může soudce na takovou zvláštní okolnost upozorniti. Není-li však shody mezi soudcem a předsedou, rozhodne o tom soudní dvůr (čl. 24 statutu).
Jsou-li soudci osoby, které jsou státními příslušníky sporných stran, jest otázkou, zda v zájmu nestrannosti neměli by se zdržeti rozhodování? Tuto otázku si položil též výbor právníků a vyslovil se pro ponechání těchto soudců. Své stanovisko odůvodnil takto: Mají-li obě strany svého soudce v soudním dvoru, mohli by se soudcové zdržeti rozhodováni. Jestliže však jsou na sporu zúčastněny ještě jiné státy, byla by redukce quora soudců hodně citelnou, než aby zachovala soudu jeho charakter světový a tím by trpěla jen spravedlnost. Důvodová zpráva pokládá dokonce přítomnost národních soudců za vysoce žádoucí, ježto tito soudcové mohou v poradách objasniti důvody a důkazní prostředky svého státu a přispěti též k tomu, aby v redakci rozhodnutí nedošlo k stylisaci, která by urážela národní cítění. Je-li jedna strana zastoupena v soudním dvoru, doporučuje se doplniti soud náhradním soudem druhé strany. Totéž platí v tom případě, že žádná strana není v soudním dvoru zastoupena svým soudcem. Není-li náhradním soudcem státní příslušník některé ze stran, možno voliti některého z kandidátů navržených národní skupinou.18 Na těchto úvahách spočívají ustanovení čl. 31 statutu, který přiznává sporným stranám právo na soudce jejich státní příslušnosti. Strany, jež tvoří společenství ve sporu, považují se pro tento případ za stranu jedinou.
Tím, co výše řečeno, se právě Stálý mezinárodní soudní dvůr blíží rozhodčímu dvoru. Netřeba zajisté připomínat, že tato zvláštnost je vyvolána nutným ohledem k tomu, že stranami jsou státy.
Soudní dvůr, jenž zpravidla vykonává svou pravomoc v plenárním sezení, čítá 3 senáty. V zájmu včasného vyřizování věcí tvoří se ročně senát o 3 soudcích, povolaný rozhodovati na žádost stran ve zkráceném řízení; další senáty jsou k projednávání otázek práce a přepravy, pokud se týče dopravních spojení. Oba tyto senáty jsou zřizovány pro 3leté období a jsou složeny z 5 soudců.
Soudci dostávají plat, který stanoví Shromáždění Společnosti národů na návrh Rady.
Kromě způsobu obsazení Stálého mezinárodního soudu je důležitou otázkou, jak je vyměřena jeho kompetence.
Pro mezinárodní justici přichází v úvahu kompetence jednak osobní, ratione personae, jednak předmětná, ratione materiae.
a) Podle čl. 34 statutu mohou jedině státy nebo členové Společnosti národů vystupovati před soudním dvorem jako strany. Toto ustanovení je ve shodě s dosavadním stavem mezinárodního procesního práva, které neuznává za procesní strany soukromé osoby. I tam, kde v rozhodčím řízení byly uplatňovány nároky soukromých osob, vystupovaly jako strany jen státy, které se postavily za nároky soukromých osob. V těchto případech jsou soukromé strany v postaveni soukromého účastníka. Rozhodčí výrok svědčil vždy státu a nikoli soukromé straně, a také náhrada, která snad byla přisouzena, byla placena samému státu. Jak Lammasch případně poznamenává, byl dominus litis jen stát, ježto pouze tento mohl se obraceti k rozhodčímu dvoru, činiti smíry, vzdávati se žalobního nároku, jej omeziti a pod.19 Výbor právníků uvažoval také o otázce, zda by Stálý mezinárodní soudní dvůr neměl býti učiněn přístupným soukromým stranám, jmenovitě pak při uplatňování jejich nárcků, jež se řídí soukromým právem mezinárodním. Kladné řešení těchto naléhavých jinak problémů pokládal vším právem za předčasné, aniž by tím chtěl nějak prejudikovati budoucímu vývoji Stálého mezinárodního soudního dvora. Výbor právníků chtěl pro počátek vybudovati soudní dvůr na základech docela solidních, a proto kompetenci jeho pokud možno zúžil. Připustil však možnost, že by stát mohl uplatňovati nároky svých příslušníků, ovšem jen v případě porušení práva mezinárodního.20 Stejně tak bude moci učiniti ohledně těch osob, jichž ochrana mu přísluší ve stycích mezinárodních. V pochybnostech rozhodne o tom soudní dvůr.
Kompetence soudního dvora jest omezena na sféru práva mezinárodního, jež bývá zhusta označováno jako veřejné právo mezinárodní, a nevztahuje se tudíž na sféru soukromého práva mezinárodního, jež v určitém směru rozhraničuje místní platnost jednotlivých právních řádů. Při formaci soukromého práva mezinárodního běží o autonomní stanovení hranic vnitrostátních právních řádů, t. j. právního řádu tuzemského a cizích právních řádů, takže státy tu nevystupuji než jako normotvorný subjekt vnitrostátní.21 Poněvadž dosud není všeobecného neboli universálního soukromého práva mezinárodního, není vhodno, zaváděti v sou- kromo-právních věcech s elementy mezinárodními supra-nacionální justici. Pokud pak jde o mezinárodní smlouvy, věnované úpravě soukromého práva mezinárodního, bylo by dobře možno, otázky, vyplývající z jejich výkladu nebo použití, uváděti na přetřes na foru mezinárodním, ale to by předpokládalo důkladnou přeměnu v mezinárodním nazírání na pojem suverenity, který není dnes než výjimečně chápán jako kategorie právní. Je to právě zakořenění politických hledisek i v právu mezinárodním, které vidí v rozšíření mezinárodní jurisdikce i na otázky soukromého práva mezinárodního zasahování do vnitrostátních poměrů, ohrožení politické suverenity států.22
Přiznání procesní způsobilosti soukromým osobám stojí v cestě i ta okolnost, že tyto osoby nemají podle práva mezinárodního právní subjektivity. Jen výjimkou bývá taková subjektivita označeným osobám udělována. Zásada pak právní rovnosti mezi tuzemci a cizinci brání tomu, aby cizinci mohli přímo uplatňovati své nároky u Stálého mezinárodního soudního dvora a dokonce takové, jež se opírají o vnitrostátní soukromé právo mezinárodní. Při určování kompetence vznikla pochybnost, zda by neměl býti Stálý mezinárodní soudní dvůr prohlášen příslušným k souzení mezinárodních deliktů ve vlastním slova smyslu. První krok k mezinárodní trestní jurisdikci značí mírová smlouva Versailleská svými čl. 227 až 230.
Čl. 227 vznesly mocnosti spojené a sdružené veřejnou obžalobu na Viléma II., býv. císaře německého, pro nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné platnosti smluv. Měl býti ustaven zvláštní soud a obžalovanému měla býti zajištěna možnost hájiti se. Soudce měly jmenovati: Spojené státy severoamerické, Velká Britanie, Francie, Italie a Japonsko. Soud měl se říditi při svém rozhodováni nejvyššími zásadami mezinárodní politiky a mělo mu příslušeti určití vhodný trest.
Čl. 228 přiznal mocnostem spojeným a sdruženým právo, aby postavily před své vojenské soudy osoby obžalované z činů příčících se zákonům a zvykům válečným. Vláda německá byla podle téhož článku povinna, vydati příslušným mocnostem osoby takto obžalované.
Čl. 229 stanovil, že pachatelé činů proti příslušníkům některé mocnosti spojené a sdružené budou postaveni před vojenské soudy této mocnosti.
Čl. 230 se německá vláda zavázala, že poskytne všechny doklady potřebné k zjištění pachatelů i činů.
