NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 7303.

Řízení správní: I. * Přes to, že strana podání, učiněné jinak než osobně, označí jako kolku prosté, není úřad — než podání podle . § 81, odst. 2. popl. zák. založí — povinen, dotázati se jí, zdali na vyřízení podání toho trvá. — II. * Strana nemá subjektivního právního nároku na to, aby úřad její podání ve smyslu § 81, odst. 2 popl. zák. z důvodu veř. zájmu projednal. — III. Správní úřad, k němuž došlo nekolkované podání, je oprávněn a povinen rozřešiti si prejudicielně otázku, zda podání to kolku podléhá, čili nic
(Nález ze dne 26. května 1928 č. 14251).
Prejudikatura: Boh. F 3659/27.
Věc: Dr. Erich T., advokát v L., proti ministerstvu spravedlnosti stran nevyřízení nekolkované stížnosti. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 6. května 1926 podal st-1 u kraj. soudu v Liberci poštou jaz. dozorčí stížnost do rozhodnutí presidia tohoto soudu z ... Tuto stížnost vrátilo presidium vrch. zem. soudu v Praze st-li s vyzváním, aby ji řádně okolkoval, jinak že bude založena do spisů. Při tom byl upozorněn na § 81 poplatk. zák. č. 50/1850. — Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah:
Podle § 81 popl. zák. platí zásada, že nekolkovaná, ale kolkování podléhající podání, jež byla učiněna v jiné než soudní záležitosti a byla podána stranou osobně, mají této býti ihned vrácena; nebylo-li však podání takové učiněno osobně, nemá o něm úřední řízení býti vedeno, nýbrž má podání takové býti založeno do spisů. Z této zásady připuštěny jsou v zákoně výjimky; výjimečně má býti i o nekolkovaném podání zavedeno řízení, a to v případě, kde podání bylo učiněno osobně, jen tenkráte, prohlásí-li strana, že podání nechce vzíti zpět, tam však, kde podání nebylo učiněno osobně, uzná-li úřad, že jest třeba úřední řízení provésti z ohledů veřejných nebo proto, že by nezavedením jeho mohla straně vzejíti škoda.
Z tohoto ustanovení jde předem, že úřad, k němuž dojde nekolkované podání, jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen řešiti si otázku, zda podání toto podléhá povinnosti kolkovací čili nic. Nerozhoduje tu ovšem autoritativně, neboť k takovému rozhodování o povinnosti poplatkové jsou povolány úřady finanční, musí si však otázku tuto řešiti prejudicielně (srovn. nál. Boh. F 3659/27). Není proto důvodnou námitka stížnosti, že žal. min. k řešení této otázky vůbec příslušeno nebylo.
Ve věci samé je z jasného znění zák. zřejmo, že rozeznává přesně dva případy, prvý, kde podání bylo učiněno osobně a druhý, kde učiněno bylo jinak než osobně. Pro každý z těchto případů má striktní ustanovení o tom, jak s podáním nekolkovaným jest naložiti, a to jak zásadně, tak výjimečně. Již proto nelze předpisů, daných pro jeden z těchto případů, použiti analogicky na případ druhý a poněvadž jde o jasné znění zákona, nelze také ustanovení ohledně obou těchto případů směšovati pomocí nějakého restriktivního výkladu, jak se toho stížnost domáhá. Jestliže tedy zákon při podání, učiněném jinak než osobně, zná ze zásady, že podání takové vyřizováno býti nemá, jen dvě výjimky, t. j. že úřad uzná na nutnost takového vyřízení z veř. ohledů nebo pro hrozící škodu straně, nelze analogickou interpretací vkládati sem ještě z případu prvého třetí výjimku, že st-l poznámkou na svém podání »kolku prosto,« vlastně prohlásil již předem, že trvá na vyřízení jeho i pro ten případ, kdyby je úřad považoval za poplatku podléhající. Z téhož důvodu pak je také bezdůvodná výtka vadnosti řízení, že žal. úřad st-le dříve neslyšel o tom, zda na meritorním vyřízení svých stížností trvá.
Proti zjištění žal. úřadu, že v daném případě nebyla splněna žádná z obou shora uvedených výjimek, obsahuje stížnost námitku, že podání učiněná na úřady vyšší stolice mají pro strany zpravidla větší důležitost. Pokud námitku tuto vůbec lze považovati za dostatečně formulovanou ve smyslu § 18 zák. o ss, není vůbec s to, aby dovodila nezákonnost nař. rozhodnutí, neboť musila by obsahovati tvrzení, že st-li z nevyřízení jeho žádosti hrozila nějaká škoda. Takovýto obsah však námitka ta nemá.

Citace:

č. 3224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 513-517.