Čís. 9459.

Třebas jest rukojemství obchodem, jest vyhověti požadavku písemnosti, byla-li platnost rukojemství podle vůle stran učiněna závislou na podpisu smlouvy.
Nestačí, že svědci podepsavší znamení ruky (§ 886 obč. zák.) podepsali smlouvu dodatečně, nýbrž se vyžaduje, by byli přítomni při vepsání znamení ruky. Svědci musí býti osobami rozdílnými od stran (účastníků).
(Rozh. ze dne 13. prosince 1929, Rv I 291/29.)
Žalující společenstvo domáhalo se na žalované zaplacení polovice 15 000 Kč s přísl., které uvěřilo jejímu synu Josefu W-ovi podle písemné smlouvy ze dne 22. listopadu 1923, k níž prý žalovaná společně s Františkem G-em přistoupila jako rukojmí a plátce vlastnoručním podpisem smlouvy. Žalovaná popřela, že se vůbec za syna zaručila, zejména že přistoupila ke smlouvě ze dne 22. listopadu 1923 jako rukojmí a plátce vlastnoručním podpisem této smlouvy, neboť prý neumí psáti a, vyskytuje-li se ve smlouvě její znamení ruky, jest to padělek. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Nižší soudy pokládaly za zbytečné, prováděti důkazy, dospěvše již ze skutkového přednesu stran k přesvědčení, že žalobní nárok není odůvodněn. Vycházejíce ze správného názoru, že rukojemství, má-li býti platným, vyžaduje podle § 1346 obč. zák. písemné formy a že jen
tehdy není na určitou formu vázáno, je-li samo obchodem (čl. 317 obch. zák.), rozcházejí se potud, že procesní soud nepokládá přistoupení žalované k obchodnímu dluhu jejího syna, i kdyby se bylo stalo, za obchod, kdežto odvolací soud vidí v něm obchodní jednání na straně žalobkyně ve smyslu čl. 272 a 273 obch. zák. Leč přes to má i odvolací soud za to, že bylo třeba vyhověti požadavku písemnosti, poněvadž podle jeho názoru byla platnost rukojemství podle vůle stran učiněna závislou na podpisu smlouvy ze dne 22. listopadu 1923 (§§ 884 a 886 obč. zák.). Jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, jehož správnost plyne již z tvrzení žaloby, kde se zdůrazňuje okolnost, že žalovaná přistoupila jako rukojmí a plátce k písemné smlouvě úvěrní vlastnoručním svým podpisem, ale i z úvahy, že nebylo žádnou ze stran tvrzeno, že žalovaná vůbec vyjednávala přímo se žalujícím ústavem o převzetí rukojemství. O rukojemství ucházeli se u ní syn Josef W. a jeho tchán František G., který rovněž podepsal smlouvu jako rukojmí. Netřeba se tedy obírati s otázkou, zda v tomto případě bylo převzetí, pokud se týče přijetí rukojemství obchodem, čili nic, a záleží jen na tom, zda žalovaná skutečně písemnou smlouvu opatřila znamením ruky a zda bylo při tom vyhověno požadavku § 886 obč. zák. V té příčině není sporu, že osoby uvedené ve smlouvě jako svědci Josef Sch. a Reinhold S. nebyly přítomné při udánlivém vepsání znamení ruky žalovanou, nýbrž že podepsaly jako svědci tohoto úkonu smlouvu dodatečně. Leč zákon nařizuje, by znamení ruky bylo připojeno před dvěma svědky, z nichž jeden podepíše jméno strany, která znamení ruky přičinila. Svědectví Josefa Sch-a a Reinholda S-a nemá tedy významu, poněvadž žalovaná nepodepsala před nimi. Poukazuje-li dovolatel k náhodné přítomnosti Františka С-a a Josefa W-a, pokud se týče také Hedviky W-ové a snaží-li se dovoditi, že bylo učiněno zadost předpisu § 886 obč. zák., poněvadž by i tyto osoby mohly potvrditi pravost znamení ruky žalované jako svědci a ježto prý stačí pouhá přítomnost dvou osob, třebas na smlouvě súčastněných, a to i, kdyby smlouvu nepodepsaly, ocitá se v rozporu se záměrem a se smyslem zákona. Žádá-li zákon, by se připojení znamení ruky stalo před dvěma svědky, má tím zřejmě na zřeteli osoby rozdílné od stran (účastníků), kteří smlouvou nabývají práv nebo se zavazují. Vyžaduje toho právní bezpečnost, neboť jinak byla by otevřena cesta zneužití tohoto zákonného předpisu nepoctivými účastníky, kteří by, majíce přímý zájem, mohli býti po případě svedeni potvrditi i nepravdu. Proto také zákon staví proti sobě »svědky« a »stranu« a nařizuje, že jeden ze svědků má připojiti jméno toho, kdo vepsal znamení ruky. Že Josef W. jako příjemce úvěru a František G. jako rukojmí a plátce jsou účastníky netřeba zvláště dovozovati. Zbývala by tedy jen Hedvika W-ová, jejíž přítomnost byla ostatně žalovanou popřena. Jediný svědek však nestačí. Nebylo tudíž znamení ruky, i kdyby pocházelo od žalované, připojeno před dvěma svědky ve smyslu zákona (§ 886 obč. zák.) a není závazným.

Citace:

č. 9459. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 795-797.