Tato ustanovení, jak známo, neměla praktického významu, protože Holandsko odmítlo vydati býv. císaře německého a protože se Německu podařilo dosíci toho, že se mocnosti spokojily potrestáním vinníků německým soudem.
Uvedený náběh k mezinárodní trestní justici nezůstal bez ozvěny ve výboru právníků. Již ve svém návrhu na organisaci mezinárodní justice, předloženém ve schůzi výboru právníků dne 21. června 1920, upozornil baron Descamps na problém mezinárodní trestní jurisdikce. V čl. 4. toho návrhu se praví toto: »Vysoký mezinárodní soudní dvůr je příslušný k rozhodování věcí, které, z důvodu veřejného řádu mezinárodního, jako když se jedná o zločiny proti všeobecnému právu mezinárodnímu, budou naň vzneseny Shromážděním Společnosti národů nebo Radou této Společnosti.23 O věci se rozpředla ve schůzi, konané dne 13. července 1920, zajímavá rozprava, v níž položen správně důraz na to, že nutno nejdříve přihlédnouti k trestnímu právu, jež by přišlo v úvahu. Je to známá Beccariova zásada: nulla poena sine praevia lege роеnali. Nemá-li býti soud politickým soudem, pak je nejdříve připraviti kodex trestního práva mezinárodního, které, jak výstižně vytýká italský kriminalista Manzini, dosud neexistuje.24 Byl to v právním výboru zvláště Loder, který položil důraz na potřebu mezinárodního trestního práva. Phillimore upozornil na to, že otázka, o niž jde, nespadá do kompetence výboru právníků, ale pokládal za vhodno, aby výbor na závažnost otázky zvláště poukázal. Dobře si uvědomil, že za dnešního stavu práva mezinárodního je přihlížeti k suverenitě jednotlivých států, a proto se omezil na zkoumání trestní odpovědnosti jednotlivců. Činí rozdíl mezi činy spáchanými v době míru, mezi válečnými zločiny a zločinem, který spočívá v zahájení války. Pro první druh trestných činů je vždy příslušným soud vnitrostátní; ve příčině zločinů válečných, jež jsou již upraveny positivními normami, lze zříditi mezinárodní jurisdikci; pokud jde o poslední druh zločinů, postrádá Phillimore definici zločinu, jenž byl spáchán zahájením a vedením války.25
Výbor právníků po obšírné debatě uznal důležitost návrhu Descampsova, jaký rozvinul ve schůzi dne 13. července 1920, a doporučil jej Radě a Shromáždění Společnosti národů k úvaze. Tento návrh opírá se o první jeho návrh, o němž je výše zmínka. Společnost národů pokládala řešení problému za předčasné. Třetí komise Shromáždění byla toho názoru, že trestní mezinárodní soud nelze bráti zatím v úvahu, ježto není dosud dosti precisován pojem mezinárodních zločinů a také není mezinárodního trestního zákoníka (Lafontaine). Bylo-li by snad třeba mezinárodního trestního soudu, doporučila komise pro ten případ zříditi zvláštní senát u Stálého mezinárodního soudního dvora.26 Komise doporučila v důsledku toho Shromáždění, aby ve věci nečinilo žádného rozhodnutí. A Lafontaine, jenž hájil stanovisko komise ve Shromáždění, poukázal mimo jiné k tomu, že řešení problému je pro přítomnou dobu předčasným.
Zásadu, že jedině státy nebo členové Společnosti národů mohou jako strany před soudním dvorem vystupovati, blíže vymezuje čl. 35 statutu. Soudní dvůr je přístupen členům Společnosti národů, jakož i státům uvedeným v příloze k Paktu. Podmínky, za nichž je přístupen jiným státům, jsou s výhradou zvláštních ustanovení platných smluv stanoveny Radou, a to tak, že za žádných okolností z toho nesmí vzejíti pro strany žádná nerovnost před soudním dvorem. Když stát, který není členem Společnosti národů, je stranou ve sporu, určí soudní dvůr podíl na nákladech soudního dvora, který má nésti tato strana.
Svým rozhodnutím ze dne 17. května 1922 stanovila Rada podmínky, za nichž je soudní dvůr přístupen státům, které nejsou ve svazku Společnosti národů, pokud se týče nejsou uvedeny v příloze k Paktu. Takový stát má předběžně podati v soudní kanceláři prohlášení, jímž uznává jurisdikci soudního dvora ve smyslu Paktu o Společnosti národů a za podmínek statutu a jednacího řádu a jímž se zavazuje, že poctivě provede rozhodnutí, jež budou vynesena, a že nepřikročí k válce proti tomu státu, který se takovým rozhodnutím podrobí. Toto prohlášení může míti povahu individuelní nebo generelní. Stát může totiž přijmouti jurisdikci pro jeden nebo více sporů již vzniklých (prohlášení individuelní) nebo pro všechny spory již vzniklé aneb budoucí, případně pro jednu nebo více kategorií takových sporů (prohlášení generelní). Podepisuje-li stát prohlášení generelní, může přijmouti jurisdikci soudního dvora jako obligatorní, ipso facto a bez zvláštní úmluvy podle čl. 36 statutu, aniž však může býti takové prohlášení uplatňováno proti členům Společnosti národů nebo proti státům uvedeným v příloze k Paktu, přijavším jurisdikci soudního dvora jako fakultativní. Originál prohlášení zůstane u soudního dvora. Ověřené opisy dostanou všichni členové Společnosti národů nebo státy, zmíněné v příloze k Paktu, jakož i jiné státy, jež soudní dvůr označí, a generální sekretář Společnosti národů.
Tuto úpravu může Rada kdykoli změniti nebo zrušiti s tím omezením, že dosavadní prohlášení zůstávají v platnosti, pokud jde o spory na soudní dvůr již vznesené.
O platnosti a účinku prohlášení, učiněných ve smyslu dotčeného rozhodnutí Rady, rozhoduje soudní dvůr sám.27
Shrneme-li to, co bylo pověděno o kompetenci soudního dvora ve smyslu okruhu osob, jež se naň mohou obraceti, dospíváme k závěru, že není nikterak kompetentním rozhodovati o žalobách, jež podají soukromé osoby nebo právnické osoby soukromoprávní povahy, jakož i o těch záležitostech, v nichž jako strany figurují různé mezinárodní správní unie, Rada nebo Shromáždění Společnosti národů.
b) Pokud jde o předmětnou kompetenci soudního dvora, ustanovuje čl. 36 statutu toto:
2* Příslušnost soudního dvora vztahuje se na všechny otázky, které strany naň vznesou, jakož i na každý případ zvláště uvedený v platných smlouvách a úmluvách. Členové Společnosti národů a státy uvedené v příloze k Paktu budou moci buď při podpisu nebo ratifikaci protokolu, k němuž tento statut je připojen, nebo později prohlásiti, že uznávají od nynějška pravomoc soudního dvora jako závaznou, ipso facto a bez zvláštní úmluvy vůči každému jinému členu nebo státu, který vezme na sebe týž závazek, ve všech nebo v některých druzích, sporů právní povahy, jejichž předmětem je:
a) výklad mezinárodní smlouvy;
b) jakákoliv otázka práva mezinárodního;
c) existence jakékoli skutečnosti, která, kdyby byla prokázána, zakládala by porušení některého mezinárodního závazku;
d) povaha nebo rozsah náhrady povinné za porušení mezinárodního závazku. (Pokračování.) ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927. SEŠIT XI.

Stálý mezinárodní soudní dvůr, jeho funkce a význam.


Dr. Bohumil Kučera.
(Pokračování.)
