Čís. 8930.

Předpokladem použití § 28 j. n. jest, že občanská právní věc jest podrobena tuzemské soudní pravomoci. Otázka, zda tomu tak, jest otázkou ryze procesuálni. Je-li podle předpisů jurisdikční normy o místní příslušnosti nebo podle mezinárodních smluv nebo posléze podle zásad mezinárodního práva některý tuzemský soud ať z důvodů věcných ať osobních vůbec příslušným, patří věc k pravomoci tuzemského soudnictví. Okolnost, že na právní případ bylo by použíti předpisů tuzemského práva, neodůvodňuje ještě pravomoc tuzemských soudů.
(Rozh. ze dne 2. května 1929, Nd I 197/29.)
Nejvyšší soud zamítl návrh Anny K-ové, by byl podle § 28 j. n. určen místně příslušný soud pro její žalobu proti Volfgangu H-ovi o náhradu škody placením měsíční renty. — Čís. 8930 —
603
Důvody:
Prvním předpokladem pro možnost použití § 28 j. n. jest, že jest pro tu kterou občanskou právní věc založeno tuzemské soudnictví. Kdyby tohoto předpokladu nebylo, bylo by možno pomocí § 28 j. n. podříditi tuzemskému soudnictví každou občanskou právní věc tím způsobem, že by scházející místní sudiště nejvyšší soud jednoduše určil. Musí tedy býti jisto, že právní věc, pro kterou chybí předpoklady místní příslušnosti, jest podřízena tuzemskému soudnictví (srv. motivy k § 28 j. n. str. 59). Otázka, zda určitá právní věc podléhá tuzemskému soudnictví, jest otázkou ryze procesuální, nikoli hmotněprávní (srv. k tomu Dr. Vážný »O ústrojí a příslušnosti soudů« str. 18 čís. 1, Dr. Hora I. díl str. 52 ad a), Dr. Neumann k čl. I. uvoz. zák. k j. n. str. 4 a Dr. Walker »Streitfragen aus dem internationalen Zivilprocessrechte« str. 107, 108, 110). Platí totiž zásada, že, je-li podle předpisů jurisdikční normy o místní příslušnosti, nebo podle mezinárodních smluv, nebo posléze podle zásad mezinárodního práva (čl. IX. úvod. zák. k j. n.) některý zdejší soud pro tu kterou věc ať z důvodů věcných, ať z osobních vůbec příslušným, patří tato věc k pravomoci tuzemského soudnictví. Kde tomu tak podle těchto norem není, jest tuzemská pravomoc vyloučena (srv. také motivy k čl. IX. úvod. zák. k j. n. str. 8 a 9). Článek IX. úvod. zák. k j. n. nepraví, že tuzemskému soudnictví podléhají všechny občanské právní věci, které nejsou zvlášť vyňaty, nýbrž praví, že předpisy jurisdikční normy mají se vztahovati také k občanským věcem, které jsou podřízeny tuzemskému soudnictví státními smlouvami nebo podle zásad mezinárodního práva a nejsou odňaty zákonnými předpisy pravomoci řádných soudů (tak by tomu bylo na př. podle zákona o soudech živnostenských ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák.). V projednávaném případě nejde o věc, která by tuzemskému soudnictví podléhala. Navrhovatelka chce podati u tuzemského soudu žalobu o náhradu škody proti cizozemci, bydlícímu v cizozemsku, tvrdíc, že, dokud cizinec byl ještě vlastníkem parní pily v tuzemsku a dokud zde bydlel, opomenul ohlásiti úraz manžela navrhovatelky Úrazové pojišťovně dělnické, že manžel na úraz zemřel a že žalobkyně opomenutím žalovaného utrpěla škodu. Jde tu tedy o nárok na náhradu škody z bezprávného činu. Navrhovatelka podala žalobu nejprve u krajského soudu v K., odvolávajíc se na předpis § 67 j. n. a tvrdíc, že jest tu odůvodněno tuzemské soudnictví, protože podle mezinárodního práva soukromého jest sídlem deliktů omisivních ono místo, kde měl býti vykonán čin, který byl opomenut. Ale v tom směru směsuje navrhovatelka právě předpisy hmotného práva a předpisy práva formálního. Nejde tu o otázku, podle kterých hmotněprávních předpisů jest posuzovati náhradní nároky z nedovolených činů, zda podle práva místa deliktu, t. j. místa, kde bylo jednání neb opomenutí spácháno a kde má býti náhrada dána, či podle práva místa žalobního (srv. k tomu Dr. Walker »Internationales Privatrecht« str. 440, 455 až 457). I kdyby tu mělo býti použito hmotněprávních předpisů tuzemského práva, nebylo by tím ještě nijak založeno soudnictví tuzemských soudů podle formálního práva, nebo podle mezinárodních smluv, nebo podle zásad mezinárodního práva, jak praví čl. IX. úvod. zák. k j. n. Tyto předpisy neodůvodňují místní příslušnost žádného tuzemského soudu a neodůvodňují tuzemské soudnictví vůbec. Ostatně jest pochybno, zda by i příznivý rozsudek tuzemského soudu žalobkyni prospěl a zda by rakouský soud takový rozsudek vykonal, hledíc k předpisu § 80 čís. 1 ex. ř., který platí i v Rakousku. Důvod místní příslušnosti podle § 67 j. n., na nějž se navrhovatelka původně odvolávala, byl již souhlasně procesním i rekursním soudem rozřešen ve smyslu záporném. Předpokladů jiného důvodu místní příslušnosti, zejména podle § 101 j. n. navrhovatelka netvrdila a, kdyby jej byla tvrdila, nebylo by tu předpokladu pro použití § 28 j. n. Dodati sluší, že vrchní zemský soud v Praze, jako soud rekursní projevil sice ve sporu Ck II 39/28 v usnesení ze dne 21. ledna 1929 mimochodem právní názor, že, kdyby byla bývala učiněna námitka odnětí věci tuzemskému soudnictví, že nebyla by opodstatněna. Tím však nebyla sporná otázka rozhodnuta způsobem pro nejvyšší soud závazným, neboť tento, maje použíti předpisu § 28 j. n., sám zkoumá, zda jsou tu jeho předpoklady. Proto bylo výslovně uvedeno ve zdejším usnesení ze dne 4. dubna 1929, č. j. R I 198/29, vydaném v téže věci, že »za nynějšího stavu věci jest v právní moci toliko výrok rekursního soudu, odmítající žalobu pro místní nepříslušnost dovolaného soudu«.

Citace:

č. 8930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 626-628.