Čís. 14740.

K § 27 zák. o ochr. náj. ve znění vyhlášky min. soc. péče čís. 62/34 Sb. z. a n.
Předpis tento se nevztahuje na případ, v němž smluvní stranou jako nájemník nového bytu jest dřívější pronajímatel, třebaže najal byt pro svého dřívějšího nájemníka.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1935, Rv I 1821/35.)
Žalované bylo dána soudem dne 3. března 1932 svolení k výpovědi Štěpána K-e z bytu žalovanou mu pronajatého s podmínkou, že mu bude opatřen náhradní byt. Tuto podmínku splnila žalovaná tak, že najala vlastním jménem pro Štěpána K-e byt od žalobců, z něhož jest jí nyní dána výpověď. Proti žalobě namítla žalovaná nedostatek pasivní legitimace, tvrdíc, že vypovídaný byt jest ve skutečnosti náhradním bytem, který byl opatřen Štěpánu K-ovi podle soudního usnesení ze dne 3. března 1932, takže ve skutečnosti pravým nájemcem jest Štěpán K., případně podle § 6 zák. na ochr. náj. jeho manželka. Prvý soud ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud prohlásil výpověď za bezúčinnou. Důvody: Otázka, zda původní byt Štěpána K-e požíval ochrany nájemníků, byla zodpověděna pravoplatně kladně ve věci o svolení k výpovědi z tohoto bytu. Ze smlouvy mezi vypovídající a vypovídaným ujednané je pak zjištěno, že smlouva o vypovídaném bytu byla uzavřena mezi žalobci jako pronajímateli a vypovídaným družstvem jako najímatelem a to výslovně pro Štěpána K-e, jenž měl též platiti část ročního nájemného. Vypovídající si byla tedy vědoma toho, že byt vypovídanou pro Štěpána K-e najímaný je náhradním bytem za byt původní, požívající ochrany nájemníků. Vzhledem k tomu dle § 27 zák. o ochraně nájemníků ve znění vyhlášky čís. 62/34 sb. z. a n. vztahuje se ochrana nájemníků i na tento byt a okolnost, že snad Štěpán K. během doby zemřel a byt obývá jeho vdova, je pro posouzení otázky, zda ochrana nájemníků se na byt více nevztahuje, vzhledem na ustanovení § 6 téhož zákona nerozhodná. Vzhledem k tomu, že byt vypovídaným družstvem od vypovídající najatý spadá pod ochranu nájemníků, nebyla výpověď vypovídající přípustnou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Praví-li odvolací soud, že sporný byt je »náhradním bytem« ve smyslu § 27 zákona o ochraně nájemníků ve znění vyhlášky ministra sociální péče ze dne 24. května 1934 čís. 62 sb. z. a n., nejde o skutkový předpoklad, na němž by založeno bylo rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o právní úsudek odvolacího soudu vyvozený ze zjištěných skutkových okolností, který nelze napadati dovolacím důvodem rozporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.), nýbrž jen dovolacím důvodem právní mylnosti (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) a jen tímto dovolacím důvodem jest se obírati. V příčině té jest řešiti jen otázku, zda vypovídaný byt je »náhradním bytem« ve smyslu § 27 (dříve § 32) zákona na ochr. náj., či nikoliv. Podle stálé judikatury nejvyššího soudu (sb. n. s. čís. 12758, 8971, 6838 a j.) rozumějí se náhradními byty podle § 32 (nyní § 27) zákona o ochr. náj. takové byty, jež podle ustanovení § 1 odst. (2) čís. 9, 12, 13 a 16 (nyní souhrnná citace § 1 odst. 2) na základě soudního rozhodnutí po provedení předepsaného řízení (§ 4) musí býti opatřeny nájemníkům, aby mohla proti nim býti povolena výpověď z jejich dosavadního bytu. Aby se obmezení práva volné výpovědi podle § 27 stalo účinným proti pronajímateli nového bytu, jest třeba kromě soudního usnesení ještě souhlasu (třeba i mlčky) pronajímatele nového bytu, že pronajímá byt jako byt náhradní (srov. rozh. čís. 12758 sb. n. s.). Aby tedy byt stal se »náhradním« ve smyslu § 27 zák. o ochr. náj., musí býti pronajat nájemníku, ohledně něhož vlastník domáhal se u soudu svolení k výpovědi, neboť nájemníků dosud chráněnému má opatřiti náhradní byt. »Opatřiti« znamená tu, že pronajímatel buď sám pronajme nájemníku jiný byt ve vlastním domě, nebo že se mu postará o byt v cizím domě, jehož vlastník jest ochoten pronajmouti nájemníkovi byt uznaný soudem za dostatečný jako byt náhradní. Ve smluvní nájemní poměr s vlastníkem nového bytu musí tedy vstoupiti vypovězený nájemník, nikoli dřívější pronajímatel. Proti dané výpovědi bránila se žalovaná strana jednak námitkou, že není nájemníkem, kteroužto námitku oba nižší soudy správně vyvrátily, jednak námitkou, že jde o náhradní byt ve smyslu § 32 zák. o ochr. náj., kterážto námitka není oprávněna. Je nerozhodne, že žalovaná strana najala byt pro Štěpána K-e, a že se tento do bytu nastěhoval, neboť Štěpán K. se žalobci nájemní smlouvu neuzavřel, nýbrž nájemcem sporného bytu stalo se žalované společenstvo. Bez významu jest také okolnost, že podle odst. II. nájemní smlouvy ze dne 7. října 1931 měl platiti část smluveného ročního nájemného Štěpán K., neboť Štěpán K. i jeho manželka nikdy neplatili nájemné žalobcům, nýbrž vždy jen žalované straně. Odvolací soud pochybil tudíž po stránce právní, když považoval vypovídaný byt za byt náhradní podle § 27 zák. o ochr. náj. Poněvadž námitka, že žalovaná strana není nájemníkem, byla vyvrácena, a ježto neobstojí ani druhá námitka žalované strany, že jde o náhradní byt jsoucí dosud pod záštitou zákona, bylo obnoviti rozsudek prvého soudu.

Citace:

č. 14740. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 880-882.