Prohlášení svrchu dotčené může býti učiněno bez výhrady aneb s podmínkou vzájemnosti se strany několika nebo určitých členů nebo států, nebo na určitou lhůtu.
V případě sporu o tom, zda soudní dvůr je příslušný, rozhoduje soudní dvůr.
Kdežto tento článek mluví v úvodě o všech otázkách, jež strany na soudní dvůr vznesou, chce obligatórní jurisdikci podrobiti jen otázky právní povahy. Kardinálním problémem je tu otázka, co je rozuměti spory právní povahy. Důvodová zpráva k tomu poznamenává, že statut kvalifikuje právní spory podle podstatných znaků obsažených v čl. 13. Paktu, o němž byla již učiněna zmínka. S takovou kvalifikací se v praxi zajisté nevystačí. Aniž bychom chtěli na tomto místě podrobovati danou otázku podrobnému rozboru, tolik chceme poznamenati, že bude s užitkem pro mezinárodní justici positivní vymezení pojmu sporu právního. Bohaté zkušenosti, jež v tomto směru přinesly jednotlivé případy institutionelní arbitráže, jakož i pohnutá jednání na mírových haagských konferencích, jistě usnadní řešení problému, o nějž tu jde.
Při institutionelní arbitráži jde o řešení sporů cestou právní a na základě práva. Proto k takovému řešení se hodí jen ty spory, pro něž lze v zásadách práva mezinárodního nalézti možnost jejich posouzení. Velmi přiléhavě se o tom vyslovuje Lammasсh, když praví: »Dass eine Frage, um möglicher Gegenstand eines Schiedsspruches sein zu können, ihre rechtliche Ordnung im positiven Völkerrecht gefunden habe, ist also nicht notwendig. Nur darf die betreffende Differenz nicht eine solche sein, die ihrer Natur nach einer Entscheidung nach Grundsätzen widerstrebt.28 Na obdobném stanovisku stojí i Anzilotti, který činí ostrý rozdíl mezi spory povahy politické a právni. Za spory právni povahy prohlašuje ty, jež vznikají ze styku států v jejich vlastnosti jako subjektů podrobených právu mezinárodnímu, t. j. když státy rozvíjejí svou činnost v rámci práva mezinárodního jako právní subjekty, nikoli však jako subjekty normotvorné. Vystupují-li však státy jako tvůrci právního řádu mezinárodního, pak spory, jež z takovéhoto styku vznikají, nedají se právně kvalifikovati, ježto běží o činnost států, jež se vyvíjí mimo právo nebo nad právem.29
Důležitost problému neušla ani známému Institutu pro právo mezinárodní, který ve svém zasedání r. 1922 v Grenoblu doporučil mocnostem, aby se prohlásily pro obligatorní justici ve smyslu čl. 36 statutu a aby přijaly tyto resoluce:
1. Všechny spory bez ohledu na jejich vznik a povahu jsou zpravidla a s výhradami níže uvedenými způsobilé k soudnímu nebo rozhodčímu rozhodnutí.
2. Avšak jakmile podle mínění státu předvolaného k soudu nehodí se spor k soudnímu rozhodnutí, bude předběžná otázka, zda spor podléhá soudnímu řízení, předmětem zkoumání Stálého mezinárodního soudního dvora, který o ní rozhodne v pravidelném řízení.
Prohlásí-li soudní dvůr 3/4 většinou takovou žádost za neodůvodněnou, ponechá si záležitost, aby o ní věcně rozhodl.
V opačném případě je záležitost vrácena stranám, které ji mohou v nedostatku jejího urovnání cestou diplomatickou vznésti později na soudní dvůr, jakmile se shodnou o kompetenci, kterou dlužno soudnímu dvoru přiznati, aby mohl s užitkem o věci rozhodnouti.
Když některá platná smlouva nebo úmluva předem odkazuje k soudnictví, jež má zříditi Společnost národů, je tím založena příslušnost Stálého mezinárodního soudního dvora
(čl. 37 statutu).
Jestliže již Haagská úmluva z r. 1907 o smírném řešení mezinárodních sporů v čl. 37 stanoví, že mezinárodní arbitráž má za předmět urovnávání sporů mezi mocnostmi na základě úcty k právu, bylo docela pochopitelným zjevem, že nový mezinárodní soudní útvar bude při svých rozhodnutích omezen zásadně na platné právo. Článek 38 statutu stanoví v tomto směru toto:
Soudní dvůr béře za podklad:
1. mezinárodní úmluvy buď všeobecné, buď zvláštní, v nichž jsou vytčena pravidla výslovně; uznaná státy jsoucími ve sporu;
2. mezinárodní zvyklost jako doklad obecné praxe pokládané za právo;
3. všeobecné zásady právní, uznané civilisovanými národy (státy);
4. s výhradou ustanovení čl. 59 soudní rozhodnutí a nauku nejvýš kvalifikovaných spisovatelů, jakožto prostředek určení právních pravidel.
Toto ustanovení nikterak nezasahuje v pravomoc soudního dvora rozhodovati za souhlasu stran ex aequo et bono.
Jak zjevno ze stylisace 4. bodu tohoto ustanovení, nemá soudní dvůr legislativní kompetence. Jeho rozhodnutí slouží jen za prostředek poznání práva mezinárodního.30 Soudní dvůr bude moci — nehledíme-li k jeho činnosti, kdy bude postupovati jako specielní arbitrážní instituce podle slušnosti — činiti meritorní rozhodnutí jen do té míry, jak bude mu lze opříti se o uznané právní zásady, tvořící součást práva mezinárodního. Nedostatečnosti a nedokonalosti dnešního práva mezinárodního byl si výbor právníků dokonale vědom, a proto v zájmu rozšíření obligatorní justice doporučil Společnosti národů, aby v haagském díle bylo pokračováno za účelem upevnění a ujednocení práva mezinárodního s náležitým zřetelem ke zkušenostem ze světové války.31 Shromáždění Společnosti národů nepokládalo kodifikační program za zralý k provedení pro neuklidněnou atmosféru, jaká ovládala r. 1920 celou Evropu a i jiné díly světa. Dnes, pokud lze pozorovati, se situace mění, a dokonce i Společnost národů spatřuje v postupné kodifikaci práva mezinárodního problém velmi akutní.
Ohledně řízení přimyká se statut pokud možno ke vnitrostátnímu soudnímu řízení, přihlíží arci k zvláštní povaze mezinárodní justice.
Pro jednání v plenárních sezeních se vyžaduje přítomnosti 11 řádných soudců, a nejsou-li všichni přítomni, doplňuje se uvedené quorum vstupem náhradních soudců. Není-li přes to 11 soudců po ruce, je quorum 9 dostatečné, aby se soudní dvůr ustavil (čl. 25 statutu). Pro zvláštní senáty je předepsána přítomnost 5 soudců. Má-li jen jedna ze stran jednoho ze svých příslušníků jako soudce v senátu, požádá předseda jednoho z ostatních soudců, aby postoupil své místo soudci, kterého si vyvolí druhá strana (srv. čl. 26 a 27). V senátě pro sumární řízení je třeba přítomnosti 3 soudců.
Přelíčení soudního dvora je veřejné, leč by sám rozhodl jinak nebo obě strany žádaly, aby veřejnost nebyla připuštěna (čl. 46 statutu). Úředními jazyky jsou jazyk francouzský a anglický. Souhlasí-li strany, aby celé řízení dálo se francouzský, bude rozsudek vynesen v tomto jazyku. Totéž platí o jazyku anglickém. V nedostatku dohody o jazyku mohou strany užívati v soudním řízení toho jazyka, jemuž dávají přednost, a rozhodnutí soudní bude vyneseno francouzský a anglicky. V tomto případě určí soudní dvůr, který z obou textů jest authentickým. Soudní dvůr může na žádost stran přivoliti, aby se užívalo jiného jazyka než francouzského a anglického (čl. 39 statutu).
