Č. 8314.

Jazykové právo: I. * Ustanovení čl. 91 odst. 1 věty 1 jaz. nař., že usnesení veřejné korporace o užívání jazyků podléhá schválení nadřízeného ministra, jest kryto §em 8 odst. 1 a 4 jaz. zák. — II. * Ustanovení čl. 91 odst. 3 jaz. nař., podle něhož příslušný ministr za předpokladů tam uvedených jest oprávněn upraviti užívání jazyků pro veřejné korporace, v tomto článku zmíněné, jest kryto §em 8 odst. 4 jaz. zák. — III. * Takovouto úpravou není pouhý poukaz na předpisy čl. 91 odst. 2 jaz. nař.
(Nález ze dnne 19. prosince 1929 č. 687.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29.
Věc: Svaz živnostenských a obchodních společenstev pro okres Liberec-město v Liberci proti ministerstvu obchodu o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Svaz živn. a oběh. společenstev pro okres Liberec-město oznámil min-u obch., že dne 22. dubna 1926 se usnesl po rozumu jaz. nař. stanoviti jednací řečí svazu jazyk německý. Min. obch. inař. rozhodnutím vyslovilo, že dle čl. 91 odst. 1 jazyk. nař. usnesení takové podléhá schválení min. obch., které však nemůže usnesení to schváliti již z toho důvodu, že se nestalo vyčerpávajícím způsobem, neboť neobsahuje zmínky o zásadách, jež jsou výslovně uvedeny v odst. 1 a 2 čl. 91 jaz. nař., na něž mělo býti v usnesení svazu alespoň poukázáno. Vzhledem k tomu neplatí o užívání jazyka u svazu jeho vlastní usnesení, nýbrž podrobné předpisy čl. 91 jaz. nař.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nelze přisvědčili stížnosti, pokud namítá, že předpis čl. 91 odst. 1 jazyk. nař., který stanoví, že vlastní usnesení veř. korporace o užívání jazyků v jejím úřadování vyžaduje schválení příslušného ministra, porušuje právo zájmové samosprávy na samostatné určení a užívání jednacího jazyka, zaručené v § 128 úst. listiny a v § 3 odst. 1 jaz. zák. a plynoucí i z předpisu § 3 odst. 3 jaz. zák. Předpisu § 128 odst. 3 úst. listiny, který stanoví, že státní občané republiky čsl. mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívali jakéhokoliv jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a v jakýchkoliv publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu, nemůže se stížnost k obhájení tvrzeného sebeurčo- vacího práva jazykového dovolávali již proto, že § 128 úst. listiny upravuje užívání jazyků v jiných relacích, než o jaké jde v daném případě, kdy na sporu jest užívání jazyků ve styku úředním, Ani z předpisu § 3 odst. 1 jaz. zák. ani z ustanovení § 3 odst. 3 jaz. zák. nedá se vyvoditi zásada jazykového sebeurčovacího práva zájmových korporací, když jde o styky úřední, upravené jazykovým zákonem č. 122/20. Z normy § 3 odst. 1 jaz. zák., kde se praví, že samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veř. korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní a písemná podání učiněná v jazyce čsl. a je vyřizovati, lze vyčisti jedině tolik, že samosprávné útvary v této normě vyjmenované mohou míti jednací jazyk jiný, nežli je jazyk státní, ale není v ní řečeno nic, z čeho by se dalo positivně usuzovati, že jaz. zákon jim zaručuje jazykové sebeurčení; naopak z předpisu § 8 odst. 1 jaz. zák., v němž se stanoví, že státní moc výkonná upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veř. korporace, se podává, že těmto samosprávným útvarům nepřísluší ex lege právo jazykového sebeurčení. Tvrdí-li stížnost, že delegace státní moci výkonné, obsažená v § 8 odst. 1 jaz. zák., je omezena předpisem § 3 odst. 3 jaz. zák. v ten způsob, že státní moc výkonná může nařízením upraviti jen jazyk veř. vyhlášek i zevních označení samosprávných úřadů, nikoliv však veř. korporací, přehlíží, že zmocnění, obsažené v § 8 odst. 1 jaz. zák., je zcela samostatné a širší než zmocnění dané státní moci výkonné v § 3 odst. 3 jaz. zák., jak nss, opíraje se o usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 a adm. plena z 21. května 1929, vyslovil v nál. Boh. A 8072/29.
Bezdůvodná jest však také námitka, že předpis čl. 91 odst. 1 jaz. nař., stanovící nutnost schválení vlastního usnesení veř. korporace o užívání jazyků nadřízeným ministrem jakož i předpis čl. 91 odst. 3 jaz. nař., který stanoví, že příslušnému ministru náleží upraviti užívání jazyků veř. korporací, jestliže usnesení o užívání jazyka nebylo včas předloženo ke schválení nebo neodpovídá předpisům a duchu jaz. zák. a jaz. nař., nebo nevyčerpává-li dostatečně předmět, nejsou kryty zákonem.
