NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Č. 5005.

Válečné škody. — Vojenské věci. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. Je výrok mno o žádosti za náhradu škody způsobené čsl. vojskem na Slovensku za bolševického vpádu rozhodnutím správního úřadu? — II. K výkladu § 2 č. 6 zákona o nss. — III. Není normy, která by ukládala státu povinnost hraditi škodu způsobenou výtržnostmi vojínů.
(Nález ze dne 10. října 1925 č. 18617).
Věc: Ludvík Z. v Z. proti ministerstvu národní obrany (štáb. kap. Dr. Otakar Libus) o náhradu za víno odebrané vojíny.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Podáním z 25. srpna 1924, řízeným na presidenta republiky, žádal st-l, aby bylo příslušnému úřadu uloženo nahraditi mu škodu 21060 K za 1404 litrů vína, jež byl v červnu 1919 povinen po dva dny dávati vojínům čs. pluku č. 35, kteří se v jeho hostinci po odražení maďarských bolševiků ubytovali, a kteří víno to u něho nejen konsumovali, nýbrž i sebou do různých nádob brali a jeden sud vína odvezli. Nař. výnosem zamítlo mno tuto žádost z důvodu, že ani st-lem, ani svědky o tom vedenými nebylo prokázáno, že vojíni jednali z rozkazu svých představených nebo na základě předpisů vydaných vojenskou správou, tak že by se mohlo nejvýš jednati o svévolný čin neznámých vojínů, za nějž státní (vojenská) správa odpovědnost nenese a náhradou event. škody povinna není.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, poněvadž všeobecné právní pravidlo jest, že stát jest odpověděn za své zaměstnance a poněvadž jest zákonný předpis, že škody způsobené včas bolševického vpádu mají býti hrazeny.
Rozhoduje o stížnosti té uvážil nss toto:
Nss jest dle § 2 č. 6 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. povolán rozhodovati o nárocích proti státu jen tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančnírn pořadí úřady správní a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. Správní úřad může tedy dle tohoto ustanovení podrobiti své kognici toliko autoritativní, právní moci schopný výrok, nikoliv pouhé právní moci nezpůsobilé prohlášení, jímž úřad správní odepřel uznati nárok proti státu uplatňovaný. Mno nař. výnosem »zamítl žádost« o náhradu škody, jíž se st-l na státu domáhal. Z formulace této není nutno souditi, že si mno osobovalo kampetenci o nároku st-lově rozhodnouti výrokem autoritativním. Bylo by tedy možno uznati nař. výnos za takový autoritativní výrok jen tehdy, je-li mno příslušno, aby o řečeném nároku rozhodlo, t. j. úřední výrok právní moci schopný vydalo.
St-l neuvádí žádného zákonného předpisu, z něhož nárok svůj vyvozuje, ale dle zmíněné jeho žádosti i dle stížnosti, v níž tvrdí, že víno odebrala patrola vojenské policie pro vojsko, opírá nárok ten snad v prvé řadě o ustanovení zákona o válečných úkonech (zák. čl. LXVIII z r. 1912), v řadě druhé pak patrně pro případ, že škoda jeho nenastala plněním válečného úkonu, nýbrž výtržností vojínů, — o »všeobecné pravidlo právní, dle něhož jest stát za své zaměstnance odpověden« a o »předpisy vydané o tom, že škody způsobené v čas bolševického vpádu mají býti hraženy.«
Rozhodovati o nárocích na odškodnění za úkon válečný, jakož i o nárocích na náhradu škody na základě cit. zákona vzešlých, jest však dle § 33 téhož zák. článku příslušná zvláštní komise složená ze zástupců zúčastněných ministerstev, nikoli mno. Není tedy možno přiznati mno kompetenci rozhodovati o sporném nároku podle cit. zákona o válečných úkonech.
Pokud pak hledá st-l právní základ tvrzeného nároku mimo zákon o válečných úkonech, stačí uvésti, že není vůbec žádné normy, jež by udílela mno příslušnost rozhodovati o podobných náhradních nárocích způsobem autoritativním, nehledě ani k tomu, že není předpisu zákonného, který by ukládal státu povinnost hraditi škodu způsobenou výtržnostmi jeho vojínů, ať byla škoda ta způsobena v době bolševického vpádu anebo kdykoliv jindy.
Za tohoto stavu práva nelze tudíž svrchu reprodukovaný výnos mno uznati za výrok dle § 2 č. 6 zák. o ss před nss-em naříkatelný, a jeví se tedy stížnost do výnosu toho k tomuto soudu podaná nepřípustnou.

Citace:

č. 1103. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 86-88.