Toto ustanovení je docela praktickým, neboť čelí proti tomu, aby činnost soudního dvora nemohla býti podvazována užíváním méně rozšířených jazyků. Statut umožňuje však užívati i jiného jazyka než je předepsán, jestliže mu rozumějí kromě stran i soudcové. Z praxe soudního dvora je známo, že bylo jím dovoleno užívati jazyka německého. O každém přelíčení vede se protokol, který podepisuje zapisovatel a předseda. Protokol je sepisován francouzský a anglicky. Podle čl. 55 jednacího řádu má protokol obsahovati:
1. jména soudců;
2. jména zástupců, právních zástupců a poradců;
3. příjmení, jméno, povolání a bydliště vyslýchaných svědků;
4. označení jinakých užívaných důkazních prostředků;
5. prohlášení stranami učiněná;
6. veškerá rozhodnutí, jež soudní dvůr učinil při přelíčení.
O řízení ve věcech sporných obsahuje jednací řád (čl. 32 až 70) podrobná ustanovení, jež nevylučují možnost, aby soudní dvůr k souhlasnému návrhu obou stran neužil zvláštních procesních pravidel. V tomto směru se blíží soudní dvůr obvyklému arbitrážnímu řízení.
Pro zahájení sporů bude zpravidla směrodatným čl. 40
statutu, jenž praví toto:
Spory vznášejí se na soudní dvůr podle okolností buď oznámením kompromisu, buď žalobním podáním, jež obojí bude zasláno soudní kanceláři; v obou případech jest označiti předmět sporu a strany ve sporu.
Kancelář neprodleně sdělí podání všem zúčastněným.
Podá o tom zprávu rovněž členům Společnosti národů prostřednictvím generálního sekretáře.
Tato otázka nebyla výslovně řešena ani v úmluvě z r. 1899, ani z r. 1907, týkajících se smírného řešení mezinárodních sporů, a to proto, že pro její positivní řešení nebylo tehdy nutkavého důvodu, když Stálý rozhodčí dvůr měl býti »stálým« jen na papíře. Pokud jde o označení předmětu, není třeba než všeobecného udání, jež stačí k určení sporu а k jeho zahájení. Soudní kancelář sděluje všem zúčastněným podání za tím účelem, aby jim byla poskytnuta možnost ve sporu intervenovati. Ve smyslu čl. 62 statutu může každý stát, soudí-li, že při nějaké rozepři jde o nějaký jeho zájem právní povahy, obrátiti se k soudnímu dvoru se žádostí, aby byl připuštěn jako intervenient. Takovou žádost je podati podle čl. 58 jednacího řádu nejpozději před zahá- jením ústního přelíčení; soudní dvůr může ve výjimečných případech vzíti žádost v úvahu, i když byla podána později. Také v intervenční žádosti je označiti věc, o niž jde, vylíčiti právní a skutkové důvody intervence, jakož i připojiti seznam dokladů, jež jsou к podání přiloženy. Intervenční žádost sdělí se neprodleně stranám, které ve stanovené lhůtě mohou zaslati zapisovateli své připomínky (čl. 59 jednacího řádu).
Statut i jednací řád zmiňují se vůbec o intervenci, takže neomezují intervenci na některý druh intervence, ať již hlavní nebo vedlejší.
Výbor právníků vycházeje z úvahy, že Stálý mezinárodní soudní dvůr jest institucí Společnosti národů, která v zájmu míru a bezpečnosti má udržovati veřejné mezinárodní vztahy založené na spravedlnosti a čestnosti, pokládal za nutno, aby soudní kancelář o žalobách podávala zprávu členům Společnosti národů.32
V podáních, jimiž se vznášejí spory na soudní dvůr, jest udati místo v sídle soudního dvora, kam mají býti zasílána soudní oznámení; totéž platí o odpovědích na žaloby (čl. 35 jednacího řádu).
Soudní dvůr má právo určití, jaká opatření к zajištění práva každého mají býti zatímně učiněna. S výhradou konečného rozhodnutí podá se stranám a Radě neprodleně zpráva (čl. 41 statutu).
Výbor právníků maje na zřeteli opatření, které se vyskytuje ve smlouvách podepsaných za Spojené státy severoamerické státním sekretářem Bryanem s některými státy (s Francií, Čínou, Švédském) r. 1914, snažil se poskytnouti soudnímu dvoru moc, navrhnouti provisorní záchovná opatření, jichž výkon by patrně připadl Radě.33 Jinakého výkladu došel však čl. 41 statutu čl. 57 jednacího řádu, který přiznávaje po dobu, kdy soudní dvůr nezasedá, presidentu jeho právo, označiti příslušná záchovná opatření, stanoví, že v případě nesouhlasu stran s označením, jež učinil soudní dvůr nebo jeho president, je tento nesouhlas pouze protokolovati. Tak jako v arbitrážním řízení jsou strany v řízeni soudním před soudním dvorem zastupovány zástupci, případně podporovány poradci nebo právními zástupci. Soudní řízení, jak ze statutu patrno, je zřetelně rozděleno na dvě stadia, totiž jednak na řízení písemné, jednak na řízení ústní. Již arbitrážní řízení, upravené úmluvou o smírném řešení mezinárodních sporů, к jejíž redakci došlo na první i druhé haagské mírové konferenci, se rozkládalo na přípravné řízení písemné a na řízení ústní, na přelíčení (srv. k tomu: čl. 63 úmluvy z r. 1907). Kdežto však při Stálém rozhodčím dvoru bylo lze spokojiti se jen s písemným řízením, přicházejí ve sporech a vůbec v řízení před Stálým mezinárodním soudním dvorem obě stadia k plné platnosti. O těchto dvou fasích stanoví čl. 43 statutu toto:
Řízení písemné záleží v tom, že se soudcům a strauám doručí procesní spisy (mémoires, cases), protispisy (contre- mémoires, counter-cases), a, případně, repliky (répliques, replies, arguments).
Doručení se děje prostřednictvím soudní kanceláře v pořadí a lhůtách určených soudním dvorem.
Každé písemné podání učiněné jednou ze stran musí
býti doručeno druhé straně v ověřeném opisu.
Ústní řízení záleží ve slyšení svědků, znalců, zástupců, poradců a právních zástupců soudním dvorem.
Podrobnější předpisy o písemném i ústním řízení obsahuje jednací řád.
Dohodly-li se strany o tom, že soudní řízení má se díti buď v jazyku francouzském nebo anglickém, je podati procesní spisy pouze v jazyku, pro který se strany rozhodly. Není-li jazykové dohody, lze spisy předkládati buď v jazyku francouzském nebo anglickém. Bylo-li soudním dvorem dovoleno užívati jiného jazyka než francouzského nebo anglického, je originály procesních spisů opatřiti překladem v jazyku francouzském nebo anglickém. Soudní zapisovatel není povinen připravovati překlady spisů, jež strany předkládají. Jde-li o spisy objemné, může soudní dvůr nebo, jestliže nezasedá, jeho president dáti souhlas k tomu, aby byly přeloženy částečně (čl. 37 jednacího řádu).
Soudní dvůr nebo, jestliže nezasedá, jeho president může po slyšení stran naříditi, aby soudní zapisovatel měl k disposici pro ty státy, které mají způsobilost vystupovati jako strany před soudním dvorem, podání a žalobní odpovědi v každé záležitosti (čl. 38 jednacího řádu).
Je-li žaloba podána oznámením kompromisu, je procesí spisy, pokud není jinaké dohody stran, podávati v tomto pořadí:
mémoire každou stranou v téže lhůtě;
contre-mémoire každou ze stran v téže lhůtě;
repliku každou ze stran v téže lhůtě.