V § 8 odst. 1 jaz. zák. je vyslovena zásada, že zevrubnější provedení jaz. zákona stane se nařízením státní moci výkonné, která upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veř. korporace a v odst. 4 této normy se imperativně stanoví, aby toto nařízení obsahovalo také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění. Těmito zákonnými předpisy dáno bylo státní moci výkonné jednak zmocnění, aby sama vydala normy upravující užívání jazyků u zmíněných útvarů samosprávných, jednak zmocnění, aby se náležitě postarala o to, aby tato delegovaná úprava jazyková byla skutečně prováděna. To znamená, že státní moc výkonná byla positivním předpisem § 8 odst. 1 a 4 jaz. zák. zmocněna, aby v nař. jazykovém pamatovala také na předpisy kontrolní a zabezpečovací a že tím byla zákonitě zajištěna státní správě ingerence na úpravu jazykovou u samosprávných útvarů.
Na základě zmocnění daného § 8 odst. 1 jaz. zák. upravila vláda užívání jazyků u veř. korporací specielními předpisy čl. 91—94 hlavy XV. jaz. nař. V čl. 91 jaz. nař. přiznáno jest veř. korporacím právo, aby si stanovily ve vlastní působnosti vlastním usnesením jednací jazyk ve svém úřadování, který může býti jiný než jazyk státní a pro případ, že jednacím jazykem bude jiný jazyk než státní, normovány jsou v tomto článku určité výhrady ve prospěch jazyka státního, omezující v určitých směrech volnost veř. korporací v používání jednacího jazyka. Jestliže v odst. 1 čl. 91 jaz. nař. se stanoví, že vlastní usnesení veř. korporace o užívání jazyků v jejím úřadování vyžaduje schválení nadřízeného ministra a jestliže v odst. 3. cit. článku se předpisuje, že v případě, kdy korporace do 3 měsíců od účinnosti jaz. mař. a pokud se týče nově vzniklých do 3 měsíců ode dne jich ustavení nepředloží své usnesení ke schválení, nebo učiní usnesení, jež neodpovídá předpisům v duchu jaz. zák. a tohoto nařízení anebo nevyčerpává dostatečně předmět, náleží věc upraviti příslušnému ministru, dlužno právě v těchto předpisech spatřovati kontrolní a zabezpečovací normy ve smyslu § 8 odst. 1 a 4 jaz. zák. k zajištění ingerence státní správy, neboť prvým předpisem vyhraženo jest státní moci výkonné, aby se přesvědčila, zda veř. korporace, vykonávajíc oprávnění, upraviti si užívání jazyků ve vlastní kompetenci, učinila tak náležitým způsobem, kdežto druhým předpisem vyhraženo jest jí právo, aby nahradila nedostatečnou úpravu jazykovou provedenou korporací samostatnou úpravou.
Z toho, co bylo řečeno, plyne závěr, že předpis čl. 91 odst. 1 jaz. nař. o schvalovacím oprávnění nadřízeného ministra jakožto předpis kontrolní má oporu v ustanovení § 8 odst. 1 a 4 jaz. zák. a že předpis čl. 91 odst. 3 jaz. nař. o zmocnění příslušného ministra k provedení jazykové úpravy za podmínek v tomto předpisu stanovených jakožto předpis zabezpečovací kryt jest § 8 odst. 4 jaz. zák.
Jiná jest však otázka, zda v konkrétním případě nař. rozhodnutí odpovídá úpravě, jak ji má na mysli odst. 3 čl. 91 jaz. nař.
Z povahy kontrolní a zabezpečovací ingerence státní správy a zejména ze slovného znění odst. 3 čl. 91 jaz. nař. a ze srovnání tohoto odstavce se zněním 1. odstavce čl. 91 jaz. nař. se podává, že v případě, kdy ministr, přezkoumávaje vlastní usnesení té které korporace o užívání jazyků v jejím úřadování, dospěje k úsudku, že je nemůže schváliti, musí je nahraditi svým vlastním normativním výrokem o užívání jazyků u dotyčné korporace, který by obsahově odpovídal abstraktním předpisům čl. 91 odst. 1 jaz. nař. To znamená, že ministr, aplikuje předpis čl. 91 odst. 1 jaz. nař. na konkrétní případ, musí v prvé řadě konkrétně stanoviti, jakého jiného jazyka než státního může dotyčná korporace ve svém úřadování používati a za druhé musí positivně určiti, kterých zásad z těch, jež v této normě jsou stanoveny ve prospěch jazyka státního, jest povinna tato korporace ve svém úřadování šetřiti se zřetelem na skutkové předpoklady dané konkrétními poměry dotyčného svazu. Jen takový detailní a konkrétní výrok lze považovati za subsidierní a dekretální úpravu jazykovou u té které korporace ve smyslu 3. odst. § 91 jaz. nař., neboť jen z takto formulovaného výměru příslušného ministra může ta která korporace, jejíž vlastní úprava jazyková nedošla schválení, seznati, jaké právo jazykové jí přísluší v jejím úřadování a v jakém směru jest toto její přiznané jazykové právo omezeno ve prospěch jazyka státního. Těmto požadavkům nař. rozhodnutí nevyhovuje, neboť z něho není vůbec patrno, jaký jiný jazyk než státní určen jest stěžujícímu si svazu za jazyk jednací a také není z něho video, ve kterých konkrétních relacích je svaz omezen jazykově ve. prospěch jazyka státního. Všeobecný poukaz na předpis čl. 91 odst. 1, 2 jaz. nař. nemůže nahradí ti požadavek řádné konkretisace takové jazykové úpravy, zejména když chybí základní předpoklad této úpravy, t. j. stanovení jednacího jazyka, který by byl jiný než jazyk státní.
Pro tyto nedostatky není nař. rozhodnutí do té míry úplné a jasné, aby strana mohla se proti němu účinně hájiti a aby nss mohl je bezpečně přezkoumati in toto. To zakládá podstatnou vadu řízení.

Citace:

č. 8314. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 554-557.