Je-li žaloba podána žalobním podáním, žádostí, je procesní spisy, pokud není jinaké dohody stran, předkládati v tomto pořadí:
mémoire stranou žalující;
contre-mémoire stranou žalovanou;
repliku stranou žalující;
dupliku stranou žalovanou (čl. 39 jednacího řádu).
Mémoiry mají obsahovati:
1. vylíčení skutkových poměrů, o něž se žaloba opírá;
2. vylíčení právních důvodů;
3. návrhy;
4. seznam důkazních listin, které jsou připojeny к mé-
moiru.
Contre mémoiry mají obsahovati:
1. uznání nebo popření skutkových poměrů, o nichž se zmiňuje mémoire;
2. v případě potřeby, dodatečné vylíčení skutkových poměrů;
3. vylíčení právních důvodů;
4. návrhy opřené o uvedené skutkové poměry; tyto návrhy mohou zahrnovati žaloby navzájem, pokud spadají do příslušnosti soudního dvora;
5. seznam důkazních listin, které jsou připojeny ke contre-mémoiru (čl. 40 jednacího řádu).
Jakmile bude písemné řízení skončeno, určí president datum zahájení ústního řízení (čl. 41 jednacího řádu).
Soudní zapisovatel dodá každému členu soudního dvora podle toho, jak dojdou spisy, jejich opis, a to všech spisů, jež ve svém souhrnu tvoří úplný svazek spisů věci se týkajících (čl. 42 jednacího řádu).
Každý procesní spis je podati aspoň s 30 opisy tištěnými a ověřenými. President soudního dvora může nicméně naříditi předložení dodatečných opisů (čl. 34 jednacího řádu).
Pro jednotlivé procesní úkony stanoví soudní dvůr přesné lhůty, při čemž přihlíží podle možnosti k dohodě stran. Příslušné lhůty může prodloužiti, jakož i ve zvláštních případech prohlásiti za platný ten procesní úkon, jenž byl předsevzat po uplynutí stanovené lhůty. Tato oprávnění, nezasedá-li soudní dvůr, vykonává jeho president, ovšem s výhradou pozdějšího rozhodnutí soudního dvora (čl. 33 jednacího řádu a čl. 48 statutu).
S každým oznámením, které má býti učiněno jiným osobám než zástupcům, poradcům a právním zástupcům, obrací se soudní dvůr přímo k vládě toho státu, na jehož území má oznámení projeviti právní účinek. Totéž platí, jde-li o to, aby bylo přikročeno к opatření jakýchkoli průvodních prostředků, a to na místě samém (čl. 44 statutu). Ústní řízení je řízeno presidentem a v jeho nepřítomnosti vicepresidentem; nejsou-li tito přítomni, nejstarším ze soudců přítomných (čl. 45 statutu). Podle čl. 2 jednacího řádu mají soudci zvolení v dřívější volbě přednost před těmi soudci, kteří byli zvoleni později. Jsou-li však všichni soudci zvoleni v témže zasedání Společnosti národů, rozhoduje o přednosti stáří, ancienita.
Přelíčení, jak již bylo uvedeno, je veřejné, leč by soudní dvůr rozhodl jinak nebo obě strany žádaly, aby veřejnost nebyla připuštěna (čl. 46 statutu).
Kdežto v rozhodčím řízení upraveném Haagskými úmluvami o smírném řešení mezinárodních sporů je zasadou neveřejnost a jen výjimkou je připuštěna veřejnost rozhodčím dvorem za souhlasu stran (srv. čl. 66 úmluvy z r. 1907), stojí statut na zásadě veřejnosti řízení. V případě, že se koná veřejné přelíčení, uveřejní soudní zapisovatel v novinách oznámení o době přelíčení (čl. 43 jednacího řádu).
Soudní dvůr může, než se pustí do jednání, žádati na zástupcích, aby předložili kterýkoli listinný doklad a podali jakékoli vysvětlení. V případě odmítnutí učiní o tom soudní dvůr zápis (čl. 49 statutu).
V každém jednotlivém případě rozhodne soudní dvůr o tom, zda zástupci stran mohou ujmouti se hájení před nebo po předložení rozmanitých průvodních prostředků (čl. 45 jednacího řádu).
Pořadí, v kterém se mohou při přelíčení ujmouti slova zástupci, právní zástupci nebo poradci, určí soudní dvůr s výhradou dohody mezi stranami (čl. 46 jednacího řádu).
Soudní dvůr může kdykoli pověřiti vyšetřováním nebo podáním dobrého zdání kteroukoliv osobu, korporaci, úřad, komisi nebo orgán podle své volby (čl. 50 statutu).
Každá ze stran má v příhodné době sděliti soudnímu dvoru a ostatním stranám před zahájením ústního řízení všechny průvodní prostředky, jichž zamýšlí použíti, jakož i příjmení, jména, povolání a bydliště svědků, jichž výslech si přeje. Rovněž má označiti všeobecně bod nebo body, k nimž se má svědectví vztahovati (čl. 47 jednacího řádu).
Soudní dvůr může vyzvati strany, aby označily svědky, nebo žádati, aby předložily všechny ostatní průvodní prostředky, jež se týkají skutkových okolností, ohledně jichž není mezi stranami shody (čl. 48 jednacího řádu). Při přelíčení kladou se všechny otázky za potřebné uznané svědkům a znalcům. Svědkové před výpovědí slibují slavnostně, že budou vypovídati pravdu a jen pravdu.
Svědkové jsou dotazováni zástupci stran za dozoru presidentova. Otázky svědkům může klásti president a po něm soudcové (čl. 51 jednacího řádu).
Svědečné svědkům, kteří se dostaví k žádosti soudního dvora, platí se z fondů soudního dvora.
O výslechu svědků pořizuje se zápis, jenž je svědkům čten a jimi schvalován.
Soudní dvůr rozhoduje o tom, zda je vůbec o ústním řízení nebo jen o jeho části vésti stenografický protokol (čl. 54 jednacího řádu).
Před skončením řízení ústního má každá strana předložiti seznam útrat (čl. 56 jednacího řádu).
Když zástupci, právní zástupci a poradci uplatnili za kontroly soudního dvora veškeré právní prostředky, jež pova- žují za užitečné, prohlásí president přelíčení za skončené.
Nato se odebéře do poradní síně ku poradě (čl. 54 statutu).
Statut řeší také otázku, jak postupovati v tom případě, když jedna ze stran se vůbec nedostaví nebo sice se dostaví, ale jen k uplatnění námitky nepříslušnosti soudního dvora. O tom praví čl. 53 toto:
Nedostaví-li se jedna ze stran nebo nepřivede-li k platnosti svých právních prostředků, může druhá strana žádati, aby soudní dvůr nalezl podle jejích konečných návrhů.
Soudní dvůr musí se, dříve než o tom nalezne, přesvědčiti nejen že je příslušným podle článků 36 a 37, nýbrž i že konečně návrhy jsou zdůvodněny ve skutečnosti a podle práva.
Běží tu tedy o případ kontumačního rozsudku. V podobných případech, jaké zná vnitrostátní procesní právo, může soud vyhověti návrhům žalobcovým, aniž by žádal, důkaz tvrzených skutkových a právních poměrů. Pro toto řešení se však výbor právníků rozhodnouti nemohl, neboť byl si toho dobře vědom, že procesními stranami nejsou obyčejné strany, nýbrž státy, a že jest obtížno odsuzovali stát, který popírá kompetenci soudního dvora. Aby případný rozsudek učinil přijatelnějším, pokládal výbor právníků za nezbytno, vybaviti rozsudek všemi garanciemi, jež jsou nutný k zajištění správnosti i morální hodnoty rozsudku.
Pro řešení dané otázky byl směrodatným vzor kontumačního řízení v Anglii a Spojených státech severoamerických. V Anglii totiž lze kontumační rozsudek vynésti po předložení důkazů o oprávněnosti žalobcových návrhů. Pokud jde o Spojené státy, může býti u nejvyšího soudu žalován beze všeho spolkový stát, aniž je к tomu třeba svolení druhého státu, a tu se žádá, aby žalující stát prokázal zdůvodněnost svého nároku právě tak, jako kdyby byl žalovaný stát přítomen. Oba tyto dva vzory měly vliv na formulaci nynějšího článku 53 statutu.34
Rozhodnutí soudního dvora děje se většinou hlasů přítomných soudců. V případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas presidentův nebo toho, kdo ho zastupuje (čl. 55 statutu). Rozsudek jest odůvodniti; má obsahovati jména soudců (51. 56 statutu). Podle ustanovení čl. 62 jednacího řádu má rozsudek obsahovati: datum, kdy byl vynesen; jména soudců, kteří se řízení účastnili; označení stran; jména zástupců stran; návrhy stran; skutkové poměry; právní důvody; rozsudečný výrok; případně rozhodnutí o útratách ve smyslu čl. 64 statutu, leda že by hradila každá strana své procesní útraty.
Rozsudek musí býti odůvodněn. Soudcové, kteří byli přehlasováni, mohou žádati, aby jejich votum bylo připojeno k rozsudku (čl. 57 statutu a čl. 62, poslední věta jednacího řádu).
(Dokončení.) ROČNÍK LXVI. PRÁVNÍK 1927. SEŠIT XII.

Stálý mezinárodní soudní dvůr, jeho funkce a význam.


Dr. Bohumil Kučera.
(Dokončení.)
Rozsudek podepisuje předseda a zapisovatel. Jakmile byl přečten ve veřejném sezení, nabývá materielní právní moci, a to pouze pro procesní strany a pouze pro případ, který byl jím rozhodnut (čl. 58 a 59 statutu a čl. 63 a 64 jednacího řádu). Po přečtení je rozsudek bezprostředně sdělen všem zúčastněným stranám a generálnímu sekretáři Společnosti národů. Pod odpovědnosti soudního zapisovatele je vydávána tiskem sbírka soudních rozhodnutí (čl. 65 jednacího řádu).
Rozhodnutí soudní je konečné a bez odvolání (formální právní moc). Je-li spor o smysl a dosah rozhodnutí, přísluší soudnímu dvoru, aby je na žádost kterékoli strany vyložil (čl. 60 statutu). Nezasedá-li soudní dvůr, může jeho president opraviti jakoukoli věcnou chybu, jež se snad vloudí do nařízení, rozhodnutí nebo dobrého zdání v důsledku náhodné mýlky nebo opomenutí (čl. 75 jednacího řádu).
Rozhodnutí soudního dvora i rozhodčí výrok mají to společné, že nelze se z nich odvolati (srv. čl. 54 úmluvy Haagské z r. 1899 a čl. 81 úmluvy z r. 1907 o smírném řešení mezinárodních sporů). Přípustnou proti nim je pouze revise. Na první haagské mírové konferenci byla přijata revise rozhodčích výroků na naléhání Spojených států severoamerických, a to ve znění čl. 55 zmíněné již úmluvy z r. 1899. Obsah tohoto článku přešel jako čl. 83 do úmluvy z r. 1907. Podle tohoto článku mohly si strany v kompromisu vyhraditi možnost revise rozhodčího výroku. Žádost měla býti adresována tomu rozhodčímu soudu, který rozhodl. Mohla býti odůvodněna jen tím, že se vyskytla nová sku-
1 tečnost, která mohla míti rozhodující vliv na rozhodnutí a která při skončení ústního jednání byla neznámou i rozhodčímu soudu i straně žádající o revisi. Revisní řízení mohlo býti zahájeno jen na základě rozhodnutí soudu, jenž výslovně konstatoval, že je dána výše zmíněná nová skutečnost, a jenž z toho důvodu revisní žádost připustil. Kompromisem měla býti určena lhůta, během které by bylo žádost podati.
Výbor právníků se nemohl při řešení otázky přípustnosti revise spokojiti s těmito ustanoveními, neboť chtěl revisi jako právní prostředek učiniti neodvislou od rozhodnutí samých stran. V zájmu spravedlnosti, pokud se týče správnosti rozhodnutí soudního dvora rozhodl se výbor právníků pro revisi, která měla na příště míti svůj zdroj v právní normě, a to pro všechny případy stejně. Pro přípustnost revise více však nestačí pouhá neznalost skutečnosti, nýbrž se žádá neznalost nezaviněná. Lhůty, v nichž je podati žádost za revisi, stanoví sám statut a nikoli strany. Lhůty, jež navrhl výbor právníků, byly poněkud pozměněny třetí komisí, resp. subkomisí ve Společnosti národů.35 Jak definitivně upravena otázka revise, čteme v čl. 61 statutu, jenž zní takto:
Žádost o revisi rozhodnutí může býti případně podána soudnímu dvoru jen na základě objevení skutečnosti, která by měla rozhodující vliv a která nebyla před vynesením rozhodnutí známa soudnímu dvoru ani straně o revisi žádající, aniž lze jí v tom směru přičítati zavinění.
Revisní řízení zahajuje se rozhodnutím soudního dvora, který výslovně zjišťuje existenci nové skutečnosti, přiznávaje jí povahu, která dává podnět k zahájení revise, a prohlašuje z tohoto důvodu žádost přípustnou.
Soudní dvůr může učiniti zahájení revisního řízení odvislým od předchozího provedení soudního rozhodnutí.
Žádost o revisi je podati nejpozději ve lhůtě 6 měsíců po objevení nové skutečnosti.
Žádost o revisi nemůže býti vůbec podána po uplynutí lhůty 10 let ode dne rozhodnutí.
Podle čl. 66 jednacího řádu má žádost obsahovati: zmínku o rozhodnutí, jež se béře v odpor, novou skutečnost, o niž se opírá, a konečně seznam připojených důkazních listin. Soudní zapisovatel sdělí ihned revisní žádost zúčastněným stranám, které mohou podati k ní připomínky ve lhůtě stanovené soudním dvorem nebo, nezasedá-li, jeho presidentem.
Bylo-li rozhodnutí vyneseno v plném sezení, rozhoduje soudní dvůr o revisní žádosti v témže složení. V tom případě, že rozhodnutí v odpor vzaté vynesl zvláštní senát, přísluší tomuto, aby o revisní žádosti rozhodl.
Učinil-li soudní dvůr zvláštním rozhodnutím povolení revise závislým na provedení původního rozsudku, je revisní řízení odročiti do té doby, až soudní zapisovatel obdrží doklad o dotčeném provedení a bude-li tento soudním dvorem uznán.
Pokud jde o řízení sumární, stanoví o něm jednací
řád v čl. 67 až 70 toto:
Spory lze vyřizovati v sumárním řízení, jakmile se pro ně rozhodnou strany. Sumární řízení se koná před 3členným senátem. Jakmile dojde podání, jímž se zahajuje spor, svolá president zvláštní senát před zahájením písemného řízení.
Sumární řízení počíná předložením podání každou stranou, o čemž soudní zapisovatel učiní sdělení členům senátu a odpůrci straně. V podáních jest uvésti průvodní prostředky, jichž strany míní použiti. Ústní řízení není podstatnou součástí sumárního řízení; jen v tom případě, když podáními stran není věc, o niž jde, dostatečně vyjasněna, může senát, pokud není jinaké dohody stran, naříditi ústní přelíčení, při němž si vyžádá od stran ústního vysvětlení. Může připustiti předložení těch průvodních prostředků, na něž se strany ve svých podáních odvolávají. Za tím účelem mají se též k přelíčení dostaviti svědkové a znalci.
Na řízení sumární vztahují se jinak předpisy platné pro pravidelné řízení.
Ustanovení o sumárním řízení jsou dána v zájmu urychlení řízení a navazují na čl. 86 až 90 Haagské úmluvy z r. 1907 o smírném řešení mezinárodních sporů.
Jak bylo již poznamenáno, je rozhodnutí soudního dvora závazným pouze pro strany ve sporu a pouze pro případ, který byl jím rozhodnut. Stranami je rozuměti i intervenienty. Jestliže jde v rozhodnutí o výklad smlouvy, na níž braly účast i jiné státy než procesní strany, a jestliže se tyto třetí státy zúčastní soudního řízení jako intervenienti, pak výklad obsažený v rozsudku je stejně závazným i pro ně (čl. 63 statutu).
Rozhodnutí soudního dvora zakládá mezi stranami rem judicatam. Povinností stran je podrobiti se rozhodnutí a je provésti. Jak jest ale tato povinnost právně zajištěna, t. j. jaké sankce jsou dány k zabezpečení jejího splnění? Zdůrazňujeme-li právní sankce, chceme se omeziti na otázku, zda v Paktu není pamatováno na sankce rozhodnutí Stálého mezinárodního soudního dvora. V Paktu se totiž mluví o sankcích, daných k vynucení provedení rozhodčích výroků, a tu je sporno, zda tytéž sankce se vztahují k rozhodnutím soudního dvora. Pochybnostem, jež tu vznikly, snaží se odpomoci resoluce druhého shromáždění Společnosti národů přijaté ve schůzi dne 4. října 1921 o změně článku 12 a 13 Paktu, jež všude tam, kde se mluví o arbitráži, připojují slova: nebo řešení, nebo úprava soudní.36
K ratifikaci těchto dodatků k Paktu dosud nedošlo, ale není důvodů, omezovati možnost sankcí na rozhodčí výroky, když i po zřízení Stálého mezinárodního soudního dvora zůstává mezinárodní justice věrna své historické formě, t. j. arbitráži.
Poradná činnost soudního dvora má svůj právní základ v čl. 14 Paktu a v prováděcích předpisech jednacího řádu (čl. 71 až 74).
Článek 14. Paktu stanoví, že soudní dvůr bude podávati dobrá zdání o sporech (différend) neb otázkách (point), jež naň vznese Rada nebo Shromáždění.
Z kontextu celého článku 14. vyplývá, že poradná činnost bude se právě tak jako soudní činnost soudního dvora týkati jen sporů nebo otázek mezinárodního rázu. Mezi soudním rozhodnutím soudního dvora a dobrým zdáním je ten rozdíl, že dobré zdání nemá obligatorní povahy. Dobrými zdáními soudní dvůr pouze radí, aniž by soudil.
Ježto je na snadě, že dobré zdání bude se vztahovati k otázce, jež bude později předložena k soudnímu rozhodnutí soudnímu dvoru, položil výbor právníků váhu na to, aby soudní dvůr nebyl vázán svým dobrým zdáním, které bylo jím dáno in abstracto. Z tohoto důvodu, jak vytýká dů- vodová zpráva, je třeba, konstituovati soudní dvůr pro jeho poradní činnost jinak, t. j. snížiti jeho quorum na 3 až 5 členů podle ustanovení jednacího řádu.
Je však možno, že spor předložený soudnímu dvoru Radou nebo Shromážděním má povahu skutečného sporu, totiž sporu již vzniklého. Pokud takový spor není na soudní dvůr vznesen stranami, může se soudní dvůr o něm vysloviti jedině ve formě dobrého zdání, jež nemá právní moci mezi stranami. Pro takový případ navrhl výbor právníků, aby soudní dvůr postupoval, jako kdyby rozhodoval spor vznesený naň stranami.37
S tímto ustanovením nesouhlasila italská vláda a doporučila, aby vypracování dobrých zdání soudního dvora bylo svěřeno zvláštním komisím.38 Tento návrh došel pozornosti v subkomisi, jmenované třetí komisí prvního Shromáždění Společnosti národů, ale hned v následující schůzi navrhl delegát francouzský Fromageot škrtnutí celého ustanovení, což subkomise akceptovala. Ve zprávě a prozatímním návrhu předloženém třetí komisí Shromáždění, přiklonila se komise k stanovisku subkomise, jež vyslovila se pro to, aby soudní dvůr zachovával stejné procesní formy i při podávání dobrých zdání, t. j., aby dobrá zdání byla podávána se stejným quorem soudců, jaké se vyžaduje pro rozhodování sporů. Podle názoru subkomise není činiti rozdílu mezi případem, kdy otázka soudnímu dvoru předložená je předmětem sporu právě vzniklého, a mezi tím případem, v němž takového sporu není. Subkomise měla za to, že tu konečně běží o věc, která spadá do rámce jednacího řádu.39
Toto stanovisko přijalo za své i Shromáždění, takže pro podávání dobrých zdání soudním dvorem není předepsáno zvláštní řízení. Ve shodě s tím praví jednací řád, že dobrá zdání jsou podávána po poradě soudního dvora v plném sezení, při čemž odchylná mínění soudců jsou k jejich žádosti připojována k příslušnému dobrému zdání (čl. 71). Otázky, o nichž má soudní dvůr podati dobrá zdání, jsou mu předloženy písemnou žádostí, jež je podepsána buď presidentem Shromáždění nebo presidentem Rady Společnosti národů, pokud se týče generálním sekretářem Společnosti, jenž jedná v mezích instrukci daných mu Shromážděním nebo Radou. K žádosti, jež má přesně formulovati otázku, o níž má se soudní dvůr vyjádřiti, je připojiti veškeré listiny sloužící k vyjasnění věci (čl. 72).
Soudní zapisovatel sdělí neprodleně žádost členům soudu, jakož i členům Společnosti národů prostřednictvím generálního sekretáře Společnosti a státům uvedeným v příloze k Paktu. Také mezinárodním organisacím, jež by mohly o věci poskytnouti nějaké informace, se zasílá zmíněná žádost (čl. 73).
Žádosti i dobrá zdání jsou pod odpovědností soudního zapisovatele vydávána tiskem ve zvláštní sbírce (čl. 74).
Činnost Stálého mezinárodního soudního dvora lze sledovati v jeho úřední sbírce, v níž jsou uveřejňována jednak jeho rozhodnutí, jednak dobrá zdání. Sbírka, o niž tu jde, nese název: Publications de la Cour permanente de justice internationale. V činnosti soudního dvora převládala dosud jeho funkce poradna, kdežto o soudní rozhodnutí běželo v menším počtu případů. Ale i z těchto případů, jimiž se soudní dvůr obíral, je patrno, že pro vývoj práva mezinárodního jeho existence bude míti pronikavý význam, neboť přispěje svou činností k systematickému zjištění mnohých právních norem, které pro svou neprecisnost byly více méně ignorovány, а k vytýčení právně-politických problémů, jichž legislativní řešení připadne Společnosti národů.
Hlavním účelem mezinárodní justice je zajištění vlády práva a tím míru v mezinárodním společenství. Čím blíže se dostane mezinárodní justice k obligatorní arbitráži, tím větší bude možnost smírného řešení mezinárodních sporů. Dosud nelze pokládati mezinárodní justici, representovanou Stálým mezinárodním soudním dvorem, za splnění ideálu, jejž lidstvo vidí v obligatorní arbitráži, ale Stálý mezinárodní soudní dvůr je viditelným krokem od fakultativní arbitráže k zavedení arbitráže obligatorní. Je konkrétním ztělesněním pro gramu slavných haagských mírových konferencí, které se marně snažily uspokojit mírové snahy celého světa. Obligatorní arbitráž má v novém soudním dvoru základní kámen a tím je se vším důrazem vyzvednut pro mezinárodní politiku na trvalo postulát závazné mezinárodní justice. O tom svědčí známý Ženevský protokol, který je positivní koncentrací dnešních mírových snah, jež mají svůj základ ve všem tom, co předcházelo a provázelo světovou válku.
S konkretního hlediska je Stálý mezinárodní soudní dvůr nesporným zlepšením mezinárodní justice, která našla svůj výraz v Stálém rozhodčím dvoru. Nová soudní instituce je snadno přístupnou stranám, poněvadž je skutečně stálou, není pro jednotlivé strany příliš drahou a hlavně její složení je takové, že zabezpečuje objektivitu soudních rozhodnutí. Soudní dvůr je nejspolehlivějším prostředkem k upevnění panství právа а k důkladnému omezení svépomoci v mezinárodním životě, která sloužila jen k ničení kultury a jejích nositelů. Zastoupení pak různých právních systémů a civilisačních norem v soudním dvoru bude ve formě soustavně budované mezinárodní judikatury přispívati i k sjednocování rozmanitých systémů práva mezinárodního. Třebaže soudní dvůr nemá legislativní kompetence, přece svou judikaturou připraví půdu pro kodifikaci práva mezinárodního, což je rovněž positivní práce pro konsolidaci mezinárodního společenství.
Mezinárodní justice je na vítězném postupu a její význam pro zachování mírových styků mezi státy, t. j. pro zabránění válkám toho zasluhuje, aby se jí stále věnovala větší a větší pozornost. Také s hlediska československého je mezinárodní justice významným mírovým i kulturním činitelem pro rozvoj a pokrok celého státu, a proto nepřekvapuje, že se v československé mezinárodní politice pracuje všemožně o její zdokonalení a zajištění. Ostatně odpovídá to krásným mírovým tradicím našeho národa, jenž vždy nad politickou moc stavěl režim práva a spravedlnosti.
  1. Předneseno dne 18. listopadu 1926 na schůzi Právnické jednoty v Praze.
  2. Bustamante, La Cour Permanente de Justice Internationale, 1925, str. 82)
  3. Srv. Procès-verbaux des Séances du Comité, 1920, str. III. a IV. — Raoul Fernandes zúčastnil se zprvu porad jako poradce, později jako zástupce Bevilaquaûv (za Brasilii).)
  4. Srv. Procès-verbaux, str. 7 a n.)
  5. Srv. k tomu: Kučera, K novějším snahám o obligatorní arbitráž, v čas. »Všehrd«, roč. VI., str. 75.
  6. Srv. Procès-verbaux, str. 727. — Srv. k tomu; Fauchille. Traité de droit international public, I., troisième partie, 1926, str. 656.
  7. Documents du Statut de la Cour Permanente (Société des nations). Str. 47.
  8. Srv. Corso di Diritto Internazionale, III., 1915, str. 8 a n.
  9. Srv. Die Rechtskraft internationaler Schiedsprüche, 1913, str. 3.; viz též: Strupp, Theorie und Praxis des Völkerrechts, 1925, str. 101, kde správně uvádí, že rozdíl mezinárodního rozhodčího soudnictví od mezinárodního soudnictví nespočívá v obsahu rozsudečného výroku.
  10. Procès-verbaux, str. 696. — Stanoviska, jakoby Stálý mezinárodní soudní dvůr nebyl rozhodčím dvorem, nelze sdíleti, poněvadž i v moderním pojmu arbitráže vězí jako podstatný znak: nalézání práva. Mediační činnost nespadá do kompetence rozhodčích soudů. Srv. k tomu: Lammasch. Die Rechtskraft, str. 33 а n., jakož i Liszt -Fleischmann. Das Völkerrecht, 12. Auflage, 1925, str. 421. — Viz i Mérignhac, Traité de droit public international, I., 1905, str. 486 a n.)
  11. Srv. Procès-verbaux, str. 705 a 706.)
  12. Srv. Lammasch, Die Lehre von der Schiedsgerichtsbarkeit in ihrem Ganzen Umfange, 1914, str. 140 а n., jakož i Zorn, Die beiden Haager Friedenskonferenzen von 1899 und 1907, 1915, str. 135.
  13. Procès-verbaux, str. 709 a 710.
  14. Francouzský výraz »agent« přeložiti je výrazem zástupce, poněvadž slovo »jednatel« není přiléhavé. Zástupce má podobnou povahu jako diplomatický zástupce, zastupuje vždy stát, a také Haagská úmluva z r. 1899 označuje v čl. 37 zástupce jako »délégués ou. agents spéciaux«. — Viz k tomu: Lammasch, Die Lehre von der Schiedsgerichtsbarkeit, str, 162.
  15. Srv. Procès-verbaux, str. 715 а n.; Bustamante, n. u. m., str. 145 a n.; Politis, La Justice Internationale, 1924, str. 162.)
  16. Ani statut ani jednací řád neřeší otázky, komu přísluší rozhodnouti o přeložení sídla soudního dvora, byť i ad hoc. Kompetentním tu bude Společnost národů, jíž přísluší změna statutu. Otázku přeložení sídla soudu je řešiti legislativně.
  17. Srv. n. u. m., str. 162.
  18. Procés-verbaux, str. 720 a n. — Viz též: Politis, n. u. m., str. 164 a n. — V případě, že stranám přísluší právo jmenovati ad hoc soudce jejich státní příslušnosti, může soudní dvůr zasedati s vyšším počtem soudců než je obvyklé quorum 11 (čl. 4. jednací ho řádu)
  19. Srv. zejména: Die Rechtskraft, str. 6 a n.
  20. Procès-vérbaux, str. Ш a n. — Fauchille, n. u. m., str. 655.)
  21. Srv. Kučera, Československé soukromé právo mezinárodní, v »Zahraniční Politice«, roč. V., 1926, seš. 15/16 a n.)
  22. Srv. zejména : Bustamante, n. u. m., str. 178/9.)
  23. Procès-verbaux, str. 142.)
  24. Istituzioni di Diritto penale italiano, 2 ed., 1923, str. 13.
  25. Srv. Procès-verbaux, str. 507/8.)
  26. Srv. Documents, str. 163, 274/5 a 278/9.)
  27. Srv. zejména: Bustamante, n. u. m,, str. 196 a n.
  28. Die Lehre von der Schiedsgerichtsbarkeit, str. 62.
  29. Corso di Diritto internazionale, str. 7 a n. — Srv. k tomu i Louter, Le droit international public positif, M., 1920, str. 150, a zvláště Oppenheim, Mezinárodní právo (český překlad), II., 1926, str. 3 a n.
  30. Srv. Kučera, Československý právní řád a právo mezinárodní, v Časopisu pro právní a státní vědu, roč. VI., 1923, str. 229.)
  31. Procès-verbaux, str. 747 a n.)
  32. Procés-iverbaux, str. 734.
  33. Procés-veribaux, str. 736.)
  34. Procès-verb.aux, str. 741/2.)
  35. Procés-verbaux, str. 744/5, a Documents, str. 138/9, 213, 221, 266.
  36. Srv. k tomu sněmovní tisk, č. 3779/1902, str. 34 až 37.)
  37. Procès-verbaux, str. 730 a 731.
  38. Documents, str. 29 a 30.)
  39. Documents, str. 211.)
Citace:
Poznámka k výkladu předpisů o konversi vedlejších závazků. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 254-256.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).